Hebrejcům 11

Víra: Tento verš navazuje na předchozí, kde Pavel hebrejské křesťany ujistil, že jsou „ti, kdo mají víru“. (Heb 10:39) Ve svém dopise Římanům Pavel vysvětlil, že křesťané si můžou pěstovat víru na základě toho, co vidí a slyší. (Ří 1:16, 17 a studijní poznámka, 19, 20 a studijní poznámka; 10:16, 17) V jiných dopisech ukázal, že křesťané chodí „podle víry, ne podle toho, co vidí“ (2Ko 5:7), že víra patří k „ovoci ducha“ (Ga 5:22 a studijní poznámka) a že „víra není vlastností všech lidí“ (2Te 3:2). Pavel tu tedy nepodává technickou, vyčerpávající definici víry. Spíš ukazuje, jakou sílu má pravá víra. Hebrejským křesťanům říká, že díky této pozoruhodné vlastnosti se pro ně věci, v které „doufáme“, a „něco, co není vidět“, můžou stát stejně skutečné — a dokonce jistější — než hmatatelný hmotný systém věcí, který viděli a kterého se mohli dotknout. V tomto dopise rozebírá takové neviditelné skutečnosti, jako je Kristovo kněžství v nebi, výkupné, které Bůh přijal v nebeské Nejsvětější, a budoucí „město“, mesiášské Království. (Heb 4:14; 7:26; 9:12-14; 11:10, 16) Pavel také uvádí příklady víry „mužů dávných dob“, aby vykreslil, jak taková víra vypadá v praxi. (Heb 11:2) A nakonec poukazuje na „Hlavního činitele a Zdokonalovatele“ víry, toho, koho musí každý křesťan napodobovat. (Heb 12:2 a studijní poznámky).

dobře podložené očekávání toho, v co doufáme: Když Pavel popisuje, jak opravdová víra na lidi působí, používá řecké slovo přeložené jako „dobře podložené očekávání“ (hy·poʹsta·sis). V tomto kontextu může znamenat „záruku“ nebo „základ pro důvěru v“ to, co se očekává. Tento výraz se často používal ve starověkých právních dokumentech ve významu listiny o vlastnictví. Muž, který měl pravou listinu o vlastnictví pozemku, si mohl být jistý, že mu ten pozemek právně patří. Dříve v dopise Pavel použil stejné řecké slovo, aby zdůraznil, jak důležité je zachovat si „důvěru“. (Heb 3:14) V obou případech je tento výraz zřejmě úzce spojený s „nadějí“ křesťanů. (Heb 3:6) Jejich důvěra nebyla naivní; to, v co „doufáme“, slíbil Bůh, „který nemůže lhát“. (Tit 1:2; Heb 6:13, 18) Pavel tak zdůrazňuje, že křesťané nejsou důvěřiví, ale jsou si jistí, protože pro svou víru mají skutečný, pevný základ.

přesvědčení o existenci: Řecké slovo přeložené jako „přesvědčení“ (eʹleg·khos) může označovat důkaz, který prokazuje pravdivost nebo skutečnost něčeho. Příbuzné slovo se objevuje v Jan 16:8, kde Ježíš předpověděl, že svatý duch dá jeho učedníkům „přesvědčivý důkaz“ ohledně důležitých věcí. Pavel tu spojuje výrazy „přesvědčení“ a „něčeho, co není vidět“, a tím ukazuje, že člověk s vírou zareagoval na předložené důkazy a stal se přesvědčeným o takových neviditelných skutečnostech. (Viz studijní poznámka k výrazu něčeho, co není vidět v tomto verši.) Křesťan získává toto pevné přesvědčení díky tomu, jak Boží svatý duch a jeho Slovo působí na jeho vlastní „schopnost uvažovat“. (Ří 12:1; Ga 5:22 a studijní poznámka) Pravdy o Bohu a jeho záměru jsou pro křesťana natolik přesvědčivé, že se pro něj stávají skutečností. Jsou pro něj dokonce jistější než věci, které vidí očima.

něčeho, co není vidět: V celém tomto dopise Pavel rozebírá viditelné prvky židovského uctívání, včetně chrámu, kněžství a zvířecích obětí. Jeho čtenáři potřebovali pochopit, že tyto viditelné věci — i když působivé — byly jen stíny větších duchovních skutečností, které je možné vidět jen očima víry. (Heb 8:2, 5; 10:1 a studijní poznámky; srovnej Ef 1:18.) V následujících verších Pavel ukazuje, že taková víra není nic nového. Věrní předkové hebrejských křesťanů žili s naprostým přesvědčením, že to, co Bůh slíbil, jsou „skutečnosti“. I když se za jejich života tyto sliby úplně nesplnily, věděli, že Boží slovo se určitě naplní. (Heb 11:13, 39).

muži z dávných dob: Nebo „naši předkové“; doslova „starší muži“. Poté, co Pavel vysvětlil, co je víra, pokračuje a v chronologickém pořadí uvádí muže a ženy z minulosti, kteří tuto důležitou vlastnost projevovali. Mnozí hebrejští křesťané byli přímými potomky některých z těchto věrných uctivatelů, jejichž příběhy byly zaznamenány v Písmu. Proto tyto historické příklady víry dobře znali. Když uvažovali o tom, jak každý z nich získal Boží schválení („Díky ní muži z dávných dob získali Boží schválení.“), mohli Pavlovi čtenáři lépe pochopit, co je víra a jak jim může pomoct vyrovnat se se zkouškami.

získali Boží schválení: Řecké sloveso použité na tomto místě (mar·ty·reʹo) doslova znamená „vydat svědectví; dosvědčit“. (Viz studijní poznámku k Jan 18:37.) V řecko-římském světě se tento výraz často objevoval na veřejných nápisech, aby vyjádřil čest a uznání někoho. Proto mohl mít také význam „vydat o někom příznivé svědectví; schválit“. Jehova vyjádřil své schválení mužům a ženám, kteří měli víru, tím, že jim žehnal, dokud žili, a tím, že v jeho psaném Slově zachoval trvalý záznam neboli svědectví o nich. Stejné řecké sloveso se vyskytuje ještě několikrát v 11. kapitole Heb. (Viz studijní poznámky k Heb 11:4, 5 a 39.) V Heb 12:1 Pavel používá příbuzné podstatné jméno přeložené jako „svědkové“, kterým označuje věrné, včetně těch, o kterých se mluví v 11. kapitole Heb.

Díky své víře chápeme: Řecké slovo přeložené jako „chápeme“ znamená „rozumět“, „pochopit“ nebo „uchopit myslí“. Víra umožnila Pavlovi a dalším křesťanům rozpoznat, porozumět, a tím být přesvědčeni o neviditelných skutečnostech. (Heb 11:1; srovnej studijní poznámku k 2Te 3:2).

že Božím slovem byly uspořádány věky: Někdy se výraz přeložený jako „věky“ může vztahovat na rozlišující neboli typické rysy určitých časových období. (Řecké slovo ai·ón se dá přeložit také jako „věk“.) V této kapitole Pavel píše o věrných lidech z doby před potopou, z dnů patriarchů (patriarchální uspořádání) a z doby, kdy byl Izrael ve smluvním vztahu s Bohem (levitské uspořádání). Lidé s vírou mohli chápat, že během všech těchto odlišných období neboli uspořádání Bůh umožnil lidem, aby ho uctívali přijatelným způsobem. (Srovnej studijní poznámku k Heb 1:2; viz Slovníček „Systém(y) věcí“.) Výraz „věky“, které „byly uspořádány Božím slovem“, se ale může vztahovat i na svět neboli vesmír, tedy na celé Boží hmotné stvoření, jako je slunce, měsíc, hvězdy a země. Druhá část tohoto verše se k tomuto významu dobře hodí: „to, co je vidět, vzniklo z toho, co není vidět“. Vesmír poskytuje jasný důkaz, že existuje Stvořitel. (Heb 11:1; srovnej Ří 1:20.) Pokud Pavel skutečně mluví o hmotném stvoření, „věky“ (neboli „věky“ ve smyslu etap) mohou zahrnovat i tvůrčí dny neboli etapy, kdy Bůh vydal slovo neboli příkaz a věci byly stvořeny. (1Mo 1:3, 6, 9, 14, 20, 24; viz také Ža 33:6.) A pokud se na Heb 11:3 díváme jako na odkaz na zprávu o stvoření v 1. Mojžíšově, je logické, že tento verš předchází chronologickému výčtu jednotlivců, který následuje a začíná Abelem, Enochem a Noem. (Heb 11:4-7).

Díky své víře: V této kapitole se spojení „díky své víře“ objevuje podruhé z celkových 18 výskytů. Pavel jmenuje 16 mužů a žen s mimořádnou vírou. Kromě toho zmiňuje i další, ale nejmenuje je, například sebe a své spolukřesťany (Heb 11:3), Mojžíšovy rodiče (Heb 11:23) a lidi, kteří obcházeli Jericho, dokud jeho hradby nespadly (Heb 11:30). Pavel dává najevo, že jeho výčet zdaleka není úplný, když říká: „Čas by mi nestačil, kdybych měl vyprávět dál . . .“ (Heb 11:32) Jedna příručka tuto kapitolu nazývá „galerií víry“. Pavel později všechny tyto věrné zahrnuje do výrazu „velký oblak svědků“. Všechny takové příklady víry měly hebrejským křesťanům pomoct vytrvat v utrpení, kterému budou čelit. (Heb 12:1 a studijní poznámky, 4 a studijní poznámka).

Ábel: Byl prvním člověkem, který měl víru, jež ho vedla k činům. Tato víra se nejspíš opírala o Boží slib týkající se „potomka“, který rozdrtí hlavu „hadovi“. (1Mo 3:14, 15) Ábel neměl Boží slovo v psané podobě. Přesto našel přesvědčivé důkazy, které jeho víru podpořily, a to ho motivovalo, aby Bohu předložil oběť. (1Mo 4:4; Heb 11:1 a studijní poznámka) Například mohl přemýšlet o Božích vlastnostech, které jsou zjevné ze stvoření (Ří 1:20), o tom, jak se naplnil Boží rozsudek nad jeho rodiči (1Mo 3:16-19), a o věrnosti cherubů (1Mo 3:24).

dostal ujištění, že: Viz studijní poznámka k Heb 11:2.

přijal: Nebo „vydal svědectví tím, že uznal“. (Viz studijní poznámky k Heb 11:2, 39).

a přestože zemřel, svou vírou stále mluví: Bible nezaznamenává ani jedno slovo, které by Ábel řekl. Mluví ale prostřednictvím svého příkladného projevu víry. Ábel byl prvním člověkem, který si vypěstoval víru a uplatňoval ji, což prokázal tím, že předložil oběť, která se Bohu líbila. (1Mo 4:4) Jehova nechal inspirovaný záznam o Ábelově víře a víře dalších lidí uchovat v Písmu, aby se o jejich příkladech mohly dozvědět i budoucí generace a měly z nich užitek. Pavlova inspirovaná slova v tomto verši také ukazují, že to byla Ábelova víra, díky které se jeho oběť Jehovovi líbila, a ne oběť sama o sobě.

Enoch byl přenesen: Některé překlady tady uvádějí, že Enoch „byl vzat vzhůru“, a tím naznačují, že byl přenesen ze země do nebe. Řecké slovo, které je tady přeložené jako „byl přenesen“, ale nevyjadřuje myšlenku, že by byl vzat vzhůru. Spíš může nést význam, že se něco změnilo (Heb 7:12) nebo že byl někdo přemístěn z jednoho místa na jiné (Sk 7:16). V řecké Septuagintě, je stejné slovo použité v souvislosti s Enochem jako překlad hebrejského výrazu „vzal“ ve větě „Bůh ho vzal“. (1Mo 5:24) Za zmínku stojí i to, že stejné hebrejské slovo se používá ve zprávě o Eliášovi, který nebyl vzat do nebe. (2Kr 2:3, 5, 9; srovnej zprávu v 2Pa 21:1, 12-15, z níž je vidět, že Eliáš byl ještě o několik let později naživu na zemi.) Ježíš potvrdil, že Enoch do nebe nešel, když řekl: „Nikdo nevystoupil do nebe, jen ten, kdo sestoupil z nebe, Syn člověka.“ (Jan 3:13).

aby neviděl smrt: Enoch se dožil 365 let. (1Mo 5:23) Je zahrnut mezi ty, o kterých Pavel řekl: „Všichni tito zemřeli ve víře.“ (Heb 11:13 a studijní poznámka) Když tedy Pavel píše, že Enoch „byl přenesen, aby neviděl smrt“, nemůže tím myslet, že Enoch nikdy nezemřel. Protože Enoch odvážně prorokoval, mohl se stát terčem násilných a „bezbožných hříšníků“ své doby. (Juda 14, 15) Zdá se, že Bůh nedovolil, aby ničemní lidé jeho věrného proroka zabili. Spíš Bůh pravděpodobně ukončil Enochův život pokojně, možná tak, že ho nechal usnout, když byl v prorockém vytržení.

dostal ujištění, že se líbí Bohu: Pavel zřejmě naráží na znění Septuaginty v 1Mo 5:22. V hebrejském textu stojí: „Enoch dál chodil s pravým Bohem“, zatímco Septuaginta říká: „Enoch se líbil Bohu.“ Pavel tady pod inspirací potvrzuje, že než Enoch zemřel, Jehova mu zvláštním způsobem vydal svědectví neboli ho ujistil, že je s jeho věrným životním směrem velmi spokojený. Právě „díky své víře“, tedy kvůli své víře, byl ušetřen násilné smrti. (Viz studijní poznámky k Heb 11:4, 6).

bez víry není možné líbit se Bohu: Tím, že Pavel použil výraz „nemožné“, zdůrazňuje hlavní myšlenku této části svého dopisu. Křesťané se totiž Bohu nemůžou líbit, pokud si nevypěstují a neprojevují opravdovou víru, stejně jako to dělali „muži dávných dob“. (Heb 11:2) Každý příklad víry uvedený v této kapitole křesťany ujišťoval, že i oni si můžou vytvořit silné, důvěrné pouto se svým Otcem, když v něj budou mít víru. Toto prohlášení také podporuje Pavlovu dřívější zmínku o Hab 2:4. (Viz studijní poznámku k Heb 10:38).

ten, kdo se k Bohu přibližuje: Hebrejští křesťané dobře věděli, že ti, kdo se chtěli přiblížit k Všemohoucímu Bohu, museli splňovat určité požadavky. Například Mojžíšův zákon obsahoval konkrétní předpisy pro kněze, jak se mají přibližovat k Jehovovi s posvátnými oběťmi ve svatostánku. Kdokoli by se bez oprávnění neuctivě pokusil „přiblížit k Jehovovi“, přišel by o život. (2Mo 19:22; 3Mo 10:1, 2, 9; 4Mo 3:10; 16:40) Takové zákony Božímu lidu vštěpovaly, že je to ohromná výsada objevit se před Svrchovaným Pánem vesmíru. Praví křesťané mají k Jehovovi „volný přístup“, protože se k němu přibližují prostřednictvím Ježíše Krista. (Ef 2:18; Jan 14:13, 14; viz studijní poznámky k Heb 4:16; 7:25.) Když se k Bohu přibližují s opravdovou vírou a správným způsobem, Jehova se k nim bude přibližovat stále víc. (Sk 17:27; Jk 4:8, 10).

odměňuje ty, kdo ho usilovně hledají: Hledat Boha neboli pátrat po něm znamená přicházet k němu, abychom ho uctívali neboli mu sloužili. (5Mo 4:29; 1Pa 28:9; Sk 15:17; 17:27) Řecké sloveso přeložené jako „usilovně hledají“ naznačuje vytrvalé a soustředěné úsilí; jak dodává jeden slovník, jde o úsilí se „zaměřením na navázání vztahu“. Tento řecký výraz se objevuje i v některých verších v Septuagintě, kde Jehova svůj lid vybízel: „Hledejte mě a zůstanete naživu.“ (Am 5:4-6; Oz 10:12) Křesťané Jehovu uctívají s láskou a horlivostí a věří, že je to vděčný Bůh, který je odměňuje podle svých slibů. (1Mo 15:1; Iz 40:10; 1Ko 15:58; Heb 6:10; Jk 1:17).

to, co ještě nebylo vidět: Noe nikdy neviděl nic podobného katastrofickým „vodám potopy“, které Jehova předpověděl. Přesto věřil Božímu varování. (1Mo 6:17, 22; 2Pe 2:5) Bible neříká, jestli Noe někdy viděl déšť nebo podobné srážky. Dlouho před Noem nastalo období, kdy nepršelo, jen „ze země vystupovala mlha“. (1Mo 2:5, 6) Ale i kdyby Noe déšť viděl, nedokázal by si představit liják, který by trval 40 dní a 40 nocí. Noe projevil mimořádnou víru tím, že přijal Jehovovo slovo, že potopa brzy zaplaví celou zemi, a podle toho jednal.

projevil bázeň před Bohem: Tento výraz popisuje, jak Noe zareagoval na „varování od Boha“, které dostal ohledně „toho, co ještě nebylo vidět“ — tedy příchodu celosvětové potopy. (1Mo 6:17) Na Boží varování a pokyny se nedíval s děsivým strachem, ale s hlubokou úctou a bázní. (Srovnej studijní poznámku ke Kol 3:22.) Noe svou víru a bázeň před Bohem projevil tím, že dal vynikající příklad poslušnosti. (1Mo 6:22; 7:5) Tím, že projevoval takovou víru, jaká je popsaná v Heb 11:1-3, ukázal, že Jehovu zná a důvěřuje mu. Příbuzné řecké slovo přeložené jako „bázeň před Bohem“ je použito v Heb 5:7 k popsání postoje Krista Ježíše. (Viz studijní poznámku).

touto vírou odsoudil svět: Noe věřil Jehovovu varování před přicházející potopou, a proto postavil archu, jak mu Bůh přikázal. Někteří jeho současníci o stavbě věděli, takže se museli dozvědět i o blížící se potopě. Ale varování tohoto „kazatele spravedlnosti“ nebrali vážně. (2Pe 2:5 a studijní poznámka; Mt 24:38, 39) Věrný a poslušný Noemův způsob života je odsoudil za jejich nedostatek víry. Noemova víra ukázala, že „svět“ (lidstvo odcizené Bohu) si zasloužil zničení, které na něj Jehova přivedl. — Viz Slovníček, „Svět“.

byl na základě ní považován za bezúhonného: Díky své mimořádné víře Noe „zdědil“, neboli jako odměnu získal, spravedlivé postavení před Bohem. (Viz studijní poznámku k Heb 1:2.) Jehova z lásky považoval Noema za spravedlivého; Noe tak ostře vynikal na pozadí lidstva odcizeného Bohu. (1Mo 6:9; Ža 32:1, 2; Ez 14:14, 20; Ef 2:8; srovnej studijní poznámku k Ří 4:3).

Díky své víře žil v zaslíbené zemi jako cizinec: Jehova slíbil, že Abrahamovi potomci nakonec dostanou kanaanskou zemi jako své vlastnictví. (1Mo 12:7; 17:7, 8) Abraham této slibované věci plně věřil, a proto poslechl Jehovův pokyn a usadil se v Kanaánu. (Sk 7:2-5) Neměl tam žádný trvalý domov a byl vystaven různým nebezpečím. Znovu a znovu musel se svou domácností sbalit tábor a přestěhovat se z jednoho místa na druhé. (1Mo 12:8-10; 13:1-3, 18; 20:1) A protože cizinci měli nižší postavení, měl méně práv a výsad než rodilý obyvatel té země. Přesto Abraham díky své silné víře tyto náročné podmínky snášel asi sto let. (1Mo 12:4; 25:7).

kteří byli dědici stejného slibu: Izák a Jákob se stali dědici, neboli příjemci, stejného slibu, který Bůh dal Abrahamovi — že jejich potomkům bude dána „zaslíbená země“. (1Mo 12:1-9; 15:18-21; 17:8; 26:1-3; 28:1, 4, 13; Ža 105:9-11) Ti potomci se té země ujali až o mnoho generací později, a tak Abraham i jeho dědici v ní žili jako cizinci, pevně přesvědčení, že jejich potomci uvidí, jak se Boží slib ve stanovený čas splní. V Pavlově době ale ten slib znamenal něco důležitějšího než jen zemi — totiž požehnání, které Ježíš, hlavní část Abrahamova „potomstva“, udělí všem národům. (Ga 3:16 a studijní poznámka).

město, které má skutečné základy: Toto „město“ je Boží Království. Jeho základy jsou skutečné; pevně spočívají na Jehovově neotřesitelné vůli a na jeho nejvyšší autoritě jako Svrchovaného vládce. Abraham v celém Kanaánu viděl mnoho království neboli městských států. Vládli jim králové, kteří svým poddaným poskytovali určitou míru bezpečí a ochrany. Abraham se ale k těmto královstvím ani k jejich vládcům nikdy nepřipoutal. Navíc si Abraham nikdy nepostavil město ani si nezaložil vlastní království, i když měl dostatek bohatství a moci. (1Mo 14:8-17) Místo toho poslušně zůstával kočovníkem a bydlel ve stanech. (1Mo 13:17, 18; 23:14-20; Sk 7:5) Abraham s vírou očekával den, kdy dostane své vlastní místo pod dokonalou vládou Jehovova Království — pod vládou „města“, jehož „tvůrcem a stavitelem je Bůh“.

Díky své víře i Sára: Sára a Rachab jsou jediné ženy, které jsou v tomto seznamu věrných lidí uvedeny jménem. (Heb 11:31; srovnej Heb 11:23, 29, 35.) Sára projevovala během celého života velkou víru. Ochotně opustila prosperující Ur a doprovázela Abrahama na jeho cestách. (1Mo 11:31) Stejně jako Abraham se Sára zasmála, když poprvé slyšela, že ve stáří porodí syna. (1Mo 17:17; 18:12) Z toho, co je ale uvedeno tady, je vidět, že jí víra nechyběla. Jehova její víru odměnil, takže „Díky své víře Sára dostala sílu k tomu, aby přes svůj pokročilý věk počala potomka“.

potomka: Doslova „semeno“. (Viz Dodatek A2).

Toho, kdo dal slib, totiž považovala za věrného: Nebo „považovala ho za důvěryhodného“. V celé Bibli je Jehova Bůh často popisován jako věrný Bůh. (5Mo 7:9; 32:4; Ža 146:5, 6; 1Ko 1:9; 10:13) Řecké slovo přeložené jako „věrný“ souvisí s podstatným jménem „víra“ (Heb 11:1, 6) a bylo definováno jako „vzbudit důvěru / víru“. (Viz studijní poznámku k Heb 10:23.) Pavel tady tedy ukazuje, že mít víru v Boha zahrnuje považovat ho za věrného a naprosto důvěryhodného. Sára věděla, že Jehova v minulosti splnil mnoho slibů, které dal svým služebníkům. (Srovnej 1Mo 6:17-21; 8:15-19.) Také věděla, že jednal, aby ji ochránil, když se dostala do rukou pohanského vládce. (1Mo 12:10-20; srovnej 1Mo 20:1, 2, 10-16.) Jako jedna z „svatých žen z minulosti, které doufaly v Boha“, byla Sára přesvědčená, že Jehova splní všechno, co slíbil. (1Pe 3:5, 6) Její důvěru bohatě odměnil. (1Mo 21:1, 2).

jehož tělo už bylo jakoby mrtvé: Viz studijní poznámku k Ří 4:19.

tolik potomků jako hvězd na nebi: Tento obrat, stejně jako obrat jako písku na břehu moře, se v Bibli často používá jako hyperbola, která vyjadřuje velké množství. (1Mo 41:49; Joz 11:4; Iz 48:19; Jer 15:8; Na 3:16; viz Slovníček, „Hyperbola“.) Jehova tento obrazný způsob vyjadřování použil, když Abrahamovi slíbil, že on a Sára, která už dávno překročila věk, kdy může mít děti, budou mít nesmírné množství potomků. (1Mo 17:15–17; 18:11; 22:17; Ří 4:19 a studijní poznámku) Abraham a Sára v tento slib projevili víru. A jak hebrejští křesťané věděli, Jehova tuto část svého slibu Abrahamovi a Sáře splnil už v Mojžíšových dnech. (5Mo 1:10; srovnej Ne 9:23).

Ti všichni zemřeli ve víře: To znamená, že si zachovali víru až do smrti. Když Pavel říká „ti všichni“, odkazuje na všechny, o kterých se zmínil v Heb 11:4-12. Zdá se, že se zaměřuje hlavně na Abrahama, Sáru a jejich potomstvo, o kterých se mluví v Heb 11:8-12, a také v následujících verších.

zdálky je viděli: Abraham a další věrní „z dávných dob“ se za svého života nedočkali úplného splnění Božích slibů. (Heb 11:2) Ale očima víry se těšili na vzkříšení pod Božím Královstvím a na dobu, kdy budou „všechny rodiny země“ požehnané prostřednictvím slíbeného potomka. (1Mo 3:15; 22:18; 28:14; viz také Jan 8:56 a studijní poznámku; Heb 11:1).

vítali je: Nebo „objímali je“. Řecký výraz přeložený jako „vítali“ doslova označuje pozdravení někoho slovy nebo i gesty, například obejmutím. (Mt 10:12; Lk 1:40; Sk 21:19; viz také Lk 10:4 a studijní poznámku.) O obrazném použití tohoto slova v tomto verši se v odborných pramenech uvádí, že znamená „vyjádřit radost z příchodu něčeho“ nebo „těšit se na něco s potěšením“. Jak vysvětlil jeden biblista, tento výraz „tady znamená radostné přivítání těch slibů; nebo přitisknutí si jich k srdci, jako když obejmeme přítele“.

oznamovali, že jsou v té zemi cizinci a dočasnými obyvateli: Pavel mohl mít na mysli situaci, kdy Abraham požádal Chetejce jen o místo k pohřbení Sáry v Kanaánu a prohlásil, že je „cizinec a přistěhovalec mezi [nimi]“. (1Mo 23:2-4) Když Abraham (Abram) se svou rodinou vstoupil do kanaánské země, neustále přesouvali tábor „z místa na místo“. (1Mo 12:9) A když Abraham přišel na nové místo, otevřeně dával najevo, že uctívá Jehovu, a ne nějakého místního boha. (1Mo 12:8; 13:4, 18) Těmito způsoby Abraham a jeho rodina „oznamovali“, že jsou v té zemi jen dočasnými obyvateli.

v té zemi: Tedy v kanaánské zemi. Mnoho překladů Bible uvádí „na zemi“, což může vyvolat dojem, že Abraham a Sára žili na zemi jen dočasně, zatímco čekali, až půjdou do nebe. Použité řecké slovo může znamenat jak „země“, tak „krajina/země“ (ve smyslu území), ale bezprostřední kontext podporuje překlad „země“ ve smyslu konkrétního území. Pavel používá stejné řecké slovo v Heb 11:9, kde říká, že Abraham „žil jako cizinec v zemi zaslíbení“. V tom případě většina biblických překladů překládá toto řecké slovo jako „země“ (území). Za zmínku také stojí, že v Heb 11:8-16 Pavel nestaví do protikladu Abrahamův život cizince na zemi a budoucí život v nebi. Abraham o takové budoucí naději nic nevěděl; ani nebyla naznačena dřív než o staletí později. (Da 7:13, 14, 18; srovnej studijní poznámky k 2Ko 5:17; Ga 6:15.) Pavel tu spíš dává do protikladu dvě věci: život, který Abraham a jeho rodina zanechali v Uru, a život, který se rozhodli vést v kanaánské zemi. Právě tam měli jeho potomci dostat vzácné dědictví, předzvěst „lepšího místa“, na které čekali v souladu s Božím slibem. (Heb 11:16 a studijní poznámku; 1Mo 13:15; 15:7) Kontext tedy silně naznačuje, že Pavel má tady ve 13. verši na mysli, že Abraham byl „dočasným přistěhovalcem v kanaánské zemi“, jak to vysvětluje jeden odborný pramen.

měli možnost se vrátit: Ur, město, které Abraham a Sára opustili, nabízelo mnoho pohodlí a určitou míru bezpečí. Zvlášť když v Kanaánu nastal hlad, mohli být v pokušení vrátit se do úrodné oblasti Uru poblíž bohatých vod řeky Eufrat. Abraham a Sára se ale po Uru nikdy ohlíželi s touhou a nikdy se tam nevrátili. (Sk 7:3, 4) Když přišel hlad, Abraham na něj zareagoval tak, že svou rodinu nevedl zpátky do Uru, ale do Egypta. (1Mo 12:10) Přemýšlení o jejich příkladu mohlo hebrejským křesťanům pomoct odolat jakémukoli pokušení vrátit se k židovskému uspořádání věcí, i kdyby jen ve svém srdci. (Viz studijní poznámky k Heb 6:18; 9:26; 13:14).

touží po lepším místě: Toto „lepší místo“ je město, které Bůh připravil pro muže a ženy s vírou. Je to město, o kterém Pavel mluví v Heb 11:10 – město, „jehož projektantem a stavitelem je Bůh“. Pavel na toto lepší místo odkazuje také v Heb 12:22 jako na „město živého Boha“ a v Heb 12:28 jako na „království, které se nedá otřást“. V Da 2:44 prorok Daniel popsal toto Království jako něco, co „Bůh nebes zřídí“. A podle zpráv v evangeliích ho Ježíš nazýval „nebeským královstvím“ nebo „Božím královstvím“. (Mt 3:2 a studijní poznámka; Mr 1:15 a studijní poznámka) V tomto Království bude Abrahamovo potomstvo – Ježíš a jeho duchem pomazaní následovníci – vládnout z nebe „nad zemí“. (Zj 5:9, 10; Ga 3:16, 29) Abraham a jeho rodina se těšili na to, že budou vzkříšeni k životu na zemi pod touto vládou. Takové místo na zemi se dá právem nazvat místem, „které souvisí s nebem“. (Viz studijní poznámka k Heb 11:13).

které souvisí s nebem: Mnoho překladů má „nebeské“, což může vyvolat dojem, že Abraham a jeho rodina měli naději odejít do nebe. V Hebrejských písmech ale nic nenasvědčuje tomu, že by tito věrní lidé takovou naději měli. I když se zde použité řecké slovo často překládá jako „nebeský“, nemusí nutně znamenat „v nebi“. Jeden slovník uvádí jako možný význam „týkající se nebe“ a dodává: „Často se takové výrazy překládají jako ‚v nebi‘ nebo ‚z nebe‘ nebo ‚patřící k nebi‘.“ Vzhledem k pozadí v Hebrejských písmech je tedy v tomto kontextu překlad „které souvisí s nebem“ dobře podložený.

Proto se Bůh nestydí být vzýván jako jejich Bůh: Jehova má otcovskou radost z Abrahama, Sáry, Izáka a Jákoba; nestydí se za ně. Projevili mimořádnou víru tím, že „toužili“ po místě pod jeho vládou, tedy pod jeho Královstvím. Jehova proto rád byl jejich Bohem a naslouchal jim, když ho vzývali v modlitbě. Dokonce i po jejich smrti o nich mluvil, jako by byli stále naživu, jak upozornil Ježíš. (Viz studijní poznámky k Lk 20:37, 38).

nestydí: Pavel tu používá záporné vyjádření, aby zdůraznil kladnou myšlenku. Stejný obrat používá v Heb 2:11, kde ukazuje, že Ježíš je hrdý na to, že může nedokonalé pomazané křesťany nazývat svými bratry. (Viz studijní poznámka k Heb 2:11.) Takové připomínky toho, že Jehova i Ježíš mají ze svých věrných služebníků radost, bezpochyby posilovaly hebrejské křesťany, kteří čelili posměchu odpůrců snažících se je zahanbit. – Srovnej studijní poznámky k 2Ti 1:8; Heb 12:2.

byl zkoušen: Pavel tady poukazuje na největší zkoušku víry, jaké kdy Abraham čelil — když ho Bůh požádal, aby obětoval svého syna Izáka. (1Mo 22:1-14) V jiných souvislostech se řecké sloveso přeložené jako „byl zkoušen“ překládá jako „být zkoušen“ (Jk 1:13 a studijní poznámky) nebo „být pokoušen“ (1Ko 10:13). Tady ale, jak vysvětluje jeden slovník, vyjadřuje myšlenku „snažit se zjistit povahu nebo charakter něčeho tím, že se to vyzkouší“. (2Ko 13:5 a studijní poznámka) Abraham už předtím prošel mnoha zkouškami a těžkostmi a ve všech situacích zůstal věrný. (1Mo 12:1, 14, 15; 14:14; 15:2, 3; 20:2; Heb 11:8, 9) Tím, že po něm Jehova chtěl, aby obětoval svého syna, dal Abrahamovi příležitost naplno prokázat, jak hlubokou má víru. (Jk 2:21-23).

jakoby obětoval: Řecké slovo přeložené jako „obětovat“ se v tomhle verši objevuje dvakrát. V prvním případě je řecké sloveso v perfektu (dokonavém čase) a je přeložené jako „jakoby obětoval“. Abraham měl tak silnou víru, že v jeho srdci to bylo, jako by už Izáka „obětoval“. Abraham byl pevně rozhodnutý udělat to, co po něm Jehova žádal, a důvěřoval, že Jehova může Izákovi vrátit život. (Viz studijní poznámka k Heb 11:19.) V druhém případě je řecké sloveso v imperfektu. Tenhle čas může popisovat děj — jako je tento — který byl zamýšlený nebo se o něj někdo pokusil, ale nebyl dokončen. Proto je tady sloveso výstižně přeložené jako byl připravený obětovat. (1Mo 22:9-14).

svého jediného syna: Řecké slovo mo·no·ge·nesʹ, tradičně překládané jako „jednorozený“, se vykládá jako „jediný svého druhu; jeden jediný; jedinečný“. (Srovnej studijní poznámku k Jan 3:16.) I když Abraham zplodil Išmaela s Hagar a několik synů s Ketúrou (1Mo 16:15; 25:1, 2; 1Pa 1:28, 32), Izák byl „jediný“ hned v několika ohledech. Byl to jediný syn, kterého Bůh Abrahamovi konkrétně slíbil, a navíc byl zázračně počat Sárou. (1Mo 17:16-19; 21:12) Kromě toho v době, kdy Abraham „byl připravený obětovat“ Izáka, byl tento syn „jediným synem“ v Abrahamově domácnosti. (1Mo 22:2) Išmael i jeho matka Hagar už byli posláni pryč (1Mo 21:14, 20, 21) a Abrahamovi další synové s Ketúrou se ještě nenarodili. Za zmínku stojí i to, že židovský spisovatel Josephus, který o Abrahamových dalších dětech věděl, nazval Izáka Abrahamovým „jediným synem“ a použil přitom stejné řecké slovo. — Židovské starožitnosti, I, 222 (xii, 1).

potomstvem: Dosl. „semenem“. (Viz Dodatek A2).

byl přesvědčený: Pavel pod inspirací vysvětluje, že Abraham byl „přesvědčený“, neboli že o tom, co po něm Jehova chtěl, uvažoval a pečlivě to zvažoval. Jehova Abrahamovi slíbil, že bude mít syna se svou manželkou Sárou. (1Mo 18:10, 14) Aby ten slib splnil, Jehova zázračně způsobil, že neplodná Sára porodila Izáka ve stáří. Abrahamovi samotnému bylo tehdy asi 100 let, a pokud šlo o zplození dítěte, byl „jako mrtvý“. (Ří 4:19; Heb 11:11, 12) Jehova mu navíc jasně řekl: „To, co se bude nazývat tvým potomkem, bude skrze Izáka.“ (1Mo 21:12) Abraham tyto skutečnosti důkladně zvážil. Došel k závěru, že i kdyby splnil Jehovovy pokyny a obětoval Izáka — který tehdy ještě neměl děti — Bůh „ho dokáže dokonce vzkřísit z mrtvých“, aby splnil to, co slíbil. (1Mo 13:16; 18:18) Tato pozoruhodná pasáž ukazuje, že Abrahamova poslušnost nebyla slepá. Byla důkazem jeho víry, která vycházela z toho, že svého Boha dobře znal.

což sloužilo jako symbol: Některé překlady tento řecký výraz překládají jako „v přeneseném smyslu“ nebo „v jistém smyslu“; přeložen byl také jako „jako znázornění“. (Srovnej Heb 9:9 a studijní poznámku.) V přeneseném smyslu Abraham svého syna „z náruče smrti … přijal“, když Izák nebyl usmrcen na oltáři oběti. (Heb 11:17).

Díky své víře Izák požehnal Jákobovi a Ezauovi: Izák měl silnou víru v Jehovovy sliby dané Abrahamovi. (1Mo 12:2, 3; 17:4-6) Proto s jistotou pronesl prorocká požehnání nad svými syny Jákobem a Ezauem. (1Mo 27:27-29, 38-40) Izák se nedožil toho, aby viděl úplné splnění těchto slibů, ale očima víry důvěřoval, že je Jehova splní v souladu se svým záměrem. (1Mo 28:1-4).

Díky své víře Jákob . . . požehnal oběma Josefovým synům: Pavel tady odkazuje na událost, kdy Josef přivedl své dva syny, Manasesa a Efraima, před Jákoba, aby od něj dostali požehnání. (1Mo 48:1, 2, 15, 16, 20) V té době patriarcha projevil víru tím, že Josefovi řekl, co čeká Jákobovy potomky: „Bůh vás určitě . . . vrátí do země vašich předků.“ (1Mo 48:21) Jákob také mluvil o Zaslíbené zemi jako o zemi, „kterou jsem vzal z ruky Amorejců svým mečem a svým lukem“. (1Mo 48:22) Jákob sice od Amorejců pokojně koupil kus půdy, ale nikde není záznam o tom, že by kvůli té zemi vedl nějakou bitvu. (1Mo 33:19, 20) Jákobova slova tedy byla vyjádřením jeho víry; prorocky mluvil o budoucím dobytí Kanaánu svými potomky, jako by to už bylo vykonáno jeho vlastním mečem a lukem.

poklonil se Bohu, opřený o svou hůl: Tento obrat odkazuje na projev uctívání popsaný v 1Mo 47:31, kde se říká, že když Jákob uslyšel Josefův slib, že ho pohřbí v Zaslíbené zemi, „Izrael [Jákob] se poklonil u čela své postele“. Hebrejská slova pro „postel“ a „hůl (prut)“ mají úplně stejné souhlásky a bez samohláskových značek se dají číst oběma způsoby. Masoretský text v 1Mo 47:31 obsahuje samohláskové značky odpovídající hebrejskému slovu „postel“. (Viz Slovníček, „Masoretský text“.) Pavel ale tady cituje z řecké Septuaginty, ve které překladatelé použili slovo „hůl“. Ať už je správně kterýkoli z těchto výrazů, zpráva v 1. Mojžíšově ukazuje, že Jákobova důvěra v Jehovovy sliby byla až do konce jeho života neotřesitelná.

Díky své víře Josef . . . mluvil o odchodu Izraelitů: Josefa odvedli ze země Kanaán do Egypta, když mu bylo 17 let, a zbytek života prožil tam. (1Mo 37:2, 28) Nikdy ale nezapomněl na Jehovův slib, který dal jeho předkům, včetně jeho vlastního otce Jákoba. (1Mo 48:21, 22) Na konci života byl Josef přesvědčený, že Jehova vyvede Izrael z Egypta a přivede ho do země Kanaán, protože slíbil dát tu zemi potomkům Abrahama, Izáka a Jákoba. (1Mo 50:24, 25) Jako projev své víry Josef prorocky potvrdil, že Izraelité „odejdou“ z Egypta, a „dal pokyn“, aby jeho kosti odnesli do Kanaánu. Na jeho projev víry se nezapomnělo. Když Izrael konečně opustil Egypt asi 150 let po Josefově smrti, Mojžíš „vzal Josefovy kosti s sebou“ a nakonec byly pohřbeny v Šechemu. (2Mo 13:19; Joz 24:32).

ohledně svých kostí: Řecké slovo přeložené jako „kosti“ se tady používá obrazně a odkazuje na Josefův pohřeb. (Stejné řecké slovo se objevuje v Septuagintě v 1Mo 50:25; 2Mo 13:19; a Joz 24:32.) Josef byl jako vůdce druhý v autoritě hned po faraonovi, takže je pravděpodobné, že mohl dát pokyn, aby byl pohřben ve velkolepé egyptské hrobce. (1Mo 41:40-43; 50:26) Ale jako člověk s vírou jednoduše požádal, aby „jeho kosti“ byly odneseny z Egypta a pohřbeny v Zaslíbené zemi, stejně jako to bylo uděláno u jeho otce Jákoba.

Díky své víře Mojžíšovi rodiče ukrývali Mojžíše: Mojžíšovi rodiče Amram a Jochebed projevili víru tím, že se odmítli „bát králova příkazu“ egyptského krále. (2Mo 6:20) Ten nařídil, aby byli všichni novorození hebrejští chlapci zabiti, ale oni dva odvážně ukrývali malé dítě tři měsíce, i když jim hrozil krutý trest. (2Mo 1:22; 2:1, 2) Pavel dál říká, že očima víry „viděli totiž, jak je to dítě krásné“. Jedna odborná publikace naznačuje, že Mojžíšovým rodičům se chlapcův neobyčejný vzhled jevil jako „viditelné znamení, že se těší Boží přízni a ochraně“. Stojí za povšimnutí, že v Sk 7:20 je malý Mojžíš také popsán jako „božsky krásný“. (Viz studijní poznámku).

Když Mojžíš dospěl, díky své víře odmítl být nazýván synem faraonovy dcery: Mojžíš se odvrátil od výhod, které mu jeho adoptivní matka pravděpodobně nabízela. Jako členka egyptské královské rodiny Mojžíše adoptovala a dala mu jméno, takže se v právním smyslu stal jejím synem. (2Mo 2:5, 10) Zřejmě se postarala o to, aby její syn získal to nejlepší vzdělání, jaké bylo k dispozici. (Sk 7:22) Když Mojžíš dospěl, určitě měl mnoho příležitostí získat bohatství a prestiž. Místo toho ve 40 letech projevil svou víru tím, že se rozhodl tak, jak je tu popsáno. Ztotožnil se se svými hebrejskými bratry a sestrami, rozhodl se jim pomáhat a sloužit Jehovovi. (2Mo 2:11-15; Sk 7:23).

než mít dočasný požitek z hříchu: Písmo přesně neuvádí, jaký hřích Mojžíš odmítl. Pavel možná naráží na život v Egyptě, který se Mojžíš rozhodl nežít. Tahle země byla prosycená modlářstvím a spiritismem, takže by pro někoho v Mojžíšově postavení bylo téměř nemožné zůstat věrný Bohu. Nejspíš na něj byl vyvíjen tlak, aby skrýval svou totožnost uctivatele Jehovy a nevšímal si těžké situace Božího lidu. Protože Mojžíš vyrůstal jako adoptovaný člen královské rodiny a měl mnoho výhod, bylo by pro něj snadné udělat špatné rozhodnutí. (Viz studijní poznámku k Heb 11:24.) Jakýkoli „dočasný požitek z hříchu“, který by Mojžíš mohl mít, by trval jen krátce.

Kristovu pohanu totiž považoval: Tady se zdá, že titul „Kristus“ se vztahuje na Mojžíše. (Viz poznámku Kristus u tohoto verše.) Mojžíš věděl, že pokud má splnit toto zvláštní pověření a ztotožnit se s Božím vyvoleným lidem, čekají ho těžkosti, dokonce i pohana. (2Mo 2:13, 14; 5:4, 5; 6:12; 10:28, 29) Je možné, že když Pavel mluvil o „Kristově pohaně“, měl na mysli, že Mojžíš musel při plnění svého úkolu trpět, podobně jako později trpěl Ježíš Kristus. — Srovnej Heb 13:13.

Kristus: Řecký výraz přeložený jako „Kristus“ doslova znamená „Pomazaný“. (Viz studijní poznámku k Mt 1:1.) V Křesťanských řeckých písmech se tento titul používá hlavně o Ježíšovi. V Septuagintě se ale používal jako překlad odpovídajícího hebrejského výrazu pro „pomazaného“ (ma·šiʹach). Ten se často používal v obecném smyslu pro někoho, kdo byl ustanoven nebo pověřen splněním zvláštního úkolu. Někdy byl člověk ustanoven tak, že mu na hlavu doslova vylili olej (3Mo 8:12; 1Sa 10:1; 16:13), ale ne vždy (1Kr 19:15, 16; Iz 45:1; Sk 10:38; 2Ko 1:21). Tady se titul zřejmě vztahuje na Mojžíše. Jehova Mojžíše olejem nepomazal, ale ustanovil ho svým prorokem a zástupcem, tím, kdo vyvede Izrael z Egypta. V tom smyslu byl Mojžíš Jehovovým „pomazaným“, neboli Kristem. (2Mo 3:2-12, 15-17; 5Mo 18:15).

protože upíral oči k vyplacení odměny: Řecké slovo přeložené jako „upíral oči k“ znamená „odvrátit zrak ode všeho ostatního“, a vyjadřuje myšlenku, že se člověk soustředí jen na jednu věc. Mojžíš se mohl rozhodnout zaměřit na bohatství a slávu, které by si jako člen královské domácnosti v Egyptě možná užíval. Nebo se mohl zabývat těžkostmi, které by mu Jehovovo zvláštní pověření přineslo. Mojžíš se ale soustředil na službu Bohu svých předků a těšil se na požehnání slíbené Abrahamovi a jeho potomstvu. (1Mo 28:4; Heb 11:6).

Díky své víře opustil Egypt a nebál se králova hněvu: Mojžíš nejdřív z Egypta utekl ve 40 letech, protože se bál faraona, který ho chtěl zabít. (2Mo 2:11-15; Sk 7:23 a studijní poznámka) Pavel tady ale odkazuje na události spojené s odchodem z Egypta v roce 1513 př. n. l., kdy bylo Mojžíšovi 80 let. Následující verš se zmiňuje o první oslavě Pesachu, která souvisela s Jehovovými poselstvími o soudu, jež Mojžíš předával faraonovi. I přes faraonovy výhrůžky Mojžíš poslušně vyvedl Izraelity z Egypta „díky své víře … a nebál se králova hněvu“. (2Mo 3:9, 10; 10:28, 29).

jako by viděl toho, kdo je neviditelný: Mojžíš Boha nikdy neviděl doslova. (2Mo 33:20) Jehova k němu ale mluvil prostřednictvím andělských zástupců. Mojžíš a Jehova spolu komunikovali tak blízce — často vedli důvěrné rozhovory, ve kterých spolu mluvili oba — že to bylo, jako by s ním Bůh mluvil „tváří v tvář“. (4Mo 12:6-8; 5Mo 34:10) Mojžíš také viděl mnoho zázraků, které dokazovaly Jehovovu přítomnost a moc, včetně situací, kdy s ním Jehova dlouze mluvil. (2Mo 3:2-5; 33:17-23) Neviditelný Bůh byl proto pro Mojžíše mnohem skutečnější než jakékoli falešné egyptské bohy, i když byli znázorňováni viditelnými, hmatatelnými modlami. Mojžíšova silná víra ho podporovala po celý život, takže „zůstal pevný, jako by viděl“ Jehovu, neviditelného Boha.—Srovnej Mt 5:8 a studijní poznámka.

Díky své víře slavil Pesach: Mojžíš projevil víru, když „okamžitě svolal všechny izraelské starší“ a dal jim pokyny, jak slavit první Pesach. (2Mo 12:21) Tím dal Jehovovu lidu příklad věrné poslušnosti a pomohl zavést slavnost, která ukazovala dopředu na Mesiáše. (Viz Slovníček, „Pesach“; 1Ko 5:7 a studijní poznámku.) Mojžíš předal Izraelitům Boží pokyny. Měli postříkat krví poraženého beránka zárubně dveří, aby byly zachráněny životy „jejich prvorozených“, nejstarších synů Božího lidu. (2Mo 12:22, 23).

ničitel: Tvar řeckého slova, které tu Pavel používá, se vyskytuje v Septuagintě v 2Mo 12:23 a překládá hebrejský výraz, který by se dal vyjádřit jako „rána smrti“ nebo doslovněji „zkáza“. Jehova zjevně použil anděly, aby vykonali rozsudek nad Egypťany. (Ža 78:49-51).

Díky své víře Izraelité prošli Rudým mořem jako po suché zemi: Izraelité a „velký smíšený zástup“, který se k nim připojil, poslechli Jehovovy pokyny k odchodu z Egypta. (2Mo 12:37, 38, 50) Následovali sloup oblaku a ohně k Rudému moři. (2Mo 13:21, 22; 14:2) Když to vypadalo, že jsou uvěznění mezi Rudým mořem a faraonovým vojskem, lid propadl panice. (2Mo 14:10-12) Mojžíš je ale povzbudil, aby důvěřovali Jehovově záchraně, a Boží ochranu pocítili díky oblaku, který stál mezi nimi a Egypťany. (2Mo 14:13, 19, 20) Když Jehova rozdělil vody, lidé se řídili Mojžíšovými pokyny a úspěšně přešli po mořském dně. Svou víru prokázali poslušností. (2Mo 14:21, 22).

Rudým mořem: Pavel používá běžně přijímaný řecký název pro tuto vodní plochu; stejný název se používá i v Septuagintě. (2Mo 15:4; 5Mo 11:4) Stejně postupoval i Lukáš, když zaznamenal Štěpánovu řeč před Sanhedrinem. (Sk 7:36) Protože výraz použitý v Hebrejských písmech může znamenat „Rákosové moře“ nebo „Moře rákosí“, někteří moderní badatelé tvrdí, že hebrejský název dokazuje, že Mojžíš vedl Izraelity přes mělkou vodu porostlou rákosím. Hebrejská písma ale používají tentýž výraz i pro zeměpisná místa spojovaná s Rudým mořem, například Elim, horu Hor a Ecjon-geber (u Edomu). (2Mo 15:4, 22; 16:1;4Mo 21:4; 33:10;1Kr 9:26) To potvrzuje, že hebrejský výraz odpovídá vodní ploše běžně nazývané Rudé moře, a ne jen nějakým mělkým, bažinatým oblastem, jak by tato teorie naznačovala. Navíc Pavel tady říká, že když se Egypťané pokusili pronásledovat Izraelity po mořském dně, „moře je pohltilo“ — byli tedy úplně zaplaveni. Aby se to mohlo stát, přechod se nemohl odehrát v mělké bažině; musel proběhnout v poměrně hluboké části Rudého moře. (2Mo 14:26-28; viz také Ža 106:9-11; 136:13-15).

Díky víře padly hradby Jericha: Jozue a Izraelité pod jeho vedením projevili víru tím, že se řídili Jehovovými pokyny, jak bojovat proti Jerichu. (Joz 6:2-5) Z vojenského hlediska mohla bojová strategie vypadat pošetile. Prvních šest dnů nebyl vidět žádný výsledek, a přesto Jozue a jeho vojáci ve víře poslušně obcházeli město a za nimi šli kněží nesoucí Archu. Když sedmý den pochodovali kolem města, kněží zatroubili na rohy a lid hlasitě zvolal. Jehova na jejich víru zareagoval zázrakem: „Hradba se zřítila a lehla na zem.“ (Joz 6:6-20).

Díky své víře Raab: Tato žena si vypěstovala opravdovou víru, i když vyrůstala mezi lidmi, „kdo jednali neposlušně“. Kanaánci, včetně obyvatel Jericha, byli tak hluboce ponoření do modlářství, hrubé nemravnosti a násilí, že je Bůh posoudil jako hodné zničení. (3Mo 18:3, 24, 25) Pavel ji navíc nazývá „prostitutka“ (Joz 2:1) ne proto, aby ji zostudil, ale aby zdůraznil, že podle jednoho odborného zdroje „její dřívější život ještě víc podtrhuje pozoruhodnost jejího pokání, víry a záchrany“. I přes své nemravné povolání, když Raab slyšela o tom, jak Jehova žehnal svému lidu a chránil ho, tento Bůh ji přitahoval. (Joz 2:8-11) Svou víru uvedla do praxe tím, že se postavila na stranu Jehovova lidu. (Jk 2:24, 25) Výsledkem bylo, že ona i „celá její rodina“ byli zachráněni. (Joz 6:23) Nechala za sebou trosky Jericha i svůj starý způsob života. (Joz 6:24, 25) Časem se Raab dokonce provdala za Izraelitu Salmona a stala se předkyní Mesiáše. (Mt 1:5; srovnej studijní poznámku k Mt 1:3).

Díky své víře: Poté, co Pavel podrobně rozebral některé věrné jednotlivce z doby před dobytím Kanaánu, přechází tady k širokému přehledu „velkého oblaku svědků“ a toho, jak během staletí projevovali svou víru. (Heb 12:1 a studijní poznámky).

poráželi království: Jedním příkladem je soudce Gideon, který s pouhými 300 muži porazil vojsko 135 000 Midianitů. (Sd 7:15-22; 8:10) Prostřednictvím soudce Baraka spolu s prorokyní Deborou „Bůh podmanil Jabina, krále Kanaánu“, a jeho vojenského velitele Siseru, i když jejich vojsko „mělo 900 válečných vozů se železnými kosami“. (Sd 4:3, 10, 12-16, 23) Soudce Samson byl v podstatě armáda o jednom muži; přesto úspěšně bojoval proti Filištínům. (Sd 14:4; 15:8, 14-16, 20; 16:28-30) Soudce Jiftach porazil Ammonity, kteří utlačovali Izrael 18 let. (Sd 10:8; 11:4-6, 11, 29, 32, 33) Král David podmanil Filištíny, Moabity, Syřany, Edomity a další. (2Sa 8:1-14).

prosazovali to, co je správné: Tento obrat výstižně popisuje věrné izraelské vůdce, kteří obnovovali čisté uctívání a pomáhali lidu řídit se Božími spravedlivými měřítky. (Sd 2:11-18; 2Sa 8:15; 1Kr 10:9; 2Pa 29:4; Ne 10:28, 29) Prorok Samuel například pomáhal prosazovat to, co bylo v Božích očích dobré a správné. (1Sa 12:2-5) Nebál se dát důraznou radu, když to bylo potřeba, dokonce ani králi. (1Sa 12:20-25; 15:16-29).

dostávali sliby: Kromě Abrahama, Jozua a dalších patřil mezi ty, kdo „dostávali sliby“, i král David. (1Mo 21:1, 2; Joz 1:3; 21:45; Sd 6:36; 7:7; 13:5) Jehova uzavřel s Davidem smlouvu o království a slíbil mu: „Tvůj trůn bude pevně ustanoven navždy.“ (2Sa 7:11-16).

zacpávali tlamy lvům: Soudce Samson i mladý David každý zabil lva. (Sd 14:5, 6; 1Sa 17:34-36) Když byl Daniel kvůli své bezúhonnosti uvržen do jámy s lvy, Jehova ho ochránil. (Da 6:16, 22, 23; viz také 2Sa 23:20).

překonávali sílu ohně: Danielovi tři hebrejští společníci – Šadrak, Méšak a Abednego – byli vhozeni do ohnivé pece, protože odmítli uctívat sochu, kterou postavil babylonský král Nebukadnecar. Jehova odměnil jejich víru a bezúhonnost tím, že poslal svého anděla, aby je zachránil. (Da 1:7; 3:8-30).

unikali ostří meče: Mezi tyto věrné patří David, který unikl meči krále Saula a jeho mužů. (1Sa 19:9-17) Proroci Eliáš a Elíša také unikli smrti mečem. (1Kr 19:1-3, 10; 2Kr 6:11-19; viz také Jer 26:7-11, 24).

ve slabosti získávali sílu: Jehova posílil Gideona, který si zpočátku myslel, že je příliš slabý na to, aby zachránil Izrael před Midjanity. (Sd 6:14-16, 36-40; 7:2-7, 9-15, 22) Samson dočasně přišel o svou sílu, když mu ostříhali vlasy, ale později ho Jehova posílil, aby se pomstil Filištínům; pod chrámem jejich boha Dagona jich rozdrtil tisíce. (Sd 16:19-30) Král Chizkijáš „získával sílu“ ze slabosti – jak ve vojenském, tak i v tělesném smyslu. (Iz 37:1–38:22; viz také Sd 4:17-24; 5:24-27; 14:6; 16:3; 1Sa 17:32-37, 45-51; 1Kr 18:46).

stávali se statečnými ve válce: Mezi ty, které Jehova učinil statečnými ve válce, patřili Jiftách a David. (Sd 11:32, 33; 2Sa 22:1, 2, 30-38; viz také 1Sa 14:1-14).

zaháněli na útěk nepřátelská vojska: S Jehovovou podporou Bárak zahnal na útěk vojsko vedené Síserou. (Sd 4:14-16).

Ženám se díky vzkříšení vraceli jejich mrtví příbuzní: Hebrejská písma zmiňují dvě ženy s velkou vírou, kterým se dostalo takové přízně. První byla vdova ze Sarepty, fénického města na sever od Izraele. (Lk 4:25, 26) Jehova dal svému prorokovi Eliášovi moc, aby vzkřísil jejího malého syna – je to první takový zázrak zaznamenaný v Bibli. (1Kr 17:17–24) Druhou byla neplodná vdaná žena v Šúnemu. Jehovův prorok Eliša jí řekl, že bude mít dítě. Když chlapec po nějaké době náhle zemřel, Jehova použil Elišu, aby ho vzkřísil. (2Kr 4:8–20, 32–37).

odmítli osvobození: Přijetí „osvobození“ zřejmě znamenalo udělat kompromis, aby se člověk vyhnul mučení nebo dokonce smrti. Jeden odborný zdroj vysvětluje, že šlo o „vysvobození nabízené za cenu zapření [vlastní] víry“. Pavel tyto „jiné“ nejmenuje, ale Bible se zmiňuje o některých, kteří neudělali kompromis a dokonce zemřeli, protože chtěli poslouchat Jehovu. (1Kr 19:10; 21:3, 15; 2Pa 24:20, 21; Ne 9:26) Například Šadrak, Méšak a Abednego se mohli vyhnout tomu, co vypadalo jako jistá smrt v ohnivé peci, kdyby poslechli Nebukadnecarův příkaz poklonit se soše, kterou postavil. (Da 3:1–30) A i Daniel odmítl přestat se veřejně modlit k Jehovovi, i když věděl, že ho to může stát život. (Da 6:7, 10) Takových lidí – mužů i žen – bylo nepochybně mnohem víc.

lepšího vzkříšení: Tento výraz zřejmě odkazuje na vzkříšení lepší než ta, o kterých se mluvilo předtím. I když to byly úžasné zázraky, ti, kdo byli vzkříšeni, později znovu zemřeli. Jehovovi věrní služebníci ve starověku doufali v ještě lepší vzkříšení – takové, které by mohlo vést k věčnému životu. (Job 14:13–15; Iz 25:8; 26:19; Da 12:2).

další zakoušeli posměch: Mnoho proroků a dalších Božích služebníků, včetně Elíši a Jeremjáše, čelilo výsměchu, posměšným poznámkám a posmívání ze strany vlastních vzpurných krajanů. (2Kr 2:23, 24; Jer 20:7, 8; viz také 2Pa 36:15, 16).

bičování, a dokonce pouta a vězení: Někteří proroci, například Chanani (2Pa 16:7, 10), Micheáš (1Kr 22:24, 26, 27) a Jeremjáš (Jer 20:1, 2; 32:2; 37:15, 16), byli krutě biti nebo uvězněni.

Byli kamenováni: Jedním z věrných mužů, který byl zabit ukamenováním, byl Zecharjáš, syn velekněze Jehojady. Boží duch pohnul Zecharjáše, aby vystoupil proti těm v dvoukmenovém judském království, kteří opustili Jehovu a začali sloužit modlám. Za toto odvážné prorokování byl na příkaz krále Jehoaše ukamenován na nádvoří Jehovova domu. (2Pa 24:17-22; Mt 23:33-35).

byli zkoušeni: Mezi těmi, kdo „byli zkoušeni“ neboli tvrdě prověřováni, byl prorok Micheáš. Prorokoval, že izraelský král Achab utrpí porážku v boji proti Sýrii. Krále to rozhněvalo, a tak dal Micheáše uvrhnout do vězení a přidělil mu snížené dávky chleba a vody. (1Kr 22:24-28).

byli rozřezáváni pilou: Nebo „byli rozřezáni“. Podle starověké tradice dal ničemný král Manasses proroka Izajáše usmrtit tímto krutým způsobem. (Srovnej 2Kr 21:16.) Písmo ale o tom, jak Izajáš zemřel, mlčí.

byli pobíjeni mečem: Za dnů ničemného krále Achaba řekl Eliáš, že někteří z jeho spoluproků byli „pobiti mečem“. (1Kr 19:9, 10).

chodili v ovčích a kozích kůžích: Eliáš a Eliša patřili mezi pronásledované Boží služebníky, kteří během své prorocké služby nosili „oděv z chlupů“. (1Kr 19:19; 2Kr 1:8; 2:13) Takové jednoduché, drsné oděvy byly známkou chudoby a těžkých podmínek.—Srovnej Media Gallery, „Oděv a vzhled Jana Křtitele.“

svět jich nebyl hoden: V tomto kontextu „svět“ (řecky koʹsmos) označuje nespravedlivé lidi odcizené Bohu. (Viz Slovníček, „Svět“.) Lidé z tohoto světa se na pravé Jehovovy ctitele nedívají tak, jak se na tyto vynikající muže a ženy víry dívá on — a tento svět si nezasloužil, aby žili v jeho středu. Jedna odborná příručka to vyjadřuje takto: „Tito lidé byli pro tento svět příliš dobří.“ Jehovovým záměrem je dát svým ctitelům místo v mnohem lepším světě. (2Pe 3:13; srovnej Heb 11:16 a studijní poznámku).

Bloudili: Věrní lidé, jako David a proroci Eliáš a Elíša, „bloudili po pouštích a horách, po jeskyních“ jako oběti pronásledování. (1Sa 22:1, 2; 23:29–24:3; 1Kr 19:3, 4, 9; 2Kr 1:9; 2:13, 25; 2Kr 6:13, 30, 31) Také „100 Jehovových proroků“ schoval Obadjáš, správce domácnosti krále Achaba, v jeskyni, když zlá královna Jezábel „vyhlazovala Jehovovy proroky“. (1Kr 18:3, 4, 13).

získali Boží schválení: Pavel tady opakuje výraz, který použil na začátku tohoto seznamu věrných. Když říká „ti všichni“, má na mysli muže a ženy zmiňované v celé této kapitole. Jehova jim dal „příznivé svědectví“ tím, že během jejich života potvrzoval svou přízeň a schválení a také tím, že do svého inspirovaného Slova zahrnul záznam o jejich víře. (Heb 11:2 a studijní poznámka, 4, 5).

splnění toho slibu: Jehova slíbil Abrahamovi, že prostřednictvím Abrahamova potomka budou požehnány „všechny národy země“. (1Mo 22:17, 18) Výjimeční muži a ženy víry zmínění v 11. kapitole Hebrejcům neviděli úplné splnění tohoto velkého slibu. (Heb 11:13 a studijní poznámky; srovnej Ří 4:17–21.) Přesto ale viděli splnění některých Jehovových slibů. (Srovnej Heb 6:15 a studijní poznámka.) A důvěřovali, že budou znovu žít, až Bůh své sliby úplně splní tím, že ustanoví svou vládu nad zemí. (Mt 6:9, 10; Heb 11:10 a studijní poznámka, 35 a studijní poznámka).

ten slib: Je to poslední místo, kde Pavel v tomto dopise používá slovo „slib“, a tím uzavírá jedno z jeho hlavních témat. (Viz studijní poznámka k Heb 4:1).

Bůh zamýšlel něco lepšího pro nás: Když Pavel říká „pro nás“, má na mysli sebe a své spoluvěřící, kteří jsou „účastníky nebeského povolání“. (Heb 3:1) Předkřesťanští svědkové, například ti, o kterých se mluví v této kapitole, se těšili na odměnu, ale Bůh zamýšlel „něco lepšího“ pro ty, kdo jsou pomazaní duchem. Jako součást „Abrahamova potomstva“ zmíněného v Ga 3:29 by se přímo podíleli na tom, aby se požehnání dostalo všem rodinám země. (1Mo 22:18) Vzkříšení pomazaných by vedlo k takovým výsadám, jako je vládnout s Kristem v nebi, získat nesmrtelnost, a dokonce vidět samotného Jehovu. (1Ko 15:53 a studijní poznámka; Heb 12:1, 2; 1Ja 3:2; Zj 20:6).

aby oni nedosáhli dokonalosti před námi: Věrní muži a ženy z předkřesťanské doby „dosáhnou dokonalosti“ až po svém vzkříšení k životu na zemi. Vzkříšení Pavla a dalších pomazaných křesťanů ale nastane dřív — během Kristovy přítomnosti. (Viz studijní poznámky k 1Ko 15:23; Fil 3:11.) Pomazaní křesťané jako Ježíšovi spoluvládci v nebi budou pomáhat pozemským poddaným Království, aby dosáhli dokonalosti. Proto žádný z věrných mužů a žen, o kterých Pavel v této kapitole mluví, nemůže „dosáhnout dokonalosti před“ pomazanými křesťany.