Hebrejcům 6

počáteční učení o Kristu: Tento výraz se vztahuje k základním naukám, které se křesťané učili, když se poprvé stali učedníky. (Heb 5:12 a studijní poznámka) Pavel tady a v následujícím verši zmiňuje šest takových základních nauk a nazývá je základy. Podobně jako u doslovné stavby byly základy výchozím bodem. Zralí křesťané by se nespokojili jen s těmito naukami. Směřovali ke zralosti tak, že na základních naukách stavěli a rostli v poznání a porozumění hlubším pravdám, například těm, které jsou v Pavlových dopisech. To těm křesťanům pomáhalo uvažovat o Písmech a uplatňovat je a jednat v souladu s jejich zásadami. (Heb 5:14).

směřujme: Pavel tady zahrnuje i sám sebe, když své spoluvěřící vybízí, aby jako Kristovi následovníci dělali pokroky. Podle jednoho odborného díla tím v podstatě říká: „Pojďme kupředu společně.“ I když byl Pavel zralý křesťan, vždycky se snažil postupovat dál a zlepšovat se v napodobování Krista. (Fil 3:13-16).

zralosti: Pavel zdůrazňuje, jak důležité je stát se jako křesťan „dospělým“ — tedy člověkem, který se snaží rozumět jak základním, tak i hlubším pravdám a zlepšovat se v tom, jak je předává druhým. Řecké slovo použité na tomto místě souvisí se slovem přeloženým jako „zralí lidé“ nebo „dospělí lidé“ v Heb 5:14 (viz studijní poznámka), kde jsou takoví lidé postaveni do protikladu k někomu, kdo je „malé dítě“. (Heb 5:13 a studijní poznámka) Zralý křesťan má „schopnost rozlišovat vycvičenou k tomu, aby rozeznal správné i špatné“. (Heb 5:14) Proto ho druzí snadno nesvedou z cesty ani na něj nebudou mít špatný vliv — například v tom, jak chápe křesťanské učení. (Ef 4:11-14).

pokání z mrtvých skutků: Tyto „mrtvé skutky“ zahrnují jak špatné jednání, tak i snahy získat záchranu způsobem, který není v souladu s Boží vůlí. (Mt 7:21) K takovým mrtvým skutkům patřilo i úsilí některých lidí zasloužit si záchranu dodržováním Mojžíšova zákona v době, kdy už nebyl v platnosti. (Ří 10:2-4; Ga 2:16 a studijní poznámka) Dokonce i zdánlivě dobré skutky by se daly považovat za mrtvé, tedy neužitečné, pokud nejsou motivované láskou. (1Ko 13:3) Hebrejští křesťané potřebovali činit pokání, neboli odvrátit se, od všech takových mrtvých skutků, aby mohli postupovat ke zralosti. (Heb 9:14).

víru v Boha: Pavel tady zmiňuje „víru v Boha“ jako součást základů, tedy začátku toho, když se člověk stává křesťanem. (Heb 11:6) Než se lidé, kterým Pavel píše, stali křesťany, už v Boha věřili, protože byli Židé. Jedno odborné dílo proto o „víře“ v tomto kontextu říká: „Nemyslí se tím jen víra v Boží existenci . . . ale důvěra v Boha.“ Taková víra a důvěra patřily k „počátečnímu učení o Kristu“, a proto bylo nezbytné, aby hebrejští křesťané projevovali víru i v Ježíše jako v Bohem ustanoveného „Hlavního zprostředkovatele jejich záchrany“. (Heb 2:10 a studijní poznámka; Jan 14:1; Sk 4:12; 1Pe 1:21).

učení o křtech: Pavel toto učení uvádí jako součást „základního učení o Kristu“. (Heb 6:1) Křesťanský křest je výchozím bodem, od kterého má učedník dál postupovat k duchovní zralosti. I po křtu se křesťan musí ještě hodně učit a to, co se učí, uplatňovat. (Mt 28:19, 20; Sk 2:38).

křtech: Pavel psal lidem, kteří znali několik forem křtu ve vodě. Například věděli o různých židovských „obřadních omýváních“ neboli doslova „křtech“. (Heb 9:10 a studijní poznámka; Mr 7:4 a studijní poznámka) Také věděli o „Janově křtu“. (Sk 18:25 a studijní poznámka) Křesťanské učení o křtu ale takové křty učinilo zastaralými; zůstal jen jeden schválený způsob křtu ve vodě. (Ef 4:5 a studijní poznámka).

pokládání rukou: Ježíš a jeho učedníci pokládali ruce na lidi, když jim žehnali (Mt 19:13-15), uzdravovali je (Sk 28:8) nebo je pověřovali určitou službou (Sk 6:6 a studijní poznámka; 13:2, 3; 2Ti 1:6). Pavel tu ale možná naráží na předávání „darů ducha“ spoluvěřícím, díky kterým mohli dělat zázraky. (1Ko 14:12; Sk 8:17, 18; 19:6) Když upřímní lidé takové zázraky viděli, mohli snadno poznat, že Jehova přenesl svou přízeň ze starověkého izraelského národa na duchovní Izrael. (Mt 21:43; Sk 15:14; Ga 6:16; Heb 2:3, 4 a studijní poznámka) Pavel proto o této praxi mluví jako o součásti základu – o jedné z prvních věcí, které se člověk naučil, když přijal křesťanství. (Heb 6:1).

o vzkříšení mrtvých: Pavel zahrnuje vzkříšení do „základního učení“ křesťanství. (Heb 6:1) Je středem křesťanské víry (Jan 5:28, 29; 1Ko 15:12-19) a neoddělitelně souvisí s dalšími základními biblickými naukami. – Viz studijní poznámku k 1Ko 15:14 a Slovníček „Vzkříšení“.

a věčném soudu: V tomto kontextu se zdá, že „soud“ se vztahuje na všechna Boží soudní rozhodnutí. Jsou „věčná“, protože výsledky neboli důsledky jeho soudů zůstanou platné navždy. – Srovnej Jan 5:24 a studijní poznámku; Ří 2:3, 6-8; Zj 20:12, 15.

pokud to Bůh dovolí: Pavel tím nenaznačuje, že by Bůh snad nemusel dovolit hebrejským křesťanům, aby postupovali ke zralosti. Tímto vyjádřením spíš uznává, že křesťané jsou závislí na Bohu, aby jejich úsilí podporoval a žehnal mu, když se snaží dělat pokroky. (Viz studijní poznámky k 1Ko 4:19; 16:7).

ti, kdo už byli jednou osvíceni: Pavel tady popisuje některé křesťany, kteří „odpadli“, neboli úmyslně opustili víru, i když už předtím dostali od Jehovy duchovní světlo. (Heb 6:6) Toto osvícení, přesné poznání pravdy, jim pomohlo vyjít z duchovní tmy – z jejich dřívější nevědomosti a hříšného způsobu života. (Jan 3:19-21) Jako křesťané začali chodit ve světle a žít v souladu s Boží vůlí. (Jan 8:12; Ef 5:8, 9; Heb 10:26, 32; 1Ja 1:7; srovnej 1Pe 2:9).

a okusili nebeský dar: Tento dar zahrnuje výkupní oběť a pozvání vládnout s Kristem v nebi. Ti, kdo činili pokání a odvrátili se od svého hříšného způsobu života, už z výkupného měli užitek. (Sk 3:19; 2Ko 9:15) Laskavě dostali naději na nebeský život. (Viz studijní poznámky k Ef 1:18; Heb 3:1.) V tom smyslu „okusili“, neboli osobně zakusili, užitek z „nebeského daru“.

kdo přijali svatého ducha: Po Letnicích roku 33 n. l. Bůh používal svého svatého ducha k tomu, aby jednotlivce pomazával a přijímal je za své děti, aby se mohli stát „spoludědici s Kristem“ v nebi. (Ří 8:14-17; 2Ko 5:5) Kromě toho někteří pokřtění věřící dostali dary svatého ducha.—Sk 19:5, 6; 1Ko 12:7-11; srovnej Slovníček „Vkládání rukou“.

a okusili dobré Boží slovo: Zdá se, že „dobré Boží slovo“ se vztahuje na Boží slib odměnit některé lidi životem v nebi. (2Ko 5:5; Ef 1:18) Křesťané pomazaní duchem tento slib „okusili“, když jim svatý duch odhalil, že se jim otevřela naděje na nebeský život. Potom se těšili na to, až se naplno uskuteční dobré věci, které jim Bůh slíbil.

a moc budoucího systému: Nebo „moc budoucího věku“. Výraz „budoucí systém“ se vztahuje na budoucí dobu, kdy budou pomazaní křesťané vládnout s Kristem v „jeho nebeském Království“. (2Ti 4:18; viz studijní poznámku k Ef 2:7 a Slovníček, „Systém(y) věcí“.) Pavel psal těm, kdo byli pomazáni Božím svatým duchem jako „zárukou toho, co přijde“. (2Ko 1:22 a studijní poznámku) Mnozí z nich byli svědky Jehovových „znamení a zázraků“. (Heb 2:4 a studijní poznámku) Bůh takové zázraky použil mimo jiné k tomu, aby ukázal, co bude jeho Syn dělat jako Vládce nad „budoucí obydlenou zemí“. (Heb 2:5 a studijní poznámku) V určitém smyslu tito pomazaní křesťané už „okusili“, neboli zažili, co Boží moc vykoná v „budoucím systému“. — Srovnej studijní poznámku k Ef 1:3.

nemůžou být znovu přivedeni k pokání: Pavel tu mluví o některých, kteří „odpadli“, neboli odpadli od křesťanské víry. Zdá se, že se vědomě rozhodli stát se odpadlíky, i když byli „jednou osvíceni“. (Heb 6:4 a studijní poznámka) Pavel pod inspirací ukazuje, že úmyslně zhřešili proti Božímu svatému duchu. Takoví lidé nikdy nečiní pokání. (Mr 3:28, 29; Heb 10:26, 27; 12:25).

Oni sami totiž znovu přibíjí na kůl Božího Syna: Pavel tu používá mimořádně silná slova, aby odsoudil ty pomazané křesťany, kteří se vědomě rozhodli opustit křesťanskou víru. Tenhle obrat samozřejmě není myšlen doslova. Kristus zemřel „jednou provždy“; teď je nesmrtelný, a proto nemůže být znovu usmrcen. (Heb 9:12; 1Ti 6:16 a studijní poznámka) Navíc ani římští vojáci, kteří Ježíše skutečně přibili na kůl, nebyli bez jakékoli naděje na odpuštění. (Lk 23:34 a studijní poznámka) Pavel tu tedy zřejmě přirovnává nekající se odpadlíky k lidem, jako byl Jidáš Iškariotský, a k těm náboženským vůdcům, kteří zařídili, aby byl Ježíš přibit na kůl. (Jan 19:11 a studijní poznámka, 15, 16) Takoví odpadlíci projevili stejný pohrdavý postoj k Ježíšovi a k jeho výkupní oběti jako ti zlí muži a čekal je stejný trest — věčné zničení. (Heb 10:29).

dostává od Boha požehnání: Křesťané byli požehnaní tím, že se dozvěděli vzácné pravdy o Ježíšovi, a proto je Pavel přirovnává k pozemku, který je požehnaný deštěm. Pavel uvažuje tak, že ten, kdo půdu obdělává, by právem očekával, že taková půda bude plodná. (Lk 13:6-9; 1Ko 3:9) Ale jak ukazuje následující verš, někteří lidé nepřinášeli dobré ovoce a byli v nebezpečí, že na ně přijde kletba. (Heb 6:8).

Ale pokud plodí trní a bodláčí: Místo aby si vážili „požehnání od Boha“ (Heb 6:7), někteří křesťané si zvolili hříšný způsob života (Heb 6:4-6). Záměrně si vypěstovali nevděčného ducha a další špatné vlastnosti. Byli tedy jako půda, která plodí jen neužitečnou vegetaci – „trní a bodláčí“. Ve starověku musel zemědělec, který vlastnil takový problematický kus půdy, vypálit pozemek, aby se nežádoucích rostlin zbavil. Podobně čekal ohnivý rozsudek – úplné zničení – ty bývalé křesťany, kteří „odpadli“ od křesťanské víry. (Heb 6:6 a studijní poznámka; srovnej Iz 5:1-7.)

milovaní, jsme přesvědčení, že vy jste na tom lépe: Dříve v tomto dopise Pavel dal silnou radu těm, kdo zeslábli ve víře. (Heb 3:12; 5:11 a studijní poznámka) V této souvislosti odsoudil ty, kdo se ukázali jako nevěrní. (Heb 6:4-8) Teď přechází k uklidňujícímu tónu a hebrejské křesťany oslovuje jako „milovaní“. Potom vyjadřuje, že jim opravdu důvěřuje. (Srovnej Ří 15:14; 2Te 3:4.) Na rozdíl od těch, kdo opustili Krista a přišli tak o svou naději do budoucna, věrné hebrejské křesťany čekají „lepší věci“ — věci související se záchranou. Patřilo k nim i to, že budou s Kristem vládnout v nebi. (Viz studijní poznámka k 2Ti 2:12).

Bůh totiž není nespravedlivý, aby zapomněl na vaši práci: V tomto kontextu „zapomenout“ znamená přestat se zajímat, zanedbat. (Srovnej Lk 12:6.) Pavel tady dělá víc než jen ujišťuje křesťany, že si Bůh pamatuje, neboli má na mysli, dobro, které dělají. Dodává svému výroku mimořádnou váhu tím, že ho uvádí slovy „Bůh totiž není nespravedlivý“. Z Božího pohledu by zanedbávat nebo přestat se zajímat o dobré skutky věrného služebníka bylo z jeho strany nespravedlivé. Jehova nemůže nikdy udělat nic nespravedlivého; například je „nemožné, aby Bůh lhal“. (Viz studijní poznámka k Heb 6:18.) Takové jednání by bylo v rozporu se samotnou Jehovovou přirozeností, a proto je naprosto nemyslitelné. (Viz také Job 34:12; Jk 1:13.) Hebrejští křesťané si tedy mohli být jistí, že Jehova bude vždycky pamatovat na všechno dobré, co dělali, a bude si toho vážit, i kdyby na to už dávno zapomněli jiní lidé — a dokonce i oni sami.

lásku, kterou jste projevovali k jeho jménu: V Bibli se slovo „jméno“ často používá v širším smyslu — neznamená jen samotné jméno, ale všechno, co se týká osoby, která to jméno nosí, zejména její pověst. (Viz studijní poznámka k Mt 6:9.) Stejně jako Ježíš měli křesťané projevovat lásku k Božímu jménu tím, že ho budou dávat poznat druhým. Z lásky k Jehovovi měli nejen používat jeho svaté jméno, ale také ho oslavovat svým dobrým chováním a laskavými skutky vůči druhým. Pavlova slova zdůrazňují, že projevovat lásku k posvátnému Božímu jménu je pro všechny Kristovy následovníky nesmírně důležité. Sám Ježíš shrnul svou pozemskou službu slovy ke svému Otci: „Dal jsem poznat tvé jméno . . . dal jsem poznat tvé jméno.“ (Viz studijní poznámky k Jan 17:6, 26).

když jste sloužili svatým a dál jim sloužíte: V tomto kontextu výraz „svatí“ označuje duchem pomazané následovníky Ježíše Krista, muže a ženy, kteří mají nebeskou naději. (Viz studijní poznámka k Ří 1:7.) Hebrejští křesťané měli dlouhou historii toho, že si navzájem různými způsoby sloužili. (Sk 4:32-35; 12:5) Například pravděpodobně poskytovali hmotnou nebo finanční pomoc, když to bylo potřeba. (Srovnej studijní poznámka k Lk 8:3.) Pavel je chválí nejen za to, že to dělali v minulosti, ale i za to, že v tom pokračovali po delší dobu. Připomíná jim, že Jehova považuje péči o své služebníky za způsob, jak projevovat lásku k jeho jménu. — Viz také Heb 10:32-34; 13:1-3.

projevoval stejnou horlivost: V předchozím verši Pavel zmínil, že hebrejští křesťané sloužili „svatým“. Teď povzbuzuje „každého z vás“, aby dál projevoval stejného ochotného ducha – aby sloužil „se stejnou horlivostí“, tedy s nadšením, opravdovostí a odhodláním. (Viz studijní poznámku k Ří 12:11).

abyste nezlenivěli: Řecké slovo přeložené jako „zlenivěli“ vyjadřuje myšlenku být líný nebo nevynakládat opravdové úsilí. Podle jednoho odborného díla může v tomto kontextu nést význam „být pomalý v chápání nebo v duchovní reakci“. Hebrejští křesťané se tomuto nebezpečí mohli vyhnout tím, že zůstanou pilní. (Viz studijní poznámku k Heb 6:11.) Řecký výraz přeložený jako „zlenivěli“ se dá přeložit také jako „otupělí“. (Viz studijní poznámku k Heb 5:11.)

napodobovali: Tato slova se dotýkají tématu, které je podrobněji rozvedeno v 11. kapitole Hebrejcům — důležitosti učit se z příkladů víry a napodobovat je. (Viz také Heb 13:7.) V následujících verších Pavel stručně mluví o Abrahamovi, pozoruhodném příkladu mezi těmi, kdo „díky víře a trpělivosti zdědí sliby“. Boží sliby dané Abrahamovi byly vzácným dědictvím. Dávaly mu naději a posilovaly jeho víru. Zároveň se naučil, že Jehovovy sliby jsou jisté, protože některé z nich viděl splněné už během svého života. Další sliby uvidí splněné, až bude vzkříšen. (1Mo 18:14, 18; 21:1-3; Heb 6:13-16) Projevoval mimořádnou víru a trpělivost až do konce svého života, a tak dal příklad hodný napodobení. (Heb 11:8-10, 17-19).

přísahal sám při sobě: Tento výraz připomíná 1Mo 22:16, kde Jehova Abrahamovi řekl: „Přísahám sám při sobě.“ Jehova „nemůže lhát“. (Tit 1:2) Už samotné jeho jméno neboli pověst je zárukou, že se splní každý jeho slib. (Srovnej Iz 45:23.) Přesto projevoval lásku i tím, že někdy udělal ještě víc: ke svým prohlášením připojil přísahu. Abrahamova mimořádná víra a naprostá poslušnost Jehovu pohnuly k tomu, aby svůj slib posílil přísahou, zvláštní „právní zárukou“. (Heb 6:16 a studijní poznámka; viz také studijní poznámka k Heb 6:17 a Slovníček, „Přísaha“.) Bůh tak Abrahamovi dvojím způsobem potvrdil, že „všechny národy země“ „získají požehnání“ prostřednictvím Abrahamova potomka. (1Mo 22:17, 18).

potom, co trpělivě čekal: Jehova Abrahamovi slíbil, že se z něj stane „velký národ“ a že „všechny rodiny země“ budou „požehnány prostřednictvím“ něj. (1Mo 12:1-4; srovnej Sk 7:2, 3 a studijní poznámku.) Jehova Abrahama ujistil tím, že tento slib zopakoval, když Abraham bydlel v Kanaánu. (1Mo 13:16) Abraham ale tehdy pořád neměl syna. Nakonec, 25 let po tom, co ten slib dostal, začal Abraham vidět, jak se Boží slovo plní, když se narodil Izák. (1Mo 21:2, 5) A pak asi o dalších 25 let později (podle židovské tradice) Abraham prokázal, že je ochotný Izáka obětovat, a tehdy Bůh svůj původní slib potvrdil tím, že přísahal „sám při sobě“. (Heb 6:13 a studijní poznámku, 14; 11:17; 1Mo 22:15-18).

právní zárukou: Použité řecké slovo je jedním z několika právních výrazů, které se v této souvislosti objevují. Tento výraz se vztahuje k běžné praxi potvrdit nějakou záležitost tím, že se složí přísaha. (Další příklady takových odborných výrazů v Heb 6:13-18 jsou „přísahají“, „přísaha“, „spor“, „neměnnost“ a „zaručené“.) Viz také studijní poznámku k Fil 1:7, kde je tentýž řecký výraz přeložen jako „právně potvrzující“.) Hebrejská písma ukazují, že lidé často přísahali při Bohu nebo při jeho jménu. (1Mo 14:22; 1Mo 31:53; 5Mo 6:13; Joz 9:19, 20; Jer 12:16) Pavel na tuto praxi skládání přísahy odkazuje, aby zdůraznil svou další myšlenku — přísaha, kterou Bůh složil Abrahamovi, udělala jeho slib naprosto jistým a spolehlivým. (Heb 6:17, 18).

dědicům slibu: Pavel povzbuzuje hebrejské křesťany tím, že jim připomíná jejich spojitost s Abrahamem. Bůh tomu věrnému muži slíbil, že bude otcem potomka, který přinese požehnání „všem národům země“. (1Mo 22:17, 18) Jako přirození Abrahamovi potomci byli Židé první v pořadí, kdo mohl tyto sliby zdědit. Většina Židů ale Mesiáše odmítla, a tak o toto dědictví přišli. Naproti tomu hebrejští křesťané se „dědici slibu“ skutečně stali – ale ne díky svému přirozenému původu. Dědici se stali tím, že přijali Krista, hlavního Abrahamova potomka, a stali se jeho pomazanými následovníky. (Viz studijní poznámku k Ga 3:29.) Časem budou mít z Božích slibů daných Abrahamovi užitek všichni věrní křesťané, včetně těch, kteří mají pozemskou naději.

nezměnitelnost svého záměru: Řecké slovo přeložené v tomto verši jako „nezměnitelnost“ a v následujícím verši jako „nezměnitelný“ je jeden z několika řeckých právních výrazů, které Pavel v této souvislosti používá. (Viz studijní poznámku k Heb 6:16.) Slovo přeložené jako „záměr“ může zahrnovat myšlenku něčího rozhodnutí, odhodlání, úmyslu nebo vůle. (Viz studijní poznámku ke Sk 20:27; viz také studijní poznámku k Ef 3:11, kde je podobný řecký výraz přeložen jako „záměr“.)

zaručil svůj slib přísahou: Když Bůh dal Abrahamovi svůj slib, „přísahal sám při sobě“. (Heb 6:13 a studijní poznámka) Jehova nemusel přísahat, aby potvrdil pravdivost svého slibu, ale rozhodl se to udělat, aby lidé měli naprostou jistotu v to, co slíbil. Neexistuje větší ani uklidňující záruka než ta jeho. Řecké sloveso přeložené jako „zaručil“ může také vyjadřovat myšlenku, že „vstoupil do toho“ přísahou a tím svůj slib potvrdil. Jeden odborný zdroj uvádí, že v tomto kontextu slovo zdůrazňuje „platnost Božích slibů. Bůh je [ten, kdo zaručuje] . . . své vlastní závazky“. (Viz Slovníček, „Přísaha“.)

dvě nezměnitelné věci: Tedy Boží slib a jeho přísaha. Prostřednictvím tohoto slibu a přísahy Bůh dosvědčuje neměnnost svého záměru, že „všechny národy země“ budou požehnány prostřednictvím Abrahamova potomka; Jehovovo slovo se jistě splní. (1Mo 22:16-18; Heb 6:17; viz studijní poznámku k Heb 6:13).

ve kterých Bůh nemůže lhát: Toto prohlášení připomíná to, co se říká v 4Mo 23:19 a 1Sa 15:29.—Viz také studijní poznámku k Tit 1:2.

kdo jsme utekli do útočiště: Tento obrat překládá jediné řecké sloveso, které vyjadřuje myšlenku útěku, uniknutí nebo hledání útočiště. (Sk 14:6) Pavlovi čtenáři tento výraz znali ze Septuaginty, která používá stejné řecké sloveso pro útěk do útočištných měst. (5Mo 4:42; 19:5; Joz 20:9) Pavlovo použití tohoto obratu mohlo hebrejským křesťanům připomenout, že unikli z židovského systému věcí, který Bůh zavrhl a který se chystal zničit. (Mt 21:43; 23:37, 38) Utekli na nejbezpečnější místo — do blízkého vztahu se svým důvěryhodným Bohem a Otcem, Jehovou. (Ža 118:8; 143:9) Jeden odborný zdroj naznačuje, že myšlenka je zde taková: „my, kdo jsme se rozběhli k Bohu, abychom byli v bezpečí“.

mocným povzbuzením: Řecké slovo přeložené jako „povzbuzení“ se může vztahovat na něco, co lidi podněcuje k jednání a dodává jim jistotu. (Srovnej studijní poznámku k Ří 12:8.) Svým slovem a přísahou dal Bůh svému lidu přesvědčivý důkaz, že jeho záměr požehnat lidstvu je neměnný. Jak to vyjádřil jeden badatel, toto ujištění „není obyčejné povzbuzení“. Naopak, jak Pavel vysvětluje, je to pro křesťany „mocné povzbuzení“, aby se „chopili“ své naděje.

tuto naději jako kotvu: Tato uklidňující metafora podporuje myšlenku z předchozích veršů: křesťanská naděje je pevná a spolehlivá. Tak jako kotva udrží loď pevně a bezpečně i uprostřed bouří, tak jistá naděje, že se Boží sliby splní, může křesťanovi pomoct zůstat stabilní a vytrvat v neklidných časech. (Srovnej Ža 46:1-3.) Pavel dobře věděl, jakou hodnotu má kotva, protože na moři zažil mnoho nebezpečí. (Sk 27:13, 29; viz studijní poznámku k 2Ko 11:25; viz Galerie médií „Kotva ze dřeva a kovu“.) I v nebiblických spisech z Pavlovy doby se kotva používala jako symbol naděje.

pro duši: Nebo „pro náš život“. — Viz Slovníček, „Duše“.

spolehlivou a pevnou: Pavel ukazuje, proč je křesťanská naděje tak spolehlivá, když říká, že tato kotva neboli naděje „přenáší nás dovnitř za oponu“. (Viz studijní poznámku k výrazu přenáší nás dovnitř za oponu v tomto verši.) Tím naznačuje, že je to Bůh, kdo tuto naději drží bezpečně „ukotvenou“. Jeden odborný zdroj k tomu uvádí: „Jiné kotvy klesají do hlubin; tato stoupá do nejvyšších nebes a zachytí se přímo o Boží trůn.“

přenáší nás dovnitř za oponu: Pavel tím zdůrazňuje, že naděje hebrejských křesťanů nezávisí na žádném lidském ani pozemském zdroji. Naopak „přenáší nás dovnitř za oponu“, tedy do nebe. Naděje je proto spojená s Bohem, který zařídil výkupné, a s Ježíšem, který dal svůj život, aby ho poskytl. Opona ve svatostánku sloužila jako překážka oddělující Nejsvětější. Jednou za rok do Nejsvětějšího vstupoval velekněz. Tam, „uvnitř“, neboli za oponou, vykonával usmíření za hříchy Izraelitů. (Heb 9:7) Jak Pavel později ve svém dopise vysvětlí, Nejsvětější znázorňovalo nebe. (Heb 9:24) Opona znázorňovala Ježíšovo tělo neboli lidské tělo, protože to bylo překážkou pro vstup do nebe. (1Ko 15:50; Heb 10:20 a studijní poznámky) Ježíš prošel za tuto „oponu“ tím, že obětoval své lidské tělo, a po svém vzkříšení jako duch vstoupil do nebe. (1Pe 3:18) Tam, v Boží přítomnosti, usmířil hříchy lidstva tím, že předložil hodnotu své prolité krve jako výkupné. (Heb 6:20; 9:12) Toto opatření — usmíření prostřednictvím Kristova výkupného — bylo základem pro splnění Božího „slibu Abrahamovi“. (Heb 6:13, 14) Je to také základ naděje všech poslušných lidí. (Mt 20:28).

předchůdce: Ježíš byl prvním člověkem na zemi, který vystoupil do Jehovovy přítomnosti v nebi. (Jan 3:13; 1Ko 15:20; Heb 9:24) Proto se stal „předchůdcem“, neboli „tím, kdo jde před ostatními“. Tím, že v nebi předložil hodnotu své výkupní oběti, otevřel a připravil cestu pro ty, kdo budou pozváni, aby s ním vládli v Království. (Jan 14:2, 3; Heb 10:19, 20).

navždy veleknězem, jakým byl Melchisedek: Viz studijní poznámku k Heb 5:6.