2. Korinťanům 5

náš pozemský dům, tento stan: Pavel tady používá stan vyrobený člověkem jako metaforu pro lidské tělo křesťana pomazaného duchem. Podobně jako skládací stan, který je dočasný a poměrně křehký, jsou i pozemská těla pomazaných křesťanů smrtelná, podléhají zkáze a jsou jen dočasná. Těší se ale na „stavbu od Boha“, tedy na duchovní tělo, které je věčné a nepodléhá zkáze. (1Ko 15:50-53; srovnej 2Pe 1:13, 14; viz studijní poznámka k 2Ko 5:4).

bude zbořen: Nebo „bude rozpuštěn“. V souvislosti s Pavlovým přirovnáním lidského těla ke stanu vyrobenému člověkem se řecký výraz ka·ta·lyʹo dá přeložit také jako „rozebrán; stržen“.

dům: Nebo „obydlí“. Řecké slovo oi·ke·teʹri·on se vyskytuje jen tady a v Judovi 6, kde je přeloženo jako „místo k bydlení“.

ten, který je pro nás připravený v nebi: Nebo „naše obydlí, které je z nebe; naše nebeské obydlí“. (Viz studijní poznámku k 2Ko 5:1).

nebudeme nazí: Pavel věděl, že on a další pomazaní křesťané, kteří zemřeli před Kristovou přítomností, budou po určitou dobu „nazí“, neboli neoblečení, ve smrti. Nebudou žít ani životem v těle, ani životem v duchu, ale budou spát v Hrobě. Pokud ale byli věrní, když žili na zemi, nezůstanou ve smrti „nazí“. Naopak měli zaručené budoucí vzkříšení; „oblečou si“ duchovní tělo, aby si udělali „domov u Pána“. (2Ko 5:1-8; viz studijní poznámku k 2Ko 5:4).

chceme obléct ten druhý: Pavel a další pomazaní křesťané „velmi toužili“ být vzkříšeni do nebe jako nesmrtelní duchovní tvorové. (2Ko 5:2) Měli silnou, Bohem danou naději na nebeský život, ale to neznamenalo, že by chtěli zemřít. Pavel přirovnal jejich pozemské tělo ke stanu a řekl, že ho nechceme ho totiž svléct. (Viz studijní poznámku k 2Ko 5:1.) Jinými slovy, netoužili po smrti jen proto, aby unikli pozemským slabostem, ani aby se vyhnuli odpovědnosti a těžkostem spojeným s jejich službou. (Viz studijní poznámku k 2Ko 5:3.) Pavlova slova „chceme obléct ten druhý“ vyjadřují touhu, kterou pomazaní křesťané mají po životě v nebi. Spolu s Kristem Ježíšem se těší, že budou Jehovovi sloužit navždy. (1Ko 15:42-44, 53, 54; Fil 1:20-24; 2Pe 1:4; 1Ja 3:2, 3; Zj 20:6).

jako záruku toho, co má přijít: Nebo „jako zálohu; jako záruku (zástavu) toho, co má přijít“. (Viz studijní poznámku k 2Ko 1:22).

Žijeme totiž vírou, ne tím, co vidíme.: V Bibli se sloveso „chodit“ často používá v přeneseném smyslu a znamená „žít; jednat; řídit se určitým životním směrem“. Výraz „žijeme totiž vírou“ tedy poukazuje na to, že člověk usiluje o životní cestu, kterou řídí víra a důvěra v Boha a v to, co zjevil. To je tady postaveno do protikladu s „ne tím, co vidíme“, tedy s tím, když se někdo řídí tím, co je vidět, nebo vnějším zdáním. V tomto kontextu měl Pavel na mysli křesťany pomazané duchem. Svou nebeskou odměnu nemohli vidět doslova očima, ale jejich víra měla pevný základ. Všichni křesťané by měli dovolit, aby jejich životní směr vedla víra.

soudcovský stolec Krista: V Ří 14:10 Pavel mluvil o „soudcovském stolci Boha“. Jehova ale soudí prostřednictvím svého Syna (Jan 5:22, 27), a proto se tady říká „soudcovský stolec Krista“. V době prvních křesťanů byl soudcovský stolec (řecky béʹma) obvykle vyvýšené venkovní pódium, na které se vystupovalo po schodech. Úředníci, kteří na něm seděli, mohli z tohoto místa oslovovat zástupy a oznamovat svá rozhodnutí. (Mt 27:19; Jan 19:13; Sk 12:21; 18:12; 25:6, 10) Když Pavel použil tento výraz, mohlo to Korinťanům připomenout impozantní soudcovský stolec v Korintu. – Viz Slovníček, „Soudcovský stolec“, a Galerie médií, „Soudcovský stolec v Korintu“.

špatné: Nebo „podlé“. Řecké slovo přeložené jako „špatné“ nebo „podlé“ je phauʹlos. V některých souvislostech může vyjadřovat myšlenku „být zlý ve smyslu mravní nízkosti“. Pavel ukazuje, že lidé stojí před volbou dělat buď to, co je dobré, nebo to, co je špatné – tedy žít podle Božích měřítek, nebo je ignorovat.

bázeň před Pánem: V tomto kontextu „Pán“ zjevně odkazuje na Ježíše Krista. V předchozím verši Pavel zmiňuje, že „všichni se musíme objevit před soudní stolicí Krista“. (Viz studijní poznámku k 2Ko 5:10.) Izajáš prorokoval o Ježíšově úloze Soudce. (Iz 11:3, 4) „Bázeň před Pánem“ vychází z hluboké lásky a opravdové úcty k Jehovovi, který Ježíše ustanovil Soudcem. (Jan 5:22, 27).

dobře zná: Nebo „je to zjevné“. Pavel byl přesvědčený, že Bůh ví, jací lidé on a jeho spolupracovníci jsou. Pavel tady vyjadřuje naději, že i Korinťané rozpoznali, že pohnutky a jednání těchto bratrů jsou přijatelné, tedy dobré.

ti, kdo se chlubí tím, co je vidět navenek: Řecké sloveso přeložené jako „chlubit se“ (kau·khaʹo·mai) se často používá ve smyslu sobecké pýchy. V Pavlových dopisech Korinťanům se objevuje několikrát. Bible ukazuje, že žádný člověk nemá důvod chlubit se sám sebou ani svými úspěchy. (Jer 9:23, 24) Apoštol Pavel dává sboru důraznou radu a ukazuje, že není místo pro chlubení se někým jiným než Jehovou Bohem a tím, co pro ně udělal. (1Ko 1:28, 29, 31; 4:6, 7; 2Ko 10:17).

Pokud jsme se totiž chovali jako blázni, bylo to kvůli Bohu: Pavel tu používá řecké sloveso, které doslova znamená „vyjít sám ze sebe; být bez sebe“. Pavel tím možná jednoduše narážel na „chlubení“, ke kterému se později v tomhle dopise uchýlil, aby obhájil svou způsobilost jako apoštol — způsobilost, kterou jeho kritici zpochybňovali. (2Ko 11:16-18, 23) I když byl Pavel plně způsobilý, bylo mu nepříjemné se chlubit. Nechlubil se z pýchy. Naopak, „bylo to kvůli Bohu“ — aby obhájil pravdu a ochránil sbor před nebezpečnými vlivy. Ve skutečnosti Pavel se chováme rozumně, tedy měl vyrovnaný pohled sám na sebe. (Srovnej Sk 26:24, 25; Ří 12:3.) Jeho rozumné uvažování bylo velkým přínosem pro ty, které učil, takže mohl právem říct, je to kvůli vám.

Kristova láska: Nebo „láska Krista“. Řecké spojení se dá chápat buď jako „láska, kterou nám Kristus projevuje“, nebo jako „láska, kterou my projevujeme Kristu“. Někteří naznačují, že jsou možné oba významy. Kontext ale ukazuje, že důraz je na lásce, kterou Kristus projevil. (Viz 2Ko 5:15.)

pohání nás: Toto řecké sloveso doslova znamená „držet pohromadě“ a může vyjadřovat význam „mít nad někým nebo něčím trvalou kontrolu“, „naléhat“, „silně podněcovat“. Láska, kterou Kristus projevil tím, že „zemřel za všechny“, je tak výjimečná, že jak křesťanovo ocenění roste, jeho srdce je tím hluboce pohnuté. Právě tak Kristova láska „poháněla“ Pavla. Vedla ho k tomu, aby odmítl sobecké cíle a soustředil se na to, aby sloužil Bohu a svým bližním v křesťanském sboru i mimo něj. (Srovnej studijní poznámku k 1Ko 9:16.)

z lidského pohledu: Nebo „z lidského hlediska“. Doslova „podle těla“. V tomto kontextu výraz „tělo“ (řecky sarx) obecně odkazuje na věci spojené s lidskými omezeními, včetně způsobu uvažování a toho, čeho lidé dosahují. (Viz studijní poznámky k Ří 3:20; 8:4.) Pavel tím chtěl říct, že křesťané nebudou posuzovat jeden druhého na základě postavení, majetku, rasy, národnosti nebo podobných faktorů. Protože Kristus zemřel za všechny, takové tělesné rozdíly nebyly podstatné. Důležité bylo duchovní pouto mezi spoluvěřícími. (Mt 12:47–50).

teď už se na něj tak nedíváme: Každý křesťan, který se zpočátku díval na Ježíše „z lidského pohledu“ – tedy s nadějí, že přišel obnovit Židům pozemské království – takový názor opustil. (Jan 6:15, 26) Křesťané si naopak uvědomili, že Ježíš dal své tělo jako výkupné a že je teď oživujícím duchem. (1Ko 15:45; 2Ko 5:15).

v jednotě s Kristem: Dosl. „v Kristu“. Každý křesťan pomazaný duchem má s Ježíšem Kristem jednotu. (Jan 17:21; 1Ko 12:27) Tento zvláštní vztah vzniká, když Jehova přitáhne člověka ke svému Synu a zplodí ho svatým duchem. (Jan 3:3-8; 6:44).

je novým stvořením: Každý pomazaný křesťan je „novým stvořením“ — synem Boha zplozeným duchem, který má vyhlídku, že bude s Kristem vládnout v nebeském Království. (Ga 4:6, 7) I když od konce šestého tvůrčího dne nebyly stvořeny žádné nové hmotné věci (1Mo 2:2, 3), vznikly nové duchovní věci.

začaly existovat nové: Ježíš se stal Božím prvním „novým stvořením“, když byl při křtu pomazán jako syn Boha zplozený duchem s nebeskou vyhlídkou. Kromě toho Ježíš a jeho pomazaní spoluvládci společně tvoří křesťanský sbor, který je také novým duchovním stvořením. (1Pe 2:9).

Bůh, který nás se sebou smířil: Všichni lidé potřebují být s Bohem smířeni, protože první člověk Adam byl neposlušný a na všechny své potomky přenesl hřích a nedokonalost. (Ří 5:12) V důsledku toho jsou od Boha odcizeni; jsou s Bohem ve sporu, protože jeho měřítka neumožňují přehlížet špatné jednání. (Ří 8:7, 8) Řecká slova přeložená jako „smířit“ a „smíření“ v podstatě vyjadřují význam „změna; výměna“ a v tomto kontextu se vztahují na změnu z nepřátelského vztahu na přátelský, harmonický vztah s Bohem. Pavel tady ukazuje, že Bůh nejdřív smířil „nás“ (Pavla, jeho spolupracovníky a všechny křesťany pomazané duchem) sám se sebou „prostřednictvím Krista“, tedy díky Kristově výkupní oběti. Potom Pavel říká, že Bůh „dal nám službu smíření“. (Viz studijní poznámku k Ří 5:10).

službu smíření: Tedy službu, jejímž cílem je pomáhat lidem, aby byli „smířeni s Bohem prostřednictvím smrti jeho Syna“. (Ří 5:10) Tato služba zahrnuje naléhavé poselství, které má těm, kdo jsou od Boha odcizeni, pomoct navázat s ním pokojný vztah a stát se jeho přáteli. (2Ko 5:18-20; k rozboru výrazu „služba“ (řecky di·a·ko·niʹa) viz studijní poznámky ke Sk 11:29; Ří 11:13).

Bůh se sebou smiřuje prostřednictvím Krista: Některé překlady Bible tuto větu překládají jako „Bůh byl v Kristu a smiřoval“. Řecká předložka en, která doslova znamená „v“, má ale velmi široký význam a je potřeba ji chápat podle kontextu. Předchozí verš (2Ko 5:18) jasně říká, že „Bůh … nás se sebou smířil prostřednictvím [řecky di·aʹ] Krista“. V souladu s tím je tu en správně přeloženo jako „prostřednictvím“.

sebou smiřuje svět: Svět lidstva potřebuje být smířen s Bohem, protože první člověk Adam neposlechl a na všechny své potomky přenesl hřích a nedokonalost. (Viz studijní poznámku k 2Ko 5:18.) Bůh toto smíření uskutečňuje prostřednictvím Krista, tedy díky Ježíšově usmiřující oběti. (Ří 5:10; 2Ko 5:21; Kol 1:21, 22) Jehova ustanovil ty, kdo jsou v jednotě s Kristem, aby byli „velvyslanci“ v nepřátelském světě, a svěřil jim „službu smíření“. (2Ko 5:18, 20).

poselství o tom smíření: Nebo „slovo o smíření“. Boží slovo neboli poselství pro lidstvo je popisováno různými způsoby, které ukazují jeho šíři, význam i různé stránky jeho obsahu. Tady je označeno jako „poselství o tom smíření“. Mluví se o něm také jako o „slovu [nebo „poselství“] o Království“ (Mt 13:19), „slovu o této záchraně“ (Sk 13:26), „slovu pravdy“ (Ef 1:13) a „slovu spravedlnosti“ (Heb 5:13). Pavel tady vyjadřuje vděčnost za výsadu toto poselství o smíření předávat, když říká, že Bůh „poselství o tom smíření svěřil nám“, tedy Pavlovi a všem křesťanům pomazaným duchem.

jsme tedy vyslanci: Pavel tady mluví o sobě a o svých spolupracovnících jako o „vyslancích, kteří zastupují Krista“. V biblických dobách mohli být vyslanci a další poslové vysíláni z různých důvodů. Například v době nepřátelství byli vyslanci posíláni, aby se zjistilo, jestli se dá zabránit válce, nebo aby se dohodly podmínky míru, když už válka probíhala. (Iz 30:1-4; 33:7) V Pavlově době posílaly národy, města nebo provincie Římské říše vyslance do Říma, aby upevnily přátelské vztahy, získaly pomoc nebo se přimluvily za nějakou záležitost. Řecké sloveso přeložené jako „být (jednat jako) vyslanec“ (pre·sbeuʹo) se v Křesťanských řeckých písmech objevuje dvakrát — tady a v Ef 6:19, 20, kde Pavel o sobě mluví jako o vyslanci pro dobrou zprávu. V Lk 14:32 a 19:14 je příbuzné podstatné jméno pre·sbeiʹa přeloženo jako „sbor vyslanců“. Obě tato slova souvisí se slovem pre·sbyʹte·ros, které znamená „starší muž; starší“. (Mt 16:21; Sk 11:30).

kteří zastupují Krista: Nebo „místo Krista; ve jménu Krista“. Potom co byl Kristus vzkříšen do nebe, byli jeho věrní následovníci pověřeni, aby jednali v jeho zastoupení jako „vyslanci, kteří zastupují Krista“. Nejprve byli posláni k Židům a potom k lidem z národů — ke všem, kdo byli odcizeni Nejvyššímu svrchovanému Vládci, Jehovovi. Tito pomazaní křesťané slouží jako vyslanci ve světě, který není v míru s Bohem. (Jan 14:30; 15:18, 19;Jk 4:4) V dopise Efezanům, který Pavel napsal během svého prvního věznění v Římě (asi 59–61 n. l.), o sobě řekl, že je „vyslanec v řetězech“. (Ef 6:20).

Toho, kdo byl bez hříchu: Tedy Ježíše, který nikdy nehřešil. Jehova ho ale „za nás učinil hříchem“, tedy kvůli nám. Jehova zařídil, aby Ježíš zemřel jako oběť za hřích a zaplatil tak trest za hřích lidstva. (Srovnej 3Mo 16:21; Iz 53:12; Ga 3:13; Heb 9:28.) Výraz „učinil hříchem“ se dá také přeložit jako „učinil obětí za hřích“. O Ježíšovi apoštol Jan říká: „On je smírnou obětí [neboli „usmiřující obětí; prostředkem k usmíření“] za naše hříchy, a nejen za naše, ale i za hříchy celého světa.“ (1Ja 2:2) Zatímco Izraelité měli jen omezenou možnost přibližovat se k Bohu prostřednictvím zvířecích obětí, křesťané mají mnohem lepší základ, na kterém se můžou k Bohu přibližovat – oběť Ježíše Krista. (Jan 14:6; 1Pe 3:18).

abychom díky němu mohli být před Bohem bezúhonní: Tedy díky Ježíšovi můžeme získat spravedlivé neboli schválené postavení před Bohem. Pavel možná myslel na Izajášovo proroctví o Jehovově mesiášském služebníkovi, o kterém se říká, že „mnohým přinese spravedlivé postavení“. (Iz 53:11).