Hebrejcům 4

slib o vstupu do jeho odpočinku stále platí: Pavel pod vedením svatého ducha odhaluje, že Boží slova, která David zaznamenal v Ža 95:11, byla víc než jen rozsudek nad jeho vzpurným lidem; tato slova zároveň obsahovala i slib. Izraelité nedokázali vstoupit do Božího odpočinku. Dopis Hebrejcům se ale nezaměřuje na jejich selhání; spíš uvádí zajímavé téma: „slib o vstupu do jeho odpočinku stále platí“, tedy je pro křesťany stále otevřený. (Viz studijní poznámky k Heb 4:3, 10.) Je to poprvé z mnoha případů v tomto dopise, kdy Pavel zmiňuje „slib“, který pochází od Boha. (Další příklady jsou v Heb 6:12, 17; 9:15; 10:36; 11:9.) Tato myšlenka tvoří uklidňující motiv. Ve starověké nebiblické řecké literatuře bylo velmi vzácné číst o bohu, který lidem dává sliby.

dávejme si pozor: Doslova „mějme strach“. Jedna odborná publikace vysvětluje, že „ten druh strachu, který se tady doporučuje, je takový, který vede k opatrnosti a pečlivosti“.

abychom o tuto možnost nepřišli: Vzpurní Izraelité nejednali v souladu s tím, jak Bůh postupně uskutečňoval svůj záměr. Proto přišli o příležitost vstoupit do Božího odpočinku. Kvůli svému vzpurnému duchu se sami diskvalifikovali, takže nemohli vstoupit do Zaslíbené země. (Viz studijní poznámku k Heb 3:11.) Pavel vybízí hebrejské křesťany, aby se vyhýbali jednání, které by je připravilo o slíbený odpočinek.

i nám byla oznámena dobrá zpráva: Jehova oznámil dobrou zprávu Izraelitům po odchodu z Egypta. Mimo jiné jim slíbil, že pokud budou poslušní, vstoupí do jeho odpočinku v Zaslíbené zemi a budou se těšit zvláštnímu vztahu s ním. Časem se měli stát „královstvím kněží“. (2Mo 19:5, 6; 23:20-25, 31) Národ ale neprojevil víru a ukázal se jako neposlušný. Jehova proto ten národ nakonec zavrhl a „oznámil dobrou zprávu“ těm, kdo se stali Kristovými učedníky pomazanými duchem. Když projevovali víru a byli poslušní, mohli vstoupit do Božího odpočinku, těšit se z jeho přízně a stát se králi a kněžími v nebeském Království. (1Pe 2:9; Zj 5:10).

neměli takovou víru jako ti, kdo poslechli: Většina Izraelitů v Mojžíšově době neměla užitek ze „slova“, tedy z poselství dobré zprávy, které jim bylo oznámeno. Izraelité neměli víru jako Jozue a Kaleb, kteří patřili k „těm, kdo poslechli“ to poselství, tedy řídili se jím. Neposlušní Izraelité naopak odmítli uposlechnout Jehovův příkaz, aby se zmocnili Zaslíbené země. (4Mo 14:1-11, 35-38).

my, kdo jsme uvěřili, totiž do tohoto odpočinku vcházíme: Z kontextu je vidět, že Pavel mluví o dni odpočinku, který začal, když Jehova dokončil své stvořitelské dílo. (Heb 4:4, 5, 10) Zpráva v 1. Mojžíšově uvádí klíčovou skutečnost o tomto dni: „Bůh pak začal sedmý den žehnat a prohlásil ho za svatý.“ (1Mo 2:2, 3) Toto prohlášení znamenalo, že do konce dne odpočinku budou splněny všechny Jehovovy záměry týkající se země a lidstva. Veškeré stvoření bude přesně takové, jak to Bůh zamýšlel. I když vzpoura Satana, Adama a Evy vnesla do tohoto dne odpočinku nesoulad, jejich jednání Jehovův záměr nenarušilo. Pavlova inspirovaná slova hebrejské křesťany ujistila, že mohou vstoupit do Jehovova odpočinku. Mohli se k Jehovovi v jeho odpočinku připojit tím, že budou poslušně jednat v souladu s jeho postupujícím záměrem. Například potřebovali důvěřovat Jehovovi a projevovat víru v jeho sliby. (Heb 3:19; 4:6).

i když jeho dílo je dokončené: Jehovovo pozemské stvořitelské dílo bylo dokončeno poté, co byla stvořena Eva. Pavlovo uvažování by se tedy dalo shrnout takto: Boží den odpočinku začal už dávno a od té doby Bůh zve lidi, aby do tohoto odpočinku vstoupili. I když mnozí odmítají, možnost „vstoupit do odpočinku“ zůstává otevřená pro ty, kdo projevují víru.

A sedmý den Bůh odpočinul od všeho svého díla: Pavel cituje 1Mo 2:2, kde se mluví o sedmém dni stvořitelského týdne. V tom verši hebrejský výraz přeložený jako „začal odpočívat“ naznačuje, že Boží den odpočinku ještě neskončil. Toto chápání podporují následující body: U všech předchozích stvořitelských dnů se uvádí, že „nastal večer a nastalo ráno“, což znamená, že každý další den skončil. (1Mo 1:5, 8, 13, 19, 23, 31) O sedmém dni se ale nic takového neříká. Kromě toho Pavel v Heb 4:7 vztahuje výraz „Dnes“, jak je použit v Ža 95:7, na Boží den odpočinku, což ukazuje, že ten den ještě probíhal, když David napsal tento inspirovaný žalm. (Ža 95:7-11; viz studijní poznámku k Heb 4:7.) V souladu s tímto uvažováním Pavel ukazuje, že sedmý den ještě probíhal i v jeho době a že křesťané mohli vstoupit „do Božího odpočinku“. (Heb 4:3, 10, 11)

do něj kvůli své neposlušnosti nevešli: V podobném vyjádření v Heb 3:19 Pavel říká, že Izraelité nevešli do Božího odpočinku „kvůli nedostatku víry“. Jejich nedostatek víry v Jehovovy sliby, že je bude podporovat a chránit, je vedl k tomu, že neposlechli jeho příkazy. Důsledkem této neposlušnosti bylo, že se ti vzbouřenci nedostali do Zaslíbené země a nevešli do Božího odpočinku. (Viz studijní poznámky k Heb 3:11 a 4:2.) Bible ukazuje, že projevovat víru zahrnuje poslušnost. (Jan 3:16 a studijní poznámka k 36; srovnej Jk 2:20–23).

když po dlouhé době v Davidově žalmu říká: Pavel cituje Ža 95:7, 8 a tento žalm připisuje Davidovi. (V hebrejském textu není pisatel Ža 95 uveden, ale řecká Septuaginta má nadpis, který zní: „Chvalozpěv od Davida“.) Tato slova byla opravdu napsána „po dlouhé době“. V době Davida už uplynulo asi 450 let od chvíle, kdy Bůh prohlásil, že vzpurní Izraelité nevejdou do jeho odpočinku (4Mo 14:22, 23; Heb 3:7, 11; 4:3, 5), a téměř 3 000 let od začátku Božího dne odpočinku (1Mo 2:2). (Viz studijní poznámku k Heb 4:4).

Jozue: Jozue, syn Nunův, je v Křesťanských řeckých písmech zmíněný dvakrát. (Viz studijní poznámku ke Sk 7:45.) V hebrejštině jeho jméno znamená „Jehova je záchrana“. (Joz 1:1, pozn. pod čarou) Řecký ekvivalent tohoto jména je I·e·sousʹ, které se obvykle překládá „Ježíš“. (Viz studijní poznámku k Mt 1:21.) Ze souvislosti je ale vidět, že v tomto případě I·e·sousʹ označuje Jozua ze starověkého izraelského národa, který vedl Boží lid do Zaslíbené země. Pavel tady zdůrazňuje, že Boží sliby se splní jedině prostřednictvím Ježíše Krista, vůdce většího než Jozue.

nemluvil by potom Bůh o jiném dni: I když Jozue Izraelity do Zaslíbené země dovedl, ta země se nestala trvalým místem odpočinku. Po Jozuově smrti se Boží lid znovu vzbouřil. Jejich země brzy trpěla kvůli modlářství, válkám a útlaku. (Sd 2:10-15) Izraelité se znovu dostali do rozporu s Božím záměrem, a tak se jim nepodařilo vstoupit do jeho svatého dne odpočinku. Jak ale Pavel pod inspirací ukazuje, Bůh později mluvil „o jiném dni“ odpočinku „v Davidově žalmu“. (Heb 4:7, 8) Jehova tam tento den odpočinku označil jako „dnes“. (Ža 95:7) Tím ukázal, že možnost vstoupit do jeho odpočinku je pořád otevřená. A jak Pavel uvádí v Heb 4:9, křesťané by měli tuhle příležitost využít. (Viz studijní poznámku k Heb 4:3).

zůstává sabatní odpočinek: Řecký výraz přeložený jako „sabatní odpočinek“ (sab·ba·ti·smosʹ) není ten, který se obvykle používá pro „sabat“. (Viz například Mt 12:1; 28:1 a studijní poznámku; Lk 4:16.) Podle jednoho odborného díla „neodkazuje na ‚sabatní den‘ jako takový“. Spíš „zdůrazňuje slavnostní ráz a radost, které se projevují uctíváním a chválou Boha“. Jiný zdroj ho popisuje jako „zvláštní období odpočinku pro Boží lid, které je vytvořené podle vzoru tradičního sabatu“. Pavel tedy mluví o budoucí době, kdy se naplní skutečný význam sabatu. Ježíš jako „Pán sabatu“ tehdy poskytne úplný odpočinek neboli úlevu od tíživých následků hříchu a smrti. (Mt 12:8 a studijní poznámku.) Pavel možná použil toto jedinečné řecké slovo — které se nikde jinde v Řeckých písmech ani dokonce v Septuagintě nevyskytuje — aby zdůraznil, že nemluví o tradičním židovském sabatu. A jak Bible ukazuje jinde, křesťané nejsou povinni dodržovat doslovný sabatní den. — Viz Slovníček, „Sabat“; viz také Kol 2:14, 16 a studijní poznámku.

Kdo totiž vešel do Božího odpočinku: Bůh se rozhodl odpočívat tak, že přestal vykonávat pozemská stvořitelská díla. Udělal to proto, aby se jeho záměr se zemí mohl dovést ke slavnostnímu, nádhernému naplnění. (1Mo 2:2, 3) Pavel vybízí hebrejské křesťany, aby jednali v souladu s Božím postupujícím záměrem tím, že budou odpočívat „od svých skutků“, tedy že přijmou Boží opatření k vykoupení prostřednictvím Krista. Nemohli si vlastní spravedlnost vybudovat osobním úsilím, včetně skutků založených na Mojžíšově Zákoně, který už byl tehdy považován za neplatný. (Ří 10:4; Kol 2:13, 14; Heb 7:12; srovnej studijní poznámku k Heb 6:1.) Kromě toho se potřebovali vyvarovat toho, aby upadli do „vzorce neposlušnosti“, který dali nevěrní Izraelité. (Heb 4:11; viz studijní poznámku k Heb 4:3).

snažme se, co můžeme: Viz studijní poznámku k 2Ti 2:15.

Boží slovo: Kontext ukazuje, že „Boží slovo“ tady znamená Boží poselství vyjadřující jeho záměr, jeho slovo zaslíbení. V předchozích verších (Heb 3:7–4:11) Pavel rozebíral Bohem vyjádřený záměr s Izraelity. Měli se stát jeho zvláštním vlastnictvím a vstoupit do Zaslíbené země, kde mohli mít čisté uctívání a užívat si požehnání, která přináší. (2Mo 3:8; 19:5, 6; 5Mo 12:9, 10) Jehova zařídil, aby jeho sliby a jeho záměry byly pod inspirací zaznamenány v jeho psaném Slově, v Bibli. Proto se dá výraz „Boží slovo“, jak je použit v Heb 4:12, oprávněně vztáhnout i na Bibli.—Srovnej 2Ti 3:16 a studijní poznámku.

Boží slovo je živé: Boží slovo, jeho vyjádřený záměr, je „živé“ v několika ohledech. Už dříve učedník Štěpán použil podobné vyjádření, když mluvil o Zákoně, který Izraelité dostali u hory Sinaj. Použil výraz „živé svaté výroky [dosl. ‚živá slova‘]“. (Sk 7:38; viz také Ří 3:2 a studijní poznámku.) To „slovo“ neboli poselství dávalo naději na život těm, kdo se podle něj rozhodli jednat. (5Mo 32:47) Božské poselství mělo také „žít“ v srdci těch, kdo ho přijali. (5Mo 30:14) A co je nejdůležitější, Jehova Bůh je vždycky živý a pracuje na tom, aby splnil své slovo; proto je jeho slovo trvalé, stálé a účinné. (Iz 55:10, 11).

je mocné: Nebo „je silné (činné)“. U Izraelitů, kteří nespolupracovali s Božím záměrem, „Boží slovo“ projevilo svou moc tím, že odhalilo nedostatek víry v jejich srdci. (Heb 3:8, 16-19) Pavel tady hebrejské křesťany vybízí, aby se z tohoto inspirovaného záznamu poučili. Věděl, že mocné, účinné „Boží slovo“ bude neomylně působit i v jejich životě; může odhalit, co je v jejich srdci, posílit jejich víru a pomoct jim změnit život k lepšímu.—Srovnej studijní poznámky k Fil 2:13 a 1Te 2:13, kde Pavel používá výraz příbuzný tomu, který je tady přeložen jako „je mocné“.

dvojsečný meč: Řecké slovo pro „meč“ (maʹkhai·ra) v tomto verši nejspíš označuje poměrně krátký meč. (Příklad viz v Galerii médií „Římský meč“; srovnej Zj 1:16; 2:12; 6:8, kde je použito jiné řecké slovo, rhom·phaiʹa, přeložené jako „dlouhý meč“.) Některé meče byly „dvojsečné“, tedy měly čepel nabroušenou z obou stran, takže se dalo sekat oběma směry. Tento obraz zdůrazňuje pronikavou sílu Božího slova. Je mocnější a účinnější než jakýkoli člověkem vyrobený nástroj nebo prostředek, jak Pavel dál vysvětluje.

odděluje duši od ducha: Pavel tady zdůrazňuje, že Boží slovo neboli poselství dokáže proniknout hluboko do nitra člověka, podobně jako ostrý meč. V Bibli se řecké slovo přeložené jako „duše“ obecně vztahuje na živého tvora, a tedy na to, co je fyzické, hmatatelné a viditelné. (Viz Slovníček, „Duše“; viz také studijní poznámku k 1Ko 15:44.) „Duše“ tady tedy označuje to, jak člověk působí navenek, zatímco „duch“ označuje to, jaký člověk je uvnitř, jeho převládající duševní postoj. (Viz Slovníček, „Duch“.) Boží inspirované slovo proniká „k oddělení duše od ducha“ v tom smyslu, že odhaluje mnohem víc než jen to, jak člověk vypadá na povrchu. To, jak člověk reaguje na Boží poselství, ukazuje jeho pravé já, jeho postoje a pohnutky.

klouby od morku: Tento obraz ještě víc zdůrazňuje, jak hluboko může Boží slovo proniknout do nitra člověka. Klouby (místa, kde se kosti spojují) a morek nejsou vidět, ale fungují v těle pod povrchem. A protože morek je jen hluboko uvnitř kostí, používalo se toto řecké slovo i obrazně pro jádro nebo nejvnitřnější část něčeho. Pavel tady tyto výrazy spojuje do obrazného vyjádření, aby ukázal, že Boží slovo dokáže dosáhnout až do nejhlubších myšlenek a emocí, proniknout k nim a působit na ně.

dokáže odhalit myšlenky a úmysly srdce: Řecký výraz přeložený jako „dokáže odhalit“ (dosl. „dokáže soudit“) vyjadřuje myšlenku pečlivého zkoumání, posuzování a rozlišování. Rozlišovací schopnost Božího slova je vidět v tom, že dokáže rozlišit i mezi „myšlenkami“ a „úmysly“, dvěma pojmy, které jsou si významově velmi blízké. Reakce člověka na Boží poselství může odhalit jeho myšlenky — tedy o čem přemýšlí. Ale síla Božího slova jde ještě dál: může odhalit jeho úmysly — skryté důvody, proč přemýšlí tak, jak přemýšlí. Tento závěr Heb 4:12 ukazuje, že Boží slovo proniká hluboko do obrazného srdce a rozlišuje člověkovy myšlenky, postoje, touhy, motivy a záměry, a tak vyvádí na světlo celé jeho nitro. (Viz studijní poznámky k Mt 22:37; Ef 5:19).

kterému se budeme zodpovídat: Tento výraz může naznačovat slovní obraz muže, který vyrovnává účty s těmi, kdo jsou pod jeho autoritou. (Srovnej Mt 18:23; 25:19; Lk 16:2, kde řecké slovo přeložené jako „zodpovídat se“ vyjadřuje podobnou myšlenku.) Bůh je ten, komu se všichni lidé musí zodpovídat za to, co dělají. (Ža 62:12; Př 24:12; Ka 12:13, 14; Ří 2:6; 14:12; 2Te 1:7-9; 1Pe 1:17; 4:5) Pavel tím samozřejmě nemyslel, že Jehova křesťany sleduje s úmyslem trestat je za jejich chyby. Naopak, pozoruje svůj lid s láskyplným zájmem a s upřímnou touhou je odměnit. (Př 19:17; Iz 40:10; Mt 6:4, 6; Heb 11:6).

vynikajícího velekněze: Pavel už ve svém dopise krátce zmínil, že Ježíš je velekněz. (Heb 3:1; viz studijní poznámku k Heb 2:17.) Tady k tomuto titulu přidává přídavné jméno „vynikající“. (Srovnej Heb 10:21.) Jak dopis dál ukazuje, Ježíš byl ve skutečnosti větší než kterýkoli z velekněží z Áronovy linie. (Heb 4:14–7:28).

který vstoupil do nebes: Pavel tady začíná rozbor toho, proč je Kristovo kněžství nadřazené kněžství velekněží, kteří sloužili v pozemském svatostánku a později v chrámu. Podle Mojžíšova Zákona vstupoval velekněz jednou ročně do Nejsvětějšího, aby přinesl krev smírčí oběti za izraelský národ. (Heb 9:7) Ale vynikající velekněz Ježíš po svém vzkříšení vstoupil do Boží přítomnosti, do „samotného nebe“, aby předložil hodnotu své prolité krve. Jeho oběť přinesla úplné a trvalé usmíření pro všechny, kdo v něj projevují víru. (Heb 9:11, 12, 23, 24; 10:1-4).

nemáme velekněze, který by nemohl chápat: Pavel neříká jen to, že Ježíš může chápat; apoštol naopak používá dvojitý zápor, aby to zdůraznil („nemáme . . . který by nemohl“). Pavel tak hebrejské křesťany ujišťuje, že Ježíš se výrazně liší od nedokonalých lidí, kteří sloužili jako velekněží. V dějinách Izraele se totiž někteří velekněží občas ukázali jako necitliví k lidem, kterým měli pomáhat.

chápat naše slabosti: Řecké slovo přeložené jako „chápat“ znamená sdílet zkušenost a pocity druhého člověka. (Viz také Heb 10:34, kde Pavel používá stejné řecké sloveso.) Ježíšův život na zemi prohloubil jeho soucit s lidmi. Byl plně člověkem a zažil ztráty, zklamání, špatné zacházení, únavu i ponížení. (Viz studijní poznámku k Heb 2:17.) Navíc znovu a znovu ukazoval, že hluboce soucítí s těmi, kdo zápasí s tlakem hřešit. — Viz také studijní poznámky k Mr 5:34; Jan 11:33, 35.

byl zkoušen ve všem: Viz studijní poznámky k Heb 2:18; 4:15; 5:8.

Přistupujme tedy . . . bez obav: I když jsou křesťané hříšní, můžou se k Jehovovi přibližovat tím, že ho uctívají přijatelným způsobem a svobodně se k němu modlí. Můžou to dělat, protože Ježíš jako „velký velekněz“ uplatňuje v jejich prospěch užitek výkupní oběti. (Heb 4:14; 10:19-22, 35; viz studijní poznámky k Ef 3:12; Heb 3:6.) Tvar řeckého slovesa přeloženého jako „přistupujme“ naznačuje, že křesťan může k Božímu trůnu přistupovat bez obav kdykoli. To, že to může dělat „bez obav“, ale neznamená, že má volnost mluvit s Jehovou neuctivě nebo až příliš familiárně. Měl by se modlit uctivě a důstojně, s plnou vírou a jistotou, že Jehova je ochotný jeho modlitby vyslyšet. (1Ja 3:21, 22; 5:14).

k trůnu nezasloužené laskavosti: V Bibli se slovo „trůn“ často používá obrazně ve významu sídla vládní autority. Jehovův „trůn nezasloužené laskavosti“ tedy představuje jeho způsob vládnutí, který se vyznačuje štědrou láskou a laskavostí. (Viz Slovníček, „Nezasloužená laskavost“.) Právě taková laskavost Jehovu pohnula k tomu, aby poskytl cestu, díky které se nedokonalí lidé můžou přiblížit k jeho královské přítomnosti. Pavel vybízí hebrejské křesťany, aby využili tuto velkou nezaslouženou laskavost, která je jim prokazována prostřednictvím Ježíše Krista, „velkého velekněze“, na základě jeho výkupní oběti. (Heb 4:14; viz studijní poznámky k Jan 1:14.) Když se tedy praví křesťané přibližují k Bohu v modlitbě, můžou důvěřovat, že jim Bůh „projeví milosrdenství a nezaslouženou laskavost, když potřebujeme pomoc“—kdykoli je to potřeba.