Galaťanům 6

nevědomky vydá špatným směrem: Řecký výraz přeložený jako „nevědomky vydá špatným směrem“ (pa·raʹpto·ma; doslova „pád vedle“) může označovat přestupek, který může sahat od chyby v úsudku až po vážné porušení Božího zákona. (Mt 6:14; Ří 5:15, 17; Ef 1:7; 2:1, 5) Ten, kdo se „nevědomky vydá špatným směrem“, nejedná v souladu se spravedlivými Božími požadavky. Místo toho se ubírá špatným směrem, i když se možná ještě nedopustil vážného hříchu.

vy, kdo jste duchovně zralí: Nebo „vy, kdo jste duchovní (duchovně zralí)“. Řecký výraz použitý na tomto místě (pneu·ma·ti·kosʹ) souvisí se slovem pro „ducha“ (pneuʹma), které se používá ve spojení „Boží svatý duch“, tedy jeho činná síla. (Ef 4:30) Aby tedy byli zralí k tomu, že budou druhé „s mírností přivádět zpátky na správnou cestu“, potřebují ve sboru víc než jen znalosti, moudrost a zkušenosti. Musí také dávat najevo, že se nechávají neustále vést Božím svatým duchem. (Ga 5:16, 18, 25).

snažte se ho … přivést zpátky na správnou cestu: Řecké sloveso ka·tar·tiʹzo popisuje uvedení něčeho do správného stavu, tedy „srovnání“ nebo „uvedení do správného postavení“. V tomto kontextu se používá ve smyslu potřeby duchovně „přivést zpátky na správnou cestu“ spoluvěřícího, který se „nevědomky vydá špatným směrem“. Tvar řeckého slovesa použitý v tomto verši umožňuje překlad „snažte se“, což naznačuje, že ti, kdo jsou „duchovně zralí“, upřímně usilují o to, aby se ten, kdo chybuje, vrátil na správnou cestu. Skutečné „přivedení zpátky“ ale závisí na tom, jestli ten, kdo dostává radu, zareaguje pozitivně. Stejné sloveso je použito v Mt 4:21 pro „spravování“ sítí. Příbuzné podstatné jméno ka·tar·ti·smosʹ, přeložené jako „uvedení do správného stavu“ v Ef 4:12, se někdy používalo v lékařských textech pro napravení kosti, končetiny nebo kloubu. (Viz studijní poznámky k 2Ko 13:9; Ef 4:12).

Každý ale dávej pozor sám na sebe: Nebo „dávej si pozor; pečlivě si všímej sám sebe“. Pavel tady přechází z množného čísla na jednotné. Tím varuje jednotlivého křesťana, který druhým dává radu, že si musí dávat velký pozor, aby sám nepodlehl morálním pokušením, před kterými druhé varuje. Tato věta také naznačuje varování před samospravedlností a před tím, aby se člověk na druhé nedíval svrchu. (1Ko 10:12).

Noste břemena jedni druhých: Množné číslo řeckého slova baʹros, přeloženého jako „břemena“, tady doslova znamená „těžké věci“ a dá se přeložit i jako „obtížné věci“. Tato výzva navazuje na to, co Pavel říká v předchozím verši o snaze pomoci napravit člověka, který udělal duchovní „chybný krok“. Následky takového chybného kroku můžou být „břemenem“, tedy něčím, co je pro něj bez pomoci těžké unést. Křesťané, kteří si zvykli pomáhat spoluvěřícím nést jejich břemena, projevují lásku, a tak „naplníte Kristův zákon“. (Jan 13:34, 35) Jak ale apoštol uvádí ve verších 3 až 5, neznamená to nést za někoho jiného jeho „náklad“ (řecky phor·tiʹon) duchovní odpovědnosti vůči Bohu. (Viz studijní poznámku ke Ga 6:5).

Kristův zákon: Tento zákon zahrnuje všechno, co Ježíš učil, a také to, co Boží duch vedl Kristovy následovníky zapsat do Křesťanských řeckých písem. Jak předpověděl Jeremjáš, tento zákon nahradil smlouvu Mojžíšova Zákona. (Jer 31:31-34; Heb 8:6-13) Kristus tyto zákony a zásady nevymyslel; dostal je od velkého Zákonodárce, Jehovy. (Jan 14:10) Výraz „Kristův zákon“ se v Křesťanských řeckých písmech objevuje jen tady, ale podobné vyjádření, „zákon vůči Kristu“, je použito v 1Ko 9:21. Tento zákon se také označuje jako „dokonalý zákon, který patří ke svobodě“ (Jk 1:25), „zákon svobodného lidu“ (Jk 2:12) a „zákon víry“. (Ří 3:27).

svůj vlastní náklad: Nebo „svůj vlastní náklad odpovědnosti“. Pavel tady používá řecké slovo phor·tiʹon, které označuje něco, co se má nést nebo nosit, aniž by to jakkoli naznačovalo jeho váhu. Tento „náklad“ se liší od „břemen“ zmíněných ve 2. verši. Člověk může potřebovat pomoc, aby unesl taková těžká břemena. (Viz studijní poznámku.) Výraz použitý v tomto verši se vztahuje na osobní náklad odpovědnosti vůči Bohu, který se od každého křesťana očekává, že ponese. Jedna odborná příručka o tom řeckém slově uvádí: „Používalo se jako vojenský termín pro mužův batoh nebo výstroj vojáka.“

kdo je vyučován Božímu slovu: „Boží slovo“ se tady vztahuje na Boží slovo a na učení Ježíše Krista. Pavel ve svých dopisech klade velký důraz na vyučování v křesťanském sboru. Často přitom používá řecký výraz di·daʹsko, který znamená poučovat, vysvětlovat, ukazovat věci pomocí argumentů a předkládat důkazy. (Ří 2:21; 12:7; 1Ko 4:17; Kol 3:16; 2Ti 2:2; viz studijní poznámku k Mt 28:20.) V tomhle verši ale Pavel používá specifičtější výraz ka·te·kheʹo, když mluví o tom, kdo je „vyučován“ Božímu slovu, a o tom, kdo „vyučuje“. Tento výraz doslova znamená „znít dolů“ a někdy mohl naznačovat ústní vyučování. (Viz studijní poznámku ke Sk 18:25.) Kdo má pravdy „Božího slova“ takto „vštípené“ do mysli a srdce, je způsobilý vyučovat druhé. (2Ti 2:2).

dělí o všechno dobré s tím, kdo vyučuje: Ten, kdo je „vyučován“, je povzbuzován, aby se se svým učitelem dělil jak o hmotné, tak o duchovní věci. Stejná zásada se objevuje i jinde v Písmu. (Mt 10:9, 10; Ří 15:27 a studijní poznámku; 1Ko 9:11, 13, 14; 1Ti 5:17, 18; Heb 13:16) Výraz „dělí se“ může také naznačovat, že student naslouchá tomu, co se učí, a uplatňuje to. Svou víru a přesvědčení vyjadřuje vlastními slovy a sám se tak stává učitelem dobré zprávy. Student, který takto reaguje, se dělí o „dobré věci“ se svým učitelem. (2Ti 2:2).

posmívat: Doslovný význam zde použitého řeckého slova zahrnuje projevování pohrdání pomocí gesta nosem. V některých jazycích by se to dalo vyjádřit jako ušklíbnout se nebo ohrnout nad něčím či někým nos. Takové posmívání může zahrnovat projevy pohrdání nebo výsměchu a může zajít až tak daleko, že člověk někoho vzdorovitě vyzývá nebo se mu staví na odpor. Pavel tady varuje, že je nebezpečné myslet si, že se na zásady z Božího Slova dá dívat s pohrdáním nebo že se jim člověk může úspěšně vyhnout.

Co člověk zasévá, to také sklidí: Toto přísloví bylo v Pavlově době dobře známé. Zřejmě pochází ze starověkých zemědělských společností. Vyjadřuje skutečnost: co se zasadí do půdy, to z půdy vyroste. Ve starověku se jeho obrazné použití obvykle chápalo negativně – člověk sklidí špatné následky za nesprávné chování nebo jednání. Pavel ale také zdůrazňuje, že pozitivní jednání může přinést dobrý výsledek, „věčný život“. (Ga 6:8) Na tuto neměnnou zásadu se odkazuje i na jiných místech Bible. (Př 11:18; 22:8; Oz 8:7; 10:12; 2Ko 9:6; viz studijní poznámky k Ga 6:8).

kdo totiž zasévá s ohledem na své tělo: Tedy člověk, který se oddává „skutkům těla“, jež vyplývají z tužeb hříšné lidské přirozenosti. (Ga 5:19-21) Jako plod, neboli výsledek, takového „setí“ sklidí od svého těla zkázu. Když první člověk zhřešil, on i všichni jeho potomci se stali otroky zkázy. (Ří 5:12; 8:21 a studijní poznámka) Toto otroctví přineslo nedokonalost, která vede nejen k nemoci, stárnutí a smrti, ale také k mravnímu a duchovnímu úpadku. Proto „kdo totiž zasévá s ohledem na své tělo“ nezíská věčný život. — Srovnej 2Pe 2:12, 18, 19.

ale kdo zasévá s ohledem na ducha: Tedy člověk, který žije tak, aby Boží svatý duch mohl v jeho životě volně působit a pomáhat mu projevovat jeho ovoce. Takový člověk „sklidí od ducha věčný život“. (Mt 19:29; 25:46;Jan 3:14-16; Ří 2:6, 7; Ef 1:7).

nepolevujme: Nebo „neunavujme se“. Řecký výraz použitý na tomto místě může také vyjadřovat myšlenku, že se člověk nenechá odradit nebo neztratí nadšení v „konání dobra“. (Viz studijní poznámku k 2Ko 4:1).

příležitost: Nebo „příznivý čas“. Řecké slovo kai·rosʹ se někdy překládá jako „období“ nebo „určený čas“. V Ef 5:16 (viz studijní poznámku) je použité ve spojení „co nejlépe využívat svůj čas“.

našim příbuzným ve víře: Nebo „těm, kdo patří k domácnosti (rodině) víry“. Řecké slovo přeložené jako „příbuzným“ se vztahuje na členy doslovné rodiny neboli domácnosti. (1Ti 5:8) V řecko-římském světě mohla „domácnost“ označovat i soudržnou skupinu lidí, kteří sdíleli stejné přesvědčení, myšlenky nebo cíle. To dobře vystihuje sbory v prvním století, které se obvykle scházely v soukromých domech (Ří 16:3-5) a jejichž členové k sobě cítili blízké duchovní pouto. (Ef 2:19).

jsem vám vlastní rukou napsal tento dopis: Pavel své dopisy obvykle diktoval písaři, ale tento dopis zřejmě napsal sám. (Viz Ří 16:22 a studijní poznámku).

kdo chtějí udělat dojem na lidi: Nebo „kdo chtějí navenek vypadat dobře“. V tomto kontextu „lidé“ (dosl. „tělo“) označuje to, co souvisí s fyzickým tělem, a je tedy pro ostatní viditelné navenek. Někteří lidé, kteří se vydávali za křesťany, učili, že aby člověk získal Boží schválení, musí se dát obřezat a dodržovat i další požadavky Mojžíšova zákona. Jejich pohnutkou ale bylo udělat dobrý dojem na Židy. Chtěli se „vyhnout pronásledování“ ze strany židovských odpůrců křesťanství. Tím, že se přehnaně soustředili na vnější zdání a trvali na obřízce, ve skutečnosti popírali, že jediným základem pro záchranu je Ježíšova smrt.

mučednický kůl: Nebo „popravčí kůl“. (Viz Slovníček).

mučednický kůl Kristův: Tady se výraz „mučednický kůl“ (řecky stau·rosʹ) používá jako označení Ježíšovy smrti na kůlu. Ježíš zemřel tímto způsobem, aby lidé už nebyli otroky hříchu, ale mohli se smířit s Bohem a mít s ním dobrý vztah. Pavel byl Židy „pronásledován“ za to, že uznával a hlásal Ježíšovu smrt na mučednickém kůlu jako jediný základ pro záchranu.

zemřel: Nebo „byl popraven na kůlu“. Pavel učil, že Ježíšova smrt na mučednickém kůlu je základem pro získání záchrany. Proto svět Pavla nenáviděl a díval se na něj jako na zločince, který by měl být „usmrcen“. Pavel se na druhou stranu díval na svět jako na něco, co je odsouzené k smrti.

Důležité je být novým stvořením: Každý pomazaný křesťan je novým stvořením – je to syn Boha zplozený duchem a má vyhlídku, že bude s Kristem vládnout v nebeském Království. (Ga 4:6, 7) Pomazaní jsou navíc součástí křesťanského sboru, „izraele Božího“ (Ga 6:16 a studijní poznámka), který je také novým duchovním stvořením. (Viz studijní poznámka k 2Ko 5:17.) Proto Bohu nezáleží na tom, jestli je křesťan obřezaný, nebo ne.

tímto pravidlem: Řecké slovo použité v tomto verši (ka·nonʹ) pochází z hebrejského slova pro „rákos“ (qa·nehʹ), který sloužil jako měřicí pomůcka. (Ez 40:5) Pavel tento výraz používá v přeneseném smyslu pro „pravidlo“, podle kterého měli ti, kdo patří k „Božímu Izraeli“, posuzovat své jednání. Když projevovali víru v nezaslouženou laskavost vyjádřenou prostřednictvím Krista a jednali s ní v souladu, mohli se těšit z „pokoje a milosrdenství“ takového druhu, jaký dřív pro hříšné lidi nebyl možný. —Ga 3:24, 25; srovnej Slovníček „Kánon (biblický kánon)“.

Boží Izrael: Tento výraz, který se v Písmu objevuje jen jednou, se vztahuje na duchovní Izrael, ne na přirozené potomky Jákoba, jehož jméno bylo změněno na Izrael. (1Mo 32:22-28) Předchozí verš (Ga 6:15) ukazuje, že obřízka není požadována od těch, kdo tvoří „Boží Izrael“. Prorok Ozeáš předpověděl, že Bůh projeví přízeň lidu, do kterého budou patřit i lidé z jiných národů. Bůh řekl: „Těm, kdo nejsou můj lid, řeknu: ‚Jste můj lid.‘“ (Oz 2:23; Ří 9:22-25) I když byli do duchovního Izraele zahrnuti přirození Židé a proselyté (Sk 1:13-15; 2:41; 4:4), tvořili z toho národa, který byl zavržen, „jen zbytek“. (Iz 10:21, 22; Ří 9:27) Pavel později napsal Římanům: „Ne všichni, kdo pocházejí z Izraele, jsou opravdu ‚Izrael‘.“ (Ří 9:6; viz také studijní poznámky ke Sk 15:14; Ří 2:29; 9:27; 11:26).

Izrael: Znamená „Ten, kdo zápasí (vytrvá) s Bohem; Bůh zápasí“. Toto jméno dostal Jákob poté, co zápasil s andělem, aby získal požehnání. Na rozdíl od Ezaua si Jákob vážil posvátných věcí a byl ochotný vynaložit velké úsilí, aby získal Boží přízeň. (1Mo 32:22-28; Heb 12:16) Ti, kdo patří k „Božímu Izraeli“, Jákoba napodobují — projevují podobný druh víry a drží se Boží vůle. —Viz studijní poznámku k výrazu Boží Izrael u tohoto verše.

vypálená znamení Ježíšova otroka: Výraz přeložený jako „vypálená znamení … otroka“ (množné číslo řeckého slova stigʹma) se v Křesťanských řeckých písmech vyskytuje jen tady. V mimobiblické řecké literatuře se tímto výrazem označovala vypálená znamení tvořená různými značkami nebo písmeny, někdy používaná k označení otroků, ale může se vztahovat i na jizvy. Pavel možná naráží na jizvy na svém těle, které mu způsobili jeho pronásledovatelé a které dosvědčovaly, že je věrným Kristovým otrokem. (2Ko 4:10; 11:23-27; Fil 3:10) Je ale také možné, že Pavel nemluví o doslovných znameních, ale o tom, jak vykonával svou křesťanskou službu, projevoval ovoce Božího ducha a žil tak, že bylo zřejmé, že patří Kristu jako jeho otrok.

s duchem, kterého projevujete: Dosl. „s vaším duchem“. Výraz „duch“ v tomto kontextu označuje vnitřní hnací sílu neboli převládající sklon mysli, který člověka vede k tomu, že něco říká nebo dělá určitým způsobem. Například Písmo mluví o „tichém a mírném duchu“ (1Pe 3:4) a o „duchu mírnosti“ (Ga 6:1). V 2Ti 1:7 Pavel zmiňuje ducha „síly, lásky a zdravé mysli“ na rozdíl od „ducha zbabělosti“. Pak svůj dopis Timoteovi uzavírá slovy: „Pán ať je s duchem, kterého projevuješ.“ (2Ti 4:22) Stejně jako jednotlivec může projevovat určitý duch, může ho projevovat i skupina lidí. Tady ve svých závěrečných slovech Galaťanům, stejně jako ve svém dopise Filipanům, Pavel používá řecké zájmeno v množném čísle („vy; váš“), aby vyjádřil přání, aby všichni v těchto sborech projevovali ducha, který je v souladu s Boží vůlí a s příkladem, který dal Kristus. (Fil 4:23).