Titovi 1

Pavel: Nebo „Od Pavla“. Pavlův úvod, který pokračuje až do 4. verše, odpovídá stylu běžnému ve starověkých dopisech. Takové dopisy obvykle uváděly odesílatele a zamýšleného příjemce (nebo příjemce) a potom obsahovaly pozdrav. (Tit 1:4) V tomto dopise je Pavlovo představení neobvykle dlouhé (v řečtině jde o jednu dlouhou větu, která se táhne od 1. verše do 4. verše). Pavel se nejen jmenuje, ale také popisuje své apoštolství a svou kazatelskou činnost. I když tento dopis adresuje jednotlivci – svému spolupracovníkovi Titovi – apoštol možná použil delší, formálnější úvod, protože chtěl, aby dopis četli i další. (Viz studijní poznámku k Tit 3:15; srovnej studijní poznámku k Ří 1:1).

Boží otrok: I když otrok zaujímal ve společnosti to nejnižší postavení, toto vyjádření člověka, kterého popisuje, neznehodnocuje. (Viz studijní poznámku k 1Te 1:9.) Pavel, věrný křesťan, naopak považoval za čest být pokorným služebníkem Nejvyššího Boha a jeho Syna. (Viz studijní poznámku k Ří 1:1.) Podobně se Ježíšův nevlastní bratr Jakub označil jako „otrok Boha a Pána Ježíše Krista“. (Jk 1:1; srovnej 1Pe 2:16; Zj 7:3.) A Marie reagovala na úkol od Jehovova anděla slovy: „Podívej! Jehovova otrokyně!“ (Viz studijní poznámku k Lk 1:38).

apoštol: Viz studijní poznámku k Ří 1:1.

přesné poznání pravdy: Pavel tady spojuje přesné poznání s oddaností Bohu a s nadějí. (Tit 1:2; 2:11, 12; rozbor řeckého výrazu, který je tady přeložen jako „přesné poznání“, viz studijní poznámku k Ef 4:13).

oddanost Bohu: Viz studijní poznámku k 1Ti 4:7.

naději na věčný život. Ten už dávno slíbil: Pavel tady mluví o božském slibu, který byl dán „už dávno“. (Srovnej studijní poznámku k 2Ti 1:9.) Může tím myslet dobu, kdy Jehova poprvé zamýšlel, aby se lidé těšili z „věčného života“ na zemi. Nebo může mít na mysli dobu, kdy Jehova poprvé odhalil svůj záměr s lidmi. (1Mo 1:27, 28; 2:17) Když Bůh v Edenu vynesl rozsudek nad vzbouřenci, svůj původní záměr nezměnil. (Ža 37:29) Tehdy ale předpověděl, že zvláštní „potomek“ rozdrtí Satana, a Bible později ukazuje, že tento „potomek“ bude zahrnovat i lidi, kteří budou žít navždy v nebi. (1Mo 3:15; srovnej Da 7:13, 14, 27; Lk 22:28-30.) Pavel a další pomazaní křesťané měli takovou nebeskou „naději na věčný život“. (Viz studijní poznámku k Ef 3:11).

Bůh, který nemůže lhát: Lhaní by bylo v rozporu se samotnou podstatou „Jehovy, Boha pravdy“. (Ža 31:5) Všechno, co Jehova dělá, uskutečňuje prostřednictvím svého svatého ducha, kterého Ježíš označil jako „ducha pravdy“. (Jan 15:26; 16:13) Jehova se úplně liší od nedokonalých lidí, protože „Bůh není člověk, aby lhal“. (4Mo 23:19) Jehova navíc stojí v ostrém protikladu k Satanovi, který je „lhář a otec lži“. (Jan 8:44) Pavlova myšlenka je tato: Protože je pro Boha nemožné lhát, jeho sliby jsou naprosto důvěryhodné. (Heb 6:18).

našeho Zachránce, Boha: Viz studijní poznámku k 1Ti 1:1.

Titus: Řecký křesťan, který úzce spolupracoval s apoštolem Pavlem. Asi v roce 49 n. l. vzal Pavel Tita s sebou do Jeruzaléma, kde se rozhodovalo o otázce obřízky. (Sk 15:1, 2; Ga 2:3 a studijní poznámka) O několik let později (asi 55 n. l.) ho Pavel poslal do Korintu, aby pomohl se sbírkou podpory pro křesťany v nouzi v Judeji a možná také zjistil, jak korintští křesťané zareagovali na apoštolův první dopis. Když Pavla potěšila Titova dobrá zpráva, napsal svůj druhý dopis Korinťanům a Titus ho zřejmě doručil. (2Ko 2:13 a studijní poznámka; 2Ko 7:6, 7, 13-16; 8:1-6, 16, 17, 23; 12:17, 18) Pravděpodobně mezi roky 61 a 64 n. l. nechal Pavel Tita na Krétě, aby „napravil to, co bylo vadné, a ustanovil starší“. (Tit 1:5) Později Pavel požádal Tita, aby se k němu připojil v Nikopoli. (Tit 3:12) Během Pavlova druhého věznění v Římě (asi 65 n. l.) odešel Titus do Dalmácie. (Viz studijní poznámka k 2Ti 4:10.) Nejspíš to udělal s Pavlovým souhlasem; možná ho tam apoštol dokonce poslal. Je zřejmé, že Titus byl věrný křesťan, pro sbory, kde sloužil, byl přínosem a pro Pavla oporou.

pravému dítěti: V dopisech použil Pavel tento láskyplný výraz jen o Titovi a Timoteovi. (1Ti 1:2 a studijní poznámka) Pavel možná Titovi dobrou zprávu předal přímo. Každopádně Tita považoval za své duchovní dítě. Tento výjimečný vztah si vytvořili tím, že spolu sloužili v kazatelské službě ve prospěch sborů. (2Ko 8:23) Když Pavel tento dopis psal, znali se s Titem nejméně 12 let.

Přeji ti nezaslouženou laskavost a pokoj: Viz studijní poznámka k Ří 1:7.

Krista Ježíše, našeho Zachránce: V předchozím verši je Bůh nazván „náš Zachránce“. Někteří z toho proto vyvozují, že Ježíš a Bůh jsou jedna a tatáž osoba. Je ale dobré si všimnout, že tento verš zmiňuje „Boha, Otce“ a „Krista Ježíše, našeho Zachránce“ odděleně. Ježíš je ten, skrze koho Bůh zachraňuje lidstvo od hříchu a smrti, a proto i o Ježíšovi lze mluvit jako o „našem Zachránci“. V Heb 2:10 Pavel nazývá Ježíše „Hlavním zprostředkovatelem . . . záchrany“. A pisatel Juda nazývá Jehovu „jediného Boha, našeho Zachránce, skrze Ježíše Krista, našeho Pána“, což ukazuje, že Bůh a Kristus spolupracují, aby přinesli záchranu. (Juda 25) Pavlova slova tedy nijak nepodporují myšlenku, že „Kristus Ježíš“ a „Bůh Otec“ jsou jedna a tatáž osoba. (Viz studijní poznámka k 1Ti 1:1).

Krétě: Je to jeden z větších ostrovů ve Středozemním moři a leží na jižním konci Egejského moře, asi 100 km jihovýchodně od pevninského Řecka. Kréta je přibližně 250 km dlouhá a v nejširším místě má 56 km. Apoštol Pavel míjel tento ostrov na cestě do Říma ke svému prvnímu soudnímu procesu. (Sk 27:7-9, 12, 13, 21) Zdá se, že po svém prvním uvěznění v Římě se Pavel na Krétu vrátil, tentokrát kvůli službě. Když odjížděl, nechal tam Tita, aby v díle pokračoval. – Viz Dod. B13; Media Gallery, „Skutky apoštolů — Pavlova cesta do Říma a jeho první uvěznění“; „Pavlovy cesty po roce asi 61 n. l.“

abys napravil: Když Pavel z Kréty odjížděl, svěřil Titovi náročný úkol. Titus měl „napravit věci, které nejsou v pořádku“, tedy uvést do pořádku to, co bylo ve sborech na Krétě nedostatečné nebo chybné. Jak je vidět z obsahu tohoto dopisu, čekalo je tam ještě hodně důležité práce. Pavlovy pokyny zahrnovaly i to, jak správně jednat s těmi, kdo odmítali spolupracovat, kdo podkopávali Titovo láskyplné vedení, nebo dokonce podporovali rozdělující skupiny. (Tit 1:9; 2:15; 3:10, 11).

jmenoval starší: Tato slova ukazují, že Pavel Titovi nařídil, aby určil nebo pověřil muže, kteří budou v každém sboru vést. (Heb 13:7, 17) Aby mohli být k službě starších jmenováni, museli křesťanští muži splňovat požadavky, které Jehova inspiroval Pavla, aby je uvedl v následujících verších. (Tit 1:6-9; viz také 1Ti 3:1-7.) Titus, stejně jako další cestující dozorci – například Pavel, Barnabáš a zřejmě i Timoteus – měl oprávnění jmenovat starší v různých sborech. (Viz studijní poznámku ke Sk 14:23).

v jednom městě za druhým: Ve starověku byla Kréta známá tím, že měla mnoho měst. Dokonce už staletí před Pavlovou dobou o ní řecký autor Homér básnicky napsal jako o „Krétě se stovkou měst“. (Ilias, II, 649) Přesný počet měst a městeček na ostrově v 1. století n. l. neznáme. Výrazem „v jednom městě za druhým“ Pavel myslí, že Titus měl cestovat po celém ostrově a jmenovat starší ve sborech, aby křesťany vyučovali a pásli. (Tit 1:6-9).

bez obvinění: Podobné výrazy se objevují v Pavlově prvním dopise Timoteovi. (1Ti 3:10; viz studijní poznámku k 1Ti 3:2).

manžel jedné manželky: Viz studijní poznámku k 1Ti 3:2.

musí mít věřící děti: Křesťan musí vést svou rodinu správně, pokud má sloužit jako starší. Pavel řekl něco podobného v 1Ti 3:4. (Viz studijní poznámku.) Tady ale dodává, že děti staršího by měly být „věřící“. Pavel tím nenaznačuje, že by křesťanský otec měl své děti nutit, aby se staly věřícími; to by odporovalo biblickým zásadám týkajícím se svobody volby. (5Mo 30:15, 16, 19) Aby se ale křesťanský otec mohl kvalifikovat jako starší, musí být zřejmé, že udělal všechno, co se od něj dalo rozumně očekávat, aby svým dětem pomohl stát se věřícími. Pečlivě by se řídil Jehovovými pokyny pro otce, jak vychovávat děti. (5Mo 6:6, 7; viz studijní poznámky k Ef 6:4; Kol 3:21).

nevázanosti: Řecké slovo přeložené jako „nevázanost“ se dá přeložit i jako „divokost“. Často se vztahuje na přehnaný, rozhazovačný a nemravný způsob života. (1Pe 4:4) Příbuzné řecké slovo se objevuje v Ježíšově podobenství o marnotratném synovi, který odešel z domova, aby žil „nevázaným životem“, a to zahrnovalo i to, že promrhal své dědictví s prostitutkami. (Lk 15:13 a studijní poznámku, 30).

vzpurnosti: Jeden slovník definuje řecké slovo, které tu Pavel používá, jako „odmítání podřídit se autoritě, nedisciplinovanost, neposlušnost“. Křesťan, který dovoluje, aby jeho děti byly vzpurné a neovladatelné, by se nemohl kvalifikovat jako dozorce.

jako Boží správce: Pavel tady popisuje „dozorce“ ve sboru jako „správce“, neboli správce domu. Výraz „správce“ označuje někoho, kdo spravuje nebo dohlíží na majetek svého pána a stará se o ty, kdo patří k domácnosti. Pavel nazval křesťanský sbor „Boží domácností“ ve svém prvním dopise Timoteovi, kde jsou podobně uvedeny i požadavky na dozorce. (1Ti 3:15) Tím, že dozorce označuje jako „Božího správce“, Pavel zdůrazňuje úlohu staršího sloužit těm, kdo patří k této domácnosti. Jeho práce zahrnuje ujímat se vedení ve vyučování jak uvnitř sboru, tak i mimo něj. Takoví správci se zodpovídají svému Pánu, Bohu, za to, jak se svou odpovědností nakládají. (Viz studijní poznámky k Lk 12:42; 1Ko 4:1).

musí být bez obvinění: Viz studijní poznámka k 1Ti 3:2.

tvrdohlavý: Nebo „sám sobě se líbící; arogantní“. Tvrdohlavý člověk je rozhodnutý prosadit si svou. Umíněně se drží vlastního názoru a odmítá brát v úvahu pohledy druhých. Takový postoj by pravděpodobně vedl k tomu, že by nebyl ochotný spolupracovat a byl by necitlivý k pocitům ostatních. Kdyby byl takový muž jmenován starším, mohl by sboru hodně uškodit.—Srovnej studijní poznámku k 1Ti 3:3.

vznětlivý: Nebo „náchylný k hněvu; podrážděný“. Vznětlivý člověk se snadno nechá vyprovokovat. Nedokáže ovládat svou povahu a tím, že často reaguje rozzlobeně, vytváří nepřátelskou atmosféru, což vede k velké škodě. (Př 15:18; 22:24; 25:28; 29:22) Naproti tomu muž, který splňuje požadavky na staršího, je „rozumný, ne hádavý“. (1Ti 3:3) Napodobuje Jehovu, který je „pomalý k hněvu“. (2Mo 34:6; Ža 86:15).

nesmí to být ... násilník: Viz studijní poznámka k 1Ti 3:3.

nesmí toužit po nečestném zisku: Viz studijní poznámka k 1Ti 3:8, kde Pavel používá stejné řecké slovo; viz také studijní poznámka k 1Ti 3:3.

ale pohostinný: Tím, že Pavel použije slovo „ale“, naznačuje kontrast; přechází od negativních rysů, které by muže diskvalifikovaly ze služby staršího, k pozitivním vlastnostem, které starší potřebuje. Pavel tak ukazuje, že aby se muž mohl stát starším, nestačí jen vyhýbat se špatným rysům; musí také jít příkladem tím, že si bude pěstovat takové ctnosti, jako je pohostinnost. (Viz studijní poznámku k 1Ti 3:2.)

milovat dobro: Takový člověk miluje všechno, co Jehova považuje za dobré. Ten, kdo „miluje dobro“, vidí, oceňuje a chválí dobro u druhých. Také má radost z toho, když může pro druhé dělat dobré věci, a někdy udělá i víc, než se od něj vyžaduje. (Mt 20:4, 13-15; Sk 9:36; 1Ti 6:18; viz studijní poznámku k Ga 5:22.)

mít zdravý úsudek: Viz studijní poznámku k 1Ti 3:2.

věrný: Dozorce, který je „věrný“, je Jehovovi neochvějně oddaný a věrně se drží zásad obsažených v Božím Slově. V době zkoušek a pronásledování pevně stojí při svých spoluctitelích. I když řecké slovo použité na tomto místě může vyjadřovat myšlenku „svatý“ nebo „zbožný“ (jak to překládají některé překlady), překlad „věrný“ je dobře podložený. Například toto řecké slovo se v Septuagintě často používá jako překlad hebrejského slova, které znamená „věrný“ nebo „věrný člověk“. (2Sa 22:26; Ža 18:25; 97:10) Jeden odborný zdroj dokonce uvádí, že toto řecké slovo popisuje „muže, který je Bohu věrný“. (Viz studijní poznámku k 1Ti 2:8.)

umět se ovládat: Viz studijní poznámku k Ga 5:23.

pevně se držet spolehlivého slova: Starší se bude držet Božího slova tím, jak vyučuje, i tím, jak žije. Když vyučuje sbor, nespoléhá na svoje vlastní myšlenky, zkušenosti ani řečnické schopnosti, ale na „spolehlivé slovo“, tedy na „důvěryhodné poselství“, které je obsažené v Písmu. (1Ko 4:6 a studijní poznámka) Tak dokáže oslovit srdce a motivovat posluchače, aby milovali Jehovu a sloužili mu. (Heb 4:12) A navíc, když žije podle biblických zásad, které vyučuje, vyhne se jakémukoli náznaku pokrytectví. Starší, který se drží takového měřítka, pomáhá sboru zůstávat jednotný, aby mohl sloužit jako „sloup a opora pravdy“. (Viz studijní poznámky k 1Ti 3:2, 15).

pokud jde o jeho umění vyučovat: Viz studijní poznámka k 2Ti 4:2.

povzbuzovat: Nebo „napomínat“. (Viz studijní poznámka k Ří 12:8).

vzpurní lidé: Pavel tady mluví hlavně o některých Židech na Krétě, kteří se stali křesťany. Tvrdohlavě se drželi židovských tradic a zákonů týkajících se obřízky, které pro Kristovy následovníky nebyly závazné. Takoví „vzpurní lidé“ odmítali respektovat autoritu nebo přijmout vedení od apoštolů a starších v Jeruzalémě.

mluvkové: Podle jednoho odborného zdroje tento výraz naznačuje, že tito muži „používali působivý jazyk, ale mělo to jen málo nebo vůbec žádný pevný obsah pravdy“. Byli to podvodníci — dařilo se jim obelhávat slabé nebo důvěřivé členy sborů.

ti, kdo lpí na obřízce: Tedy někteří židovští křesťané na Krétě. Nejméně od 1. století př. n. l. existovala na Krétě židovská komunita. A krétští Židé byli také mezi těmi, kdo slyšeli „velkolepé Boží věci“ v den Letnic roku 33 n. l. (Sk 2:11) Někteří židovští křesťané na Krétě teď trvali na prosazování obřízky, i když svatý duch už vedl vedoucí sbor v Jeruzalémě k vyřešení této otázky asi o 12 až 15 let dřív (kolem roku 49 n. l.). (Viz studijní poznámku k Ga 2:12.) Titus doprovázel Pavla do Jeruzaléma na toto historické setkání. (Sk 10:45; 15:1, 2, 7, 22-29; Ga 2:1, 3).

umlčet: Pavel tady používá řecké sloveso, které podle jednoho slovníku znamená „‚dát něco na ústa‘, a tak ovládat jako náhubkem, uzdou nebo něčím podobným“. Někteří ve sboru šířili falešné učení a dokonce „podvrací tak celé rodiny“. Jmenovaní starší museli Jehovův sbor chránit před takovými lidmi a bylo nutné je obrazně „umlčet“ tím, že zabránili tomu, aby se ve sboru šířily vzpurné řeči a „nakazily“ ho. Starší je mohli ztišit tím, že je přísně pokárali, a pokud to bylo nutné, mohli ze sboru odstranit každého, kdo opakovaně ignoroval rady a dál prosazoval falešné učení. (Tit 1:9, 10, 13; 3:10, 11).

jejich vlastní prorok: Pavel pravděpodobně cituje Epimenida, krétského básníka ze šestého století př. n. l. Řecký výraz, který je tady přeložený jako „prorok“, měl široký význam a někdy se používal v obecném smyslu jako mluvčí nebo vykladač. Někteří starověcí řečtí autoři o Epimenidovi skutečně mluvili jako o prorokovi a stejné slovo používali i o takových mužích, jako byl básník Homér a filozof Diogenés. Pavel rozhodně nenaznačuje, že Epimenidés byl Božím inspirovaným prorokem. (2Pe 1:21) Spíš jednoduše cituje muže, kterého si Kréťané vážili a kterého by nejspíš přijali jako mluvčího své společnosti.

Kréťané jsou prolhaní, jsou to dravá zvířata a líní nenasytové.: Ve starověku měli Kréťané pověst nepoctivých lidí. Dokonce existovalo řecké sloveso, které doslova znamenalo „jednat [nebo ‚mluvit‘] jako Kréťan“ a někdy se používalo ve významu lhát nebo podvádět. Pavel ale toto zobecnění nevztahuje na věrné křesťany na Krétě. (Sk 2:5, 11, 33) Zaměřuje se spíš na určité Kréťany, kteří představovali hrozbu pro tamní sbory. V této souvislosti mluví o „vzpurných lidech, neužitečných mluvilech a podvodnících“, kteří prosazovali obřízku a rozvraceli domácnosti. (Viz studijní poznámky k Tit 1:10.) Pavel tedy cituje tento známý výrok, aby zdůraznil důležitou myšlenku: Někteří falešní křesťané se podle něj skutečně chovali přesně tak, jak to rčení popisuje.

líní nenasytové: Řecké slovo přeložené jako „nenasyta“ doslova znamená „břicho“, a tak naznačuje člověka, který se soustředí jen na svůj apetit. Takoví lidé samozřejmě nebyli jen na Krétě. (Viz studijní poznámky k Ří 16:18; Fil 3:19.) Když Pavel cituje tuto část výroku, zřejmě má na mysli líné, nečinné lidi, kteří chtějí uspokojovat své chamtivé touhy, aniž by pracovali.

A je to pravdivé svědectví: V předchozím verši Pavel pravděpodobně cituje krétského proroka Epimenida, který vyjádřil běžně rozšířený názor. Pavel tím nemyslí, že by to, co je tam řečeno, platilo o všech Kréťanech, ale upozorňuje Tita na určité původce potíží ve sborech, kteří se zjevně chovali tak, jak to Epimenides popsal. (Viz studijní poznámku k Tit 1:12).

Právě proto je přísně kárej: Někteří v krétských sborech odporovali zdravému křesťanskému učení. Učili svoje vlastní názory a dokonce „rozvraceli celé domácnosti“. (Tit 1:9-11) Pavel proto Tita vybízí, aby „stále káral“ každého, kdo přijal takové falešné učení a špatné rysy. Tím, že říká „přísně“, Pavel Tita nepovzbuzuje, aby byl zbytečně tvrdý nebo necitlivý. (Srovnej 2Ti 2:24.) Titus měl naopak problém řešit jasně, nebojácně a rozhodně. (Tit 2:15) Zároveň ale měl mít na paměti svůj cíl: „aby byli zdraví ve víře“. Měl chránit sbor a zastavit šíření odpadlictví. (Viz studijní poznámky k 1Ti 5:20; 2Ti 3:16).

báchorkám: Řecké slovo myʹthos, které se dá definovat jako „legenda, báchorka . . . výmysl, mýtus“, se tady používá ve vztahu k židovským příběhům. Židé měli bohaté dědictví pravdivých příběhů, které jsou zapsané v inspirovaných Hebrejských písmech. Přesto se „odvraceli od pravdy“ a vymýšleli a šířili svoje vlastní nepravdivé příběhy. (Viz studijní poznámky k 1Ti 1:4; 4:7).

přikázáním lidí: Nebo „příkazům lidí“. Tento výraz připomíná slova z Iz 29:13. Ježíš Izajášova slova vztáhl na židovské náboženské vůdce své doby a řekl: „Učí příkazy lidí jako nauky.“ (Mt 15:9; Mr 7:7) Pavel mohl mít na mysli některá lidská omezení, která byla v judaismu běžná. Falešní učitelé taková pravidla prosazovali a tvrdili, že lidem pomáhají žít zbožným životem. Ve skutečnosti ale byla v rozporu s „učením, které je zdravé“, a to by křesťanům pomohlo zůstat „zdraví ve víře“. (Tit 1:9, 13; srovnej Kol 2:20-22; 1Ti 4:3-5).

pravdy: Pavel tady odkazuje na celý soubor křesťanského učení, které bylo do té doby zjeveno. (Viz studijní poznámku k Ga 2:5).

Čistým je všechno čisté: Křesťané, kteří udržují své myšlení a jednání v souladu s Božími měřítky, jsou „čistí“. Vědí, co Bůh považuje za mravně nebo duchovně čisté a co ve svém inspirovaném Slově odsuzuje. (Mr 7:21-23; Ga 5:19-21) Dokážou si před Bohem zachovat „čisté srdce“ a „čisté svědomí“. (1Ti 1:5; 3:9; 2Ti 1:3; Mr 7:15) Když Pavel říká „všechno“, má na mysli věci, které Bůh neodsuzuje. Pavel dává „čisté“ do protikladu k těm, kdo „nemají víru“ a mají poskvrněné svědomí; pro takové „není čisté nic“.

Prohlašují sice, že znají Boha: Falešní učitelé ve sborech na Krétě tvrdili, že Boha znají a uctívají. Jenže znát Boha znamená poslouchat jeho přikázání a chodit po jeho cestách. (Ža 25:4, 5; 1Ja 2:3, 4) Svými skutky, tedy svým chováním a způsobem života, ale jasně ukazovali, že ve skutečnosti Boha neposlouchají a doopravdy ho neznají. V Božích očích bylo takové pokrytectví odporné. – Srovnej Př 17:15.

neschválení pro jakékoli dobré dílo: Řecké slovo přeložené jako „neschválení“ znamená „nezpůsobilí; nekvalifikovaní“. (Ří 1:28; 2Ti 3:8) Doslova vyjadřuje myšlenku „neobstát ve zkoušce“. V následujících verších (Tit 2:1–3:8) Pavel dál vysvětluje, jaké dobré skutky Bůh chce od těch, kdo se mu opravdu snaží líbit.