Jan 1

počátek: V Písmu závisí význam výrazu „počátek“ na kontextu. Tady řecké slovo ar·kheʹ nemůže označovat „počátek“ Boha Stvořitele, protože je věčný a žádný počátek nemá. (Ža 90:2) Musí tedy jít o dobu, kdy Bůh začal tvořit. Boží první stvoření se nazývalo Slovo, což je nebeské označení toho, kdo se stal Ježíšem. (Jan 1:14-17) Ježíš je tedy jediný, kdo může být právem nazván „prvorozený všeho stvoření“. (Kol 1:15) Byl „počátek Božího stvoření“ (Zj 3:14), a proto existoval dřív, než byli stvořeni ostatní duchovní tvorové a hmotný vesmír. Ve skutečnosti bylo prostřednictvím Ježíše „stvořeno všechno ostatní na nebi i na zemi“. (Kol 1:16) Další příklady toho, jak se výraz „počátek“ používá, najdeš v studijní poznámce k Jan 6:64.

Slovo: Nebo „Logos“. Řecky ho loʹgos. Tady je to použito jako titul; stejný titul se objevuje také v Jan 1:14 a Zj 19:13. Jan určil, komu tento titul patří, totiž Ježíši. Tento titul se vztahoval na Ježíše během jeho předlidské existence jako duchovního tvora, během jeho služby na zemi jako dokonalého člověka i po jeho vyvýšení do nebe. Ježíš byl Božím Slovem v tom smyslu, že byl Božím prostředkem komunikace neboli Mluvčím, který předával informace a pokyny ostatním Stvořitelovým duchovním synům i lidem. Proto je rozumné se domnívat, že ještě předtím, než Ježíš přišel na zem, Jehova při mnoha příležitostech komunikoval s lidmi prostřednictvím Slova, svého andělského mluvčího. (1Mo 16:7-11; 22:11; 31:11; 2Mo 3:2-5; Sd 2:1-4; 6:11, 12; 13:3).

u: Doslova „k“. V tomto kontextu řecká předložka pros vyjadřuje těsnou blízkost a přátelské společenství. Zároveň ukazuje na odlišné osoby, v tomto případě na Slovo a jediného pravého Boha.

to Slovo bylo bohem: Nebo „Slovo bylo božské [případně „podobné bohu“]“. Tímto výrokem Jan popisuje vlastnost nebo charakteristiku „Slova“ (řecky ho loʹgos; viz studijní poznámku k Slovo v tomto verši), tedy Ježíše Krista. Slovo má výjimečné postavení jako Boží prvorozený Syn, skrze kterého Bůh stvořil všechno ostatní, a to je důvod, proč o něm lze říct, že je „bohem; božskou bytostí; božské povahy“. Mnoho překladatelů dává přednost znění „Slovo bylo Bůh“ a ztotožňuje ho s Bohem Všemohoucím. Existují ale dobré důvody pro závěr, že Jan tím nemyslel, že „Slovo“ je totožné s Všemohoucím Bohem. Zaprvé, předchozí i následující část věty jasně říká, že „Slovo bylo u Boha“. Dále se řecké slovo the·osʹ vyskytuje třikrát v 1. a 2. verši. V prvním a třetím výskytu mu v řečtině předchází určitý člen, ve druhém výskytu člen chybí. Mnozí badatelé se shodují, že absence určitého členu před druhým the·osʹ je významná. Když je v tomto kontextu člen použit, the·osʹ označuje Boha Všemohoucího. Naopak, když v této gramatické konstrukci člen chybí, má the·osʹ kvalitativní význam a popisuje vlastnost „Slova“. Proto řada překladů Bible v angličtině, francouzštině a němčině překládá tento text podobně jako Překlad nového světa a vyjadřuje myšlenku, že „Slovo“ bylo „bohem; božské; božská bytost; božského druhu; podobné bohu“. Tento pohled podporují i starověké překlady Janova evangelia do sahidského a bohairského dialektu koptštiny, které pravděpodobně vznikly ve 3. a 4. století n. l. Tyto překlady zacházejí s prvním výskytem the·osʹ v Jan 1:1 jinak než s druhým. Zdůrazňují tak vlastnost „Slova“ — že jeho přirozenost byla podobná Boží — ale neztotožňují ho s jeho Otcem, Všemohoucím Bohem. V souladu s tímto veršem Kol 2:9 říká o Kristu, že má „všechnu plnost božské kvality“. A podle 2Pe 1:4 se i Kristovi spoludědicové „stanou účastníky božské přirozenosti“. Kromě toho je v překladu Septuaginty řecké slovo the·osʹ obvyklým ekvivalentem hebrejských slov překládných jako „Bůh“, ʼel a ʼelo·himʹ, u kterých se předpokládá základní význam „Mocný; Silný“. Tato hebrejská slova se používají ve vztahu k Všemohoucímu Bohu, k jiným bohům i k lidem. (Viz studijní poznámku k Jan 10:34.) Nazvat Slovo „bohem“ neboli „mocným“ by bylo v souladu s proroctvím v Iz 9:6, které předpovědělo, že Mesiáš bude nazván „Mocný Bůh“ (ne „Všemohoucí Bůh“) a že bude „Věčný Otec“ všech, kdo budou mít výsadu žít jako jeho poddaní. To uskuteční horlivost jeho vlastního Otce, „Jehovy vojsk“. (Iz 9:7).

To, co začalo existovat: Nejstarší řecké rukopisy nemají v verších 3 a 4 žádnou interpunkci. Interpunkce použitá v Překladu nového světa odpovídá odborným vydáním řeckého textu, která vydali Westcott a Hort, United Bible Societies a Nestle a Aland. Poslední část verše 3 je spojena s veršem 4. Toto znění ukazuje, že život a světlo začaly existovat prostřednictvím Slova. (Kol 1:15, 16) Některé překlady se řídí jiným chápáním řeckého textu a spojují poslední část verše 3 s předchozími slovy, čímž vyjadřují myšlenku: „a bez něho nezačalo existovat ani jediné, co začalo existovat“. Mnozí badatelé ale podporují znění Překladu nového světa.

jeho: Tedy Slova neboli Logu. (Viz studijní poznámku k Jan 1:1).

život . . . světlo: Tato dvě témata jsou vetkána do struktury Janova inspirovaného záznamu. Bůh je Zdroj života a jeho prostřednictvím, tedy prostřednictvím Ježíše, Slova, všechny ostatní formy života „vznikly“. (Jan 1:3) V tomto smyslu život přišel skrze Ježíše Krista. Také prostřednictvím Ježíše Bůh umožnil hříšnému, umírajícímu lidstvu získat věčný život. V tom smyslu je možné Ježíše ztotožnit jako život, který se stal světlem lidí. V Jan 1:9 je Slovo nazváno „pravým světlem, které dává světlo každému druhu člověka“. Lidé, kteří následují Ježíše, „světlo světa“, budou „mít světlo života“. (Jan 8:12) Slovo je Božím „Hlavním zprostředkovatelem života“ a osvěcuje lidstvo na cestě k získání života. (Sk 3:15).

který byl vyslán Bohem: Nebo „pověřený Bohem“. Poslání Jana Křtitele pocházelo od Boha (Lk 3:2) a zahrnovalo práci kazatele neboli veřejného posla. Jan nejen oznamoval příchod Mesiáše a Božího Království Židům, kteří k němu přicházeli, ale také je povzbuzoval, aby činili pokání ze svých hříchů. (Mt 3:1-3, 11, 12; Mr 1:1-4; Lk 3:7-9) Jan Křtitel sloužil jako prorok, učitel (měl učedníky) a evangelizátor. (Lk 1:76, 77; 3:18; 11:1; Jan 1:35).

Jan: Tedy Jan Křtitel. Pisar tohoto evangelia, apoštol Jan, se o Janu Křtiteli zmiňuje 19krát, ale na rozdíl od ostatních pisatelů evangelií nikdy nepoužívá označení „Křtitel“. (Viz studijní poznámky k Mt 3:1 a Mr 1:4.) Apoštol Jan rozlišuje mezi třemi Mariemi. (Jan 11:1, 2; 19:25; 20:1) Když ale mluví o Janu Křtiteli, takové rozlišení nepotřeboval, protože apoštol nikdy neuvádí své vlastní jméno a nikdo by si nemohl špatně vyložit, o kterého Jana jde. To je další potvrzení, že toto evangelium napsal apoštol Jan.—Viz „Úvod k Janovi“ a studijní poznámku k názvu knihy Jan.

jako svědek: Nebo „za svědka“. Řecké podstatné jméno pro „svědek“ (mar·ty·riʹa) se v Janově evangeliu objevuje víc než dvakrát častěji než ve zbývajících třech evangeliích dohromady. Příbuzné sloveso, přeložené jako vydat svědectví (mar·ty·reʹo), se v Janově evangeliu vyskytuje 39krát — zatímco v ostatních evangeliích jen 2krát. (Mt 23:31; Lk 4:22) Toto řecké sloveso se tak často používá ve spojitosti s Janem Křtitelem, že někteří navrhli, aby se mu říkalo „Jan Svědek“. (Jan 1:8, 15, 32, 34; 3:26; 5:33; viz studijní poznámku k Jan 1:19.) V Janově evangeliu se toto sloveso často používá také v souvislosti se službou Ježíše. O Ježíšovi se často říká, že „o tom světle vydal svědectví“. (Jan 8:14, 17, 18) Zvlášť pozoruhodná jsou Ježíšova slova Pontiu Pilátovi: „Proto jsem se narodil a proto jsem přišel na svět, abych vydal svědectví o pravdě.“ (Jan 18:37) Ve Zjevení, které dostal Jan, je Ježíš označen jako „Věrný svědek“ a „věrný a pravý svědek“. (Zj 1:5; 3:14).

něho: Tedy Jana Křtitele. — Srovnej Sk 19:4.

světa: Řecké slovo koʹsmos se tady vztahuje na svět lidstva. V tomto kontextu se zdá, že výraz „přijít do světa“ se týká především toho, že Ježíš po svém křtu vyšel mezi lidi, a ne jeho narození jako člověka. Po křtu vykonával svou přidělenou službu a působil jako nositel světla pro svět lidstva.—Srovnej Jan 3:17, 19; 6:14; 9:39; 10:36; 11:27; 12:46; 1Ja 4:9.

svět začal existovat prostřednictvím něho: Řecké slovo koʹsmos („svět“) se tady vztahuje na svět lidstva, což je zřejmé z toho, že se později v tom verši říká, že „svět ho nepoznal“. Řecký výraz se někdy v nesakrálních spisech používal pro vesmír a stvoření obecně a apoštol Pavel ho možná použil v tomto smyslu, když mluvil k řeckému publiku. (Sk 17:24) V Křesťanských řeckých písmech ale tento výraz obvykle označuje svět lidstva nebo jeho část. Je pravda, že Ježíš se podílel na vytvoření všech věcí, včetně nebes a země a všeho, co je v nich. Tento verš se ale zaměřuje na jeho úlohu při tom, že lidstvo začalo existovat. (1Mo 1:26; Jan 1:3;Kol 1:15-17).

tělem: Nebo „člověkem“. Řecké slovo sarx je tady použito ve významu fyzické bytosti, živé bytosti z masa. Když se Ježíš narodil jako člověk, už nebyl duch. Nepřijal jen tělesné tělo, jak to v minulosti udělali andělé. (1Mo 18:1-3; 19:1; Joz 5:13-15) Ježíš proto mohl právem o sobě říct, že je „Syn člověka“. (Jan 1:51; 3:14; viz studijní poznámku k Mt 8:20).

Slovo se stalo tělem: Ježíš byl od svého narození až do své smrti úplně člověkem. Smysl toho, proč se stal tělem, vysvětlil, když řekl: „Chléb, který dám, je mé tělo ve prospěch života světa.“ (Jan 6:51) A navíc, jen proto, že byl Ježíš plně člověkem, mohl prožít to, co prožívají lidé z masa a krve, a stát se tak soucitným veleknězem. (Heb 4:15) Ježíš nemohl být zároveň člověkem i božskou bytostí; Písmo říká, že „byl učiněn o něco nižším než andělé“. (Heb 2:9; Ža 8:4, 5; viz studijní poznámku k výrazu tělem v tomto verši.) Ne všichni ale souhlasili s tím, že Ježíš přišel v těle. Například gnostikové, kteří věřili, že poznání (řecky gnoʹsis) se dá získat mystickým způsobem, spojovali řeckou filozofii a orientální mystiku s odpadlickým křesťanským učením. Tvrdili, že veškerá fyzická hmota je zlá. Proto učili, že Ježíš nepřišel v těle, ale jen to vypadalo, jako by měl lidské tělo. Zdá se, že na konci 1. století n. l. byla rozšířená raná forma gnosticismu, a Jan proto možná klade zvláštní důraz na to, když píše, že „Slovo se stalo tělem“. Ve svých dopisech Jan varuje před falešným učením, že Ježíš nepřišel „v těle“. (1Ja 4:2, 3; 2Ja 7).

přebývalo: Doslova „stanovalo“. Někteří vykládají prohlášení, že Slovo „přebývalo neboli stanovalo mezi námi“, tak, že Ježíš nebyl skutečný člověk, ale vtělení. Petr ale použil příbuzné podstatné jméno přeložené jako „stan“ (nebo „svatostánek“), když mluvil o svém vlastním tělesném těle jako o dočasném příbytku. (2Pe 1:13; pozn.) I když Petr věděl, že se blíží jeho smrt a že bude vzkříšen jako duch, ne v těle, nenaznačoval tím, že je vtělením. (2Pe 1:13-15; viz také 1Ko 15:35-38, 42-44; 1Ja 3:2).

viděli jsme jeho slávu: V Ježíšově životě a službě Jan a ostatní apoštolové viděli slávu, nádheru a vznešenost, jakou mohl projevit jen někdo, kdo dokonale odrážel Jehovovy vlastnosti. Apoštol Jan navíc spolu s Jakubem a Petrem viděl Ježíšovo proměnění. (Mt 17:1-9; Mr 9:1-9; Lk 9:28-36) Jan tady tedy možná naráží nejen na to, jak Ježíš odrážel Boží vlastnosti, ale i na vidění proměnění, které se odehrálo o víc než 60 let dřív. Tato událost hluboce zapůsobila i na apoštola Petra, který své dopisy napsal asi o 30 let dřív, než Jan sepsal své evangelium. Petr se o proměnění výslovně zmínil jako o úžasném potvrzení „prorockého slova“. (2Pe 1:17-19).

jediný syn: Řecké slovo mo·no·ge·nesʹ, tradičně překládané jako „jednorozený“, bylo definováno jako „jediný svého druhu; jediný; jedinečný“. Bible tento výraz používá k popsání vztahu synů a dcer k rodičům. (Viz studijní poznámky k Lk 7:12; 8:42; 9:38.) V apoštolových Janových spisech se tento výraz používá výhradně o Ježíšovi (Jan 3:16, 18; 1Ja 4:9), ale nikdy ne o Ježíšově lidském narození nebo existenci jako člověka. Jan ho naopak používá pro Ježíšovu předlidskou existenci jako Logos neboli Slovo, toho, kdo „byl na začátku u Boha“, dokonce „dřív, než byl svět“. (Jan 1:1, 2; 17:5, 24) Ježíš je „jediný syn“, protože byl Jehovův Prvorozený a jediný, koho Bůh stvořil přímo. Zatímco i jiné duchovní bytosti jsou nazývány „synové pravého Boha“ nebo „synové Boží“ (1Mo 6:2, 4; Job 1:6; 2:1; 38:4-7), všechny tyto syny Jehova stvořil prostřednictvím tohoto prvorozeného Syna (Kol 1:15, 16). Stručně řečeno, výraz mo·no·ge·nesʹ poukazuje jak na to, že Ježíš je „jedinečný; nesrovnatelný“, tak na to, že je jediným synem, kterého Bůh zplodil přímo a výhradně sám. —1Ja 5:18; viz studijní poznámku k Heb 11:17.

nezasloužené laskavosti: Nebo „nezasloužené laskavosti“. Řecké slovo khaʹris se v Křesťanských řeckých písmech vyskytuje víc než 150krát a podle kontextu může mít různé významové odstíny. Když se vztahuje k nezasloužené laskavosti, kterou Bůh projevuje lidem, popisuje nezasloužený dar, který Bůh štědře dává bez očekávání, že mu to někdo oplatí. Je to projev Božího velkorysého dávání a jeho štědré lásky a laskavosti; příjemce pro to neudělal nic, čím by si to zasloužil nebo vydělal — je to motivováno výhradně štědrostí dárce. (Ří 4:4; 11:6) Tento výraz nemusí nutně zdůrazňovat, že příjemci jsou nehodní laskavost přijmout, a proto mohl být příjemcem této přízně neboli laskavosti od Boha i Ježíš. V souvislosti s Ježíšem se tento výraz výstižně překládá jako „božská přízeň“, jako v tomto verši, nebo „přízeň“. (Lk 2:40, 52) V jiných souvislostech se řecký výraz překládá jako „přízeň“ a „laskavý dar“. (Lk 1:30; Sk 2:47; 7:46; 1Ko 16:3; 2Ko 8:19).

plný nezasloužené laskavosti a pravdy: „Slovo“, Ježíš Kristus, mělo Boží přízeň a vždy mluvilo pravdu. Kontext ale naznačuje, že tato věta znamená víc. Jehova si svého Syna zvlášť vybral, aby v plné míře vysvětlil a předvedl Otcovu nezaslouženou laskavost a pravdu. (Jan 1:16, 17) Tyto Boží vlastnosti byly prostřednictvím Ježíše zjeveny tak úplně, že mohl říct: „Kdo viděl mě, viděl i Otce.“ (Jan 14:9) Ježíš byl Božím prostředkem, jak projevit nezaslouženou laskavost a pravdu všem, kdo je ochotně přijmou.

Ten, kdo přichází po mně: Jan Křtitel se narodil asi o šest měsíců dřív než Ježíš a se svou službou začal dřív než Ježíš. V tom smyslu Ježíš přicházel „po“, neboli až po Janovi. (Lk 1:24, 26; 3:1-20) Ježíš ale dělal mnohem větší skutky než Jan, a tak ho v tom smyslu převyšuje, neboli ve všem ho předčil. Jan Křtitel také uznal Ježíšovu existenci před jeho životem na zemi, když řekl, že „existoval přede mnou“.

nezaslouženou laskavost za nezaslouženou laskavostí: Řecké slovo pro „nezaslouženou laskavost“ je khaʹris. V tomto kontextu označuje Boží štědré dávání a jeho velkorysou lásku a laskavost. Tato laskavost je dávána nezaslouženě a bez nároku; dávání je motivováno výhradně štědrostí dárce. (Viz Slovníček „Nezasloužená laskavost“.) Zdvojení slova khaʹris spolu s řeckou předložkou an·tiʹ (zde přeloženou jako „za“) vyjadřuje hojný, nepřetržitý nebo postupně navazující proud nezasloužené laskavosti. Tuto myšlenku je možné vyjádřit také jako „neustálá [nebo „stálá“] nezasloužená laskavost“.

Zákon . . . nezasloužená laskavost a pravda: V Křesťanských řeckých písmech se Zákon daný prostřednictvím Mojžíše často dává do protikladu s „nezaslouženou laskavostí“. (Ří 3:21-24; 5:20, 21; 6:14; Ga 2:21; 5:4; Heb 10:28, 29) Mojžíšův zákon sloužil jako „vychovatel vedoucí ke Kristu“ a obsahoval stíny neboli prorocké obrazy, které se na něm splnily. (Ga 3:23-25; Kol 2:16, 17; Heb 10:1) Zákon mimo jiné dával lidem „přesné poznání hříchu“. (Ří 3:20) S tímto přesným poznáním přišlo i uvědomění, že „mzdou, kterou hřích vyplácí, je smrt“ a že „každé přestoupení a každý čin neposlušnosti dostal trest v souladu se spravedlností“. (Ří 6:23; Heb 2:2) Jan tady naznačuje kontrast mezi „Zákonem“ a „nezaslouženou laskavostí a pravdou“, které „přišly prostřednictvím Ježíše Krista“. Ježíš uvedl do reality to, co Zákon předznamenával, včetně obětí pro odpuštění a usmíření. (3Mo 4:20, 26) Také odhalil, že Bůh projeví hříšným lidem svou „nezaslouženou laskavost“ neboli „laskavý dar“ (tak se někdy překládá řecký výraz khaʹris), když dá svého Syna jako oběť, která usmiřuje hříchy. (Kol 1:14; 1Ja 4:10, pozn. pod čarou; viz studijní poznámku k Ří 6:23 a Slovníček „Nezasloužená laskavost“.) Ježíš odhalil novou „pravdu“ – že tato oběť osvobodí lidi od hříchu a smrti. (Jan 8:32; viz studijní poznámku k Jan 1:14).

jednorozený bůh: Jan tady mluví o Slovu, „Ježíši Kristu“, kterého už dřív nazývá „bohem“. (Jan 1:1, 17) Jan o Ježíšovi říká, že je jednorozený Boží Syn. (Jan 1:14; 3:16) V tomto verši Jan Ježíše nazývá „jednorozený bůh“, což zdůrazňuje Ježíšovo jedinečné postavení v Božím uspořádání. Ježíš může být právem nazýván „bohem“ kvůli tomu, jak se v Bibli používá výraz „bůh“. Tento titul v podstatě vyjadřuje myšlenku mocného, a v Písmu se používá dokonce i o lidech. (Ža 82:6; viz studijní poznámky k Jan 1:1; 10:34.) Ježíš je „bůh“, neboli mocný, protože dostal moc a autoritu od všemohoucího Boha, Otce. (Mt 28:18; 1Ko 8:6; Heb 1:2) Protože Ježíš je jediný, koho Bůh přímo stvořil, a jediný, skrze koho všechno „přišlo do existence“ (Jan 1:3), je výstižné, že je nazýván „jednorozený bůh“. Tento výraz ukazuje, že Ježíš má jedinečné postavení slávy a prvenství ve vztahu ke všem Božím duchovním synům. Jak je vidět v některých překladech Bible, některé rukopisy uvádějí „jednorozený Syn“. Nejstarší a nejspolehlivější rukopisy ale mají „jednorozený bůh“ (v řečtině s určitým členem) nebo „jednorozený bůh“ (v řečtině bez určitého členu).

po Otcově boku: Doslova „v Otcově náruči“. Tento obrat vyjadřuje postavení zvláštní přízně a blízkého přátelství. Je to obrazné vyjádření, které nejspíš vychází ze způsobu, jakým se jedlo: hosté leželi na lehátkách tak, že se člověk mohl opřít o náruč, neboli hruď, blízkého přítele. (Jan 13:23-25) Ježíš je tak popsán jako Jehovův nejbližší přítel, jediný, kdo mohl Boha vysvětlit úplněji a důkladněji než kdokoli jiný. (Mt 11:27).

Takto Jan svědčil: Nebo „Janovo svědectví“. V Jan 1:7 je Jan Křtitel nazván „svědkem“ (je tam použit tvar řeckého slova mar·ty·riʹa, které se používá i tady) – tedy někým, kdo přišel, aby vydal svědectví o světle. Zde stejné řecké slovo označuje potvrzení neboli prohlášení, které Jan Křtitel učinil o Ježíšovi a které je zaznamenané v následujících verších.

Elijáš: Viz studijní poznámku k Mt 11:14.

ten prorok: Tedy dlouho očekávaný prorok, kterého předpověděl Mojžíš. (5Mo 18:18, 19; Jan 1:25-27; 6:14; 7:40; Sk 3:19-26).

Jehova: V Iz 40:3, který je tady citován, se v původním hebrejském textu vyskytuje Boží jméno, vyjádřené čtyřmi hebrejskými souhláskami (přepisovanými jako JHVH). (Viz Dod. A5 a C.) Písaři evangelií Matouš, Marek a Lukáš vztahují toto proroctví na Jana Křtitele a tady v Janově evangeliu ho Jan Křtitel vztahuje sám na sebe. Jan měl „vyrovnat Jehovovu cestu“ v tom smyslu, že měl být předchůdcem Ježíše, který by svého Otce zastupoval a přišel v Otcově jménu. (Jan 5:43; 8:29).

křtím: Nebo „ponořuji; namáčím“. Řecké slovo ba·ptiʹzo znamená „namočit; ponořit“. Z dalších biblických zmínek je vidět, že křest zahrnuje úplné ponoření. Při jedné příležitosti Jan křtil na místě v údolí Jordánu poblíž Salimu „protože tam bylo hodně vody“. (Jan 3:23) Když Filip křtil etiopského eunucha, oba „sešli do vody“. (Sk 8:38) Stejné řecké slovo je použité v Septuagintě v 2Kr 5:14, kde se píše, že Náman se „ponořil do Jordánu sedmkrát“.

sandálu: Rozvázat, sundat nebo nést něčí sandály (Mt 3:11; Mr 1:7; Lk 3:16) se považovalo za podřadnou práci, kterou měl dělat otrok.

Betanie: Některé rukopisy uvádějí místo „Betanie“ „Betabara“ a tento způsob čtení se odráží v některých překladech Bible. Nejspolehlivější rukopisy ale uvádějí „Betanie“.

Betanie za Jordánem: Tedy na východ od Jordánu. Tato Betanie, která je v Křesťanských řeckých písmech zmíněná jen jednou, není ta, která ležela poblíž Jeruzaléma. (Mt 21:17; Mr 11:1; Lk 19:29; Jan 11:1) Místo, kde se tato Betanie na východ od Jordánu nacházela, není známo. Někteří upřednostňují tradiční místo Ježíšova křtu, na druhé straně Jordánu naproti Jerichu. Záznam v Jan 1:29, 35, 43; 2:1 ale zřejmě ukazuje spíš na místo blíž Káně v Galileji než na oblast u Jericha. Nejpravděpodobnější tedy je nějaké místo poněkud jižně od Galilejského moře, ale nelze ho s jistotou určit. (Viz Dodatek B10).

Boží Beránek: Potom co byl Ježíš pokřtěn a vrátil se z pokušení od Ďábla, Jan Křtitel ho představil jako „Božího Beránka“. Tento výraz se vyskytuje jen tady a v Jan 1:36. (Viz Dodatek A7.) Přirovnání Ježíše k beránkovi je výstižné. V celé Bibli se ovce obětovaly jako uznání hříchu a aby se člověk mohl přiblížit k Bohu. To předznamenávalo oběť, kterou Ježíš přinese, když se vzdá svého dokonalého lidského života ve prospěch lidstva. Výraz „Boží Beránek“ může odkazovat na různé pasáže inspirovaných Písem. Vzhledem k tomu, jak dobře Jan Křtitel znal Hebrejská písma, mohla jeho slova narážet na jednu nebo více z následujících událostí: na berana, kterého Abraham obětoval místo svého syna Izáka (1Mo 22:13), na pesachového beránka, který byl v Egyptě zabit, aby byli zotročení Izraelité vysvobozeni (2Mo 12:1-13), nebo na beránka, který se každé ráno a každý večer obětoval na Božím oltáři v Jeruzalémě (2Mo 29:38-42). Jan mohl mít na mysli i Izajášovo proroctví, kde je ten, koho Jehova nazývá „můj služebník“, popsán jako ten, kdo je „veden jako ovce na porážku“. (Iz 52:13; 53:5, 7, 11) Když apoštol Pavel psal svůj první dopis Korinťanům, označil Ježíše jako „našeho pesachového beránka“. (1Ko 5:7) Apoštol Petr mluvil o Kristově „drahocenné krvi, jako by byla krví beránka bez vady a bez poskvrny“. (1Pe 1:19) A v knize Zjevení je oslavený Ježíš více než 25krát obrazně označen jako „Beránek“. — Několik příkladů: Zj 5:8; 6:1; 7:9; 12:11; 13:8; 14:1; 15:3; 17:14; 19:7; 21:9; 22:1.

svět: Řecké slovo koʹsmos úzce souvisí s lidstvem ve světské řecké literatuře a obzvlášť v Bibli. V tomto kontextu, stejně jako v Jan 3:16, se koʹsmos vztahuje na celý svět lidstva, o kterém se tady říká, že je vinen hříchem, tedy hříchem zděděným po Adamovi.

jako holubice: Holubice se používaly při posvátných úkonech a měly i symbolický význam. Přinášely se jako oběti (Mr 11:15; Jan 2:14-16) a symbolizovaly nevinnost a čistotu (Mt 10:16). Holubice, kterou Noe vypustil, přinesla do archy olivový list, což ukazovalo, že vody potopy opadají (1Mo 8:11) a že se blíží doba odpočinku a pokoje (1Mo 5:29). Proto Jehova při Ježíšově křtu možná použil zobrazení holubice, aby upozornil na Ježíšovu úlohu jako Mesiáše – je to čistý a bezhříšný Boží Syn, který obětuje svůj život za lidstvo a položí základ pro období odpočinku a pokoje během své vlády jako Král. Způsob, jakým na Ježíše při křtu sestoupil Boží svatý duch, neboli činná síla, mohl vypadat jako třepotání holubice, když se snáší na místo, kde má usednout.

Boží Syn: Tento výraz se v Bibli často používá ve vztahu k Ježíšovi. (Jan 1:49; 3:16-18; 5:25; 10:36; 11:4) Protože Bůh nemá doslovnou manželku a nemá lidskou přirozenost, je jasné, že jde o obrazné vyjádření. Zjevně má čtenáři pomoct pochopit, že Ježíšův vztah k Bohu je podobný vztahu lidského syna k jeho otci. Zároveň zdůrazňuje, že Ježíš dostal život od Jehovy, protože ho Jehova stvořil. Podobně je jako „Boží syn“ označen i první člověk Adam. (Viz studijní poznámku k Lk 3:38).

Jan . . . se dvěma svými učedníky: Jedním z těch dvou učedníků Jana Křtitele byl „Ondřej, bratr Šimona Petra“. (Viz studijní poznámku k Jan 1:40).

ti dva učedníci … šli za Ježíšem: Toto vyjádření ukazuje, že první Ježíšovi učedníci byli původně mezi učedníky Jana Křtitele. (Viz studijní poznámky k Jan 1:35, 40).

kolem čtvrté hodiny odpoledne: To znamená asi 16:00. (Viz studijní poznámku k Mt 20:3).

jeden z těch dvou: Tito dva učedníci byli zmíněni v Jan 1:35. Nejméně jeden z nich není jmenován; je pravděpodobné, že tím nejmenovaným učedníkem byl apoštol Jan, syn Zebedeův a pisatel tohoto evangelia. (Mt 4:21; Mr 1:19; Lk 5:10) Tento závěr podporuje skutečnost, že pisatel se nikde neuvádí jménem, apoštola Jana nikde nejmenuje a o Janu Křtiteli mluví vždy jednoduše jako o „Janovi“.

Mesiáše: Nebo „Pomazaného“. Řecké slovo Mes·siʹas (je to přepis hebrejského slova ma·shiʹach) se v Křesťanských řeckých písmech vyskytuje jen dvakrát. (Viz Jan 4:25.) Hebrejské sloveso, od kterého je titul ma·shiʹach odvozený, je ma·shachʹ a znamená „potřít nebo rozetřít (tekutinou)“ a „pomazat“. (2Mo 29:2, 7) V biblických dobách byli kněží, vládci a proroci obřadně pomazáváni olejem. (3Mo 4:3; 1Sa 16:3, 12, 13; 1Kr 19:16) Tady v Jan 1:41 je za titulem „Mesiáš“ uvedené vysvětlení: „což v překladu znamená ‚Kristus‘“. Titul „Kristus“ (řecky Khri·stosʹ) se v Křesťanských řeckých písmech vyskytuje víc než 500krát a odpovídá titulu „Mesiáš“. Oba znamenají „Pomazaný“. (Viz studijní poznámku k Mt 1:1).

Ty jsi Šimon: Šimon je v Písmu uváděn pod pěti různými jmény. (Viz studijní poznámky k Mt 4:18; 10:2.) Při této příležitosti se Ježíš se Šimonem zřejmě setkává poprvé a dává mu semitské jméno Kéfas (Ke·fasʹ), které možná souvisí s hebrejským slovem ke·phimʹ (skály) použitým v Job 30:6 a Jer 4:29. Evangelista Jan tady také připojuje vysvětlení, „což se překládá ‚Petr‘“ — řecké jméno, které má podobný význam, totiž „kousek skály“. V Písmu nese Šimon jako jediný jak toto semitské jméno, tak i to řecké. Ježíš, který dokázal rozpoznat, že Natanael je člověk, „v němž není žádná lest“ (Jan 1:47; 2:25), dokázal rozpoznat i Petrovu povahu. Zvlášť po Ježíšově smrti a vzkříšení Petr projevoval vlastnosti podobné skále — na sbor působil posilujícím a stabilizujícím vlivem. (Lk 22:32; Sk 1:15, 16; 15:6-11).

Janův: Podle některých starověkých rukopisů se otec apoštola Petra v tomto verši jmenuje Jan. V jiných starověkých rukopisech je uvedeno jméno Jona. V Mt 16:17 Ježíš Petra oslovuje „Šimone, synu Jonášův“. (Viz studijní poznámku k Mt 16:17.) Podle některých badatelů mohou být řecké podoby jmen Jan a Jona(áš) jen odlišným pravopisem téhož hebrejského jména.

Natanael: Z hebrejského jména, které znamená „Bůh dal“. Pravděpodobně další jméno Bartoloměje, jednoho z Ježíšových 12 apoštolů. (Mt 10:3) Bartoloměj, což znamená „syn Tolmaje“, byl patronymický výraz (tedy označení odvozené od jména otce). Nebylo nic neobvyklého, že se Natanaelovi říkalo Bartoloměj neboli syn Tolmaje, podobně jako se jinému muži říkalo jednoduše Bartimaios, tedy syn Timaiův. (Mr 10:46) Když Matouš, Marek a Lukáš mluví o Bartolomějovi, zmiňují ho spolu s Filipem. Podobně když Jan zmiňuje Natanaela, také ho spojuje s Filipem, což je další důkaz, že Bartoloměj a Natanael byli jedna a táž osoba. (Mt 10:3; Mr 3:18; Lk 6:14; Jan 1:45, 46) Nebylo neobvyklé, že člověk byl známý pod více než jedním jménem. (Jan 1:42).

Mojžíš v Zákoně i Proroci: Toto vyjádření připomíná obrat „Zákon a Proroci“, který se v evangeliích několikrát objevuje v mírně obměněné podobě. (Mt 5:17; 7:12; 11:13; 22:40; Lk 16:16) „Zákon“ se tady vztahuje na biblické knihy od 1. Mojžíšovy po 5. Mojžíšovu a „Proroci“ na prorocké knihy Hebrejských písem. Když se tyto výrazy použijí společně, můžou být chápány jako označení pro celá Hebrejská písma. Učedníci, o kterých se tady mluví, byli očividně horlivými studenty Hebrejských písem a Filip mohl mít na mysli pasáže jako 1Mo 3:15; 1Mo 22:18; 1Mo 49:10; 5Mo 18:18; Iz 9:6, 7; 11:1; Jer 33:15; Ez 34:23; Mi 5:2; Ze 6:12; a Mal 3:1. Řada biblických veršů navíc ukazuje, že celá Hebrejská písma vydávají svědectví o Ježíšovi. (Lk 24:27, 44; Jan 5:39, 40; Sk 10:43; Zj 19:10).

Může přijít něco dobrého z Nazaretu?: Obvykle se má za to, že Natanaelova poznámka odrážela skutečnost, že Nazaret byl bezvýznamná vesnice, na kterou se dívali svrchu dokonce i lidé z Galileje. (Jan 21:2) Nazaret se výslovně nezmiňuje v Hebrejských písmech ani u Josepha Flavia, i když nedaleká Jafie (méně než 3 km jihozápadně od Nazaretu) je zmíněna v Joz 19:12 a také u Josepha Flavia. Ne všechna města v Galileji se ale v Hebrejských písmech nebo u Josepha Flavia zmiňují. Je také pozoruhodné, že evangelia Nazaret vždy označují jako „město“ (řecky poʹlis), což je výraz, který obecně označuje větší sídlo než vesnici. (Mt 2:23; Lk 1:26; 2:4, 39; 4:29) Nazaret ležel v horské kotlině, obklopený kopci s výhledem na Esdraelonskou (Jezreelskou) rovinu. Oblast byla hustě osídlená a v okolí bylo mnoho měst a městeček. Ležel blízko důležitých obchodních cest, takže jeho obyvatelé měli přístup k informacím o tehdejším společenském, náboženském a politickém dění. (Srovnej Lk 4:23.) Nazaret měl také vlastní synagogu. (Lk 4:16) Zdá se tedy pravděpodobné, že to nebyla bezvýznamná vesnice. Natanael proto možná jen vyjadřoval překvapení, že si Filip myslí, že muž ze sousedního města Nazaretu v Galileji by mohl být ten slíbený, protože Písma předpověděla, že Mesiáš přijde z Betléma v Judsku. (Mi 5:2; Jan 7:42, 52).

pravý Izraelita, ve kterém není žádný klam: Všichni potomci Jákoba byli Izraelité, ale Ježíš měl nepochybně na mysli něco víc než jen pokrevní příbuzenství. Jméno Izrael znamená „Ten, kdo zápasí (vytrvale bojuje) s Bohem“ a bylo dáno Jákobovi poté, co zápasil s andělem, aby získal požehnání. Na rozdíl od svého bratra Ezaua si Jákob vážil posvátných věcí a byl ochotný vynaložit velké úsilí, aby získal Boží přízeň. (1Mo 32:22-28; Heb 12:16) Ježíšova slova o Natanaelovi ukazovala, že je Izraelita nejen narozením, ale i tím, že projevuje stejný druh víry a oddanosti Boží vůli, jakou měl jeho předek Jákob. Ježíšova slova (která možná odrážejí Ža 32:2) také naznačují, že na Natanaelovi nebylo nic pokryteckého ani úskočného.

Uvidíš ještě větší věci: Nataniel brzy začal vidět, jak se tato Ježíšova slova naplňují. Na svatební hostině ve svém domovském městě Káně v Galileji byl Nataniel svědkem Ježíšova prvního zázraku, když proměnil vodu ve vynikající víno. (Jan 2:1-11; 21:2) Spolu s dalšími 11 muži, kteří byli později jmenováni apoštoly, Nataniel viděl, jak Ježíš uzdravuje nemocné, vyhání démony, a dokonce křísí mrtvé. Kromě toho dostali Nataniel a ostatní apoštolové sami moc dělat zázraky a podílet se na oznamování: „Království nebes se přiblížilo.“ (Mt 10:1-8).

Ujišťuji vás: Dosl. „Vpravdě, vpravdě“. Řecky a·menʹ a·menʹ. Řecké slovo a·menʹ je přepis hebrejského ʼa·menʹ, které znamená „ať se tak stane“ nebo „jistě“. Ježíš často používá výraz a·menʹ na začátku výroku, slibu nebo proroctví, a tím zdůrazňuje jeho naprostou pravdivost a spolehlivost. Říká se, že Ježíšovo používání slova „vpravdě“ neboli amen tímto způsobem je v posvátné literatuře jedinečné. (Mt 5:18; Mr 3:28; Lk 4:24) Jen Janovo evangelium tento výraz opakuje dvakrát za sebou (a·menʹ a·menʹ) a dělá to ve všech 25 výskytech. V tomto překladu je zdvojené a·menʹ přeloženo jako „Ujišťuji vás“; jiné možné překlady by byly „vpravdě“ nebo „zaručeně“. Celou větu „Vpravdě [nebo „Ujišťuji vás“] vám říkám“ je také možné přeložit jako: „Ujišťuju vás“ nebo „Říkám vám pravdu“.

nebe: Řecký výraz použitý na tomto místě se může vztahovat na doslovná nebesa, tedy oblohu, nebo na duchovní nebesa.

anděly: Nebo „posly“. Řecké slovo agʹge·los a odpovídající hebrejské slovo mal·ʼakhʹ se v Bibli vyskytují téměř 400krát. Obě slova mají základní význam „posel“. Když se mluví o duchovních poslech, překládají se jako „andělé“, ale když je zjevné, že jde o lidi, překládají se jako „poslové“. Z kontextu je obvykle jasné, jestli jde o lidské, nebo andělské posly, ale tam, kde jsou možné oba významy, poznámky pod čarou často uvádějí i alternativní překlad. (1Mo 16:7; 1Mo 32:3; Job 4:18, pozn.; 33:23, pozn.; Ka 5:6, pozn.; Iz 63:9, pozn.; Mt 1:20; Jk 2:25; Zj 22:8; viz Slovníček.) V silně symbolické knize Zjevení se některé zmínky o andělech mohou vztahovat na lidské tvory. (Zj 2:1, 8, 12, 18; 3:1, 7, 14).

k Synu člověka: Nebo „ve službě Synu člověka“. Když Ježíš mluvil o tom, že andělé . . . vystupují nahoru a sestupují, možná měl na mysli Jákobovo vidění andělů, kteří vystupovali a sestupovali po schodišti neboli žebříku (1Mo 28:12). To ukazovalo, že andělé důležitým způsobem slouží jako prostředníci mezi Jehovou a lidmi, kteří mají jeho schválení. Ježíšova slova podobně ukazují, že ti, kdo chodili s Ježíšem, měli důkazy, že Boží andělé mu sloužili a že byl zvláštním způsobem pod péčí a vedením svého Otce.

Syn člověka: Viz studijní poznámku k Mt 8:20.