Římanům 3

byla svěřena: Tedy Židům. (Viz Slovníček, „Žid“.) Mojžíš napsal v 5Mo 29:29: „To, co bylo zjeveno, patří nám [Izraelitům] a našim potomkům navždy.“ V Ža 147:19, 20 se říká, že Bůh oznamuje „své slovo . . . Izraeli“, což neudělal „žádnému jinému národu“. Ježíš narážel na to, že Židům bylo svěřeno Boží slovo o záchraně a pravém uctívání, když řekl: „Záchrana začíná u Židů.“ (Jan 4:22; viz studijní poznámku.) Pavel tady potvrzuje, že Jehova svěřil Židům sepsání hebrejsko-aramejské části inspirovaných Písem. Také knihy Křesťanských řeckých písem napsali Ježíšovi židovští učedníci. Židé tedy byli správci biblického poznání a měli odpovědnost sepsat knihy celého biblického kánonu. (Viz studijní poznámky k Lk – Titulek a k 24:44).

Boží posvátná prohlášení: Tento výraz se v Křesťanských řeckých písmech vyskytuje jen čtyřikrát a překládá množné číslo řeckého slova loʹgi·on (význam „krátké slovo“), což je zdrobnělina slova loʹgos (slovo). Původně loʹgi·on označovalo jen krátké posvátné sdělení, ale časem začalo znamenat jakékoli božské sdělení. Pavel tady měl na mysli celé Hebrejské písmo a zřejmě i tu část Křesťanských řeckých písem, která už byla v té době napsaná. Sepsání tohoto souboru inspirovaných Písem bylo Židům svěřeno; psali „tak, jak je vedl svatý duch“. (2Pe 1:20, 21) V Septuagintě, se slovo loʹgi·on často používá jako překlad hebrejských výrazů, které se vztahují k Božím prohlášením, například v Ža 12:6 (11:7 [6], LXX): „Výroky Jehovy jsou čisté.“

Rozhodně ne!: Tento výraz překládá řecké slovní spojení, které Pavel ve svém dopise Římanům použil desetkrát. Překládá se také jako „V žádném případě!“ a „Vůbec ne!“ (Ří 3:4, 6, 31; 6:2, 15; 7:7, 13; 9:14; 11:1, 11) Doslovnější překlad by zněl „Ať se to nikdy nestane.“ Je to důrazný způsob, jak záporně odpovědět na otázky, které jsou často řečnické. Vyjadřuje silný odpor k takové myšlence, jako by říkal: „Ani pomyšlení.“

ať se ukáže, že Bůh je pravdomluvný: Pavlovo zvolání „Rozhodně ne!“ na začátku tohoto verše je odpovědí na otázku, kterou položil v předchozím verši: „Jestliže někteří neměli víru, zruší jejich nedostatek víry Boží věrnost?“ Většina Židů v té době projevovala nedostatek víry, zvlášť když odmítli proroctví z Hebrejských písem, která ukazovala na Ježíše jako na Mesiáše. (Ří 3:21) Tímto postojem oni – lid, kterému Bůh svěřil tyto „svaté výroky“ (Ří 3:2) – vytvářeli dojem, že Jehova nebyl věrný svým slibům. Jehova ale tyto výroky věrně splnil prostřednictvím Krista. Aby Pavel doložil, že Bůh je důvěryhodný, citoval slova krále Davida, jak jsou podána v Septuagintě: „Aby se prokázalo, že máš pravdu v tom, co říkáš.“ (Ža 51:4 [50:6, LXX]) V tom verši David přiznal svou chybu a uznal, že Bůh je pravdomluvný a spravedlivý. Nesnažil se ospravedlnit sám sebe a znevěrohodnit Boha. Pavel použil Davidova slova, aby ukázal, že Bůh je vždycky věrný a pravdomluvný bez ohledu na to, kdo nebo kolik lidí tvrdí opak.

v moci hříchu: To znamená pod mocí hříchu. Řecká předložka hy·poʹ („pod“) tady vyjadřuje myšlenku, že je někdo pod kontrolou nějaké osoby nebo věci. V Bibli je hřích personifikovaný jako panovačný pán, který drží lidi v otroctví. (Jan 8:34; Ří 6:16-20; 7:14) Podobně Pavel popisuje hřích jako něco, co „vládne jako král“. (Ří 5:21).

hříchu: Základní řecký výraz pro „hřích“ v Písmu je ha·mar·tiʹa. V knize Římanům se tohle slovo objevuje poprvé právě tady. Příbuzné sloveso ha·mar·taʹno doslova znamená „minout“ ve smyslu minout cíl nebo nedosáhnout nějakého záměru. Například světské řecké spisy používají ha·mar·taʹno o kopiníkovi, který minul svůj cíl. Odpovídající hebrejské výrazy chat·taʼthʹ („hřích“) a cha·taʼʹ („hřešit“) nesou podobný význam. V Sd 20:16 je cha·taʼʹ použité se záporou k popisu Benjamínců, kteří „dokázali prakem hodit kámen na vlas a neminuli“. Hebrejské i řecké výrazy se můžou vztahovat na minutí nebo nedosažení nejen fyzických cílů, ale i morálních nebo intelektuálních. V Písmu se ale tyto výrazy používají hlavně pro lidský hřích, tedy selhání žít nebo jednat v souladu s morálními měřítky, která stanovil Stvořitel. (1Mo 39:9; 1Sa 7:6; Ža 51:4; Da 9:8; Lk 15:18; Ří 2:12; 5:12) Septuaginta často používá sloveso ha·mar·taʹno jako překlad hebrejského slovesa cha·taʼʹ. (Viz studijní poznámku k Ří 3:23).

jak je napsáno: V verších 10 až 18 Pavel používá několik citátů z Hebrejských písem, aby podpořil své tvrzení, „že Židé i Řekové jsou všichni pod hříchem“. (Ří 3:9) Ve verších 10 až 12 jsou citáty převzaté z Ža 14:1-3 a Ža 53:1-3; Ří 3:13 je převzatý z Ža 5:9 a Ža 140:3; Ří 3:14 z Ža 10:7; Ří 3:15-17 z Př 1:16 a Iz 59:7, 8; a Ří 3:18 z Ža 36:1. (Viz studijní poznámku k Ří 1:17).

Zákon: Viz studijní poznámku k Ří 2:12.

nikdo: Dosl. „tělo“. Řecké slovo sarx je tady použité ve významu člověka, bytosti z masa a krve. (Viz studijní poznámky k Jan 3:6; 17:2).

všichni zhřešili: Pavel vyjadřuje podobnou myšlenku v Ří 3:9, 12; 5:12. Řecké slovo přeložené jako nedosahují se dá přeložit také jako „nedokážou dosáhnout“ nebo „zaostávají“. Bůh stvořil lidi „k svému obrazu“ tím, že jim dal schopnost odrážet jeho osobnost a vlastnosti. (1Mo 1:26, 27) Když ale první lidé, Adam a Eva, neposlechli Boží příkaz (1Mo 2:15-17; 3:1-6), přestali odrážet Boží slávu, včetně jeho nádherných vlastností. Protože všichni Adamovi potomci zdědili hřích a jeho následek, smrt, každý člověk „nedosahuje“ toho, aby správně odrážel Boží vznešené vlastnosti.

prohlašuje za bezúhonné: V Křesťanských řeckých písmech nese řecké sloveso di·kai·oʹo a související podstatná jména di·kaiʹo·ma a di·kaiʹo·sis, která se tradičně překládají jako „ospravedlnit“ a „ospravedlnění“, základní myšlenku zproštění jakéhokoli obvinění, považování za nevinného, a tedy prohlášení a zacházení s člověkem jako se spravedlivým. Apoštol Pavel například napsal, že ten, kdo zemřel, byl „zproštěn [tvar slovesa di·kai·oʹo] svého hříchu“, protože zaplatil trest – smrt. (Ří 6:7, 23) Kromě takového použití se tato řecká slova v Písmu používají i ve zvláštním významu. Odkazují na to, že Bůh považuje za nevinného nedokonalého člověka, který projevuje víru. (Sk 13:38, 39; Ří 8:33).

prostřednictvím propuštění na základě výkupného, které zaplatil Kristus Ježíš: Nebo „prostřednictvím vykoupení, které je v (skrze) Krista Ježíše“. Řecké slovo a·po·lyʹtro·sis souvisí s několika dalšími slovy, která se týkají výkupného. (Viz studijní poznámku k Mt 20:28).

oběť, aby se lidé mohli s Bohem smířit: Nebo „oběť k usmíření (smíření)“. Řecké slovo hi·la·steʹri·on, které je tady přeložené jako „oběť, aby se lidé mohli s Bohem smířit“, a příbuzné slovo hi·la·smosʹ, přeložené jako „usmiřující oběť“ v 1Ja 2:2 a 4:10, může označovat prostředek k usmíření. V Písmu se tyto výrazy používají ve spojitosti s obnovením dobrých vztahů mezi Bohem a člověkem. Když byl Adam stvořen jako pozemský „Boží syn“, měl se svým Stvořitelem pokojný vztah. (Lk 3:38) Tím, že Boha neposlechl a zhřešil, přišel Adam o přízeň a o svůj dokonalý lidský život. Zároveň prodal své potomky do otroctví hříchu a smrti. (Ří 5:12) Aby mohl být vztah lidstva s Bohem obnoven, Boží dokonalá spravedlnost vyžadovala zásadu „život za život“. (2Mo 21:23-25; 5Mo 19:21) Když Ježíš obětoval svůj dokonalý lidský život, oběť, kterou přinesl, uspokojila Jehovovo měřítko spravedlnosti, protože poskytla spravedlivý a právně oprávněný základ pro odpuštění hříchu. Potom mohl Bůh „být spravedlivý, i když prohlašuje za spravedlivého člověka, který má víru v Ježíše“. (Ří 3:26) Ježíšova oběť umožnila lidem, aby mohli usilovat o obnovení pokojného vztahu s Jehovou a aby ho také mohli získat. (Ef 1:7) V Heb 9:4, 5 se řecké slovo hi·la·steʹri·on používá v souvislosti s víkem schrány zvané „archa smlouvy“ a je přeložené jako „víko smíření“ nebo, jak uvádí poznámka pod čarou, „místo smíření“.

shovívavě: Nebo „tolerantně“. (Viz studijní poznámku k Ří 2:4).

když v minulosti shovívavě odpouštěl hříchy: Jehova začal odpouštět hříchy už předtím, než Ježíš poskytl výkupné, aby Adamovy potomky vykoupil z nedokonalosti, hříchu a smrti. Bylo to možné od chvíle, kdy Jehova začal odhalovat svůj záměr poskytnout „potomka“, který zachrání věřící lidstvo. (1Mo 3:15; 22:18; Iz 53:5, 6, 10-12; Mt 20:28; Ga 3:19) Z pohledu Všemohoucího Boha bylo výkupné, jako by už bylo zaplacené; měl naprostou důvěru v ochotu svého Syna tuto oběť poskytnout. (Ža 40:6-8; Heb 10:7-10) Nic nemohlo Bohu zabránit, aby svůj záměr splnil. (4Mo 23:19; Iz 46:10; Tit 1:2) Bůh tak mohl odpouštět kajícím hříšníkům a zároveň zachovat svou spravedlnost. (5Mo 32:4; Ža 32:1, 2, 5; Iz 1:18) Také mohl věrné lidi prohlašovat za spravedlivé v relativním smyslu, aniž by slevil ze svých měřítek spravedlnosti. (1Mo 15:1, 6; Ez 14:14; Mt 23:35; Jk 2:23-25) Podobně i Ježíš, když byl na zemi jako Boží zástupce, měl pravomoc odpouštět hříchy ještě před zaplacením výkupného — uplatňoval totiž hodnotu své tehdy budoucí oběti na lidi, kteří projevovali víru. — Mt 9:2-6; Lk 7:36-50; Heb 2:9; viz Slovníček, „Výkupné“, „Spravedlnost“.