Jan 11

Lazar: Viz studijní poznámku k Lk 16:20.

Betanie: Viz studijní poznámku k Mt 21:17.

Judejci: Nebo „Židé“. I když se dá řecké slovo v tomto verši správně přeložit jako „Židé“ (stejně jako v Jan 10:31, 33), Ježíš právě řekl svým učedníkům: „Pojďme znovu do Judeje.“ Proto je tady použit překlad „Judejci“, aby bylo jasné, že ho chtěli kamenovat Židé z Judeje. (Jan 11:7).

usnul: V Bibli je smrt často přirovnávána ke spánku. (Ža 13:3; Mr 5:39; Sk 7:60; 1Ko 7:39; 15:51; 1Te 4:13) Ježíš se chystal přivést Lazara zpátky k životu. Proto to možná řekl, aby ukázal, že stejně jako se dají lidé probudit z hlubokého spánku, dají se přivést zpátky i ze smrti. Moc vzkřísit Lazara pocházela od Ježíšova Otce, „který oživuje mrtvé a volá věci, které nejsou, jako by byly“. (Ří 4:17; viz studijní poznámky k Mr 5:39; Sk 7:60).

Tomáš: Toto řecké jméno pochází z aramejského slova, které znamená „Dvojče“. Apoštol Tomáš byl známý i pod jiným řeckým jménem, Diʹdy·mos (v některých českých překladech „Didymos“), které také znamená Dvojče.

už čtyři dny v hrobce: Když Lazar vážně onemocněl, jeho sestry poslaly Ježíšovi zprávu. (Jan 11:1-3) Ježíš byl od Betanie zhruba dva dny cesty a Lazar zřejmě zemřel přibližně v době, kdy se k Ježíšovi ta zpráva dostala. (Jan 10:40) Ježíš „zůstal na místě, kde byl, ještě dva dny“ a potom odešel do Betanie. (Jan 11:6, 7) Tím, že dva dny čekal a pak dva dny cestoval, dorazil k hrobce čtyři dny po Lazarově smrti. Ježíš už předtím provedl nejméně dvě vzkříšení — jedno hned po smrti toho člověka a druhé pravděpodobně později, ale ještě v den, kdy zemřel. (Lk 7:11-17; 8:49-55; srovnej Mt 11:5.) Ale ještě nevzkřísil nikoho, kdo byl mrtvý už čtyři dny a jehož tělo se už začalo rozkládat. (Jan 11:39) Mezi Židy navíc existovala mylná představa, že duše zůstává u mrtvého těla tři dny a pak ho opouští. I ti, kdo tomu věřili, by tedy museli uznat, že v Lazarově případě Ježíš udělal mimořádný zázrak. (Jan 12:9, 10, 17).

hrobce: Nebo „pamětní hrobce“. — Viz Slovníček, „Pamětní hrobka“.

asi tři kilometry: Asi 3 km. Doslova „asi 15 stadií“. Řecké slovo staʹdi·on (jednotné číslo) označuje délkovou míru, která se rovnala 185 m (606,95 stopy), neboli jedné osmině římské míle. — Viz Slovníček „Míle“ a Dodatek B14.

Vím, že vstane: Marta si myslela, že Ježíš mluví o budoucím vzkříšení, „v posledním dni“. (Viz studijní poznámku k Jan 6:39.) Její víra v toto učení byla pozoruhodná. Někteří náboženští vůdci její doby, zvaní saduceové, popírali, že by mělo dojít ke vzkříšení, i když je to jasné učení inspirovaných Písem. (Da 12:13; Mr 12:18) Farizeové naopak věřili v nesmrtelnost duše. Marta ale věděla, že Ježíš učil o naději na vzkříšení, a dokonce už vzkříšení vykonal — i když ne někoho, kdo byl mrtvý tak dlouho jako Lazar.

Já jsem vzkříšení a život: Ježíšova vlastní smrt a vzkříšení otevřely cestu k tomu, aby se mrtví mohli vrátit k životu. Potom co byl Ježíš vzkříšen, Jehova mu dal moc nejen vzkřísit mrtvé, ale také udělit věčný život. (Viz studijní poznámku k Jan 5:26.) V Zj 1:18 Ježíš o sobě říká, že je „ten živý“ a že má „klíče od smrti a hrobu“. Ježíš je proto nadějí pro živé i mrtvé. Sliboval, že otevře hroby a dá mrtvým život — buď v nebi jako svým spoluvládcům, nebo na své nové zemi, nad kterou bude vládnout jeho nebeská vláda. (Jan 5:28, 29).

nikdy nezemře: Když Ježíš mluvil o tom, že člověk nezemře nebo že bude žít navždy, zjevně tím nemyslel, že jeho tehdejší posluchači už nikdy nezažijí smrt. Chtěl zdůraznit, že víra v něj může vést k věčnému životu. Tento závěr podporuje i to, co Ježíš řekl dřív, jak je to zapsáno v Janovi 6, kde spojuje „projevování víry“ se získáním věčného života. (Jan 6:39-44, 54).

hrobce: Nebo „pamětní hrobce“. — Viz Slovníček, „Pamětní hrobka“.

pláče: Nebo „naříká“. Řecké slovo přeložené jako „pláče“ často označuje hlasitý pláč. Stejné sloveso je použito o Ježíšovi při příležitosti, kdy předpověděl přicházející zničení Jeruzaléma. (Lk 19:41).

hluboce vzdychl a rozrušilo ho to: Spojení těchto dvou výrazů v původním jazyce popisuje, jak nesmírně silné emoce Ježíš v této situaci prožíval. Řecké sloveso přeložené jako „hluboce vzdychl“ (em·bri·maʹo·mai) obecně vyjadřuje silný cit, ale v tomto kontextu ukazuje, že Ježíš byl tak hluboce pohnutý, až mu unikl sténavý vzdech. Řecké slovo přeložené jako „rozrušilo ho to“ (ta·rasʹso) doslova odkazuje na rozrušení nebo rozjitření. Podle jednoho badatele tady znamená „vyvolat v někom vnitřní otřes; zasáhnout velkou bolestí nebo zármutkem“. Stejné sloveso je použito v Jan 13:21, kde popisuje Ježíšovu reakci na pomyšlení, že ho zradí Jidáš. (Viz studijní poznámku k Jan 11:35).

v sobě: Doslova „v duchu“. Řecké slovo pneuʹma je tady zřejmě použito ve významu hnací síly, která vychází z obrazného srdce člověka a vede ho k tomu, že určitým způsobem mluví a jedná. – Viz Slovníček, „Duch“.

vyhrkly slzy: Slovo použité v tomto verši (da·kryʹo) je slovesný tvar řeckého podstatného jména pro „slzy“, které se vyskytuje v textech jako Lk 7:38; Sk 20:19, 31; Heb 5:7; Zj 7:17; 21:4. Důraz je zřejmě spíš na slzy, které tekly, než na hlasitý pláč. V Křesťanských řeckých písmech se toto řecké sloveso používá jen tady a liší se od slovesa použitého v Jan 11:33 (viz studijní poznámku) k popisu pláče Marie a Židů. Ježíš věděl, že Lazara vzkřísí, ale velmi ho zarmoutilo, když viděl, jak jeho milovaní přátelé trpí zármutkem. Pohnut hlubokou láskou a soucitem se svými přáteli „Ježíšovi vyhrkly slzy.“ Tato zpráva jasně ukazuje, že Ježíš soucítí s těmi, kdo kvůli adamovské smrti ztratili své blízké.

hrobce: Nebo „pamětní hrobce“. — Viz Slovníček, „Pamětní hrobka“.

teď už určitě zapáchá: Martino vyjádření ukazuje, že židovský zvyk nezahrnoval složitý proces balzamování, jehož cílem by bylo uchovat tělo po dlouhou dobu. Kdyby byl Lazar skutečně balzamovaný, Marta by nečekala, že bude tělo zapáchat. Lazar měl nohy a ruce svázané obinadly a „obličej měl ovázaný látkou“, ale nejspíš ne s úmyslem uchovat jeho tělo před rozkladem. (Jan 11:44).

vždyť je to čtvrtý den: Doslova „je to čtvrtý“. Řecké slovo je jen řadová číslovka a z kontextu je zřejmé, že se myslí „den“. Zřejmě uplynuly tři celé dny a část čtvrtého dne.

Lazare: Viz studijní poznámku k Lk 16:20.

také obličej měl ovázaný látkou: Židé měli zvyk připravovat těla k pohřbu tak, že je ovazovali čistými lněnými pruhy spolu s vonnými látkami. Nebyl to ale proces balzamování, jaký praktikovali Egypťané. (1Mo 50:3; Mt 27:59; Mr 16:1; Jan 19:39, 40) Když byl Lazar vzkříšen a vyšel z hrobky, obličej měl pořád ovázaný látkou, která mu byla položena na hlavu. Řecké slovo sou·daʹri·on, které je tady přeložené jako „látka“, označuje malý kus materiálu používaný jako ručník, ubrousek nebo utěrka na obličej. Stejné řecké slovo je použité v Jan 20:7 o „látce, která byla na [Ježíšově] hlavě“.

náš chrám: Tedy naše místo uctívání neboli svaté místo, což se pravděpodobně vztahuje na chrám v Jeruzalémě.—Srovnej Sk 6:13, 14.

veleknězem: Když Izrael fungoval jako nezávislý národ, velekněz zastával svůj úřad doživotně. (4Mo 35:25) Během římské okupace Izraele ale měli vládci dosazení Římem pravomoc velekněze jmenovat i sesazovat. (Viz Slovníček, „Velekněz“.) Kaifáš, kterého jmenovali Římané, byl schopný diplomat a svůj úřad si udržel déle než kdokoli z jeho bezprostředních předchůdců. Do funkce byl jmenován asi v roce 18 n. l. a zůstal v ní přibližně do roku 36 n. l. Když Jan říká, že Kaifáš byl veleknězem v tom roce, tedy v roce 33 n. l., zřejmě tím myslí, že Kaifášovo období ve funkci zahrnovalo ten památný rok, kdy byl Ježíš popraven. – Možné umístění Kaifášova domu viz Dodatek B12.

Efrajim: Město, které se obecně považuje za totožné s Efrajimem (Efrajnem), který judský král Abijáš dobyl izraelskému králi Jeroboámovi. (2Pa 13:19) Za nejpravděpodobnější místo tohoto města se obvykle považuje vesnice et-Taiyiba (také psáno et-Taiyibeh), asi 6 km severovýchodoseverovýchodně od Betelu a 3 km východojihovýchodně od navrhované polohy Baal-chacoru. (2Sa 13:23) Leží „v oblasti poblíž pustiny“ a je z ní výhled na pouštní pláně Jericha a na Mrtvé moře na jihovýchodě. Podle židovského historika Josefa Flavia římský generál Vespasián Efrajim dobyl během svého tažení proti Jeruzalému.—Židovská válka, IV, 551 (ix, 9).

Pesach: Tedy Pesach v roce 33 n. l., zřejmě čtvrtý Pesach zmíněný v Janově evangeliu. (Viz studijní poznámky k Jan 2:13, 5:1 a 6:4).