Hebrejcům 13

Ať bratrská láska zůstává: „Bratrská láska“ (řecky fi·la·del·fiʹa) zahrnuje silnou, vřelou osobní náklonnost, jakou chováme k blízkému členu rodiny. (Viz studijní poznámka k Ř 12:10.) Věrní hebrejští křesťané již takovou lásku projevovali během dob pronásledování. (Heb 10:32-34) Potřebovali ji však zůstávat projevovat, zvláště s ohledem na blížící se konec židovského systému věcí. (Mt 24:20, 21; Lk 21:20-24) To, co je čekalo, mělo jejich víru a vytrvalost ještě více prověřit; proto budou potřebovat lásku a podporu jeden od druhého.

pohostinnost: Čili „laskavost k cizím lidem.“​—Viz studijní poznámky k Ř 12:13; 1Ti 3:2.

někteří nevědomky pohostili anděly: Tato věta nespecifikuje, kdo to byl, kdo prokazoval pohostinnost zhmotnělým andělům, aniž by o tom věděl. V hebrejských Písmech je několik možných příkladů. Abraham a Sára hostili skupinu tří andělů a později Lot a jeho rodina hostili dva z těchto andělů. Zprávy přímo neříkají, zda (nebo v jakém okamžiku) lidské hostitelé poznali, že jejich hosté jsou andělé vyslaní jako zástupci Jehovy Boha. (1Mo 18:2-15; 19:1-11) Zpráva o Gedeónovi a zpráva o Manóachovi a jeho ženě jasně uvádějí, že lidské hostitelé hned nevěděli, že mluví s anděly. (Sd 6:20-22; 13:16, 21) Smyslem rady v tomto verši je vybídnout křesťany, aby byli, kdykoli je to možné, pohostinní, protože se to líbí Bohu a může přinést neočekávaná požehnání.

Pamatujte na vězně: Hebrejští křesťané již projevili soucit s „vězni“ (doslova „spoutanými“). (Viz studijní poznámku k Heb 10:34.) Zde Pavel vybízí spoluvěřící, aby v tom pokračovali. Sám Pavel byl mnohokrát uvězněn a brutálně špatně zacházeno. (Sk 16:22, 24, 37; 2Ko 11:23-25) Také věděl, že pomoc, útěcha a modlitby spolukřesťanů pro vězně mnoho znamenaly. (Heb 13:19 a studijní poznámka; srovnej 2Ti 1:16-18.) Dokonce i spisovatel z druhého století n. l. (Lucianus), který byl ke křesťanům kritický, uznal, že navštěvovali spoluvěřící ve vězení, nosili jim jídlo a povzbuzovali je čtením a rozborem Písma.

ve vězení: Jak Pavel dobře věděl, křesťané, kteří byli uvězněni pro svou víru, museli snášet nelidské zacházení. Věznice byly obvykle přeplněné daleko za rozumnou kapacitu, špatně větrané, nehygienické a temné. Mohly být v zimě krutě chladné a v létě nesnesitelně horké. Většina vězňů musela spát na podlaze, často v okovech. (Sk 12:6; srovnej Sk 16:23, 24.) Protože jim často bylo odpíráno jídlo a voda, byli závislí na přátelích a příbuzných, kteří jim poskytovali životní potřeby. (Fp 2:25; 4:18; 2Ti 1:16 a studijní poznámka, 17; 4:13; viz Mediální galerie, „Přines plášť“; „Pavel je uvězněn, ale neporažen“.) Není tedy divu, že Pavel vybízel spolukřesťany, aby na ně pamatovali.

jako byste trpěli s nimi: Doslovnější překlad této fráze je „jako vy sami také jste v těle“. Tento výraz se zdá být paralelou k první části verše, kde Pavel vybízí své čtenáře, aby stále pamatovali na uvězněné spoluvěřící „jako by [oni] byli uvězněni s nimi“. Zde Pavel vybízí své čtenáře, aby projevovali „soucit“ s týranými křesťany tím, že si představí, jak by se oni sami cítili, kdyby byli oni sami​—ve svých vlastních tělech​—špatně zacházeni. (1Pe 3:8 a studijní poznámka; 1Ko 12:26) Tato rada byla včasná, neboť v prvním století n. l. bylo mnoho křesťanů pronásledováno pro svou víru.​—Sk 14:22; 1Te 3:4; 1Pe 5:8-10.

Ať je manželství u všech v úctě: Křesťané měli manželství vysoce ctít, považovat je za cenné. Řecké slovo přeložené jako „v úctě“ je použito také v 1Pe 1:19, kde popisuje „drahocennou“ krev Kristovu.

manželské lože: Zde je řecký výraz doslova „lože“, ale v tomto kontextu odkazuje na sexuální vztahy v manželství. Takto přeložený řecký termín používá také židovský spisovatel Josephus (Židovské starožitnosti, II, 55 [iv, 5]), když popisuje příležitost, kdy Potifarova žena falešně obvinila Josefa, že se pokusil znečistit manželské lože svého pána.

nemravní lidé: Viz Slovníček, „Nemravnost“.

cizoložníci: Termín „cizoložníci“ odkazuje na ty, kdo jsou sexuálně nevěrní svému manželskému druhu. Je konkrétnější než obecný výraz „nemravní lidé“, který se může vztahovat jak na svobodné, tak na ženaté/vdané osoby.​—Viz Slovníček, „Cizoložství“; „Nemravnost“; a studijní poznámka k 1Ko 6:9.

prosta lásky k penězům: Tato rada ozvěnou varování Ježíše před láskou k penězům. (Viz studijní poznámku k Mt 6:24; viz také 1Ti 3:3 a studijní poznámku; 6:10 a studijní poznámku.) Hebrejští křesťané žijící v Jeruzalémě a Judeji zažili hladomor a chudobu. (Sk 11:28, 29; Ř 15:26; Heb 10:34) Někteří z nich možná začali bohatství vnímat jako ochranu před takovými těžkostmi. Jak se ukázalo, již během pěti let nebo tak nějak měl být Jeruzalém „obklíčen tábory vojsk“, jak Ježíš předpověděl, a křesťanům v Judeji se měla naskytnout příležitost uniknout „útěkem do hor“. (Lk 21:20, 21) Každý, kdo miloval peníze a majetek, by pravděpodobně shledal útěk z domova, opuštění zdrojů obživy a přizpůsobení se skromnějšímu způsobu života obtížnějším.​—Viz také studijní poznámku k Fp 4:11.

Neboť on řekl: Pavel zde cituje Jehovovo ujištění svému lidu: „Nikdy tě neopustím a nikdy tě nenechám.“ Pavel zjevně spojuje znění z několika výroků, které Jehova učinil svým ctitelům a které jsou zaznamenány v 5Mo 31:6, 8 a v dalších verších, jako jsou 1Mo 28:15; Joz 1:5 a 1Pa 28:20, tak jak jsou přeloženy v řecké Septuagintě. Pod vlivem inspirace Pavel tyto výroky spojuje a vytváří tak jedno z nejmocnějších a nejosobnějších ujištění, která se v Písmu nacházejí.

„Nikdy tě neopustím a nikdy tě nenechám“: V tomto citátu Pavel používá v řečtině neobvykle důraznou konstrukci, když v této krátké větě použije pět záporných výrazů, doslova: „ne ne . . . ani ne ne.“ (Viz Heb 13:5 podle Království meziřádkového překladu.) Kombinuje je se dvěma synonymními slovesy „opustit“ a „nechat“. Podle jednoho referenčního díla „řečtina tuto myšlenku nemůže vyjádřit důrazněji“. Používá také řecké zájmeno pro „ty“ v jednotném čísle, čímž z toho činí velmi osobní slib. Tímto výrokem je to, jako by Jehova každému ze svých služebníků říkal: „Ať se stane cokoliv, neexistuje absolutně žádný způsob, že bych tě někdy opustil nebo nechal.“

Abychom mohli mít odvahu: Slovní spojení „mohli mít odvahu“ překládá jedno řecké slovo, které může odkazovat na to, že máme odvahu a důvěru. (Srovnej 2K 5:6, 8; 7:16.) V předchozím verši Pavel cituje Jehovův slib, že nikdy neopustí žádného ze svých služebníků. (Heb 13:5) Když to věděli, mohli hebrejští křesťané mít naprostou důvěru, že Jehova bude s nimi v jakékoli nepřízni, které mohli čelit.​—Heb 10:32-35.

Jehova: V tomto citátu z Ža 118:6 se v původním hebrejském textu vyskytuje Boží jméno, reprezentované čtyřmi hebrejskými souhláskami (přepisovanými jako JHVH). Proto je Boží jméno použito zde v hlavním textu.​—Viz Příloha C1 a C2.

Jehova je můj pomocník: Těmito slovy dává Pavel hebrejským křesťanům jeden z nejsilnějších důvodů, aby se drželi své víry bez ohledu na to, jaké situaci čelili. Cituje z Ža 118:6, kde hebrejský text zní „Jehova je na mé straně“ a řecká Septuaginta (Ža 117:6, LXX) uvádí „Jehova je můj pomocník“. Řecké slovo pro „pomocník“ (bo·e·thosʹ), které je zde použito, se v křesťanských řeckých písmech vyskytuje pouze jednou, ale v Septuagintě se často používá k popisu Jehovy. (Některé příklady jsou Ža 33:20 [32:20, LXX]; 119:114 [118:114, LXX]; 146:5 [145:5, LXX].) Související řecké sloveso znamenající „pomáhat“ může doslova vyjadřovat představu někoho, kdo přiběhne, když člověk volá o pomoc. Takový popis Jehovovi dobře sedí. (Srovnej Ža 38:22.) Ohledně Boží podpory jeho lidu jedna referenční práce říká: „V Bibli je Bůh často popisován jako ‚pomocník‘, ten, kdo pro nás dělá to, co sami pro sebe udělat nemůžeme, ten, kdo uspokojuje naše potřeby.“​—2Mo 18:4; Ža 33:20.

Pamatujte na ty, kdo mezi vámi vedou: Řecké slovo přeložené jako „pamatujte“ může být také vyjádřeno jako „mějte na mysli“ nebo „myslete na“. Hebrejští křesťané měli hluboce přemýšlet o věrných mužích, kteří usilovně pracovali, aby v sboru dávali dobrý příklad. Pro křesťany znamenalo mít takové muže na mysli více než jen pasivní myšlenku; vedlo to k činům. (1Ti 5:17) „Apoštolové a starší v Jeruzalémě“, kteří tvořili vedoucí sbor křesťanského sboru v prvním století, jistě patřili mezi ty, na které bylo vhodné pamatovat. Měli velký vliv na všechny křesťany žijící tam i jinde. (Sk 15:2) Možná tito věrní mužové osobně pomohli některým z Pavlových čtenářů stát se křesťany. Tito láskyplní pastýři neučili podle svých vlastních názorů; spíše mluvili Boží slovo, pečlivě zakládajíce své učení na Písmu. Pavlova výzva zde mohla také připomenout ty muže, kteří vedli sbor v minulých letech a zemřeli jako věrní křesťané.​—Srovnej Sk 7:59; 12:2.

ti, kdo mezi vámi vedou: Řecký výraz zde přeložený jako „vedou“ může v závislosti na kontextu nést významy „jít před“, „vést, ukazovat cestu“ nebo „vést [činnost], mít na starosti“. Některé biblické překlady říkají „vaši představení“. Překlad „ti, kdo mezi vámi vedou“ je však vhodný z následujících důvodů: Termín „vůdce“, jak je dnes často chápán, se skutečně neshoduje s tím, co jak Ježíš, tak Pavel učili o mužích dohlížejících na křesťanský sbor. Takoví mužové neměli být vůdci ve smyslu ovládání druhých. (Mt 23:10; Mr 10:42 a studijní poznámka; Jan 21:16; 2Ko 1:24 a studijní poznámka) Místo toho měli tito mužové „pást stádo“ a poskytovat láskyplný dohled. (1Pe 5:2 a studijní poznámka, 3; viz studijní poznámka k 1Ti 3:1.) Za zmínku také stojí, že stejné řecké sloveso je použito v Lu 22:26 ohledně „toho, kdo vede“; Ježíš řekl, že by měl být „jako ten, kdo slouží“. (Viz studijní poznámky.) Lukáš navíc používá stejné řecké slovo, když popisuje ty, které vyslal vedoucí sbor prvního století v Jeruzalémě, jako „přední muže mezi bratry“.​—Sk 15:22.

když pozorujete: Řecké slovo, které Pavel používá pro „pozorovat“, vyjadřuje myšlenku „pečlivě něco zkoumat“, „pečlivě o něčem přemýšlet“.

napodobujte jejich víru: Křesťané měli napodobovat nikoli jednotlivce nebo osobnosti, ale zásadní vlastnost – víru. Dříve ve svém dopise Pavel podobně vybízel křesťany, aby „byli napodobiteli“ mužů a žen, kteří projevili příkladnou víru. (Viz studijní poznámka k Heb 6:12.) Jistě, víra všech těch popsaných v kapitole 11 byla hodná napodobování. Ve skutečnosti je napodobování víry druhých opakujícím se tématem tohoto dopisu. Napomenutí v tomto verši také pravděpodobně sloužilo jako vážná připomínka těm, kdo vedli v sboru; potřebovali dávat příklad hodný napodobování. Poskytovali by tak hebrejským křesťanům živý příklad víry k pozorování a napodobování.​—Fp 3:17; 1Ti 4:12 a studijní poznámka.

Ježíš Kristus je tentýž včera i dnes a navždy: Pavel zde ujišťuje své čtenáře, že Ježíšovy vlastnosti, učení a osobnost se nikdy nezmění. V předchozím verši vybízel své spoluvěřící, aby napodobovali víru těch, kdo vedou v křesťanském sboru. Avšak i ti věrní a příkladní starší by nakonec zemřeli. Ježíš naopak žije navždy a zůstane tentýž. Proto bude vždy tím nejpřednějším, koho by křesťané měli napodobovat. Pavlovi čtenáři měli všechny důvody držet se toho, co Ježíš učil, a spoléhat se na to. I kdyby se v životě křesťana mělo změnit úplně všechno, vždy mohl svou víru opřít o Ježíše. (Heb 12:2) Křesťané tak mohli plně důvěřovat svému Vůdci a hlavě sboru a mít v něj plnou důvěru. (Mt 23:10; Kol 1:18; 1Pe 2:21) Dále je poselství, které Ježíš kázal, nazváno „věčnou dobrou zprávou“; bude vždy aktuální a prospěšné. (Zj 14:6) Protože je Ježíš tak stálý a spolehlivý, mají jeho následovníci dobrý důvod dbát na Pavlovu další výzvu, aby nebyli „strháváni různými a cizími naukami“.​—Heb 13:9.

včera i dnes: Slovní spojení „včera i dnes“ bylo použito v hebrejských Písmech k vyjádření kontinuity. (2Mo 5:14) Když Pavel zmiňuje „včera“, mohl mít na mysli Ježíšův předlidský život i jeho pozemskou službu. Od doby, kdy byli lidé stvořeni, Boží Syn vždy projevoval něžnou péči o ně a také neochvějné lpění na svém Otci a jeho učení. (Př 8:30, 31; Jan 1:14; 7:16, 17; 17:5; Fil 2:5-8; Kol 1:15; Heb 1:3; 2:3; 5:7) Použitím výrazu „dnes“ Pavel ukazuje, že Ježíš jako „hlava sboru“ pokračoval v projevování stejného postoje a vlastností.​—Ef 5:23; Kol 1:18.

navždy: Pavel v tomto dopise několikrát používá toto slovo ve spojení s Ježíšem. Například říká, že Ježíš je „knězem navždy podle způsobu Melchisedechova“ (Heb 5:6; srovnej Heb 6:20), že Ježíš „zůstává naživu navždy“ (Heb 7:24) a že byl „učiněn dokonalým navždy“ (Heb 7:28). Takové výrazy mocně dokazují nadřazenost křesťanského způsobu uctívání, protože je soustředěno na věčného velekněze a Krále.

rozličná a cizí učení: Patřila by sem jakákoli učení, která nejsou založena na „zákonu Kristově“ nebo s ním nejsou v souladu, a v tomto smyslu jsou „cizí“. (Ga 6:2 a studijní poznámka) Například se zdá, že někteří křesťané byli přehnaně znepokojeni tím, zda jíst či nejíst určité pokrmy, a dodržováním určitých dnů. (Ř 14:5, 6, 14–17) Ačkoli Mojžíšův zákon obsahoval různé předpisy týkající se pokrmů a obětí, tento zákon již neplatil. (Viz studijní poznámku k 1Ti 4:3.) Nebylo to pokrmy, tedy dodržováním pravidel o jídle, čím by si křesťané mohli posílit své srdce nebo upevnit se ve víře. (1K 8:8; Ko 2:7) Spíše potřebovali růst duchovně tím, že si pěstovali ocenění za výkupné, které je největším projevem Jehovovy nezasloužené laskavosti.

Máme oltář: Tento obrazný oltář odkazuje na Jehovovu vůli ohledně Kristovy oběti, tedy na jeho ochotu ji přijmout. (Heb 10:5-10 a studijní poznámka) Tato oběť umožnila křesťanům dosáhnout úplného odpuštění, něčeho, čehož uspořádání pro zvířecí oběti podle Mojžíšova Zákona nikdy nemohlo dosáhnout. Přesto vyznavači judaismu Ježíšovu oběť odmítli a pokračovali v přinášení zvířecích obětí prostřednictvím kněží sloužících u pozemského stanu, tedy chrámu. Podle Zákona měli kněží právo „dostávat podíl z oltáře“ a jíst pokrmy, které Židé považovali za svaté. (1K 9:13; Čí 18:9, 10) Zvířecí oběti však předjímali Kristovu oběť; nikdo neměl právo jíst z ní, tedy mít z ní prospěch, aniž by projevil víru v Krista.

konat posvátnou službu: Viz studijní poznámka ke Sk 7:7.

těla těch zvířat . . . jsou spalována vně tábora: Pavel zde zjevně odkazuje na určitý aspekt toho, co se dělo každý rok v Den smíření, zatímco Izraelité tábořili kolem stanu setkávání na poušti. (3Mo 16:1-34; viz Slovníček, „Den smíření“.) Toho dne, kromě jiných obětí, velekněz obětoval býka a kozla jako oběti za hřích. Krev zvířat vnesl do Nejsvětějšího, aby vykonal smíření, a tuk zvířat „obrátil v dým na oltáři“. (3Mo 16:25) Zbytky těchto zvířat předložených jako oběti za hřích se nejedly, ale odnášely se „vně tábora“, kde byly spáleny. (3Mo 16:27; srovnej 2Mo 29:14; 3Mo 4:12, 21; 9:11.) Druhý kozel, ten pro Azazela, byl „vypuštěn . . . do pouště“. (3Mo 16:8, 10; viz Slovníček, „Azazel“; srovnej studijní poznámku k Mt 8:17.) Tato zvířata byla tedy použita výhradně k usmíření za hřích.

Ježíš také trpěl mimo bránu města: Pod vlivem inspirace zde Pavel vykresluje paralelu: V Den smíření byly zbytky určitých obětních zvířat zlikvidovány „mimo tábor“. (3Mo 16:27; Heb 13:11) Podobně se Ježíšova smrt odehrála „mimo bránu města“, tedy mimo hradby Jeruzaléma. (Jan 19:17, 20) Stejně jako byla obětní zvířata úplně spálena, zdá se, že Jehova úplně zlikvidoval fyzické tělo svého Syna. (Srovnej Sk 2:31 a studijní poznámku; 1Pe 3:18 a studijní poznámku.) Když se Ježíš po svém vzkříšení postavil před Boha, nepředložil své fyzické tělo, ale to, co bylo zastoupeno jeho vlastní krví, tedy hodnotu jeho dokonalého lidského života, která přináší smíření za hřích, „aby lid posvětil“.​—1Ko 15:50; Heb 9:11-14, 23-28; viz studijní poznámku k Heb 9:24.

Vyjděme . . . k němu ven za tábor: V celém listě Židům měl Pavel za cíl posílit víru svých čtenářů v nadřazenost Kristovy oběti a kněžství. (Heb 4:14; 9:23-26) Nyní je vybízí k činu. Potřebovali se vzdát jakéhokoli pouta, které cítili k židovskému systému věcí („táboru“) s jeho uctíváním soustředěným na „svaté místo na zemi“. (Heb 9:1 a studijní poznámka) Potřebovali „vyjít k“ Ježíšovi tím, že budou těsněji následovat v jeho stopách a budou uplatňovat úplnou víru v něj a v jeho smírčí výkupní oběť. Věrní také museli být připraveni snášet potupu, kterou snášel on​—to znamená uvědomit si a přijmout, že židovský svět, který Ježíše odmítl a tupil, udělá totéž jim.​—Mt 27:39-44; srovnej Jan 15:19; 17:14; 2Ti 3:12; Heb 12:2 a studijní poznámka.

nemáme zde trvalé město: Hebrejští křesťané věděli, že v minulosti Jeruzalém zažíval bezpečí a dokonce zázračnou ochranu, když byli jeho obyvatelé věrní. (Ž 48:12-15; 122:2, 3, 6, 7; Iz 37:33-35) Když však byli nevěrní, město čelilo zkáze, přesně jak Jehova předpověděl. (3Mo 26:33; Jer 52:3, 4, 7, 13, 14) Přibližně tři desetiletí před sepsáním tohoto dopisu Ježíš prorokoval, že Jeruzalém bude „obklíčen tábory vojsk“ a poté zničen. (Lk 21:20, 21) Ani pisatel, ani čtenáři tohoto dopisu nevěděli přesně, jak blízko je tato rozhodující událost. Pavel moudře vybízí hebrejské křesťany, aby na žádné pozemské město nehleděli jako na útočiště. Pouze jedno město, to budoucí​—Boží Království​—poskytne trvalé bezpečí a pokoj. (Viz studijní poznámku k He 11:10.) Potřebovali toto Království usilovně hledat, projevovat o něj vážný zájem a silnou touhu, aby přišlo, jak bylo slíbeno.​—Viz také studijní poznámku k Mt 6:33.

oběť chvály: Pavel zde odkazuje na chválu a díky, které křesťané přinášejí Jehovovi jako součást své ryzí bohoslužby. (Srovnej Ř 12:1; viz Slovníček, „Oběť“.) Křesťané tyto oběti přinášeli tím, že mluvili o Jehovovi ve službě a vyjadřovali svou víru, když byli mezi spoluvěřícími. (Ko 3:16, 17; Heb 10:23-25; 1Pe 2:5, 9; srovnej Mal 3:16.) Takové oběti chvály přinášeli Bohu prostřednictvím Ježíše Krista, svého velekněze, který umožnil, aby křesťané mohli Boha uctívat přijatelně.​—Heb 4:14-16.

ovoce našich rtů: Pavel naráží na proroctví v Oz 14:2, kde je přinášení „chvály našich rtů“ přirovnáno k obětování „mladých býčků“, nejcennějších zvířat, která Izraelité mohli obětovat. Podobně si Jehova velmi cení „ovoce našich rtů“, tedy obětí upřímné chvály, které mu jeho lid přináší, když „vyznává jeho jméno“. (Srovnej Ža 69:30, 31.) Výraz „ovoce našich rtů“ je obrazným odkazem na způsob, jakým rty vydávají slova; nachází se v Septuagintě, řeckém překladu Oz 14:2, který Pavel zde zjevně cituje. Tato metafora a podobné obrazy se nacházejí i v dalších pasážích Hebrejských písem.​—Př 10:31, pozn. pod čarou, 32; 12:14, pozn. pod čarou; 18:20, pozn. pod čarou; Iz 57:19.

vyznávat jeho jméno: Viz studijní poznámka k Ř 10:9.

Bůh má zalíbení: V tomto dopise se řecké sloveso přeložené jako „má zalíbení“ nebo „dobře se líbit“ vždy používá ve vztahu mezi lidmi a Bohem. Tento výraz ukazuje, že nedokonalí lidé mohou splňovat Jehovovy požadavky a mít oprávněnou jistotu, že mají jeho schválení.​—Heb 11:5, 6.

v takových obětech: Jehova Bůh „má zalíbení“ nejen tehdy, když jeho služebníci přinášejí „oběť chvály“, ale také když konají dobro druhým, štědře využívají svůj čas a prostředky, aby jim pomohli. (Heb 13:15) Jehova takové skutky považuje za oběti přinášené jemu. (Jak 1:27; 2:15-17; viz také studijní poznámku k 2Ko 9:13.) Ježíš řekl, že projevování láskyplné péče o druhé bude rozpoznávacím znamením jeho pravých následovníků.​—Jan 13:34, 35; viz také Mt 25:35, 36; Ga 6:10.

Poslouchejte . . . a podřizujte se: Řecké slovo zde přeložené jako „poslouchejte“ doslova znamená „nechte se přesvědčit“. Může zahrnovat myšlenku poslušnosti z důvodu důvěry a víry v toho, kdo žádá, nikoli pouze kvůli jeho autoritě. Doslovný význam řeckého slova přeloženého jako „podřizujte se“ zahrnuje myšlenku „ustupování“, tedy dělání něčeho i tehdy, když k tomu člověk nemá sklon nebo zůstává nepřesvědčen. Tyto dva příkazy by tedy také mohly být přeloženy jako „důvěřivě poslouchejte . . . a ustupujte“.​—Srovnej Lk 5:4-6.

ti, kdo mezi vámi vedou: Viz studijní poznámky k He 13:7.

bdí nad vámi: Řecké sloveso, které zde Pavel používá, by se doslova dalo přeložit jako „zdržují se spánku“. (Kingdom Interlinear) Je přeloženo jako „bděte“ na Mr 13:33 a Lk 21:36. (Viz také Ef 6:18.) Řecká Septuaginta používá stejné sloveso na Ž 127:1 (126:1, LXX) v souvislosti se strážcem, který „bdí“. Podle jednoho biblického učence by to také mohlo odkazovat na „neochabující bdělost pastýře“. Jako podpastýři slouží „ti, kdo vedou“ ve sboru pod dohledem „velkého pastýře ovcí, našeho Pána Ježíše“. (Heb 13:20 a studijní poznámka) Jedna referenční práce navrhuje přeložit celou větu takto: „Neustále o vás pečují‘ nebo ‚Nikdy neodpočívají ve své snaze postarat se o vás.‘“

nad vámi: Čili „nad vašimi životy (dušemi)“.​—Viz Slovníček, „Duše“.

to by pro vás bylo škodlivé: Řecké slovo přeložené jako „škodlivé“ byl obchodní termín, který doslova znamená „neziskový“. Pavel ho zde používá jako záměrné podhodnocení. Pokud by křesťané z Hebrejských nebyli poslušní a nepodřizovali se starším, kteří mezi nimi „vedli“, mohly by nastat vážné následky. Starší by pak možná museli vykonávat svou práci pastýřů s povzdechy či sténáním, protože by se jejich práce stala obtížnou, stresující a skličující. Bylo by pak pro ně náročné plnit svůj úkol pečovat o sbor. (Heb 10:24, 25; 1Pe 5:2) Pokud by někteří měli nespolupracující postoj, uškodili by tím sami sobě i druhým a možná i duchu celého sboru.

Stále za nás proste: Pavel spojuje tuto prosbu o modlitby hebrejských křesťanů se svým tvrzením o čistém svědomí. Protože Pavel a jeho spolupracovníci měli čisté svědomí, mohli právem očekávat, že Jehova vyslyší jakékoli upřímné modlitby, které by jejich bratři za ně mohli pronést.

máme dobré svědomí: Pavel používá výraz „dobré“ (řecky ka·losʹ), aby popsal své vlastní svědomí a svědomí svých spolupracovníků. Poté použije tvar téhož řeckého slova, aby vysvětlil, že se snažili vést čestný život. Jedna odborná práce vysvětluje, že v tomto kontextu může řecký termín odkazovat na čestné, ušlechtilé a počestné jednání. Pavel měl při psaní tohoto dopisu čisté pohnutky. (Srovnej 1Ti 1:5.) Byl přesvědčen, že ho Bůh používá, aby pomohl křesťanům, kteří byli stále připoutáni k judaismu, pochopit, že potřebují upravit své smýšlení. Pavel však také věděl, že někteří odpůrci mu připisovali nesprávné nebo sobecké pohnutky. Je proto pochopitelné, že Pavel chce ukázat, že jeho pohnutky a činy jsou čestné a bezúhonné. Podobně se odvolal ve své obhajobě před Sanhedrinem.​—Sk 23:1.

Zvláště vás však prosím, abyste se modlili: Toto je poprvé v dopise Hebrejským, kdy Pavel činí osobní prosbu ke svým čtenářům. Žádá je, aby se modlili ohledně jeho situace, protože ví, že upřímné modlitby, které jsou v souladu s Boží vůlí, mají velkou moc. (2Ko 1:8-11; viz také Jk 5:16.) Ve svém dopise Filemonovi vyjádřil Pavel podobnou důvěru v moc modlitby.​—Viz studijní poznámku k Fm 22.

abych vám byl tím spíše navrácen: Řecký výraz přeložený jako „abych vám byl navrácen“ by mohl být přeložen i jako „abych byl s vámi znovu spojen“. Pavel neprozrazuje, proč nemohl své hebrejské spoluvěřící navštívit hned. Možná byl stále vězněn v Římě. Nebo, pokud byl propuštěn, možná mu v návštěvě zabránily faktory jako nemoc nebo nedostatek peněz. V každém případě žádá příjemce svého dopisu, aby se modlili ohledně jeho situace, aby se k nim mohl znovu připojit.​—Srovnej studijní poznámku k Fm 22.

velký pastýř ovcí: Písma často hovoří o Ježíšovi jako o pastýři. (Jan 10:11, 16; 1Pe 5:4) Zde apoštol možná naráží na Iz 63:11 tak, jak je tento verš přeložen v Septuagintě, kde je Mojžíš nazván „pastýřem ovcí“. Pod Božím vedením Mojžíš jako věrný pastýř vyvedl Boží lid z egyptského otroctví a vedl je „jako stádo“ pouští. (Ža 77:21; Sk 7:36) A ve své roli prostředníka Mojžíš uvedl v platnost Zákona smlouvu obětováním zvířat. (2Mo 24:3, 6, 7; Heb 9:19 a studijní poznámka, 20) Ale Pavel nazývá Ježíše „velkým pastýřem“. Kristus obětoval svůj život za Boží ovce a po svém vzkříšení byla hodnota jeho prolité krve použita k potvrzení nadřazené nové smlouvy, jejímž je Prostředníkem. (Mt 26:28; Lk 22:20; Heb 8:6; 9:15; viz studijní poznámka k krvi věčné smlouvy v tomto verši.) Poté, co poskytl oběť potřebnou ke spasení, vede Boží lid z otroctví hříchu a smrti – což je druh otroctví mnohem horšího, než jaké Izraelité trpěli v Egyptě. Ježíš projevil největší možnou láskyplnou péči o Jehovovy ovce a měl prostředky, jak je zcela vysvobodit. Ježíš je tedy bezpochyby nadřazeným pastýřem. Toto je vhodný závěr tématu, které Pavel rozvíjí v celém dopise: Ježíš je daleko nadřazenější nejen Mojžíšovi, ale také Abrahamovi, Melchisedechovi, Áronovi, Jozuovi a jakémukoli jinému Božímu služebníkovi.​—Heb 3:3; 4:8; 7:7-11.

krve věčné smlouvy: Nová smlouva byla potvrzena, neboli učiněna právně závaznou, když vzkříšený Ježíš předložil svému Otci hodnotu své prolité krve a Jehova ji přijal. (Lk 22:20 a studijní poznámka; Heb 12:24; viz také Slovníček, „Smlouva“.) Na rozdíl od Zákona smlouvy, která byla dočasná (Heb 8:6, 7, 13; 9:15), je nová smlouva „věčnou smlouvou“; nikdy nebude nahrazena. Také výsledky této smlouvy jsou trvalé a ti, kdo z ní mají prospěch, v tom budou pokračovat navždy. Nová smlouva má tedy věčné místo v Jehovově „věčném záměru“.​—Ef 3:11 a studijní poznámka.

vybaví vás vším dobrým: Pavel chápal, že jeho čtenáři, stejně jako on, nemohou konat Boží vůli vlastní silou. Proto se modlí, aby je Jehova vybavil vším, co by mohli potřebovat. (Heb 13:20; srovnej 2Ko 3:5.) Podle jednoho slovníku má řecké sloveso přeložené jako „vybavit“ základní význam „důkladně připravit něco, aby splnilo požadavky; . . . učinit připraveným, dokonalým.“ (Srovnej rozbor příbuzného řeckého slova v studijní poznámce k 2Ti 3:17.) Jehova vybavuje své služebníky prostřednictvím svatého ducha a svého inspirovaného Slova. Také používá Ježíše Krista, „hlavu sboru“, aby je řídil, školił a posiloval. (Ef 5:23) Tak mohli konat „to, co je v [Božích] očích příjemné“.

jemu buď sláva na věky věků: Pavel tuto modlitbu uzavírá tím, že připisuje slávu Bohu. Některé jeho další dopisy obsahují podobné výrazy. (Ř 11:36; 16:27; Ga 1:5; Ef 3:21; Fp 4:20; 1Ti 1:17) Ačkoli by si někteří mohli myslet, že se zde odkazuje na Ježíše, kontext ukazuje, že tato slova se vztahují k „Bohu pokoje“, který je podmětem věty, tím, kdo „vyvedl z mrtvých . . . našeho Pána Ježíše“. (Heb 13:20) Jehova je ten, komu má být dána veškerá sláva.​—Heb 13:15.

Amen: Viz studijní poznámku k Ř 1:25.

toto slovo povzbuzení: Pavel se možná obává, jak někteří z jeho čtenářů na tento dopis zareagují. Proto zde zahrnuje jemné, srdečné pozvání, aby trpělivě vyslechli, neboli snášeli, tuto inspirovanou zprávu. Výraz „slovo povzbuzení“ byl použit i tehdy, když byl Pavel před lety požádán, aby promluvil v synagoze v Pisidské Antiochii. Tato fráze mohla být běžným způsobem, jak označit proslov pronesený po čtení z Písma. (Viz studijní poznámku ke Sk 13:15.) Tento dopis byl rovněž koncipován jako poselství povzbuzení, neboli napomenutí, pro hebrejské křesťany. Mocně jim připomínal, jak požehnaní jsou, že jsou následovníky Ježíše Krista, který sedí po Boží pravici.​—Heb 8:1, 2.

krátký dopis: List Hebrejským je ve skutečnosti delší než většina Pavlových dopisů; delší jsou jen Římanům a 1. Korintským. Pavel zde tedy musí mít na mysli „krátký dopis“ v jiném smyslu. V tomto verši vybízí hebrejské křesťany, aby tento dopis „trpělivě vyslechli“, což naznačuje, že byl určen k předčítání ve sborových shromážděních, stejně jako některé jeho další dopisy. (Kol 4:16 a studijní poznámka; 1Te 5:27) Takové předčítání by pravděpodobně trvalo hodinu nebo méně. Pavel mohl svůj dopis označit za poměrně krátký proto, že se zdržel vysvětlování dalších důležitých témat, která by dopis výrazně prodloužila. (Heb 5:11; 9:5; 11:32) Dále bylo u starověkých spisovatelů běžné označovat dopis za stručný, což byla zdvořilá cesta, jak čtenáře a posluchače ujistit, že pisatel zahrnul jen to podstatné.​—Srovnej 1Pe 5:12.

Timoteus byl propuštěn: Pavel se zřejmě zmiňuje o Timoteově propuštění z vězení. Podrobnosti o Timoteově uvěznění nejsou známy. Timoteus odešel do Říma, aby pomohl Pavlovi, který byl souzen pro svou víru. Pavel skutečně zmiňuje Timotea jménem v dopisech, které napsal z Říma během svého prvního uvěznění, kolem let 59–61 n. l. (Fp 1:1; Ko 1:1, 2; Fm 1) V určitém okamžiku byl uvězněn i Timoteus, pravděpodobně v období mezi sepsáním dopisu Filipským (kolem r. 60–61 n. l.) a tohoto dopisu Hebrejským (kolem r. 61 n. l.).​—Fp 2:19; viz Úvod k Filipským.

ti, kdo mezi vámi přebírají vedení: Viz studijní poznámku k He 13:7.

Ti, kdo jsou v Itálii: Pavel byl v Itálii, s největší pravděpodobností v Římě, když tento dopis psal. (Viz „Úvod k Hebrejským.“) „Ti, kdo jsou v Itálii,“ kterým posílá pozdravy, byli pravděpodobně křesťané, kteří v té době žili v Itálii. Mohli mezi nimi být rodilí Italové i ti, kteří přišli z jiných míst. Pavel často využíval závěrečné řádky svých dopisů k předávání pozdravů a k budování pout lásky mezi těmi, s nimiž se právě stýkal, a těmi, kterým psal.​—Srovnej Ř 16:3-15; Fp 4:22.

vy: Některé rukopisy přidávají na konci dopisu „Amen“. Ačkoli některé Pavlovy dopisy „Amen“ na konci mají (Ř 16:27; Ga 6:18), mnoho odborníků se domnívá, že zde pro jeho přidání není dostatečná podpora v rukopisech.​—Srovnej studijní poznámky k Fp 4:23; 1Te 5:28.