Římanům 10

přesné poznání: V křesťanských řeckých písmech se vyskytují dva výrazy běžně překládané jako „poznání“ – gnoʹsis a e·piʹgno·sis. Oba souvisejí se slovesem gi·noʹsko, které znamená „vědět; rozumět; vnímat“. E·piʹgno·sis, výraz použitý zde, je zesílenou formou slova gnoʹsis (e·piʹ doslova znamená „na“, ale zde vyjadřuje myšlenku „dodatečného“). Z kontextu často vyplývá, že může znamenat „přesné, skutečné nebo úplné poznání“. Pavel zde používá tento výraz, aby ukázal, že horlivost jeho krajanů, Židů, byla špatně nasměrovaná. Nebyla založena na správném pochopení Boží vůle, jak byla zjevena skrze Ježíše, slíbeného Mesiáše.

konec: Řecké slovo teʹlos, obvykle překládané jako „konec“, má různé odstíny významu. Může označovat ukončení něčeho v protikladu k počátku. (Mt 24:14; Mr 3:26; Zj 21:6) Tento význam zde dobře zapadá, protože Mojžíšův Zákon došel svého úplného konce po Ježíšově smrti, vzkříšení a nanebevstoupení. (Jan 1:17; Ř 6:14; Ga 5:18; Ko 2:14, 16, 17) Slovo teʹlos však může také odkazovat na „konec“ ve smyslu cíle nebo účelu. (Srovnej 1Tm 1:5, kde je toto řecké slovo přeloženo jako „cíl“.) Protože Pavel popsal Mojžíšův Zákon jako „dozorce vedoucího ke Kristu“, lze říci, že Kristus je cílem, k němuž Zákon směřoval. (Ga 3:24) V tomto kontextu tedy teʹlos zjevně vyjadřuje oba významy.

propast: Nebo „hlubina“. Řecké slovo aʹbys·sos má základní význam „nesmírně hluboký“ nebo „nevyzpytatelný; bez hranic“. Tento výraz se v křesťanských řeckých písmech vyskytuje devětkrát a obecně odkazuje na místo nebo stav omezení. (Viz studijní poznámka k Lk 8:31.) Zde v Ř 10:7 odkazuje na symbolické místo, kde Kristus Ježíš strávil části tří dnů a odkud ho jeho Otec vzkřísil. (Srovnej Ž 71:19, 20; Mt 12:40.) Ježíš byl omezen nebo zadržován, když byl mrtvý – v bezvědomí a zcela nečinný. Pouze jeho Otec ho mohl osvobodit z tohoto místa omezení. (Srovnej 2Sa 22:5, 6; Jb 38:16, 17; Ž 9:13; 107:18; 116:3; Sk 2:24.) Výraz „propast“ však nelze správně omezit ve významu na společný hrob lidstva. (Viz Slovníček, „Hrob“.) Je pozoruhodné, že řecká Septuaginta nepoužívá aʹbys·sos k překladu hebrejského slova šeʼol („Hrob“). Také symbolické místo omezení, ve kterém bude držen Satan a jeho démoni, se nazývá „propast“ a je také popsáno jako „vězení“. Toto použití termínu dále podporuje myšlenku, že „propast“ není omezena ve významu na společný hrob lidstva.​—Lk 8:31; Zj 20:1, 3, 7.

kázání: To znamená veřejné oznamování.​—Viz studijní poznámku k Mt 3:1.

veřejně vyznat: Řecké slovo ho·mo·lo·geʹo je v některých překladech Bible přeloženo jako „vyznávat“. Mnoho slovníků toto slovo definuje jako „veřejně prohlásit (přiznat)“. V verši 10 je stejné sloveso přeloženo jako „činí veřejné vyznání“. Pavel vysvětluje, že křesťanům nestačí mít víru v srdci; musí veřejně vyznat svou víru, aby dosáhli spásy. (Ž 40:9, 10; 96:2, 3, 10; 150:6; Ř 15:9) Takové veřejné vyznání nečiní jen jednou, například při křtu, ale pokračují v něm, když se scházejí s ostatními věřícími a když hlásají dobrou zprávu o spáse nevěřícím.​—Heb 10:23–25; 13:15.

Pán: Řecké slovo použité zde, Kyʹri·os (Pán), se v Písmu obvykle používá jako podstatné jméno. Přísně vzato jde o přídavné jméno označující vlastnictví moci (kyʹros) nebo autority. Objevuje se v každé knize křesťanských řeckých písem kromě Pavlova dopisu Titovi a Janových dopisů. Jako Boží stvořený Syn a Služebník Ježíš Kristus správně oslovuje svého Otce a Boha (Jan 20:17) jako „Pána“ (Kyʹri·os), Toho, kdo má nadřazenou moc a autoritu, svou Hlavu. (Mt 11:25; 1Ko 11:3) Titul „Pán“ však není v Bibli omezen jen na Boha Jehovu. Používá se také ve vztahu k Ježíši Kristu (Mt 7:21; Ř 1:4, 7), k jednomu z nebeských starších, které Jan viděl ve vidění (Zj 7:13, 14), k andělům (Da 12:8), k lidem (Sk 16:16, 19, 30; zde přeloženo jako „páni“ nebo „pánové“) a k falešným božstvům (1Ko 8:5). Někteří tvrdí, že fráze „Ježíš je Pán“ znamená, že on a jeho Otec, Jehova, jsou jedna osoba. Kontext však jasně ukazuje, že to nemůže být pravda, protože „Bůh [Ježíše] vzkřísil z mrtvých“. Ježíšova autorita jako Pána mu byla dána Otcem.​—Mt 28:18; Jan 3:35; 5:19, 30.​—Viz studijní poznámku k že Ježíš je Pán v tomto verši.

že Ježíš je Pán: Když byl Ježíš na zemi, někteří, kdo nebyli jeho následovníky, ho nazývali „Pane“, používajíce tento termín jako titul úcty nebo zdvořilosti. Když ho samařská žena nazvala „Pane“, bylo to také z úcty. Řecké slovo používané biblickými pisateli (Kyʹri·os) má široký význam a může být v závislosti na kontextu přeloženo jako „Pane“, „Mistře“ nebo „Pán“. (Mt 8:2; Jan 4:11) Ježíš však naznačil, že tím, že ho nazývají Pánem, jeho učedníci (nebo žáci) projevovali, že ho uznávají jako svého Mistra, nebo Pána. (Jan 13:13, 16) Zvláště po Ježíšově smrti a vzkříšení do vyvýšené pozice v nebi nabyl jeho titul Pán většího významu. Prostřednictvím své obětní smrti Ježíš vykoupil své následovníky a stal se tak jejich Vlastníkem (1Ko 7:23; 2Pe 2:1; Jud 4; Zj 5:9, 10) i jejich Králem (Ko 1:13; 1Tm 6:14–16; Zj 19:16). Uznat Ježíše jako Pána znamená více než jen ho tímto titulem nazývat. Praví křesťané musí uznat jeho postavení a poslouchat ho.​—Mt 7:21; Fp 2:9–11.

Nikdo, kdo v něj vkládá svou víru, nebude zklamán: Pavel zde cituje z Iz 28:16 podle Septuaginty. Řecký výraz přeložený jako „bude zklamán“ v podstatě znamená „bude zahanben (uveden do hanby)“. Pavel zde ukazuje, že člověk, který projevuje víru v Ježíše Krista, nezažije hanbu a zklamání těch, jejichž víra se ukáže jako marná. Stejný výraz je použit v Ř 9:33 a 1Pt 2:6.

Pán: Tožtožnost toho, kdo je v tomto verši označen jako „Pán“ (Kyʹri·os), nelze z kontextu s jistotou určit; ani se biblisté neshodli na tom, zda Pavel měl na mysli Pána Ježíše Krista nebo Pána Jehovu. Ří 10:9 jasně odkazuje na Ježíše Krista jako na Pána a citát z Iz 28:16 uvedený v Ří 10:11 se na něj také vztahuje. Pokud má být „Pán“ v Ří 10:12 přímo spojen s „ním“ v Ří 10:11, pak je tímto „Pánem“ Ježíš Kristus. Na druhé straně v Ří 10:9 Pavel mluví o tom, že máme věřit ‚ve svém srdci‘, že „Boh ho vzkřísil z mrtvých“. Dále Ří 10:13, což je citát z Jl 2:32, uvádí: „Každý, kdo vzývá Jehovovo jméno, bude zachráněn.“ Pokud je tedy „Pán“ zmíněný v Ří 10:12 totožný s tím v Ří 10:13, pak je tímto „Pánem“ Bůh Jehova. Myšlenka by pak byla stejná jako ta vyjádřená v Ří 3:29​—existuje jeden Bůh nad Židy i pohany. Toto je příklad toho, jak Překladatelský výbor Nového světa zkoumal kontext každého výskytu slova Kyʹri·os (Pán), aby určil, kde obnovit Boží jméno. Pokud hebrejský pozadí a kontext neposkytují jasnou oporu pro obnovení Božího jména, výbor ponechal překlad „Pán“, aby nepřekročil hranice překladatele a nevnutil vlastní výklad.​—Viz Příloha C1.

každý, kdo: Pavel zde cituje z Jl 2:32. V předchozím verši Pavel říká, že „není žádný rozdíl mezi Židem a Řekem“ a že „je tentýž Pán nade všemi, který je bohatý ke všem, kdo ho vzývají“. Slovo „každý“ v tomto kontextu dále zdůrazňuje Boží nestrannost vůči Židům i pohanům.

vzývá Jehovovo jméno: Vzývat Jehovovo jméno má širší význam a zahrnuje více než jen znalost a používání Božího osobního jména. Výraz „vzývat [něčí] jméno“ má svůj původ v hebrejských Písmech. Pavel zde cituje z Jl 2:32, kde kontext zdůrazňuje upřímnou lítost a důvěru v Jehovovo odpuštění. (Jl 2:12, 13) O letnicích roku 33 n. l. Petr citoval stejné Joelovo proroctví a vyzval své posluchače, aby činili pokání a jednali, aby získali Jehovovu přízeň. (Sk 2:21, 38) Jiné pasáže ukazují, že vzývat Boží jméno zahrnuje poznání Boha, důvěru v něj a hledání jeho pomoci a vedení. (Ža 20:7; 99:6; 116:4; 145:18) V některých kontextech může vzývat Jehovovo jméno znamenat oznamovat jeho jméno a vlastnosti. (1Mo 12:8; srovnej 2Mo 34:5, kde je stejný hebrejský výraz přeložen jako „vyslovil Jehovovo jméno“.) Ve verši, který následuje po Ří 10:13, Pavel spojuje vzývání Boha s vírou v něj.​—Ří 10:14.

Jehovovo jméno: Pavel zde cituje z Jl 2:32, kde se vyskytuje výraz „Jehovovo jméno“. Toto spojení hebrejského slova pro „jméno“ a Tetragrammatonu se v hebrejských Písmech objevuje více než 90krát. Některé příklady jsou 1Mo 12:8; 2Mo 33:19; 34:5; 5Mo 28:10; 32:3; Jób 1:21; Ža 118:26; Př 18:10; Mi 4:5. O tomto hebrejském výrazu jedna referenční práce říká, že „znamená nejen jméno, ale [Jehovovu] celou bytost a moc“. Použití genitivu „jméno Jehovy“ namísto „jméno Jehova“ naznačuje, že jeho jméno není používáno jako jakýsi talisman. Boží jméno je spíše spojeno s jeho osobností, způsoby a záměry. Ten, kdo vzývá Jehovovo jméno, tedy musí dělat více než jen znát a používat toto jméno. Musí poznat Osobu za tímto jménem, uctívat ji a žít v souladu s jejími způsoby. Vzývat Jehovovo jméno také zahrnuje projevování víry v něj, jak ukazuje Ří 10:14.

Jehova: V tomto citátu z Jl 2:32 se v původním hebrejském textu vyskytuje Boží jméno, reprezentované čtyřmi hebrejskými souhláskami (přepisovanými jako JHVH). Tento citát se také objevuje ve Sk 2:21 v Petrově řeči o letnicích.​—Viz Příloha C.

Jak krásné jsou nohy: Pavel zde cituje Iz 52:7. Písmo běžně používá části lidského těla k reprezentaci celé osoby. Izaiáš obrazně mluví, jako by posel přicházel k Jeruzalému z blízkých judských hor. Z takové vzdálenosti by nebylo možné vidět poslovy nohy, takže důraz je zde kladen na příchod posla. „Nohy“ zastupují posla a jeho úsilí hlásat dobrou zprávu. Bůh považoval „nohy“ Ježíše a jeho učedníků za krásné, neboli drahocenné, protože naplnili toto proroctví a přinesli „radostnou zprávu o dobrých věcech“.​—Viz studijní poznámku k těm, kdo oznamují radostnou zprávu o dobrých věcech v tomto verši.

ti, kdo oznamují radostnou zprávu o dobrých věcech: Pavel cituje Iz 52:7, který zmiňuje „toho, kdo přináší dobrou zprávu“ v jednotném čísle. Během babylonského zajetí musel být posel přicházející k Jeruzalému se zprávou o osvobození vítaným pohledem. Nicméně Izaiášovo proroctví nachází větší naplnění v Ježíši Kristu, největším hlasateli radostné zprávy. Pavel dále rozšiřuje aplikaci Izaiášova výroku tím, že odkazuje na „ty [množné číslo], kdo oznamují dobrou zprávu“. Následováním Ježíše jsou všichni křesťané posly dobré zprávy o pokoji.

Jehovo, kdo uvěřil tomu, co od nás slyšel?: Pavel zde cituje první část Iz 53:1 týkající se Jehovova služebníka a ukazuje, že Izajášovo proroctví se naplnilo v Ježíšovi. Ačkoli příchod a oslavení Ježíše​—Mesiáše​—byla dobrá zpráva, Pavel o nevěřících Židech říká: Ne všichni poslechli tu dobrou zprávu. V Pavlových dnech poměrně málo lidí uvěřilo dobré zprávě o Božím Služebníkovi.​—Pro použití Božího jména zde viz Dodatek C3 úvod; Ří 10:16.

slovo o Kristu: Řecký výraz by mohl být chápán jako „slovo Kristovo“, tedy slovo pronesené Kristem. Kontext však podporuje překlad použitý v hlavním textu, který vyjadřuje myšlenku ‚slova proneseného o Kristovi‘. Některé rukopisy zde uvádějí „slovo Boží“, ale čtení „slovo o [od] Krista“ má silnou podporu v rukopisech.

do celé země jejich zvuk vycházel: Pavel zde cituje Žalm 19:4, který popisuje, jak němý důkaz Božího fyzického stvoření dosahuje celé země. Pavel rozšiřuje aplikaci na kazatelské dílo. Naznačuje, že stejně jako svědectví stvoření dosahuje celé země, až do té míry, že odmítnutí Boha je neomluvitelné (Římanům 1:20), tak rozsáhlé kázání „dobré zprávy“ (Římanům 10:15) o Kristu dalo Židům mnoho příležitostí ji přijmout. Jejich nedostatek reakce byl způsoben nedostatkem víry. Pavel možná také měl na mysli, že němé svědectví stvoření poskytlo neslyšitelné svědectví všem lidem, čímž učinilo popírání Božího Stvořitelství neomluvitelným.​—Viz studijní poznámka k Římanům 1:20.

obydlená země: Zde je řecké slovo pro „obydlenou zemi“ (oi·kou·meʹne) použito v širokém smyslu a odkazuje na zemi jako na místo lidského přebývání. (Lukáš 4:5; Skutky 17:31; Zjevení 12:9; 16:14) V prvním století byl tento termín také používán ve vztahu k rozsáhlé Římské říši, kde byli Židé rozptýleni. (Lukáš 2:1; Skutky 24:5) Pavel zde cituje Žalm 19:4, kde Septuaginta (Žalm 18:5, LXX) používá stejné řecké slovo k překladu hebrejského termínu, který může odkazovat na obydlené oblasti země.

Vztahoval jsem své ruce: Pavel zde cituje z Iz 65:2. Vztáhnout své ruce symbolizuje pozvání nebo prosbu. Podobně jako otec, který se snaží oslovit vzpurného syna, i Jehova obrazně vztáhl své ruce, aby oslovil svůj odbojný národ.