Titovi 1

Pavel: Nebo „Od Pavla.“ Pavlův úvod, který pokračuje až do 4. verše, odpovídá stylu běžnému v antických dopisech. Tyto dopisy obvykle uváděly jméno odesílatele a zamýšleného příjemce (příjemců) a poté obsahovaly pozdrav. (Tit 1:4) V tomto dopise je Pavlův úvod neobvykle dlouhý (v řečtině jedna dlouhá věta sahá od 1. verše do 4. verše). Pavel nejen uvádí své jméno, ale také popisuje své apoštolství a své kázání. I když Pavel adresuje tento dopis jednotlivci – svému spolupracovníkovi Titovi – mohl použít tento delší, formálnější úvod proto, že zamýšlel, aby dopis byl předčítán i dalším lidem. – Viz studijní poznámku k Tit 3:15; srovnej studijní poznámku k Ří 1:1.

otrok Boží: I když otrok zaujímal ve společnosti nejnižší postavení, tento výraz neznamená, že osoba, kterou popisuje, je bezcenná. (Viz studijní poznámku k 1Te 1:9.) Ve skutečnosti Pavel, věrný křesťan, považoval za čest být pokorným služebníkem Nejvyššího Boha a jeho Syna. (Viz studijní poznámku k Ří 1:1.) Jakub, nevlastní bratr Ježíše, se podobně popsal jako „otrok Boha a Pána Ježíše Krista“. (Jk 1:1; srovnej 1Pt 2:16; Zj 7:3.) A Marie reagovala na úkol od Jehovova anděla slovy: „Hle, otrokyně Jehovova!“ – Viz studijní poznámku k Lk 1:38.

apoštol: Viz studijní poznámku k Ří 1:1.

přesné poznání pravdy: Pavel zde spojuje přesné poznání s bohabojností a s nadějí. – Tit 1:2; 2:11, 12; pro rozbor řeckého termínu zde přeloženého jako „přesné poznání“ viz studijní poznámku k Ef 4:13.

bohabojnost: Viz studijní poznámku k 1Tm 4:7.

naděje na věčný život . . . zaslíbený před dávnými časy: Pavel zde mluví o Božím zaslíbení, které bylo dáno „před dávnými časy“. (Srovnej studijní poznámku k 2Tm 1:9.) Možná odkazuje na dobu, kdy Jehova poprvé zamýšlel, aby lidé užívali „věčný život“ na zemi. Nebo může odkazovat na dobu, kdy Jehova poprvé odhalil svůj záměr pro lidstvo. (1Mo 1:27, 28; 2:17) Když Bůh vynesl rozsudek nad vzpurníky v Edenu, nezměnil svůj původní záměr. (Ža 37:29) Tehdy však předpověděl, že zvláštní „potomek“ rozdrtí Satana, a Bible později ukazuje, že tento „potomek“ bude zahrnovat lidi, kteří budou žít navěky v nebi. (1Mo 3:15; srovnej Da 7:13, 14, 27; Lu 22:28-30.) Pavel a další pomazaní křesťané měli takovou nebeskou „naději na věčný život“.​—Viz studijní poznámku k Ef 3:11.

Bůh, který nemůže lhát: Lhaní by odporovalo samotné podstatě „Jehovy, Boha pravdy“. (Ža 31:5) Vše, co Jehova činí, uskutečňuje prostřednictvím svého svatého ducha, který Ježíš označil jako „ducha pravdy“. (Jan 15:26; 16:13) Jehova je zcela odlišný od nedokonalých lidí, protože „Bůh není člověk, aby lhal“. (4Mo 23:19) Navíc Jehova stojí v protikladu k Satanovi, který je „lhář a otec lži“. (Jan 8:44) Pavlův závěr: Protože je pro Boha nemožné lhát, jeho zaslíbení jsou naprosto důvěryhodná.​—Heb 6:18.

našemu Spasiteli, Bohu: Viz studijní poznámku k 1Tm 1:1.

Titus: Řecký křesťan, který úzce spolupracoval s apoštolem Pavlem. Kolem roku 49 n. l. vzal Pavel Tita s sebou do Jeruzaléma, kde bylo rozhodnuto o otázce obřízky. (Sk 15:1, 2; Ga 2:3 a studijní poznámka) O několik let později (kolem roku 55 n. l.) ho Pavel poslal do Korintu, aby pomohl se sbírkou pro potřebné křesťany v Judeji a možná také zjistil, jak korintští křesťané reagovali na apoštolův první dopis. Potěšen Titovou dobrou zprávou Pavel napsal druhý dopis Korinťanům a Titus tento dopis pravděpodobně doručil. (2K 2:13 a studijní poznámka; 2K 7:6, 7, 13–16; 8:1–6, 16, 17, 23; 12:17, 18) Pravděpodobně mezi lety 61 a 64 n. l. Pavel nechal Tita na Krétě, aby „napravil věci, které byly nedostatečné, a ustanovil starší“. (Tit 1:5) Později Pavel požádal Tita, aby se k němu připojil v Nikopoli. (Tit 3:12) Během Pavlova druhého věznění v Římě (kolem roku 65 n. l.) Titus odešel do Dalmácie. (Viz studijní poznámka k 2Tm 4:10.) Pravděpodobně tak učinil s Pavlovým souhlasem; možná ho apoštol dokonce poslal. Je zřejmé, že Titus byl věrným křesťanem, přínosem pro sbory, kde sloužil, a oporou pro Pavla.

pravé dítě: Ve svých dopisech Pavel použil tento láskyplný výraz pouze pro Tita a Timotea. (1Tm 1:2 a studijní poznámka) Pavel možná přímo Titovi oznámil dobrou zprávu. V každém případě Pavel považoval Tita za své duchovní dítě. Tento zvláštní vztah mezi nimi vznikl díky společnému podílu na službě ve prospěch sborů. (2K 8:23) Když Pavel psal tento dopis, znali se s Titem již nejméně 12 let.

Nechť máš nezaslouženou laskavost a pokoj: Viz studijní poznámka k Ř 1:7.

Kristus Ježíš náš Spasitel: V předchozím verši je Bůh nazván „naším Spasitelem“. Někteří z toho usuzují, že Ježíš a Bůh jsou jedno a totéž. Stojí však za povšimnutí, že tento verš zmiňuje „Boha Otce“ a „Krista Ježíše našeho Spasitele“ odděleně. Ježíš je tím, skrze koho Bůh zachraňuje lidstvo od hříchu a smrti, a proto může být i Ježíš označen jako „náš Spasitel“. V Heb 2:10 Pavel nazývá Ježíše „Původcem ... spásy“. A biblický pisatel Juda nazývá Jehovu „jediným Bohem naším Spasitelem skrze Ježíše Krista našeho Pána“, což ukazuje, že Bůh a Kristus spolupracují na uskutečnění spásy. (Ju 25) Pavlova slova tedy nepodporují myšlenku, že „Kristus Ježíš“ a „Bůh Otec“ jsou jedno a totéž.​—Viz studijní poznámka k 1Tm 1:1.

Kréta: Tento ostrov patří mezi větší ve Středozemním moři a nachází se na jižním konci Egejského moře, asi 100 km (62 mil) jihovýchodně od pevninského Řecka. Kréta je dlouhá asi 250 km (155 mil) a v nejširším místě měří 56 km (35 mil). Apoštol Pavel kolem ostrova proplul při své cestě do Říma k prvnímu soudu. (Sk 27:7-9, 12, 13, 21) Zdá se, že po svém prvním uvěznění v Římě se Pavel na Krétu vrátil, tentokrát aby se věnoval kazatelské činnosti. Při odchodu tam nechal Tita, aby v díle pokračoval.​—Viz Příloha B13; Galerie médií, „Skutky apoštolů​—Pavlova cesta do Říma a jeho první uvěznění tam“; „Pavlovy cesty po roce 61 n. l.“

abys uvedl do pořádku: Když Pavel Kréty opouštěl, svěřil Titovi náročný úkol. Titus měl uvést do pořádku, nebo napravit, to, co bylo nedostatečné, či nedokonalé, v krétských sborech. Zbývalo tam ještě mnoho důležité práce, jak naznačuje obsah tohoto dopisu. Pavlovy pokyny zahrnovaly i to, jak správně jednat s těmi, kdo odmítali spolupracovat, podrývali Titovu láskyplnou vedoucí roli nebo dokonce podporovali sekty.​—Tit 1:9; 2:15; 3:10, 11.

ustanov starší: Tato slova ukazují, že Pavel pověřil Tita, aby určil nebo schválil muže, kteří měli převzít vedení v každém sboru. (Heb 13:7, 17) Aby mohli být ustanoveni za starší, museli křesťanští muži splňovat kvalifikace, které Jehova inspiroval Pavla, aby vyjmenoval v následujících verších. (Tit 1:6-9; viz také 1Tm 3:1-7.) Titus, stejně jako další cestující dozorci​—jako Pavel, Barnabáš a zřejmě i Timoteus​—byl oprávněn ustanovovat starší v různých sborech.​—Viz studijní poznámku ke Sk 14:23.

v jednom městě za druhým: Ve starověku byla Kréta proslulá svými četnými městy. Ve skutečnosti, staletí před Pavlovou dobou, řecký autor Homér básnicky psal o „Kréťanech sta měst“. (Ilias, II, 649) Přesný počet měst a městeček na ostrově v prvním století n. l. není znám. Výrazem „v jednom městě za druhým“ Pavel myslí, že Titus měl cestovat po celém ostrově a ustanovovat ve sborech starší, aby učili a pásli křesťany.​—Tit 1:6-9.

bez úhony: Podobné výrazy najdeme v Pavlově prvním dopise Timoteovi.​—1Tm 3:10; viz studijní poznámku k 1Tm 3:2.

muž jedné manželky: Viz studijní poznámku k 1Tm 3:2.

má věřící děti: Křesťanský muž musí správně vést svou rodinu, má-li sloužit jako starší. Pavel říká něco podobného v 1Tm 3:4. (Viz studijní poznámku.) Zde však dodává, že děti staršího by měly být „věřící“. Pavel tím nenaznačuje, že křesťanský otec musí nutit své děti, aby se staly věřícími; to by odporovalo biblickým zásadám o svobodě volby. (5Mo 30:15, 16, 19) Spíše, aby se kvalifikoval jako starší, musí křesťanský otec prokázat, že udělal vše, co bylo v jeho silách, aby svým dětem pomohl stát se věřícími. Pečlivě by následoval Jehovovy pokyny otcům ohledně výchovy dětí.​—5Mo 6:6, 7; viz studijní poznámky k Ef 6:4; Ko 3:21.

prostopášnost: Řecké slovo přeložené jako „prostopášnost“ může být také přeloženo jako „divokost“. Často odkazuje na rozmařilý, marnotratný a nemravný způsob života. (1Pt 4:4) Příbuzné řecké slovo se objevuje v Ježíšově podobenství o marnotratném synovi, který odešel z domova, aby žil „prostopášným životem“, což zahrnovalo promrhání dědictví na prostitutky.​—Lk 15:13 a studijní poznámku, 30.

vzpoura: Jeden lexikon definuje řecké slovo, které zde Pavel používá, jako „odmítání podřízení se autoritě, nekázněné, neposlušné“. Křesťanský muž, který dovolí svým dětem být vzpurnými a nezvladatelnými, by se nekvalifikoval jako dozorce.

jako Boží správce: Zde Pavel popisuje „dozorce“ ve sboru jako „správce“ neboli správce domu. Termín „správce“ označuje někoho, kdo spravuje nebo dohlíží na majetek svého pána a pečuje o ty, kteří patří do domácnosti. Pavel nazval křesťanský sbor „Boží domácností“ ve svém prvním dopise Timoteovi, kde jsou rovněž uvedeny kvalifikace pro dozorce. (1Ti 3:15) Tím, že Pavl popisuje dozorce jako „Božího správce“, zdůrazňuje roli staršího v službě těm, kteří patří do této domácnosti. Jeho práce zahrnuje vedení v učení jak uvnitř, tak i mimo sbor. Takoví správci jsou odpovědní svému pánu, Bohu, za to, jak zacházejí se svou odpovědností.​—Viz studijní poznámky k Lk 12:42; 1K 4:1.

musí být bez úhony: Viz studijní poznámka k 1Ti 3:2.

svéhlavý: Nebo „sobecký; arogantní“. Svéhlavý člověk je odhodlán prosadit svou vůli. Tvrdohlavě lpí na svém vlastním názoru a odmítá zvážit pohledy druhých. Takový postoj by pravděpodobně vedl k tomu, že by byl nespolupracující a necitlivý k pocitům druhých. Pokud by byl takový muž jmenován starším, mohl by způsobit mnoho škody ve sboru.​—Srovnej studijní poznámku k 1Ti 3:3.

prchlivý: Nebo „náchylný k hněvu; popudlivý“. Prchlivý člověk se snadno rozzlobí. Nedokáže ovládat svůj temperament, a častým hněvivým reagováním vytváří nepřátelskou atmosféru, což má za následek mnoho škod. (Př 15:18; 22:24; 25:28; 29:22) Naopak muž, který splňuje kvalifikace staršího, je „rozumný, ne svárlivý“. (1Ti 3:3) Napodobuje Jehovu, který je „pomalý k hněvu“.​—Ex 34:6; Ža 86:15.

nenásilný: Viz studijní poznámka k 1Ti 3:3.

nehrabivý po nepoctivém zisku: Viz studijní poznámka k 1Ti 3:8, kde Pavel používá stejné řecké slovo; viz také studijní poznámka k 1Ti 3:3.

ale pohostinný: Použitím slova „ale“ Pavel signalizuje kontrast; přechází od negativních vlastností, které by muže diskvalifikovaly ze služby staršího, k pozitivním vlastnostem, které starší potřebuje. Pavel tak ukazuje, že aby se muž kvalifikoval jako starší, nestačí, že se vyhýbá špatným vlastnostem; musí také jít příkladem pěstováním ctností, jako je pohostinnost.​—Viz studijní poznámku k 1Tm 3:2.

milovník dobra: Takový člověk miluje vše, co Jehova považuje za dobré. Milovník dobra vidí, oceňuje a chválí dobré v druhých. Také si libuje v konání dobra pro druhé, dokonce jde nad rámec toho, co je od něj požadováno.​—Mt 20:4, 13-15; Sk 9:36; 1Tm 6:18; viz studijní poznámku k Ga 5:22.

rozvážný: Viz studijní poznámku k 1Tm 3:2.

loajální: Dozorce, který je loajální, je nezlomně oddán Jehovovi a věrně se drží zásad Božího Slova. Pevně stojí při svých spoluvěřících v dobách zkoušek a pronásledování. Ačkoli zde použité řecké slovo může vyjadřovat myšlenku být „svatý“ nebo „zbožný“ (jak je překládáno v některých překladech), překlad „loajální“ je dobře podložen. Například toto řecké slovo se často objevuje v Septuagintě k překladu hebrejského slova znamenajícího „loajální“ nebo „věrný“. (2Sa 22:26; Ža 18:25; 97:10) Jedna referenční práce dokonce uvádí, že řecké slovo popisuje „člověka, který je loajální k Bohu“.​—Viz studijní poznámku k 1Tm 2:8.

zdrženlivý: Viz studijní poznámku k Ga 5:23.

pevně se drží věrného slova: Starší by měl lpět na Božím slově jak svým vyučováním, tak svým způsobem života. Když vyučuje před sborem, nespoléhá se na své vlastní nápady, zkušenosti nebo řečnické schopnosti, ale na „věrné slovo“ neboli „důvěryhodné poselství“ obsažené v Písmu. (1K 4:6 a studijní poznámka) Tímto způsobem oslovuje srdce a motivuje posluchače k lásce a službě Jehovovi. (Heb 4:12) Navíc tím, že žije podle biblických zásad, které vyučuje, se vyhýbá jakémukoli nádechu pokrytectví. Starší, který se drží tohoto měřítka, pomáhá sboru zůstat jednotný, aby mohl sloužit jako „sloup a opora pravdy“.​—Viz studijní poznámky k 1Tm 3:2, 15.

umění vyučovat: Viz studijní poznámka k 2Tm 4:2.

povzbuzovat: Nebo „napomínat“.​—Viz studijní poznámka k Ř 12:8.

vzpurní lidé: Pavel zde odkazuje především na určité Židy na Krétě, kteří konvertovali ke křesťanství. Tvrdohlavě lpěli na židovských tradicích a zákonech týkajících se obřízky, které pro Kristovy následovníky nebyly závazné. Takoví „vzpurní lidé“ odmítali respektovat autoritu nebo přijímat pokyny od apoštolů a starších v Jeruzalémě.

marnomluvci: Podle jednoho referenčního díla tento výraz naznačuje, že tito muži „používali působivý jazyk s malým nebo žádným pevným obsahem pravdy“. Byli podvodníci​—úspěšní v oklamání slabých nebo důvěřivých ve sborech.

ti, kteří lpí na obřízce: To znamená někteří z židovských křesťanů na Krétě. Přinejmenším od prvního století př. n. l. existovala na Krétě židovská komunita. Krétským Židům také patřili mezi ty, kteří slyšeli „velkolepé věci od Boha“ o letnicích roku 33 n. l. (Sk 2:11) Nyní někteří židovští křesťané na Krétě trvali na podpoře obřízky, i když svatý duch vedl vládnoucí sbor v Jeruzalémě k vyřešení této otázky asi před 12 až 15 lety (kolem roku 49 n. l.). (Viz studijní poznámka k Ga 2:12.) Titus doprovázel Pavla do Jeruzaléma na toto historické setkání.​—Sk 10:45; 15:1, 2, 7, 22-29; Ga 2:1, 3.

aby jim zavřel ústa: Pavel zde používá řecké sloveso, které podle jednoho lexikonu znamená „‚položit něco na ústa‘ a tím to ovládnout jako pomocí náhubku, uzdy nebo něčeho podobného“. Někteří v sboru šířili falešné učení, dokonce „převraceli celé domácnosti“. Ustanovení starší museli chránit Jehovovo stádo před takovými muži a museli jim „zavřít ústa“ obrazně řečeno tím, že zabránili šíření vzpurných řečí v sboru a jeho nakažení. Starší je mohli umlčet tím, že je přísně pokárali, a pokud to bylo nutné, vyloučením ze sboru ty, kteří ignorovali opakovanou radu a dále šířili falešná učení.​—Tit 1:9, 10, 13; 3:10, 11.

jejich vlastní prorok: Pavel pravděpodobně cituje Epimenida, krétského básníka ze šestého století př. n. l. Řecký výraz zde přeložený jako „prorok“ měl široký význam a někdy byl používán v obecném smyslu jako mluvčí nebo vykladač. Někteří starověcí řečtí autoři skutečně označovali Epimenida za proroka, zatímco jiní stejné slovo používali pro osoby jako básník Homér nebo filozof Diogenes. Pavel rozhodně nenaznačuje, že Epimenides byl inspirovaným Božím prorokem. (2Pt 1:21) Spíše prostě cituje muže, kterého Kréťané respektovali a pravděpodobně by ho přijali jako mluvčího jejich společnosti.

„Kréťané jsou vždy lháři, škodlivá divoká zvířata, líní žrouti“: Ve starověku měli Kréťané pověst nepoctivých lidí. Řecké sloveso, které doslova znamenalo „chovat se (nebo ‚mluvit‘) jako Kréťan“, bylo dokonce někdy používáno ve smyslu lhaní nebo podvádění. Pavel však tuto generalizaci nevztahuje na věrné křesťany na Krétě. (Sk 2:5, 11, 33) Zaměřuje se spíše na určité Kréťany, kteří představovali hrozbu pro tamější sbory. V tomto kontextu mluví o „vzpurných lidech, planých mluvkách a podvodnících“, kteří prosazovali obřízku a rozvraceli domácnosti. (Viz studijní poznámky k Titovi 1:10.) Pavel tedy cituje toto známé rčení, aby zdůraznil svůj argument: Někteří falešní křesťané se mu skutečně přibližovali.

líní žrouti: Řecké slovo pro „žrouta“ doslova znamená „břicho“, což naznačuje osobu, která se soustředí pouze na svůj apetit. Samozřejmě, takoví jedinci nebyli výjimkou pouze na Krétě. (Viz studijní poznámky k Římanům 16:18; Fp 3:19.) Když Pavel cituje tuto část rčení, zřejmě odkazuje na líné, nečinné lidi, kteří chtějí uspokojit své chamtivé choutky, aniž by pracovali.

Toto svědectví je pravdivé: V předchozím verši Pavel pravděpodobně cituje krétského proroka Epimenida, který vyjádřil obecně rozšířený názor. Pavel nemá na mysli, že toto tvrzení platí o všech Kréťanech, ale upozorňuje Tita na určité problémové jedince v sborech, kteří se zjevně chovali tak, jak Epimenides popsal.​—Viz studijní poznámku k Tit 1:12.

důrazně je napomínej: Někteří v krétských sborech popírali zdravé křesťanské učení. Učili své vlastní názory, dokonce „převraceli celé domácnosti“. (Tit 1:9-11) Pavel proto Tita vybízí, aby „důrazně napomínal“ všechny, kteří přijali taková falešná učení a špatné vlastnosti. Slovy „důrazně“ Pavel nevybízí Tita, aby byl nepřiměřeně tvrdý nebo netaktní. (Srovnej 2Tm 2:24.) Místo toho měl Titus být jasný, nebojácný a rozhodný, když se problémem zabýval. (Tit 2:15) Přesto si Titus musel stále uvědomovat svůj cíl, „aby byli zdraví ve víře“. Měl chránit sbor a zastavit šíření odpadlictví.​—Viz studijní poznámky k 1Tm 5:20; 2Tm 3:16.

báje: Řecké slovo myʹthos, které lze definovat jako „legenda, báj . . . fikce, mýtus“, je zde použito v souvislosti s židovskými příběhy. Židé měli bohaté dědictví pravdivých příběhů obsažených v inspirovaných hebrejských Písmech; přesto se „odvrátili od pravdy“ a vymýšleli a šířili své vlastní falešné příběhy.​—Viz studijní poznámky k 1Tm 1:4; 4:7.

příkazy lidí: Nebo „rozkazy lidí“. Tento výraz připomíná slova z Iz 29:13. Ježíš aplikoval Izajášova slova na židovské náboženské vůdce své doby, když řekl: „Učí lidské příkazy jako nauky.“ (Mt 15:9; Mr 7:7) Pavel možná měl na mysli některá z lidských omezení běžných v judaismu. Falešní učitelé tato pravidla podporovali a tvrdili, že lidem pomáhají vést zbožný život. Ve skutečnosti tato pravidla byla v rozporu s „zdravým učením“, které by křesťanům pomohlo zůstat „zdraví ve víře“.​—Tit 1:9, 13; srovnej Kol 2:20-22; 1Tm 4:3-5.

pravda: Pavel zde odkazuje na celé tělo křesťanských nauk, které byly do té doby zjeveny.​—Viz studijní poznámku k Ga 2:5.

Všechno je čisté těm, kdo jsou čistí: Křesťané, kteří udržují své myšlení a jednání v souladu s Božími měřítky, jsou „čistí lidé“. Vědí, které věci Bůh považuje za morálně nebo duchovně čisté a které odsuzuje ve svém inspirovaném Slově. (Mr 7:21-23; Ga 5:19-21) Jsou schopni zachovat „čisté srdce“ a „čisté svědomí“ před Bohem. (1Ti 1:5; 3:9; 2Ti 1:3; Mr 7:15) Slovy „všechno“ Pavel odkazuje na věci, které Bůh neodsuzuje. Pavel staví „čisté lidi“ do kontrastu s nevěřícími, kteří mají poskvrněné svědomí; pro takové „není nic čistého“.

Veřejně prohlašují, že znají Boha: Falešní učitelé v křesťanských sborech na Krétě tvrdili, že znají a uctívají Boha. Avšak znát Boha znamená poslouchat jeho příkazy a chodit po jeho cestách. (Ža 25:4, 5; 1Ja 2:3, 4) Svými skutky, tedy svým jednáním a způsobem života, tito lidé jasně ukázali, že ve skutečnosti jsou neposlušní vůči Bohu a ve skutečnosti ho neznají. V Božích očích byla taková pokrytecká jednání odporná.​—Srovnej Př 17:15.

neschopní jakéhokoli dobrého skutku: Řecké slovo přeložené jako „neschopní“ znamená „nehodný; nekvalifikovaný“. (Ří 1:28; 2Ti 3:8) Doslova vyjadřuje myšlenku „neprošli zkouškou“. V následujících verších (Tit 2:1–3:8) Pavel vysvětluje, jaké dobré skutky Bůh očekává od těch, kdo ho opravdu chtějí potěšit.