Lukáš 3

v 15. roce vlády císaře Tiberia: Císař Augustus zemřel 17. srpna roku 14 n. l. (gregoriánský kalendář). Dne 15. září dovolil Tiberius římskému senátu, aby ho prohlásil císařem. Pokud se roky počítaly od Augustovy smrti, 15. rok Tiberiovy vlády trval od srpna 28 n. l. do srpna 29 n. l. Pokud se počítaly od doby, kdy byl oficiálně prohlášen císařem, 15. rok trval od září 28 n. l. do září 29 n. l. Jan zjevně začal svou službu na jaře (na severní polokouli) roku 29 n. l., což spadá do 15. roku Tiberiovy vlády. V Tiberiově 15. roce bylo Janovi asi 30 let, což byl věk, kdy levitští kněží začínali sloužit v chrámu. (4Mo 4:2, 3) Podobně když byl Ježíš Janem pokřtěn a „začal své dílo“, podle Lk 3:21–23 mu bylo „asi 30 let“. Ježíš zemřel na jaře v měsíci nisanu, takže jeho tříapůlletá služba zjevně začala na podzim, přibližně v měsíci etanimu (září/říjen). Jan byl pravděpodobně o šest měsíců starší než Ježíš a zjevně začal svou službu o šest měsíců dřív než Ježíš. (Lk, kap. 1) Proto je rozumné dojít k závěru, že Jan začal svou službu na jaře roku 29 n. l. (Viz studijní poznámky k Lk 3:23; Jan 2:13).

Herodes: Tedy Herodes Antipas, syn Heroda Velikého. (Viz Slovníček).

byl oblastním vládcem: Doslova „byl tetrarcha“, tedy menší oblastní vládce neboli územní kníže, který vládl jen se souhlasem římských úřadů. (Viz studijní poznámky k Mt 14:1; Mr 6:14).

jeho bratr Filip: Tedy nevlastní bratr Heroda Antipy. Filip byl synem Heroda Velikého a jeho manželky Kleopatry Jeruzalémské. Někdy se mu říká Filip tetrarcha, aby se odlišil od svého nevlastního bratra, který se také jmenoval Filip (někdy nazývaný Herodes Filip) a o kterém se mluví v Mt 14:3 a Mr 6:17. — Viz také studijní poznámku k Mt 16:13.

Itureje: Malé území s proměnlivými a nejasně vymezenými hranicemi, které leželo severovýchodně od Galilejského moře, zjevně v okolí pohoří Libanon a Antilibanon. (Viz Dodatek B10).

Trachonitidy: Název pochází z řeckého kořene znamenajícího „drsný“, což pravděpodobně odkazuje na drsný terén v té oblasti. Trachonitida byla součástí území dříve známého jako Bašan (5Mo 3:3–14). Ležela východně od Itureje a měla rozlohu jen asi 900 km². Severní hranice tohoto území sahaly přibližně 40 km jihovýchodně od Damašku.

Lysanias: Podle Lukášovy zprávy byl Lysanias „oblastním vládcem [doslova „byl tetrarcha“]“ římské oblasti Abilény v době, kdy Jan Křtitel začal svou službu. Nápis nalezený v Abile, hlavním městě Abilény, poblíž syrského Damašku (viz Dodatek B10), potvrzuje, že tetrarcha jménem Lysanias vládl ve stejné době jako římský císař Tiberius. Tento nález vyvrátil tvrzení některých kritiků, kteří trvali na tom, že si Lukáš tohoto Lysania spletl s králem jménem Lysanias, jenž vládl v nedaleké Chalkidě a byl popraven asi roku 34 př. n. l., tedy o desítky let dřív, než o něm Lukáš píše.

Abilény: Římská oblast neboli tetrarchie, pojmenovaná podle svého hlavního města Abily. Ležela v oblasti pohoří Antilibanon severně od hory Hermon. — Viz Slovníček, „Pohoří Libanon“.

předních kněží Annáše a . . . Kaifáše: Když Lukáš určuje začátek služby Jana Křtitele, odkazuje na „dny“, kdy židovské kněžstvo ovládali dva mocní muži. Annáš byl jmenován veleknězem asi v roce 6 nebo 7 n. l. Quiriniem, římským místodržitelem Sýrie, a sloužil přibližně do roku 15 n. l. I poté, co byl Annáš Římany sesazen a už neměl oficiální titul velekněze, zjevně dál uplatňoval velkou moc a vliv jako „bývalý“ velekněz a jako hlavní hlas židovské hierarchie. Pět jeho synů zastávalo úřad velekněze a jeho zeť Kaifáš sloužil jako velekněz asi od roku 18 n. l. do asi roku 36 n. l. Takže i když byl v roce 29 n. l. veleknězem Kaifáš, Annáš mohl být právem označen jako „přední kněz“ kvůli svému dominantnímu postavení. (Jan 18:13, 24;Sk 4:6).

Jan: Jen v Lukášově zprávě je Jan představen jako „Zecharjášův syn“. (Viz studijní poznámku k Lk 1:5.) Také jen Lukáš uvádí, že „dostal … v pustině poselství od Boha“, a používá přitom vyjádření podobné tomu, jaké se v Septuagintě používá o proroku Eliášovi (1Kr 17:2; 21:28 [20:28, LXX]), který Jana předobrazoval. (Mt 11:14; 17:10-13) Všechna tři synoptická evangelia (Matouš, Marek a Lukáš) umisťují Jana „v pustině“, ale Matouš ji upřesňuje jako „judskou pustinu“, tedy obecně neobydlený, pustý východní svah judských hor, který se táhne dolů — s poklesem asi 1 200 m — k západnímu břehu řeky Jordán a k Mrtvému moři. (Viz studijní poznámku k Mt 3:1).

křest na znamení pokání: Viz studijní poznámku k Mr 1:4.

Jehova: V Iz 40:3, který je tady citován, se v původním hebrejském textu vyskytuje Boží jméno, které je vyjádřeno čtyřmi hebrejskými souhláskami (přepisuje se jako JHVH). (Viz Dodatek C.) Lukáš toto proroctví vztahuje na Jana Křtitele. Jan měl „připravit Jehovovu cestu“ tím, že bude předchůdcem Ježíše, který bude svého Otce zastupovat a přijde v Otcově jménu. (Jan 5:43; 8:29) V apoštola Jana evangeliu Jan Křtitel vztahuje toto proroctví na sebe. (Jan 1:23).

Vyrovnejte jeho silnice: Viz studijní poznámku k Mt 3:3.

pokřtít: Nebo „ponořit; namočit“. (Viz studijní poznámku k Mt 3:11).

Potomci zmijí: Viz studijní poznámku k Mt 3:7.

skutky, které odpovídají pokání: Množné číslo řeckého slova pro „ovoce; plody“ (kar·posʹ) je tady použité v přeneseném významu a vztahuje se na důkazy a činy, které by ukazovaly, že ti, kdo Jana poslouchali, změnili smýšlení nebo postoj. – Mt 3:8; Sk 26:20; viz studijní poznámky k Mt 3:2, 11 a Slovníček, „Pokání“.

výběrčí daní: Viz studijní poznámku k Mt 5:46.

vojáci: Zřejmě to byli místní židovští vojáci, kteří mohli vykonávat určitý druh policejní kontroly, vybírat clo nebo jiné daně. Židovští vojáci byli ve smluvním vztahu s Jehovou Bohem. Pokud se chtěli dát pokřtít jako symbol pokání ze hříchů, museli změnit své chování a přestat se dopouštět vydírání a dalších zločinů, pro které byli vojáci pověstní. (srov. „Přinášejte tedy ovoce, které odpovídá pokání.“ (Mt 3:8).)

ani křivě neobviňujte: Řecký výraz přeložený jako „křivě neobviňujte“ (sy·ko·phan·teʹo) je v Lk 19:8 přeložen jako „vymohl“ nebo ve smyslu „vymohl falešným obviněním“. (Viz studijní poznámku k Lk 19:8.) Doslovný význam toho slovesa se vysvětluje jako „brát ukazováním fíků“. Původ tohoto slova se vykládá různě. Podle jednoho vysvětlení byl ve starověkých Athénách zakázaný vývoz fíků z dané oblasti. A tak se člověku, který druhé udával tím, že je obviňoval z pokusu vyvážet fíky, říkalo „ten, kdo ukazuje fíky“. Postupně se tím začal označovat člověk, který druhé křivě obviňuje kvůli zisku, tedy vyděrač.

se svou mzdou: Nebo „s platem; se žoldem“. Tady je ten výraz použitý jako vojenský odborný termín a vztahuje se na vojákův žold, peníze na příděly nebo příspěvek. Původně mohly být součástí vojákova přídělu i potraviny a další zásoby. Židovští vojáci, kteří přišli k Janovi, možná vykonávali určitý druh policejní kontroly, zvlášť v souvislosti s clem nebo výběrem daní. Jan jim tuhle radu mohl dát proto, že většina vojáků dostávala nízký plat, a zřejmě proto měli sklon zneužívat svou moc, aby si příjem vylepšili. Ten výraz se používá také ve spojení „na vlastní náklady“ v 1Ko 9:7, kde Pavel mluví o odměně, na kterou má křesťanský „voják“ nárok.

byli plní očekávání: Nebo „čekali s očekáváním“. Takové očekávání mohlo být výsledkem toho, že andělé oznámili Ježíšovo narození a pastýři pak tuto zprávu rozšířili. (Lk 2:8-11, 17, 18) Později v chrámu o dítěti otevřeně mluvila i prorokyně Anna. (Lk 2:36-38) A také prohlášení astrologů, že přišli vzdát poctu „tomu, kdo se narodil jako král Židů“, zapůsobilo na Heroda, přední kněze, znalce Zákona i na všechny v Jeruzalémě. (Mt 2:1-4).

křtím vás: Viz studijní poznámku k Mt 3:11.

sandálů: Viz studijní poznámku k Mt 3:11.

lopatu k převívání: Viz studijní poznámku k Mt 3:12.

plevy: Viz studijní poznámku k Mt 3:12.

oheň, který není možné uhasit: Viz studijní poznámku k Mt 3:12.

oblastní vládce: Viz studijní poznámku k Mt 14:1.

Zatímco se modlil: Ve svém evangeliu věnuje Lukáš modlitbě zvláštní pozornost. Jen Lukáš zmiňuje řadu Ježíšových modliteb. Například tady doplňuje podrobnost, že Ježíš se v době svého křtu modlil. Některá důležitá slova, která při té příležitosti ve své modlitbě použil, později zřejmě zaznamenal Pavel. (Heb 10:5-9) Další případy, kdy jen Lukáš uvádí, že se Ježíš modlil, jsou Lk 5:16; 6:12; 9:18, 28; 11:1; 23:46.

nebe: Viz studijní poznámku k Mt 3:16.

otevřelo se nebe: Bůh zjevně způsobil, že Ježíš vnímal nebeské záležitosti, což mohlo zahrnovat i vzpomínky na jeho předlidský život. Ježíšova vlastní vyjádření po křtu, zvlášť jeho důvěrná modlitba v noci Pesachu roku 33 n. l., ukazují, že věděl o své předlidské existenci, vybavoval si, co slyšel a viděl svého Otce říkat a dělat, a pamatoval si slávu, kterou sám v nebi měl. (Jan 6:46; 7:28, 29; 8:26, 28, 38; 14:2; 17:5) Je možné, že tyto vzpomínky byly Ježíšovi navráceny v době jeho křtu a pomazání.

jako holubice: Holubice se používaly při posvátných úkonech a měly i symbolický význam. Přinášely se jako oběti. (Mr 11:15; Jan 2:14-16) Symbolizovaly nevinnost a čistotu. (Mt 10:16) Holubice, kterou Noe vypustil, přinesla zpátky do archy olivový list, což ukazovalo, že vody potopy opadají (1Mo 8:11) a že se blíží doba odpočinku a pokoje (1Mo 5:29). Proto Jehova při Ježíšově křtu možná použil holubici, aby upozornil na Ježíšovu úlohu jako Mesiáše, čistého a bezhříšného Božího Syna, který obětuje svůj život za lidstvo a položí základ pro období odpočinku a pokoje během své vlády jako Král. Způsob, jakým na Ježíše při křtu „sestoupil na něj svatý duch“, neboli Boží činná síla, mohl vypadat jako třepotání holubice, když se blíží k místu, kde usedne.

z nebe zazněl hlas: První ze tří případů v evangeliích, kdy je uvedeno, že Jehova promluvil k lidem slyšitelným hlasem. (Viz studijní poznámky k Lk 9:35; Jan 12:28).

Ty jsi můj ... Syn: Viz studijní poznámku k Mr 1:11.

Máš moje schválení: Viz studijní poznámku k Mr 1:11.

zahájil svou službu: Nebo „začal svou službu; začal učit“. Doslova „začal; odstartoval“. Lukáš používá stejný řecký výraz ve Sk 1:21, 22 a 10:37, 38, když mluví o začátku Ježíšovy pozemské služby. Jeho veřejná služba zahrnovala kázání, vyučování a získávání učedníků.

byl, jak se domnívali, synem Josefa: Josef byl ve skutečnosti Ježíšovým adoptivním otcem, protože Ježíš byl zplozen svatým duchem. Lidé v Nazaretu ale viděli, jak Josef a Marie Ježíše vychovávají, a proto ho přirozeně považovali za Josefova syna. Naznačují to i jiné verše, například Mt 13:55 a Lk 4:22, kde obyvatelé Nazaretu o Ježíšovi mluví jako o „synu tesaře“ a „synu Josefa“. Při jedné příležitosti lidé, kteří se nad Ježíšem pohoršovali, řekli: „Copak to není Ježíš, syn Josefa, jehož otce i matku známe?“ (Jan 6:42) A Filip řekl Natanaelovi: „Našli jsme . . . Ježíše, syna Josefa.“ (Jan 1:45) Lukášova zpráva tady potvrzuje, že označení „syn Josefa“ vyjadřovalo jen tehdejší názor.

jak se domnívali: Případně „jak to bylo stanoveno zákonem“. Takový překlad navrhlo několik badatelů, protože řecký výraz tuto myšlenku připouští. V tomto kontextu by to znamenalo, že to bylo právně uznané podle rodokmenů, které byly tehdy k dispozici. Překlad v hlavním textu Překladu nového světa ale podporuje většina badatelů.

Josefa, syna Heliho: Podle Mt 1:16 „Jakub se stal otcem Josefa, manžela Marie“. U Lukáše je Josef nazván „synem Heliho“, což zjevně znamená, že byl Heliho zetěm. (Podobný případ je v studijní poznámce k Lk 3:27.) Když Židé sledovali pokrevní linii od dědečka k vnukovi přes dceru, bylo zvykem soustředit se v rodokmenech na muže. To může vysvětlovat, proč Lukáš vynechává jméno dcery a uvádí jejího manžela jako syna. Lukáš zjevně sleduje Ježíšův původ přes Marii, takže Heli byl nejspíš Mariin otec a Ježíšův dědeček z matčiny strany. (Viz studijní poznámky k Mt 1:1, 16; Lk 3:27).

Zerubbabel, syn Šealtiela: I když je Zerubbabel často označován jako „syn Šealtiela“ (Ezr 3:2, 8; 5:2; Ne 12:1; Ag 1:1, 12, 14; 2:2, 23; Mt 1:12), na jednom místě je ztotožněn jako jeden z „synů Pedajáše“, bratra Šealtiela. (1Pa 3:17–19) Zerubbabel byl pravděpodobně Pedajášovým vlastním synem, ale zdá se, že byl právně považován za syna Šealtiela. Pokud Pedajáš zemřel, když byl jeho syn Zerubbabel ještě chlapec, mohl se ho ujmout Pedajášův nejstarší bratr Šealtiel a vychovávat ho jako vlastního syna. Nebo pokud Šealtiel zemřel bezdětný a Pedajáš za něj uzavřel levirátní sňatek, syn, kterého měl Pedajáš se Šealtielovou manželkou, by byl považován za Šealtielova zákonného dědice.

Šealtiel, syn Neriho: Podle 1Pa 3:17 a Mt 1:12 byl Šealtiel synem Jechonjáše, ne Neriho. Je možné, že se Šealtiel oženil s Neriho dcerou, a stal se tak jeho zetěm, a proto mohl být nazýván „syn Neriho“. V hebrejských rodokmenech nebylo neobvyklé mluvit o zeti jako o synovi. Podobně Lukáš zřejmě nazval Josefa „synem Heliho“, Mariina otce. (Viz studijní poznámka k Lk 3:23).

Ježíše: Nebo „Jozue (Ješua)“. Některé starověké rukopisy tady uvádějí „Jose(s)“. (Viz studijní poznámku k Mt 1:21).

Natan: Davidův syn s Bat-šebou, od kterého Marie pocházela. (2Sa 5:13, 14; 1Pa 3:5) V Křesťanských řeckých písmech je zmíněn jen tady. Lukášův rodokmen Ježíše se liší od Matoušova, ale rozdíl v téměř všech jménech v Lukášově záznamu se dá vysvětlit, když si uvědomíme, že Lukáš sledoval rodovou linii přes Davidova syna Natana, zatímco Matouš ji sledoval přes Davidova syna Šalomouna. (Mt 1:6, 7) Lukáš zjevně uvádí Mariin původ, a tak ukazuje Ježíšův přirozený původ od Davida, zatímco Matouš ukazuje Ježíšovo zákonné právo na Davidův trůn tím, že ho odvozuje od Šalomouna přes Josefa, který byl Ježíšovým zákonným otcem. Matouš i Lukáš ukazují, že Josef byl Ježíšovým adoptivním otcem. (Viz studijní poznámky k Mt 1:1, 16; Lk 3:23).

Salmon: V některých starověkých rukopisech je v řečtině jeho jméno napsáno jako „Sala“ a v jiných jako „Salmon“. Salmon se oženil s Rachab z Jericha a měl s ní syna Boaze. (Rut 4:20-22; Mt 1:4, 5) V 1Pa 2:11 je jeho jméno zapsáno jiným hebrejským pravopisem. Říká se tam: „Salma se stal otcem Boaze.“

Arni: Jde o variantní podobu jména Ram (řecky A·ramʹ), které se objevuje v Mt 1:3, 4. V 1Pa 2:9 je Ram uveden jako jeden z „Hecronových synů“ a v Rut 4:19 se píše: „Hecron se stal otcem Rama.“ Některé rukopisy tady v Lukášově zprávě používají „Ram“, ale pro použití variantní podoby „Arni“ existuje dobrá rukopisná opora.

syna Kainana: Některé starověké rukopisy tady vynechávají slova „syna Kainana“. Toto vynechání je v souladu s masoretským textem v 1Mo 10:24 a 1Mo 11:12, 13 a také v 1Pa 1:18, kde je Šelach uveden jako syn Arpakšada. Jméno Kainan se ale v těchto rodokmenech objevuje v dochovaných opisech řecké Septuaginty, například v Codexu Alexandrinus z pátého století n. l. Za zahrnutí výrazu „syna Kainana“ se navíc staví velké množství rukopisů Lukášova evangelia, a proto je v většině překladů Bible ponechán.

syn Adama: Lukáš sleduje Ježíšův rodokmen až k Adamovi, praotci celého lidstva. To odpovídá Lukášovu záměru napsat dobrou zprávu pro všechny lidi a oslovit jak Židy, tak nežidy. Matouš naproti tomu, který zřejmě napsal své evangelium zvlášť pro Židy, sleduje Ježíšův rodokmen jen k Abrahamovi. Univerzální záběr Lukášova evangelia je vidět i v tom, že zaznamenal, jak Kristovo poselství a skutky mohly přinést dobro bez ohledu na to, z jakého prostředí člověk pocházel — malomocný Samaritán, bohatý výběrčí daní, a dokonce i odsouzený zločinec, který umíral na kůlu. (Lk 17:11-19; 19:2-10; 23:39-43).

Adam, syn Boží: Tato zmínka se vrací k původu lidstva a je v souladu se zprávou z Genesis, že první člověk byl stvořen Bohem a k Božímu obrazu. (1Mo 1:26, 27; 2:7) Toto prohlášení také vrhá světlo na další inspirované výroky, například na Ří 5:12; 8:20, 21; a na 1Ko 15:22, 45. V kontextu Lukášova rodokmenu to dobře zapadá k závěru: „…syna Adama, syna Božího.“