Jan 10

protože znají jeho hlas: Opakovaná pozorování týkající se pasení ovcí na Blízkém východě potvrzují, že ovce mají úžasnou schopnost rozlišit hlas svého vlastního pastýře od hlasu jiných pastýřů nebo cizích lidí. Jak Ježíš naznačil, pastýři dávali jméno každé ovci, i když byla stáda velká. (Jan 10:3, 27) Ovce tak už od raného věku slýchaly pastýřův hlas, jak je volá jménem, když je vedl a učil. Pastýři navíc používali osobité zvuky, aby se odlišili od jiných pastýřů. Učili ovce reagovat na různá volání neboli hlasové pokyny, aby je chránili před nebezpečím nebo je vedli na dobré pastviny a k vodě. Dá se tedy říct, že ovce svého pastýře znají podle jeho jedinečného hlasu — nejen v tom smyslu, že jeho hlas dokážou odlišit od jiných hlasů, ale také v tom smyslu, že v něm rozpoznávají jeho něžnou péči a ochranu, kterou jim projevuje jednotlivě i jako stádu.

nikdy nenásledují: Použití dvou řeckých záporů se slovesem vyjadřuje důrazné odmítnutí určité myšlenky a živě zdůrazňuje trvalou platnost Ježíšových slov. V této souvislosti výraz „cizího člověka“ označuje někoho, koho ovce neznají.

přirovnání: Jan je jediný pisatel evangelia, který používá řecké slovo pa·roi·miʹa. (Jan 10:6; 16:25, 29) Významově se podobá řeckému slovu pa·ra·bo·leʹ („znázornění“ nebo „podobenství“), které se běžně vyskytuje v ostatních evangeliích, ale v Janově zprávě se nepoužívá vůbec. (Viz studijní poznámku k Mt 13:3.) Slovo pa·roi·miʹa může také vyjadřovat myšlenku přirovnání nebo analogie. Petr použil stejný výraz v souvislosti s „příslovím“ o psu, který se vrací ke svým zvratkům, a o prasnici, která se znovu válí v blátě. (2Pe 2:22) Stejné podstatné jméno se v řecké Septuagintě používá jako název knihy Přísloví.

dobrý: Nebo „vynikající; skvělý“. Řecké slovo ka·losʹ může označovat něco, co je samo o sobě dobré a krásné, něco vysoké kvality. Například se používá ve spojení s „dobrým ovocem“, „dobrou půdou“ a „dobrými perlami“. (Mt 3:10; 13:8, 45) V tomto kontextu vyjadřuje, že Ježíš je „dobrý pastýř“ v tom smyslu, že je vynikající, výjimečný, skvělý pastýř.

život: Nebo „duše“. Význam řeckého slova psy·kheʹ, které se tradičně překládá jako „duše“, je potřeba určit podle kontextu. Tady se vztahuje na Ježíšův život, který jako „dobrý pastýř dává za ovce svůj život“, tedy dobrovolně obětuje, ve prospěch svých ovcí.—Viz Slovníček „Duše“.

nádeník: Stádo ovcí bylo cenným majetkem, a proto se o tyto zranitelné tvory často staral majitel, jeho děti nebo nějaký příbuzný. (1Mo 29:9; 1Mo 30:31; 1Sa 16:11) Majitel si ale mohl také někoho najmout, aby se o ovce staral. Nádeníci však často byli motivováni spíš mzdou než věrností majiteli nebo opravdovým zájmem o ovce. (Srovnej Job 7:1, 2.)

V Písmu se pastýřská péče používá i v přeneseném smyslu pro starost o Boží služebníky podobné ovcím – pro jejich ochranu a „krmení“. (1Mo 48:15) Duchovní pastýři v křesťanském sboru se musí vyhýbat postoji, jaký ukazuje „nádeník“, který „vidí přicházet vlka a opustí ovce a uteče“. (Jan 10:13) Místo toho se snaží napodobovat Jehovův příklad jako starostlivého Pastýře svého lidu (Ža 23:1-6; 80:1; Jer 31:10; Ez 34:11-16) a také sebeobětující lásku, kterou projevil Ježíš, „znamenitý pastýř“. (Jan 10:11, 14; Sk 20:28, 29; 1Pe 5:2-4).

život: Nebo „duše“. (Viz studijní poznámku k Jan 10:11). (V tomto verši Ježíš říká: „A dávám za ovce svůj život.“)

přivést: Nebo „vést“. Řecké sloveso aʹgo, které je tady použité, může podle kontextu znamenat „přivést (dovnitř)“ nebo „vést“. Jeden řecký rukopis datovaný přibližně do roku 200 n. l. používá příbuzné řecké slovo (sy·naʹgo), které se často překládá jako „shromáždit“. Ježíš jako Vynikající pastýř shromažďuje, vede, chrání a krmí ovce, které patří do „tohoto ovčince“ (označované také jako „malé stádo“ v Lk 12:32), i své „jiné ovce“. Ty pak tvoří „jedno stádo“ pod „jedním pastýřem“. Tento slovní obraz zdůrazňuje jednotu, kterou se budou Ježíšovi následovníci těšit.

naslouchat: Řecké slovo přeložené jako „naslouchat“ tady nese význam „věnovat pozornost, porozumět a jednat podle toho“.

život: Nebo „duši“. Význam řeckého slova psy·kheʹ, které se tradičně překládá jako „duše“, je potřeba určit podle kontextu. Tady se vztahuje k Ježíšovu životu, kterého se byl ochotný vzdát, neboli ho dobrovolně dát jako oběť. – Viz Slovníček, „Duše“.

Svátek zasvěcení: Hebrejský název tohoto svátku je Chanuka (chanuk·kahʹ), což znamená „inaugurace; zasvěcení“. Trval osm dní a začínal 25. dne měsíce kislev, blízko zimního slunovratu (viz studijní poznámku k výrazu „Bylo to v zimě“ v tomto verši a Dodatek B15). Připomínal znovuzasvěcení jeruzalémského chrámu v roce 165 př. n. l. Syrský král Antiochos IV. Epifanés projevil pohrdání Jehovou, Bohem Židů, tím, že jeho chrám znesvětil. Například postavil oltář na vrch velkého oltáře, na kterém se dříve přinášela každodenní zápalná oběť. Dne 25. kislevu roku 168 př. n. l. Antiochos, aby Jehovův chrám úplně znesvětil, obětoval na oltáři prase a vývarem z jeho masa nechal pokropit celý chrám. Spálil chrámové brány, strhl kněžské komory a odnesl zlatý oltář, stůl s předkladnými chleby a zlatý svícen. Potom Jehovův chrám znovu zasvětil pohanskému bohu Diovi Olympskému. O dva roky později Juda Makabejský dobyl město i chrám zpět. Když byl chrám očištěn, došlo 25. kislevu roku 165 př. n. l. k jeho znovuzasvěcení – přesně tři roky poté, co Antiochos přinesl na oltáři Diovi svou odpornou oběť. Potom se znovu začaly přinášet Jehovovi každodenní zápalné oběti. V inspirovaných Písmech není žádné přímé prohlášení, že Jehova dal Judovi Makabejskému vítězství a vedl ho k obnově chrámu. Jehova ale používal i muže z cizích národů, například perského Kýra, aby uskutečnil určité záměry související s uctíváním. (Iz 45:1) Je tedy rozumné dojít k závěru, že Jehova mohl použít muže ze svého oddaného lidu, aby vykonal jeho vůli. Písma ukazují, že chrám musel stát a fungovat, aby se mohly splnit proroctví o Mesiášovi, jeho službě a jeho oběti. Také levitské oběti se měly přinášet až do doby, kdy Mesiáš předloží větší oběť – svůj život za lidstvo. (Da 9:27; Jan 2:17; Heb 9:11-14) Kristovi následovníci nedostali příkaz, aby Svátek zasvěcení slavili. (Kol 2:16, 17) Neexistuje ale žádný záznam o tom, že by Ježíš nebo jeho učedníci slavení tohoto svátku odsuzovali.

Bylo to v zimě: Odkazuje to na poslední zimu Ježíšovy služby, v roce 32 n. l. Svátek zasvěcení připadal na měsíc kislev, devátý měsíc, který odpovídá listopadu/prosinci. V roce 32 n. l. připadl první den svátku, 25. kislev, na polovinu prosince. (Viz Dodatek B15.) Židé běžně věděli, že tento svátek se koná v zimě. Zmínka „Bylo to v zimě“ tedy mohla zdůraznit počasí jako důvod, proč si Ježíš pro vyučování vybral chráněné místo, „Šalomounovu kolonádu“. (Jan 10:23) Toto místo poskytovalo v zimě ochranu před silným východním větrem. (Viz Dodatek B11).

nás budeš držet: Nebo „budeš držet naše duše“. Význam řeckého slova psy·kheʹ, které se tradičně překládá jako „duše“, je potřeba určit podle kontextu. V některých souvislostech se může používat jako ekvivalent osobního zájmena. Další příklady takového použití v Křesťanských řeckých písmech jsou Mt 12:18; 26:38 a Heb 10:38, kde „má psy·kheʹ (duše)“ může být přeloženo jako „já“. — Viz Slovníček, „Duše“.

Ty, které mi dal můj Otec, jsou cennější než všechno ostatní: U této věty se v řeckých rukopisech a v překladech do jiných jazyků objevují mírně odlišná znění. Některé rukopisy mají znění, které lze přeložit: „Můj Otec, který mi je dal, je větší než všichni ostatní“, ale mnoho badatelů se domnívá, že znění použité v hlavním textu bylo pravděpodobně původní.

jedno: Nebo „v jednotě“. Ježíšův výrok „Já a Otec jsme jedno“ ukazuje, že on a jeho Otec jsou jednotní v ochraně těch, kdo jsou jako ovce, a ve vedení k věčnému životu. Takové pastýřské vedení je společným úkolem Otce i Syna. Oba mají o ovce stejný zájem a nedovolí, aby je někdo vyrval z jejich ruky. (Jan 10:27-29; srovnej Ez 34:23, 24.)

V Janově evangeliu se často zmiňuje jednota ve společenství, vůli a záměru mezi Otcem a Synem. Řecké slovo, které je tady přeložené jako „jedno“, není v mužském rodě (což by vyjadřovalo „jednu osobu“), ale ve středním rodě (což vyjadřuje „jednu věc“). To podporuje myšlenku, že Ježíš a jeho Otec jsou „jedno“ v jednání a spolupráci, ne v osobě. (Jan 5:19; 14:9, 23)

Že Ježíš nemluvil o rovnosti v božství, ale o jednotě v záměru a jednání, potvrzuje srovnání slov zaznamenaných tady s jeho modlitbou zapsanou v 17. kapitole Jana. (Jan 10:25-29; 17:2, 9-11) Je to zvlášť zřejmé, když se modlí, aby jeho následovníci „byli jedno, stejně jako my jsme jedno“. (Jan 17:11) Takže druh jednoty, o které se mluví v 10. kapitole i v 17. kapitole, je stejný. (Viz studijní poznámky k Jan 17:11, 21; 1Ko 3:8).

ve vašem zákoně: Tady se tím myslí celé Hebrejské Písmo, ne jen Mojžíšův Zákon. Následující citát je převzatý z Ža 82:6. Slovo „zákon“ je použité ve stejném významu i v Jan 12:34; 15:25.

bohové: Nebo „božské bytosti“, „bohu podobní“. Ježíš tu cituje Ža 82:6, kde se hebrejské slovo ʼelo·himʹ (bohové) používá o lidech, o lidských soudcích v Izraeli. Byli „bohové“ v tom smyslu, že zastupovali Boha a mluvili jeho jménem. Podobně bylo Mojžíšovi řečeno, že má pro Árona a pro faraona „sloužit jako Bůh“. — 2Mo 4:16, pozn.; 7:1, pozn.

v jednotě s: Dosl. „v“. V tomto kontextu se řecká předložka en používá k vyjádření těsného spojení. Takové použití této předložky je obzvlášť pozoruhodné ve spisech Jana a Pavla. (Ga 1:22; 3:28; Ef 2:13, 15; 6:1) V 1Ja 3:24 a 4:13, 15 popisuje vztah křesťana k Bohu. Překlad „v jednotě s“ navíc podporuje i to, jak je tato předložka použita v Jan 17:20-23, kde se vyskytuje pětkrát.