Římanům 8

zákon ducha . . . zákon hříchu a smrti: V tomto kontextu „zákon“ neodkazuje na nějaký konkrétní zákon nebo pravidlo, jako jsou ta, která se nacházejí v Mojžíšově zákoně. Tento výraz je tu spíš použit v širším smyslu jako zásada, která usměrňuje jednání člověka – silný vliv, který podobně jako zákon vede lidi k tomu, aby jednali určitým způsobem. (Viz studijní poznámka k Ří 2:12.) Pavel dává do protikladu „zákon ducha, který dává život těm, kdo jsou v jednotě s Kristem Ježíšem“, tedy zákon neboli silný vliv Božího ducha, který vede k životu, a „zákon hříchu a smrti“, tedy zákon neboli silný vliv padlého těla, který vede k hříchu a smrti. Všichni Adamovi potomci v sobě samozřejmě cítí silný vliv „zákona hříchu“, který je táhne k tomu, co je špatné. (Ří 7:23) Můžou se ale rozhodnout, že se nechají ovlivňovat „zákonem“ Božího ducha, a ne tělesnými touhami, a tak budou svoje jednání směrovat pozitivním směrem. (Ří 7:21-25)

kvůli slabosti těla: Tedy kvůli nedokonalému tělu těch, kdo se snažili dodržovat Mojžíšův Zákon. I velekněží byli nedokonalí, a proto nebyli schopni přinést odpovídající oběť za hřích. Zákon tedy nemohl zachránit hříšníky. Spíš poukazoval na slabosti nedokonalých lidí, kteří se ho snažili dodržovat. (Ří 7:21-25; Heb 7:11, 28; 10:1-4) V tomto ohledu byl Zákon „kvůli slabosti těla“ slabý.

tělo: Bible používá výraz „tělo“ různými způsoby. Může označovat lidi z masa a krve, aniž by to mělo nějakou souvislost s hříchem nebo nedokonalostí. (Jan 1:14; 3:6; 17:2) Často ale označuje lidi v jejich nedokonalém, hříšném stavu, jako je to i v tomto kontextu. V předchozích kapitolách Pavel spojuje „život v souladu s tělem“ s „hříšnými vášněmi“, které „působily v [jejich] tělech“. (Ří 6:19; 7:5, 18, 25) V následujících verších (Ří 8:5-13) Pavel staví hříšné tělo do protikladu k duchu, tedy k Božímu svatému duchu. — Další významy výrazu „tělo“ najdeš v studijní poznámce k Ří 1:3; Ří 2:28.

zaměřují se v mysli na: Řecké sloveso phro·neʹo v podstatě znamená „myslet; být určitým způsobem smýšlející; mít určitý duševní postoj“. (Mt 16:23; Ří 12:3; 15:5) V tomto kontextu vyjadřuje myšlenku, že člověk svou mysl k něčemu obrací, soustředí se na to a možná o to i usiluje. Pavlovo použití tohoto výrazu tady ukazuje, že způsob, jak člověk přemýšlí, výrazně ovlivňuje to, jak jedná a jak žije. Tento výraz popisuje, jak si člověk záměrně volí směr svého života — jestli tělesný, nebo duchovní. (Význam slov tělo a duch v tomto kontextu najdeš ve studijní poznámce k Ří 8:4.) Jeden znalec k použití tohoto slovesa pro postoj těch, kdo žijí v souladu s tělem, poznamenává: „Zaměřují se v mysli na — nejhlouběji je zajímá, neustále o tom mluví, zabývají se tím a chlubí se tím — věci, které souvisejí s tělem.“ Stejný význam má tento výraz i tehdy, když popisuje, jak ti, kdo žijí v souladu s duchem zaměřují svou mysl na duchovní věci. V následujícím verši Pavel ukazuje rozdílné důsledky pro ty, kdo se v mysli zaměřují na tělo („smrt“), a pro ty, kdo se v mysli zaměřují na ducha („život a pokoj“). (Ří 8:6).

smýšlení zaměřené na: Tento výraz překládá řecké podstatné jméno phroʹne·ma, které se v této souvislosti objevuje třikrát — dvakrát v tomto verši a jednou v Ří 8:7. Jeden slovník ho definuje jako „způsob uvažování, smýšlení (nastavení mysli), … cíl, touha, snaha“. Tento výraz popisuje nejen to, jak člověk věci chápe, ale i jeho vůli neboli přání. Toto podstatné jméno souvisí se slovesem phro·neʹo (použitým v předchozím verši), které znamená „myslet; být určitým způsobem zaměřený; mít určitý duševní postoj“. (Mt 16:23; Ří 12:3; 15:5) Proto „tělesné smýšlení“ (doslova smýšlení zaměřené „na tělo“) znamená soustředit se na tělesné nebo všední touhy a dovolit jim, aby ovládaly člověku myšlení. (1Ja 2:16; viz studijní poznámku k Ří 8:4.) „duchovní smýšlení“ (smýšlení zaměřené „na ducha“) naopak znamená dovolit, aby Boží duch neboli jeho činná síla ovlivňoval a řídil člověku myšlenky, touhy i skutky.

přijetí za syny: Dosl. „ustanovení za syna“ (řecky hui·o·the·siʹa). Pojem „adopce“ byl známý v řeckém i římském světě. Nejčastěji nebyli adoptováni malé děti, ale mladí lidé nebo mladí dospělí. O některých pánech bylo známo, že propustili otroky na svobodu, aby je mohli právně adoptovat. Římský císař Augustus byl označován jako adoptovaný syn Julia Caesara. Pavel používá myšlenku adopce, aby popsal nový postoj těch, které Bůh povolal a vyvolil. Všichni potomci nedokonalého Adama byli otroky hříchu, a proto nemohli být považováni za Boží syny. Ale díky Ježíšově výkupní oběti je Jehova může osvobodit z otroctví hříchu a přijmout je za své syny, takže se stanou spoludědici s Kristem. (Ří 8:14-17; Ga 4:1-7) Pavel zdůrazňuje změnu ve vztahu tím, že říká, že takto přijatí synové volají: „Abba, Otče!“ Bylo nemyslitelné, aby otrok použil takový důvěrný výraz vůči svému pánovi. (Viz studijní poznámku k Abba u tohoto verše.) Jehova rozhoduje, koho chce přijmout za syny. (Ef 1:5) Od chvíle, kdy je pomazává svým duchem, je uznává za své děti. (Jan 1:12, 13; 1Ja 3:1) Musí ale během života na zemi prokázat věrnost, než budou moci plně zakusit výsadu být vzkříšeni k nebeskému životu jako spoludědici s Kristem. (Zj 20:6; 21:7) Proto o nich Pavel mluví jako o těch, kdo „dychtivě čekají na přijetí za syny, na vysvobození z našich těl výkupným“. (Ří 8:23).

Abba: Hebrejské nebo aramejské slovo (přepsané do řečtiny), které se v Křesťanských řeckých písmech vyskytuje třikrát. Doslova znamená „otec“ nebo „ó Otče“ a bylo to láskyplné oslovení, které syn používal vůči milovanému otci. (Viz studijní poznámku k Mr 14:36.) Pavel ho použil tady a také v Ga 4:6 — v obou případech v souvislosti s křesťany, kteří jsou povoláni, aby se stali zplozenými syny Boha. Protože byli nyní přijati za Boží syny, mohli Jehovu oslovovat výrazem, který by otrok nikdy nemohl použít o svém pánovi, pokud by takové přijetí neobdržel. Takže i když jsou pomazaní křesťané „otroky Boha“ a byli „koupeni za cenu“, jsou zároveň syny v domě milujícího Otce. Svatý duch jim dává jasně najevo toto postavení. (Ří 6:22; 1Ko 7:23).

Sám duch svědčí spolu s naším duchem: Řecké slovo pro „duch“ (pneuʹma) se tady vyskytuje dvakrát, ale pokaždé má jiný význam. (Viz Slovníček „Duch“.) Výraz „sám duch“ se vztahuje na Božího svatého ducha neboli činnou sílu. Naproti tomu „náš duch“ označuje převládající duševní postoj pomazaných křesťanů. Boží svatý duch tedy „svědčí“ neboli dosvědčuje spolu s převládajícím postojem pomazaných křesťanů a podněcuje je, aby pozitivně reagovali na to, co Boží inspirované Slovo říká o nebeské naději.

tvorstvo: Veškeré pozemské tvorstvo trpí následky lidské vzpoury v Edenu. V tomto kontextu ale „tvorstvo“ zjevně označuje lidskou rodinu, protože jen lidé můžou „toužebně čekat“, když vyjadřují naději, že budou osvobozeni od následků hříchu a smrti. (Ří 5:12; 8:19) Podle některých znalců řecké slovo přeložené jako „toužebné čekání“ poukazuje na představu člověka, který natahuje krk, aby něco uviděl, nebo dychtivě vyhlíží se zvednutou hlavou.

zjevení Božích synů: Pavel tady označuje „spoludědice s Kristem“ jako „Boží syny“. (Ří 8:17) Budou „zjeveni“, až bude zřejmé, že byli oslaveni a kralují s Kristem Ježíšem v nebi. Protože jsou druhotnou částí slíbeného „potomstva“ (1Mo 3:15), budou mít s Kristem podíl na zničení Satanova ničemného systému věcí (Ří 16:20; Zj 2:26, 27). Ještě víc budou „zjeveni“, když během Kristovy tisícileté vlády budou sloužit jako kněží a předávat lidstvu, které je tady označeno jako „tvorstvo“, užitek z Ježíšovy výkupní oběti. Toto „zjevení Božích synů“ povede k tomu, že lidstvo bude „osvobozeno z otroctví porušitelnosti“ a bude se moct těšit „ze slavné svobody Božích dětí“. (Ří 8:21; Zj 7:9, 10, 14; 20:5; 22:1, 2).

marnosti: Nebo „prázdnotě; nicotnosti; marnivosti; frustraci“. Stejné řecké slovo se v Septuagintě používá jako překlad hebrejského slova heʹvel (doslova označuje pomíjivý „dech“ nebo „páru“). Toto hebrejské slovo se v knize Kazatel objevuje víc než 35krát v takových výrazech jako „ta největší marnost“ a „všechno je marnost“. (Ka 1:2; 2:17; 3:19; 12:8) Šalomoun, pisatel Kazatele, někdy tento výraz použil jako paralelu k vyjádření „honba za větrem“. (Ka 1:14; 2:11) V kontextu Ří 8:20 Pavel popisuje úsilí, které nevede k dosažení cíle ani smyslu. Naděje, o které se tu mluví, ale spočívá v tom, že Bůh vysvobodí lidstvo z „marnosti“, které bylo tvorstvo až dosud podrobeno. (Ří 8:21).

toho, kdo je marnosti podrobil: Tento výraz se nevztahuje ani na Satana, ani na Adama, jak někteří naznačovali, ale na Jehovu Boha. I když Adam a Eva mohli předat jen nedokonalost, hřích a smrt, Jehova jim milosrdně dovolil mít děti. Tím, že to dovolil, Bůh vědomě „podrobil tvorstvo marnosti“. Udělal to však na základě naděje prostřednictvím „potomka“, Ježíše Krista. (1Mo 3:15; 22:18; Ga 3:16) Jistá naděje, kterou Bůh dává, je, že věrní budou nakonec „osvobozeni z otroctví porušitelnosti“. (Ří 8:21).

otroctví porušenosti: Řecký výraz přeložený jako „porušenost“ znamená „rozklad; zhoršování; zničení“. Toto „otroctví porušenosti“ je důsledkem hříchu a vede k tělesné nedokonalosti, stárnutí, nemocem a smrti. Dokonce i dokonalí lidé mají tělo, které může podlehnout porušenosti. Naznačují to Pavlova slova o Ježíšovi: Bůh ho „vzkřísil z mrtvých, aby se už nikdy nevrátil k porušenosti“, tedy aby se už nikdy nevrátil k životu v porušitelném lidském těle. (Sk 13:34) Podobně i dokonalý Adam měl porušitelné tělo, které mohlo zemřít. Poslušnost Bohu by mu ale umožnila žít navždy. Teprve když Adam zhřešil, stal se otroky porušenosti a jejích zhoršujících účinků. Toto otroctví předal všem svým potomkům, lidské rodině. (Ří 5:12) Výraz slavná svoboda Božích dětí se vztahuje na osvobození z takového otroctví a na budoucí výsadu vstoupit do vztahu skutečného synovství s Bohem, jaký měl Adam. (Lk 3:38) Jehova slíbil takovou svobodu a věčný život „tomu, kdo rozsévá s ohledem na ducha“. Naopak „kdo rozsévá s ohledem na své tělo, sklidí ze svého těla porušenost“ a takovou svobodu a věčný život nezíská. (Ga 6:8).

přijetí za syny: Viz studijní poznámku k Ří 8:15.

sám duch za nás naléhavě prosí: Někdy Boží služebníci „ani nevědí, o co se mají modlit“ nebo nevědí, co doopravdy potřebují. Můžou mít pocity, nevyslovené povzdechy nebo myšlenky, které nedokážou jasně vyjádřit slovy. V takových chvílích Jehova používá svého svatého ducha, aby za ně naléhavě prosil neboli se za ně přimlouval v souvislosti s jejich „beze slov naříkáním“. Toto naléhavé prosby zjevně souvisí se slovem od Boha, které bylo napsáno pod vedením ducha. Pavel naznačuje, že pocity a okolnosti křesťanů už byly vyjádřeny v inspirovaných modlitbách a událostech zaznamenaných v Božím slově. Kdykoli tedy křesťané mají takové „beze slov naříkání“, Jehova považuje tyto inspirované myšlenky ze svého Slova za slova, která říkají jeho služebníci, a odpovídá v souladu se svou vůlí. (Ža 65:2; viz studijní poznámku k Ří 8:27).

záměr ducha: Nebo „mysl (myšlenka) ducha“, tedy Božího ducha neboli činné síly. Protože Bůh způsobil, aby jeho duch vedl pisatele Bible k zaznamenání myšlenek obsažených v Písmu, zná záměr těchto myšlenek inspirovaných duchem. Pavel tady ale ukazuje, že jako ten, kdo zkoumá srdce, Bůh dokonce ví, které myšlenky z Písma účinně mluví za jeho pozemské služebníky, když jsou příliš sklíčení na to, aby věděli, za co se modlit. Je to, jako by tyto pasáže inspirované duchem naléhavě prosily neboli se přimlouvaly za Boží svaté. (Ří 8:26) Použití řeckého výrazu pro „mysl“ a slovesa přeloženého jako „naléhavě prosí“ je dalším příkladem toho, že je v Písmu Boží duch personifikován. (Viz studijní poznámku k Jan 14:16).

povoláni podle jeho záměru: Řecké slovo proʹthe·sis, přeložené jako „záměr“, doslova znamená „položení před“. Tento výraz se objevuje také v Ří 9:11; Ef 1:11; 3:11. Protože je jisté, že Boží záměry se uskuteční, může Bůh dopředu vědět a předpovědět, co se stane. (Iz 46:10) Jehova například dopředu věděl, že bude existovat skupina „povolaných“, ale neurčuje předem konkrétní jednotlivce, kteří tuto skupinu budou tvořit. Zároveň podniká kroky, aby se jeho záměry naplnily. (Iz 14:24-27).

byl vzkříšen: Některé rukopisy doplňují „z mrtvých“, ale znění v hlavním textu má silnou rukopisnou oporu.

po Boží pravici: Být po pravici vládce znamenalo mít nejdůležitější postavení hned vedle samotného vládce (Ža 110:1; 1Pe 3:22) nebo být v postavení, ve kterém se těší jeho přízni. (Viz studijní poznámky k Mt 26:64; Sk 7:55).