Hebrejcům 4

zůstává zaslíbení vstupu do jeho odpočinku: Veden svatým duchem Pavel odhaluje, že Boží slova pronesená skrze Davida a zaznamenaná v Ža 95:11 nebyla jen soudem nad jeho vzpurným lidem; jeho slova také obsahovala zaslíbení. Izraelité nedokázali vejít do Božího odpočinku. Ale dopis Hebrejským se nezaměřuje na jejich selhání; spíše představuje zajímavé téma: Zaslíbení vstoupit do jeho odpočinku stále „zůstává“, to znamená, že je otevřené křesťanům. (Viz studijní poznámky k Heb 4:3, 10.) Toto je první z mnoha případů v tomto dopise, kdy Pavel zmiňuje „zaslíbení“, které pochází od Boha. (Některé další příklady najdeme v Heb 6:12, 17; 9:15; 10:36; 11:9.) Tato myšlenka tvoří uklidňující téma. V antické mimobiblické řecké literatuře bylo velmi vzácné číst o bohu, který by lidem dával zaslíbení.

mějme se na pozoru: Dosl., „mějme strach.“ Jeden odborný zdroj vysvětluje, že „strach, který je zde doporučován, je ten, který vede k opatrnosti a pečlivosti.“

nedosáhnout ho: Vzpurní Izraelité selhali v tom, aby jednali v souladu s Božím postupujícím záměrem. Proto přišli o příležitost vejít do Božího odpočinku. Kvůli své vzpurné povaze se diskvalifikovali z vstupu do Zaslíbené země. (Viz studijní poznámka k Heb 3:11.) Pavel vybízí hebrejské křesťany, aby se vyvarovali jednání, které by je připravilo o zaslíbený odpočinek.

nám také bylo zvěstováno dobré poselství: Jehova zvěstoval dobré poselství Izraelitům po Exodu. Mezi jeho sliby bylo, že pokud budou poslušní, vejdou do jeho odpočinku v Zaslíbené zemi a budou mít s ním zvláštní vztah. Časem se měli stát „královstvím kněží“. (Ex 19:5, 6; 23:20–25, 31) Národ však neprojevil víru a byl neposlušný. Proto Jehova tento národ nakonec zavrhl a „dal zvěstovat dobré poselství“ těm, kteří se stali Kristovými pomazanými učedníky. Pokud by projevili víru a byli poslušní, vešli by do Božího odpočinku, těšili by se jeho přízni a stali by se králi a kněžími v nebeském Království.​—1Pt 2:9; Zj 5:10.

nebyli spojeni vírou s těmi, kteří poslouchali: Většina Izraelitů za dnů Mojžíše neměla prospěch ze slova, tedy ze zprávy dobrého poselství, které jim bylo zvěstováno. Izraelité neměli víru jako Jozue a Káleb, kteří patřili k „těm, kteří poslouchali“ zprávu, tedy ji uposlechli. Naproti tomu neposlušní Izraelité odmítli uposlechnout Jehovův příkaz obsadit Zaslíbenou zemi.​—4Mo 14:1–11, 35–38.

my, kdo jsme projevili víru, vstupujeme do odpočinku: Kontext ukazuje, že Pavel odkazuje na den odpočinku, který začal, když Jehova dokončil své stvořitelské dílo. (Heb 4:4, 5, 10) Záznam v Genesis poskytuje klíčový fakt o tom dni: „Bůh sedmý den požehnal a prohlásil ho za svatý.“ (1Mo 2:2, 3) Toto prohlášení znamenalo, že do konce dne odpočinku budou naplněny všechny Jehovovy záměry týkající se země a lidstva. Celé stvoření bude přesně takové, jak to Bůh zamýšlel. Ačkoli vzpoura Satana, Adama a Evy do tohoto dne odpočinku vnesla nesoulad, jejich činy nenarušily Jehovův záměr. Pavlova inspirovaná slova ujišťovala hebrejské křesťany, že mohou vstoupit do Jehovova odpočinku. Mohli se k Jehovovi připojit v jeho odpočinku tím, že poslušně pracovali v souladu s jeho postupujícím záměrem. Například potřebovali důvěřovat Jehovovi a projevovat víru v jeho sliby.​—Heb 3:19; 4:6.

ačkoli jeho díla byla dokončena: Jehovova pozemská stvořitelská díla byla dokončena po stvoření Evy. Pavlova úvaha by se tedy dala shrnout takto: Boží den odpočinku začal před dávnou dobou a od té doby Bůh lidi zve, aby do tohoto odpočinku vstoupili. Ačkoli mnozí odmítají, příležitost „vstoupit do odpočinku“ zůstává otevřená pro ty, kdo projevují víru.

„A Bůh sedmého dne odpočinul od všech svých skutků“: Pavel cituje z 1Mo 2:2, kde se mluví o sedmém dni stvořitelského týdne. V tomto verši hebrejský výraz přeložený jako „začal odpočívat“ naznačuje, že Boží den odpočinku ještě neskončil. Toto porozumění podporují následující body: U všech předchozích stvořitelských dnů je uvedeno, že „byl večer a bylo ráno“, což znamená, že každý následující den skončil. (1Mo 1:5, 8, 13, 19, 23, 31) Avšak o sedmém dni takové tvrzení chybí. Kromě toho v Heb 4:7 Pavel aplikuje výraz „Dnes“, jak je použit v Ža 95:7, na Boží den odpočinku, což ukazuje, že tento den stále trval, když David napsal tento inspirovaný žalm. (Ža 95:7-11; viz studijní poznámku k Heb 4:7.) V souladu s touto úvahou Pavel ukazuje, že sedmý den stále trval i v jeho době a že pro křesťany bylo možné vstoupit „do Božího odpočinku“.​—Heb 4:3, 10, 11.

nevešli pro neposlušnost: V podobném vyjádření v Heb 3:19 Pavel říká, že Izraelité nevešli do Božího odpočinku „pro nedostatek víry“. Jejich nedostatek víry v Jehovovy sliby, že je podpoří a ochrání, je vedl k neuposlechnutí jeho příkazů. Důsledkem této neposlušnosti bylo, že tito vzpurní lidé nevešli do Zaslíbené země a nevešli do Božího odpočinku. (Viz studijní poznámky k Heb 3:11; 4:2.) Bible ukazuje, že uplatňování víry zahrnuje poslušnost.​—Jan 3:16 a studijní poznámka, 36; srovnej Jak 2:20-23.

když o dlouhou dobu později říká v Davidově žalmu: Pavel cituje Žalm 95:7, 8 a připisuje tento žalm Davidovi. (Autor Žalmu 95 není v hebrejském textu uveden, ale řecká Septuaginta má nadpis, který zní: „Chvalozpěv Davidův.“) Tato slova byla skutečně napsána „o dlouhou dobu později“. Za Davidových dnů uplynulo asi 450 let od doby, kdy Bůh prohlásil, že vzpurní Izraelité nevejdou do jeho odpočinku (4Mo 14:22, 23; Heb 3:7, 11; 4:3, 5), a téměř 3 000 let od začátku Božího odpočinkového dne (1Mo 2:2).​—Viz studijní poznámku k Heb 4:4.

Jozue: Jozue, syn Nunův, je zmíněn dvakrát v křesťanských řeckých písmech. (Viz studijní poznámku ke Sk 7:45.) V hebrejštině jeho jméno znamená „Jehova je spása“. (Joz 1:1, pozn. pod čarou.) Řecký ekvivalent tohoto jména je I·e·sousʹ, což se obvykle překládá jako „Ježíš“. (Viz studijní poznámku k Mt 1:21.) Kontext však ukazuje, že v tomto případě se I·e·sousʹ vztahuje k Jozuemu z dávného izraelského národa, který vedl Boží lid do Zaslíbené země. Zde Pavel zdůrazňuje, že pouze skrze Ježíše Krista, vůdce většího než Jozue, se naplní Boží sliby.

mluvil o jiném dni: Ačkoli Jozue uvedl Izraelity do Zaslíbené země, tato země se nestala trvalým místem odpočinku. Po Jozuově smrti se Boží lid opět stal vzpurným. Jejich země byla brzy postižena modlářstvím, válkami a útlakem. (Sd 2:10-15) Izraelité se opět dostali do rozporu s Božím záměrem, a tak nevešli do jeho posvátného dne odpočinku. Jak však Pavel pod inspirací uvádí, Bůh později „mluvil o jiném dni“ odpočinku „v Davidově žalmu“. (Heb 4:7, 8) Jehova tam tento den odpočinku označil jako „dnes“. (Ža 95:7) Tím ukázal, že možnost vstoupit do jeho odpočinku stále trvá. A jak Pavel naznačuje v Heb 4:9, křesťané se této příležitosti musí chopit.​—Viz studijní poznámku k Heb 4:3.

zůstává sabatní odpočinek: Řecký výraz zde přeložený jako „sabatní odpočinek“ (sab·ba·ti·smosʹ) není ten, který se obvykle používá pro „sobotu“. (Viz například Mt 12:1; 28:1 a studijní poznámku; Lk 4:16) Podle jednoho referenčního díla „neodkazuje na ‚sobotní den‘ jako takový“. Spíše „zdůrazňuje slavnostnost a radost, vyjádřenou v uctívání a chvále Boha“. Jiný zdroj jej nazývá „zvláštním obdobím odpočinku pro Boží lid, který je vzorem po tradičním sabatu“. Pavel tedy odkazuje na budoucí čas, kdy by se naplnil skutečný význam sabatu. Jako „Pán sabatu“ by Ježíš poté poskytl úplný odpočinek nebo úlevu od tíživých následků hříchu a smrti. (Mt 12:8 a studijní poznámka) Pavel možná použil tento jedinečný řecký výraz​—který se nikde jinde v řeckých Písmech ani v Septuagintě nevyskytuje​—aby zdůraznil, že nemluví o tradičním židovském sabatu. A jak jinde ukazuje Bible, křesťané nejsou povinni dodržovat doslovný sobotní den.​—Viz Slovníček, „Sabat“; viz také Kol 2:14, 16 a studijní poznámka.

člověk, který vstoupil do Božího odpočinku: Bůh se rozhodl odpočívat tím, že přestal konat pozemská stvořitelská díla. Učinil tak, aby mohl jeho záměr týkající se země dojít slavného naplnění. (1Mo 2:2, 3) Pavel vybízí hebrejské křesťany, aby jednali v souladu s Božím postupujícím záměrem tím, že odpočinou „od [svých] vlastních skutků“, tedy přijetím Božích opatření pro vykoupení skrze Krista. Nemohli si vlastní úsilím, včetně plnění skutků založených na Mojžíšově Zákoně, který byl tehdy již považován za mrtvý, zajistit spravedlnost. (Ří 10:4; Ko 2:13, 14; Heb 7:12; srovnej studijní poznámku k Heb 6:1.) Dále se museli vyvarovat upadnutí do „vzorové neposlušnosti“, kterou projevili nevěrní Izraelité.​—Heb 4:11; viz studijní poznámku k Heb 4:3.

vynasnažme se: Viz studijní poznámka k 2Tm 2:15.

Boží slovo: Kontext ukazuje, že zde „Boží slovo“ odkazuje na Boží poselství vyjadřující jeho záměr, jeho slovo zaslíbení. V předchozích verších (Heb 3:7–4:11) Pavel rozebíral Boží vyjádřený záměr pro Izraelity. Měli se stát jeho zvláštním vlastnictvím a vstoupit do Zaslíbené země, kde by mohli uctívat Boha čistým způsobem a užívat si požehnání, které to přináší. (Ex 3:8; 19:5, 6; 5. Mojžíšova 12:9, 10) Bůh zařídil, aby jeho zaslíbení a jeho záměry byly pod inspirací zaznamenány v jeho psaném Slově, v Bibli. Tedy v širším smyslu lze frázi „Boží slovo“, jak je uvedeno v Heb 4:12, správně aplikovat na Bibli.​—Srovnej 2. Timoteovi 3:16 a studijní poznámku.

Boží slovo je živé: Boží slovo, jeho vyjádřený záměr, je „živé“ v mnoha ohledech. Dříve použil učedník Štěpán podobné vyjádření, když odkazoval na Zákon daný Izraelitům na hoře Sinaj. Štěpán použil výraz „živá posvátná prohlášení [dosl., „živá slova“]“. (Sk 7:38; viz také Římanům 3:2 a studijní poznámku.) Toto „slovo“ neboli poselství dávalo naději na život těm, kteří se rozhodli ho uplatňovat. (5. Mojžíšova 32:47) Také Boží poselství mělo žít v srdcích těch, kteří ho přijali. (5. Mojžíšova 30:14) Nejvýznamnější je, že Jehova Bůh je vždy živý a pracuje na naplnění svého slova; proto jeho slovo trvá, je trvalé a účinné.​—Izajáš 55:10, 11.

má moc: Nebo „je mocné (činné)“. V případě Izraelitů, kteří nespolupracovali s Božím záměrem, „Boží slovo“ projevilo moc tím, že odhalilo nedostatek víry v jejich srdcích. (Heb 3:8, 16–19) Pavel zde vybízí hebrejské křesťany, aby se z tohoto inspirovaného záznamu poučili. Věděl, že mocné, účinné „Boží slovo“ bude působit i v jejich životech; mohlo odhalit, co je v jejich srdcích, posílit jejich víru a pomoci jim změnit život k lepšímu.​—Srovnej studijní poznámky k Fp 2:13 a 1. Tesalonickým 2:13, kde Pavel používá termín související s tím, který je zde přeložen jako „má moc“.

dvousečný meč: Řecké slovo pro „meč“ (maʹkhai·ra) v tomto verši pravděpodobně odkazuje na relativně krátký meč. (Příklad viz Galerie médií, „Římský meč“; srovnej Zj 1:16; 2:12; 6:8, kde je použito jiné řecké slovo, rhom·phaiʹa, přeložené jako „dlouhý meč“.) Některé meče byly „dvousečné“, to znamená, že jejich čepel měla dvě ostré hrany, což umožňovalo řezat oběma stranami. Tento slovní obraz zdůrazňuje pronikavou moc Božího slova. Je mocnější a účinnější než jakýkoli nástroj nebo nástroj vyrobený člověkem, jak Pavel dále vysvětluje.

rozděluje duši a ducha: Pavel zde zdůrazňuje, že Boží slovo neboli poselství může hluboce proniknout do vnitřního člověka, jako by to byl ostrý meč. Jak je použito v Bibli, řecké slovo přeložené jako „duše“ obecně odkazuje na živou bytost, a tedy na to, co je fyzické, hmatatelné a viditelné. (Viz Slovníček, „Duše“; viz také studijní poznámka k 1. Korinťanům 15:44.) Zde tedy „duše“ odkazuje na to, jak člověk vypadá navenek, zatímco „duch“ odkazuje na to, jaký člověk je uvnitř, na jeho převládající mentální postoj. (Viz Slovníček, „Duch“.) Boží inspirované slovo proniká až k „rozdělení duše a ducha“ v tom smyslu, že odhaluje mnohem více než to, jak člověk vypadá na povrchu. Způsob, jakým člověk reaguje na Boží poselství, odhaluje jeho pravé já, jeho postoje a pohnutky.

klouby a morek: Tento slovní obraz dále zdůrazňuje, jak hluboko může Boží slovo proniknout do vnitřního člověka. Klouby (kde se kosti spojují) a morek nejsou vidět, ale fungují uvnitř těla, pod povrchem. Ve skutečnosti, protože morek se nachází hluboko uvnitř kostí, toto řecké slovo bylo také obrazně použito k označení jádra nebo nejvnitřnější části něčeho. Zde Pavel kombinuje tyto termíny v řečnickém obratu, aby ukázal, že Boží slovo může dosáhnout, proniknout a ovlivnit i nejhlubší myšlenky a emoce.

dokáže rozlišit myšlenky a úmysly srdce: Řecký termín přeložený jako „dokáže rozlišit“ (dosl., „dokáže posoudit“) vyjadřuje myšlenku zkoumání, hodnocení a rozlišování. Rozlišovací moc Božího slova je vidět v tom, že dokáže rozlišit dokonce mezi „myšlenkami“ a „úmysly“, dvěma pojmy, které jsou si velmi blízké. Reakce člověka na Boží poselství může odhalit jeho myšlenky​—to, o čem přemýšlí. Ale moc Božího slova jde dále v tom, že může odhalit jeho úmysly​—hlubší důvody, proč tak smýšlí. Toto závěrečné tvrzení Heb 4:12 naznačuje, že Boží slovo proniká hluboko do obrazného srdce, rozlišuje myšlenky, postoje, touhy, motivy a záměry člověka, a tak přináší na světlo celého vnitřního člověka.​—Viz studijní poznámky k Mt 22:37; Ef 5:19.

ten, jemuž musíme skládat účty: Tento výraz může naznačovat slovní obraz člověka, který vyúčtovává s těmi, kdo jsou pod jeho autoritou. (Srovnej Mt 18:23; 25:19; Lk 16:2, kde řecké slovo přeložené zde jako „účet“ vyjadřuje podobnou myšlenku.) Bůh je ten, komu musí všichni lidé odpovídat za to, co dělají. (Ža 62:12; Př 24:12; Kaz 12:13, 14; Ří 2:6; 14:12; 2Te 1:7-9; 1Pe 1:17; 4:5) Samozřejmě Pavel nemyslel, že Jehova pozoruje křesťany s úmyslem potrestat je za jejich chyby. Místo toho své lidi pozoruje s láskyplnou starostlivostí a s vroucí touhou odměnit je.​—Př 19:17; Iz 40:10; Mt 6:4, 6; Heb 11:6.

velký velekněz: Pavel ve svém dopise již stručně zmínil, že Ježíš je velekněz. (Heb 3:1; viz studijní poznámka k Heb 2:17.) Zde k tomuto titulu přidává přídavné jméno „velký“. (Srovnej Heb 10:21.) Jak dopis dále ukazuje, Ježíš byl větší než kterýkoli z velekněží z Áronova rodu.​—Heb 4:14–7:28.

který prošel nebesy: Pavel zde začíná rozbor nadřazenosti Kristova kněžství nad kněžstvím velekněží, kteří sloužili v pozemském stánku a později v chrámu. Podle Mojžíšova zákona velekněz jednou ročně vstoupil do Nejsvětějšího, aby přinesl krev oběti smíření za izraelský národ. (Heb 9:7) Avšak velký Velekněz Ježíš po svém vzkříšení vstoupil do Boží přítomnosti v „samotném nebi“, aby předložil hodnotu své prolité krve. Jeho oběť zajistila úplné a trvalé smíření pro všechny, kdo v něj projevují víru.​—Heb 9:11, 12, 23, 24; 10:1-4.

nemáme velekněze, který by nebyl schopen mít soucit: Pavel neříká jen, že Ježíš může mít soucit; místo toho apoštol používá dvojí zápor pro zdůraznění („nemáme . . . který by nebyl“). Tím Pavel ujišťuje hebrejské křesťany, že Ježíš se výrazně liší od nedokonalých lidí, kteří sloužili jako velekněží. V historii Izraele se někteří velekněží občas ukázali jako nesoucítící vůči lidem, kterým měli pomáhat.

mít soucit s našimi slabostmi: Řecké slovo přeložené jako „mít soucit“ znamená sdílet zkušenosti a pocity druhého člověka. (Viz také Heb 10:34, kde Pavel používá stejné řecké sloveso.) Ježíšův život na zemi prohloubil jeho soucit s lidmi. Byl plně člověkem a zažil ztráty, zklamání, špatné zacházení, únavu a ponížení. (Viz studijní poznámku k Heb 2:17.) Navíc opakovaně prokazoval, že hluboce soucítí s těmi, kteří zápasí s tlaky k hříchu.​—Viz také studijní poznámky k Mr 5:34; Jan 11:33, 35.

zkoušený ve všem: Viz studijní poznámky k Heb 2:18; 4:15; 5:8.

Přistupujme tedy . . . s otevřenou upřímností: Ačkoli jsou hříšní, křesťané se mohou přiblížit k Jehovovi tím, že ho uctívají přijatelným způsobem a svobodně k němu modlí. Mohou to dělat proto, že Ježíš jako „velký velekněz“ uplatňuje výkupné oběti v jejich prospěch. (Heb 4:14; 10:19-22, 35; viz studijní poznámky k Ef 3:12; Heb 3:6.) Tvar řeckého slovesa přeloženého jako „přistupujme“ naznačuje, že křesťan se může kdykoli svobodně přiblížit k Božímu trůnu. Tato „otevřená upřímnost“ však neznamená, že křesťané mohou k Jehovovi mluvit neuctivě nebo příliš familiárně. Měli by se modlit uctivým a důstojným způsobem, s plnou vírou a důvěrou, že Jehova je ochoten jejich modlitby vyslyšet.​—1Ja 3:21, 22; 5:14.

trůn nezasloužené laskavosti: V Bibli se „trůn“ často používá obrazně k označení sídla vládnoucí autority. Jehovův trůn nezasloužené laskavosti tedy představuje jeho způsob vlády, který se vyznačuje velkorysou láskou a laskavostí. (Viz Slovníček, „Nezasloužená laskavost.“) Tato laskavost vedla Jehovu k tomu, že připravil způsob, jak se nedokonalí lidé mohou přiblížit k jeho královské přítomnosti. Pavel vybízí hebrejské křesťany, aby využívali této velké nezasloužené laskavosti, která je projevována prostřednictvím Ježíše Krista, „velkého velekněze“, na základě jeho výkupné oběti. (Heb 4:14; viz studijní poznámky k Jan 1:14.) Praví křesťané se tedy mohou při modlitbě k Bohu spolehnout, že „dostanou milosrdenství a naleznou nezaslouženou laskavost . . . ve vhodný čas“​—kdykoli ji potřebují.