Jan 1

počátek: Ve Písmu závisí význam výrazu „počátek“ na kontextu. Zde řecké slovo ar·kheʹ nemůže odkazovat na „počátek“ Boha Stvořitele, protože je věčný a nemá počátek. (Ž 90:2) Musí se tedy vztahovat k době, kdy Bůh začal tvořit. Jeho první stvoření bylo označeno jako Slovo, nebeský titul pro toho, kým se stal Ježíš. (Jan 1:14-17) Proto je Ježíš jediný, koho lze právem nazvat „prvorozeným veškerého stvoření“. (Kol 1:15) Byl „počátkem Božího stvoření“ (Zj 3:14), takže existoval dříve, než byli stvořeni další duchovní tvorové a fyzický vesmír. Ve skutečnosti skrze Ježíše „bylo stvořeno všechno ostatní v nebesích i na zemi“.​—Kol 1:16; další příklady použití výrazu „počátek“ viz studijní poznámka k Jan 6:64.

Slovo: Nebo „Logos“. Řecky ho loʹgos. Zde použito jako titul, vyskytuje se také v Jan 1:14 a Zj 19:13. Jan identifikoval, komu tento titul náleží, totiž Ježíšovi. Tento titul byl Ježíši přisuzován během jeho předlidské existence jako duchovní bytosti, během jeho působení na zemi jako dokonalého člověka a po jeho vyvýšení do nebe. Ježíš byl Božím Slovem komunikace neboli Mluvčím, který předával informace a pokyny ostatním Stvořitelovým duchovním synům a lidem. Je tedy rozumné předpokládat, že před Ježíšovým příchodem na zem Jehova mnohokrát komunikoval s lidstvem prostřednictvím Slova, svého andělského mluvčího.​—1Mo 16:7-11; 22:11; 31:11; 2Mo 3:2-5; Sd 2:1-4; 6:11, 12; 13:3.

u: Dosl. „k“. V tomto kontextu řecká předložka pros implikuje blízkost a společenství. Také označuje oddělené osoby, v tomto případě Slovo a jediného pravého Boha.

Slovo byl bůh: Nebo „Slovo bylo božské [nebo „bohu podobné“]“. Toto Janovo tvrzení popisuje vlastnost nebo charakteristiku „Slova“ (řecky ho loʹgos; viz studijní poznámka k Slovo v tomto verši), tedy Ježíše Krista. Významné postavení Slova jako prvorozeného Božího Syna, skrze něhož Bůh stvořil všechno ostatní, je základem pro jeho označení jako „boha; bohu podobného; božského; božské bytosti“. Mnoho překladatelů upřednostňuje překlad „Slovo byl Bůh“, což jej staví na roveň Všemohoucímu Bohu. Existují však dobré důvody pro tvrzení, že Jan neměl na mysli, že „Slovo“ je totožné s Všemohoucím Bohem. Za prvé, předchozí i následující věta jasně uvádějí, že „Slovo“ bylo „u Boha“. Také řecké slovo the·osʹ se v verších 1 a 2 vyskytuje třikrát. V prvním a třetím případě je the·osʹ v řečtině předcházeno určitým členem; ve druhém případě člen chybí. Mnoho učenců souhlasí, že absence určitého členu před druhým the·osʹ je významná. Když je člen v tomto kontextu použit, the·osʹ odkazuje na Všemohoucího Boha. Na druhé straně absence členu v této gramatické konstrukci dává the·osʹ kvalitativní význam a popisuje charakteristiku „Slova“. Proto řada biblických překladů do angličtiny, francouzštiny a němčiny překládá text podobně jako Překlad nového světa, vyjadřující myšlenku, že „Slovo“ bylo „bůh; božské; božská bytost; božského druhu; bohu podobné“. Tento pohled podporují starověké překlady Janova evangelia do sahidského a bohairského dialektu koptštiny, pravděpodobně vytvořené ve třetím a čtvrtém století n. l., které zacházejí s prvním výskytem the·osʹ v Jan 1:1 odlišně od druhého výskytu. Tyto překlady zdůrazňují vlastnost „Slova“, že jeho podstata byla podobná Bohu, ale neztotožňují ho s jeho Otcem, všemohoucím Bohem. V souladu s tímto veršem Kol 2:9 popisuje Krista jako toho, kdo má „všelikou plnost božské vlastnosti“. A podle 2Pt 1:4 se i Kristovi spoludědicové stanou „účastníky božské přirozenosti“. Dále v překladu Septuaginty je řecké slovo the·osʹ obvyklým ekvivalentem hebrejských slov překládaných jako „Bůh“, ʼel a ʼelo·himʹ, o nichž se předpokládá, že nesou základní význam „Mocný; Silný“. Tato hebrejská slova se používají ve vztahu k všemohoucímu Bohu, jiným bohům a lidem. (Viz studijní poznámka k Jan 10:34.) Nazvat Slovo „bohem“ nebo „mocným“ by bylo v souladu s proroctvím v Iz 9:6, které předpovídá, že Mesiáš bude nazýván „Bohem mocným“ (nikoli „Bůh všemohoucí“) a že bude „Věčným otcem“ všech, kdo budou mít výsadu žít jako jeho poddaní. Zajistí to horlivost jeho vlastního Otce, „Jehovy zástupů“.​—Iz 9:7.

Co přišlo do existence: Nejstarší řecké rukopisy neobsahují v verších 3 a 4 žádné interpunkční znaménky. Interpunkce použita v Překladu nového světa odpovídá vědeckým vydáním řeckého textu publikovaným Westcottem a Hortem, United Bible Societies a Nestle a Alandem. Poslední část verše 3 je spojena s veršem 4. Toto znění naznačuje, že život a světlo přišly do existence skrze Slovo. (Kol 1:15, 16) Některé překlady následují jiné chápání řeckého textu a spojují poslední část verše 3 s předcházejícími slovy, což vyjadřuje myšlenku „a bez něho nepřišlo do existence ani jediné, co přišlo do existence.“ Mnoho vědců však podporuje čtení Překladu nového světa.

jím: To znamená Slovo neboli Logos.​—Viz studijní poznámku k Jan 1:1.

život . . . světlo: Tato dvě témata jsou vetkána do struktury Janova inspirovaného záznamu. Bůh je Zdroj života a prostřednictvím Ježíše, Slova, všechny ostatní formy života „povstaly“. (Jan 1:3) V tomto smyslu život přišel skrze Ježíše Krista. Také prostřednictvím Ježíše Bůh umožnil hříšnému, umírajícímu lidstvu získat věčný život. V tomto smyslu může být Ježíš označen jako život, který se stal světlem lidí. Jan 1:9 nazývá Slovo „pravým světlem, které osvěcuje každého člověka“. Lidé, kteří následují Ježíše, „světlo světa“, budou „mít světlo života“. (Jan 8:12) Slovo je Božím „Hlavním Prostředníkem života“, který osvěcuje lidstvo na jejich cestě k získání života.​—Sk 3:15.

poslán jako Boží zástupce: Nebo „pověřen Bohem.“ Mise Jana Křtitele pocházela od Boha (Lk 3:2) a zahrnovala práci kazatele neboli veřejného posla. Jan nejen oznamoval blízkost Mesiáše a Božího Království Židům, kteří k němu přicházeli, ale také je povzbuzoval, aby činili pokání ze svých hříchů. (Mt 3:1-3, 11, 12; Mr 1:1-4; Lk 3:7-9) Jan Křtitel sloužil jako prorok, učitel (s učedníky) a evangelizátor.​—Lk 1:76, 77; 3:18; 11:1; Jan 1:35.

Jan: To znamená Jan Křtitel. Autor tohoto evangelia, apoštol Jan, odkazuje na Jana Křtitele 19krát, ale na rozdíl od ostatních evangelistů nikdy nepoužívá označení „Křtitel“ nebo „Ten, který křtil“. (Viz studijní poznámky k Mt 3:1; Mr 1:4.) Apoštol Jan však rozlišuje mezi třemi Mariemi. (Jan 11:1, 2; 19:25; 20:1) Nicméně u Jana Křtitele takové rozlišení nebylo potřeba, protože apoštol sám sebe nikdy nejmenuje a nikdo by nepochyboval, o kterém Janovi je řeč. To je další potvrzení, že toto evangelium napsal apoštol Jan.​—Viz „Úvod k Janovi“ a studijní poznámku k názvu Jan.

jako svědek: Nebo „pro svědectví“. Řecké podstatné jméno pro „svědectví“ (mar·ty·riʹa) se v Janově evangeliu vyskytuje více než dvakrát častěji než v ostatních třech evangeliích dohromady. Související sloveso, přeložené jako svědčit (mar·ty·reʹo), se v Janově evangeliu objevuje 39krát​—ve srovnání s 2 výskyty v ostatních evangeliích. (Mt 23:31; Lk 4:22) Toto řecké sloveso je tak často používáno ve spojení s Janem Křtitelem, že někteří navrhují, aby se mu říkalo „Jan Svědek“. (Jan 1:8, 15, 32, 34; 3:26; 5:33; viz studijní poznámka k Jan 1:19.) V Janově evangeliu se toto sloveso také často používá ve spojení s Ježíšovou službou. O Ježíšovi se často říká, že „svědčí“. (Jan 8:14, 17, 18) Zvláště pozoruhodná jsou Ježíšova slova k Pontskému Pilátovi: „Proto jsem se narodil a proto jsem přišel na svět, abych vydal svědectví pravdě.“ (Jan 18:37) V Zjevení, které dostal Jan, je Ježíš označen jako „věrný svědek“ a „věrný a pravý svědek“.​—Zj 1:5; 3:14.

jej: To znamená Jana Křtitele.​—Srovnej Sk 19:4.

svět: Řecké slovo koʹsmos zde odkazuje na svět lidstva. V tomto kontextu se výraz přišel na svět zdá primárně odkazovat na Ježíšovo vystoupení mezi lidstvo v době jeho křtu, spíše než na jeho narození jako člověka. Po svém křtu vykonával svěřenou službu, působil jako nositel světla světu lidstva.​—Srovnej Jan 3:17, 19; 6:14; 9:39; 10:36; 11:27; 12:46; 1Ja 4:9.

skrze něj povstal svět: Zde řecké slovo koʹsmos („svět“) odkazuje na svět lidstva, což je zřejmé později ve verši, kde se říká, že svět ho nepoznal. Řecký termín byl někdy používán v sekulárních spisech k označení vesmíru a stvoření obecně, a apoštol Pavel jej možná použil v tomto smyslu, když oslovoval řecké publikum. (Sk 17:24) Nicméně v křesťanských řeckých písmech tento termín obecně odkazuje na svět lidstva nebo jeho část. Je pravda, že Ježíš se podílel na vytvoření všech věcí, včetně nebes, země a všeho v nich. Ale důraz tohoto verše je na jeho roli při přivedení lidstva k existenci.​—1Mo 1:26; Jan 1:3; Ko 1:15-17.

tělo: Nebo „lidská bytost“. Řecké slovo sarx je zde použito ve smyslu fyzické bytosti, živé bytosti s tělem. Když se Ježíš narodil jako člověk, přestal být duchem. Nepřijal pouze tělesnou podobu, jako to v minulosti činili andělé. (1Mo 18:1-3; 19:1; Joz 5:13-15) Proto mohl Ježíš oprávněně nazývat sám sebe „Synem člověka“.​—Jan 1:51; 3:14; viz studijní poznámku k Mt 8:20.

Slovo se stalo tělem: Ježíš byl od narození až do smrti plně člověkem. Ježíš vysvětlil účel svého vtělení slovy: „Chléb, který já dám, je mé tělo ve prospěch života světa.“ (Jan 6:51) Kromě toho, pouze proto, že byl Ježíš zcela člověkem, mohl prožívat to, co prožívají lidé z masa a kostí, a stát se tak soucitným veleknězem. (Heb 4:15) Ježíš nemohl být zároveň člověkem i bohem; Písmo říká, že byl „postaven o něco níže než andělé“. (Heb 2:9; Ža 8:4, 5; viz studijní poznámku k tělo v tomto verši.) Ne všichni však souhlasili, že Ježíš přišel v těle. Například gnostikové, kteří věřili, že poznání (řecky gnósis) lze získat mystickým způsobem, spojovali řeckou filozofii a orientální mystiku s odpadlickým křesťanským učením. Tvrdili, že veškerá hmota je zlá. Proto učili, že Ježíš nepřišel v těle, ale pouze se zdál mít lidské tělo. Raná forma gnosticismu byla zřejmě rozšířena na konci prvního století n. l., takže Jan možná míní konkrétní bod, když píše, že „Slovo se stalo tělem“. Ve svých dopisech Jan varuje před falešným učením, že Ježíš nepřišel „v těle“.​—1Ja 4:2, 3; 2Ja 7.

přebýval: Dosl. „stanoval“. Někteří vykládají výrok, že Slovo „přebývalo, nebo stanovalo, mezi námi“, tak, že Ježíš nebyl skutečným člověkem, ale vtělením. Petr však použil příbuzné podstatné jméno, překládané jako „stan“, když mluvil o svém vlastním těle jako o dočasném příbytku. (2Pe 1:13; pozn. pod čarou.) Ačkoli Petr věděl, že se blíží jeho smrt a že jeho vzkříšení bude v duchu, ne v těle, nechtěl tím naznačit, že je vtělením.​—2Pe 1:13-15; viz také 1Ko 15:35-38, 42-44; 1Ja 3:2.

viděli jsme jeho slávu: V Ježíšově životě a službě Jan a ostatní apoštolové viděli slávu, nádheru nebo velkolepost, kterou mohl projevit pouze ten, kdo dokonale odrážel vlastnosti Jehovy. Kromě toho apoštol Jan spolu s Jakubem a Petrem byl svědkem Ježíšova proměnění. (Mt 17:1-9; Mr 9:1-9; Lk 9:28-36) Jan zde tedy možná narážel nejen na Ježíšovo odrážení Božích vlastností, ale také na vidění proměnění, k němuž došlo před více než 60 lety. Tato událost také hluboce zapůsobila na apoštola Petra, který napsal své dopisy asi 30 let předtím, než Jan napsal své evangelium. Petr výslovně zmínil proměnění jako úžasné potvrzení „prorockého slova“.​—2Pe 1:17-19.

jednorozený Syn: Řecké slovo monogenés, tradičně překládané jako „jednorozený“, bylo definováno jako „jedinečný svého druhu; jediný; výjimečný“. Bible tento termín používá při popisu vztahu synů a dcer k jejich rodičům. (Viz studijní poznámky k Lk 7:12; 8:42; 9:38.) V spisech apoštola Jana je tento termín používán výhradně o Ježíši (Jan 3:16, 18; 1Ja 4:9), ale nikdy o Ježíšově lidském narození nebo existenci jako člověka. Místo toho Jan tento termín používá k popisu Ježíše v jeho předlidské existenci jako Logos, neboli Slovo, toho, kdo „byl na počátku u Boha“, dokonce „dříve než byl svět“. (Jan 1:1, 2; 17:5, 24) Ježíš je „jednorozený Syn“, protože byl Jehovovým Prvorozeným a jediným, koho Bůh stvořil přímo. Zatímco jiní duchovní tvorové jsou rovněž nazýváni „syny pravého Boha“ nebo „synové Boží“ (1Mo 6:2, 4; Jb 1:6; 2:1; 38:4-7), všichni tito synové byli stvořeni Jehovou skrze toho prvorozeného Syna (Ko 1:15, 16). Stručně řečeno, termín monogenés odkazuje jak na Ježíšovu „jedinečnost; výjimečnost; nesrovnatelnost“, tak na to, že je jediným Synem, kterého Bůh stvořil přímo a výhradně.​—1Ja 5:18; viz studijní poznámku k Heb 11:17.

milost: Nebo „nezasloužená laskavost“. Řecké slovo charis se v křesťanských řeckých písmech vyskytuje více než 150krát a v závislosti na kontextu má různé odstíny významu. Když odkazuje na nezaslouženou laskavost, kterou Bůh projevuje lidem, popisuje tento výraz volný dar, který Bůh štědře dává bez očekávání oplácení. Je to výraz Božího štědrého dávání a velkorysé lásky a laskavosti, kterou si příjemce ničím nezasloužil ani nezískal; je motivována výhradně štědrostí dárce. (Ří 4:4; 11:6) Tento termín nemusí nutně zdůrazňovat, že příjemci si nezaslouží přijmout laskavost, což je důvod, proč mohl být Ježíš příjemcem této milosti, neboli laskavosti, od Boha. V kontextech týkajících se Ježíše je tento termín vhodně přeložen jako „milost“, jako v tomto verši, nebo „přízeň“. (Lk 2:40, 52) V jiných kontextech je řecký termín přeložen jako „přízeň“ a „laskavý dar“.​—Lk 1:30; Sk 2:47; 7:46; 1Ko 16:3; 2Ko 8:19.

plný milosti a pravdy: „Slovo“, Ježíš Kristus, mělo Boží přízeň a bylo vždy pravdivé. Kontext však naznačuje, že tato fráze zahrnuje více; Jehova svého Syna zvláštním způsobem vybral, aby plně vysvětlil a prokázal Otcovu nezaslouženou laskavost a pravdu. (Jan 1:16, 17) Tyto Boží vlastnosti byly skrze Ježíše tak plně zjeveny, že mohl říci: „Kdo viděl mne, viděl Otce.“ (Jan 14:9) Ježíš byl Božím prostředkem, jak rozšířit nezaslouženou laskavost a pravdu na všechny, kdo ji ochotně přijmou.

Ten, který přichází za mnou: Jan Křtitel se narodil asi šest měsíců před Ježíšem a začal svou službu dříve než Ježíš. V tomto smyslu Ježíš přišel „za“, nebo po Janovi. (Lk 1:24, 26; 3:1-20) Ježíš však konal mnohem větší skutky než Jan, takže v tomto smyslu předstihl Jana, nebo ho ve všem překonal. Jan Křtitel také uznal Ježíšovu předlidskou existenci slovy: on existoval dříve než já.

neslýchaná laskavost za neslýchanou laskavostí: Řecké slovo pro „neslýchanou laskavost“ je khaʹris. V tomto kontextu označuje Boží štědré dávání a velkorysou lásku a laskavost. Tato laskavost je dávána nezaslouženě a neoprávněně; dávání je motivováno výhradně velkorysostí dárce. (Viz Slovníček, „Neslýchaná laskavost“.) Zdvojení slova khaʹris v kombinaci s řeckou předložkou an·tiʹ (zde přeloženo jako „za“) označuje hojný, nepřetržitý nebo postupný tok neslýchané laskavosti. Myšlenka by také mohla být vyjádřena jako „nepřetržitá [nebo „stálá“] neslýchaná laskavost“.

Zákon . . . nezasloužená laskavost a pravda: V křesťanských řeckých písmech je Zákon daný skrze Mojžíše často kontrastován s „nezaslouženou laskavostí“. (Ří 3:21-24; 5:20, 21; 6:14; Ga 2:21; 5:4; Heb 10:28, 29) Mojžíšův Zákon sloužil jako „dozorce vedoucí ke Kristu“ a obsahoval stíny neboli prorocké obrazy, které se naplnily v něm. (Ga 3:23-25; Kol 2:16, 17; Heb 10:1) Mimo jiné Zákon lidem poskytoval „přesné poznání hříchu“. (Ří 3:20) S tímto přesným poznáním přišlo uvědomění, že „mzdou hříchu je smrt“ a že „každé přestoupení a neposlušný čin dostal trest v souladu se spravedlností“. (Ří 6:23; Heb 2:2) Zde Jan naznačuje kontrast mezi „Zákonem“ a „nezaslouženou laskavostí a pravdou“, které přišly . . . skrze Ježíše Krista. Ježíš uskutečnil věci předobrazené Zákonem, včetně obětí za odpuštění a smíření. (3Mo 4:20, 26) Také odhalil, že Bůh projeví hříšným lidem svou „nezaslouženou laskavost“ neboli „laskavý dar“, jak je řecký výraz khaʹris někdy překládán, tím, že dá svého Syna jako oběť za hřích. (Kol 1:14; 1Ja 4:10, pozn. pod čarou; viz studijní poznámka k Ří 6:23 a Slovníček, „Nezasloužená laskavost“.) Ježíš odhalil novou „pravdu“​—že tato oběť osvobodí lidi od hříchu a smrti.​—Jan 8:32; viz studijní poznámka k Jan 1:14.

jednorozený bůh: Jan zde odkazuje na Slovo, „Ježíše Krista“, kterého dříve nazývá „bůh“. (Jan 1:1, 17) Jan mluví o Ježíšovi jako o jednorozeném Synu Božím. (Jan 1:14; 3:16) V tomto verši Jan nazývá Ježíše „jednorozeným bohem“, což je výraz, který zdůrazňuje Ježíšovo jedinečné postavení v Božím uspořádání. Ježíš může být právem nazýván „bůh“ kvůli způsobu, jakým je termín „bůh“ používán v Bibli. Tento titul vyjadřuje základní myšlenku mocného a je dokonce používán i pro lidi v Písmu. (Ž 82:6; viz studijní poznámky k Jan 1:1; 10:34.) Ježíš je „bůh“, tedy mocný, protože dostal moc a autoritu od všemohoucího Boha, Otce. (Mt 28:18; 1K 8:6; Žd 1:2) Protože Ježíš je jediný, koho Bůh stvořil přímo, a jediný, skrze něhož všechno „povstalo“ (Jan 1:3), je vhodně nazýván „jednorozeným bohem“. Tento výraz ukazuje, že Ježíš zaujímá jedinečné postavení slávy a výjimečnosti ve vztahu ke všem Božím duchovním synům. Jak se odráží v některých biblických překladech, některé rukopisy uvádějí „jednorozený Syn“. Ale nejstarší a nejautoritativnější rukopisy uvádějí „jednorozený bůh“ (s určitým členem v řečtině) nebo „jednorozený bůh“ (bez určitého členu v řečtině).

v náručí Otce: Doslova „v lůně Otce“. Tento výraz odkazuje na postavení zvláštní přízně a blízkého společenství. Jedná se o obrazné vyjádření, které pravděpodobně vychází ze způsobu, jakým se jedlo; hosté leželi na pohovkách tak, že se mohli opřít o náručí nebo hruď blízkého přítele. (Jan 13:23-25) Ježíš je tedy popsán jako nejbližší přítel Jehovy, jediná osoba, která mohla vysvětlit Boha úplněji a důkladněji než kdokoli jiný.​—Mt 11:27.

svědectví, které Jan vydal: Nebo „výpověď Janova.“ V Jan 1:7 je Jan Křtitel nazván „svědkem“ (forma řeckého slova mar·ty·riʹa, které je zde také použito), tím, který přišel, aby vydal svědectví o světle. Zde stejné řecké slovo odkazuje na potvrzení nebo prohlášení, které Jan Křtitel učinil ohledně Ježíše a které je zaznamenáno v následujících verších.

Eliáš: Viz studijní poznámku k Mt 11:14.

Prorok: To znamená dlouho očekávaný prorok předpověděný Mojžíšem.​—5Mo 18:18, 19; Jan 1:25-27; 6:14; 7:40; Sk 3:19-26.

Jehova: V Iz 40:3, který je zde citován, se v původním hebrejském textu vyskytuje Boží jméno, reprezentované čtyřmi hebrejskými souhláskami (přepisováno jako JHVH). (Viz Příloha A5 a C.) Autoři evangelií Matouš, Marek a Lukáš aplikují toto proroctví na Jana Křtitele, a zde v Janově evangeliu Jan Křtitel aplikuje toto proroctví na sebe. Jan měl připravit cestu Jehovovi v tom smyslu, že měl být předchůdcem Ježíše, který by zastupoval svého Otce a přišel v Otcově jménu.​—Jan 5:43; 8:29.

křtít: Nebo „ponořit; ponořit.“ Řecké slovo ba·ptiʹzo znamená „ponořit; ponořit se“. Jiné biblické odkazy naznačují, že křest zahrnuje úplné ponoření. Při jedné příležitosti Jan křtil na místě v údolí Jordánu poblíž Salimu „protože tam bylo velké množství vody“. (Jan 3:23) Když Filip pokřtil etiopského eunucha, oba „sestoupili do vody“. (Sk 8:38) Stejné řecké slovo je použito v Septuagintě v 2Kr 5:14, když popisuje, že Náman „se sedmkrát ponořil do Jordánu“.

sandál: Rozvázat, sejmout nebo nést někomu sandály (Mt 3:11; Mr 1:7; Lk 3:16) bylo považováno za podřadnou práci, kterou měl vykonávat otrok.

Betanie: Některé rukopisy uvádějí „Betabara“ místo „Betanie“, což se odráží v některých biblických překladech. Nejspolehlivější rukopisy však čtou „Betanie“.

Betanie za Jordánem: To znamená na východ od Jordánu. Tato Betanie, zmíněná pouze jednou v křesťanských řeckých písmech, není tou, která se nachází poblíž Jeruzaléma. (Mt 21:17; Mr 11:1; Lu 19:29; Jan 11:1) Místo této Betanie na východ od Jordánu není známo. Někteří upřednostňují tradiční místo Ježíšova křtu, naproti Jerichu za Jordánem. Záznam v Jan 1:29, 35, 43; 2:1 však naznačuje spíše místo blíže Káně Galilejské než lokalitu u Jericha. Proto se jako nejpravděpodobnější jeví místo jižně od Galilejského jezera, ale nelze je s jistotou určit.​—Viz Příloha B10.

Beránek Boží: Poté, co byl Ježíš pokřtěn a vrátil se z pokušení od Ďábla, Jan Křtitel ho představil jako „Beránka Božího“. Tento výraz se vyskytuje pouze zde a v Jan 1:36. (Viz Příloha A7.) Přirovnání Ježíše k beránkovi je vhodné. V celé Bibli byli beránci obětováni jako uznání hříchu a pro přiblížení se k Bohu. To předobrazovalo oběť, kterou Ježíš přinesl, když odevzdal svůj dokonalý lidský život ve prospěch lidstva. Výraz „Beránek Boží“ může odrážet řadu pasáží v inspirovaných Písmech. S ohledem na Janovu znalost hebrejských Písem mohla jeho slova odkazovat na jedno nebo více z následujícího: berana, kterého Abraham obětoval místo svého syna Izáka (1Mo 22:13), velikonočního beránka, který byl zabit v Egyptě pro vysvobození zotročených Izraelitů (2Mo 12:1-13), nebo beránka, který byl každé ráno a večer obětován na Božím oltáři v Jeruzalémě (2Mo 29:38-42). Jan mohl mít na mysli také Izajášovo proroctví, kde je ten, koho Jehova nazývá „můj služebník“, přirovnán k „ovci vedené na porážku“. (Iz 52:13; 53:5, 7, 11) Když apoštol Pavel psal svůj první dopis Korinťanům, označil Ježíše jako „našeho velikonočního beránka“. (1K 5:7) Apoštol Petr mluvil o Kristově „vzácném krvi, jako krvi neposkvrněného a bezúhonného beránka“. (1Pt 1:19) A více než 25krát v knize Zjevení je oslavený Ježíš obrazně označován jako „Beránek“.​—Některé příklady: Zj 5:8; 6:1; 7:9; 12:11; 13:8; 14:1; 15:3; 17:14; 19:7; 21:9; 22:1.

svět: Řecké slovo koʹsmos je v sekulární řecké literatuře a zejména v Bibli úzce spojeno s lidstvem. V tomto kontextu i v Jan 3:16 se koʹsmos vztahuje na celý svět lidstva, který je zde popsán jako vinný z hříchu, tedy hříchu zděděného po Adamovi.

jako holubice: Holubice měly jak posvátné využití, tak symbolický význam. Byly obětovány jako oběti (Mr 11:15; Jan 2:14-16) a symbolizovaly nevinnost a čistotu (Mt 10:16). Holubice vypuštěná Noem přinesla zpět do archy olivový list, což naznačovalo, že potopa ustupuje (1Mo 8:11) a že nastává období odpočinku a pokoje (1Mo 5:29). Při Ježíšově křtu tedy Jehova možná použil symbol holubice, aby upozornil na Ježíšovu roli Mesiáše​—je čistým a bez hříchu Božím Synem, který obětuje svůj život za lidstvo a položí základ období odpočinku a pokoje během své vlády jako Král. Způsob, jakým na Ježíše při jeho křtu sestoupil Boží svatý duch, neboli činná síla, mohl připomínat třepotání holubice při přistávání.

Syn Boží: Tento výraz je v Bibli často používán s odkazem na Ježíše. (Jan 1:49; 3:16-18; 5:25; 10:36; 11:4) Protože Bůh nemá doslovnou manželku a není lidské podstaty, musí tento výraz být obrazným vyjádřením. Je zjevně určen k tomu, aby čtenáři pomohl pochopit, že Ježíšův vztah s Bohem je podobný vztahu lidského syna ke svému otci. Také zdůrazňuje, že Ježíš přijal svůj život od Jehovy, který ho stvořil. Podobným způsobem je také o prvním člověku Adamovi řečeno, že je „syn Boží“.​—Viz studijní poznámku k Lk 3:38.

Jan . . . se dvěma ze svých učedníků: Jedním ze dvou učedníků Jana Křtitele byl „Ondřej, bratr Šimona Petra.“​—Viz studijní poznámku k Jan 1:40.

ti dva učedníci . . . následovali Ježíše: Toto tvrzení naznačuje, že první Ježíšovi učedníci pocházeli z řad učedníků Jana Křtitele.​—Viz studijní poznámky k Janovi 1:35, 40.

asi desátá hodina: To znamená přibližně 16:00.​—Viz studijní poznámku k Mt 20:3.

jeden z těch dvou: Tito dva učedníci jsou zmíněni v Jan 1:35. Nejméně jeden z učedníků je pravděpodobně apoštol Jan, syn Zebedeův a autor tohoto evangelia. (Mt 4:21; Mr 1:19; Lk 5:10) Tento závěr podporuje skutečnost, že pisatel se nikdy neidentifikuje jménem, nikdy nezmiňuje apoštola Jana jménem a vždy označuje Jana Křtitele prostě jako „Jan“.

Mesiáš: Nebo „Pomazaný“. Řecké slovo Mes·siʹas (přepis hebrejského slova ma·shiʹach) se v křesťanských řeckých písmech vyskytuje pouze dvakrát. (Viz Jan 4:25.) Hebrejské sloveso, od kterého je titul ma·shiʹach odvozen, je ma·shachʹ, což znamená „potírat nebo natírat (tekutinou)“ a „pomazat“. (Ex 29:2, 7) V biblických dobách byli kněží, vládci a proroci obřadně pomazáváni olejem. (3Mo 4:3; 1Sa 16:3, 12, 13; 1Kr 19:16) Zde v Jan 1:41 následuje po titulu „Mesiáš“ vysvětlení, což v překladu znamená „Kristus“. Titul „Kristus“ (řecky Khri·stosʹ) se v křesťanských řeckých písmech vyskytuje více než 500krát a je ekvivalentem titulu „Mesiáš“, oba znamenají „Pomazaný“.​—Viz studijní poznámku k Mt 1:1.

Ty jsi Šimon: V Písmu je Šimon pojmenován pěti různými způsoby. (Viz studijní poznámky k Mt 4:18; 10:2.) Při této příležitosti se Ježíš se Šimonem zřejmě setkává poprvé a dává mu semitické jméno Kéfas (Ke·fasʹ), které možná souvisí s hebrejským ke·fimʹ (skály) použitým v Jób 30:6 a Jer 4:29. Zde pisatel Janova evangelia také poskytuje vysvětlení, které je přeloženo jako „Petr“, řecké jméno, které podobně znamená „Kus Skály“. V Písmu nese toto semitské jméno i toto řecké jméno pouze Šimon. Ježíš, který dokázal rozpoznat, že Natanael byl muž „v němž [nebylo] lsti“ (Jan 1:47; 2:25), mohl také rozpoznat Petrovo složení. Zvláště po Ježíšově smrti a vzkříšení Petr projevil skalnaté vlastnosti, když byl posilujícím a stabilizujícím vlivem na sbor.​—Lk 22:32; Sk 1:15, 16; 15:6-11.

Jan: Podle některých starověkých rukopisů je zde otec apoštola Petra nazýván Jan. V jiných starověkých rukopisech je nazýván Jona. V Mt 16:17 se Ježíš obrací na Petra jako na „Šimona, syna Jonášova“. (Viz studijní poznámka k Mt 16:17.) Podle některých učenců mohou být řecké podoby jmen Jan a Jona(h) různé pravopisné varianty téhož hebrejského jména.

Natanael: Z hebrejského jména znamenajícího „Bůh dal“. Pravděpodobně další jméno Bartoloměje, jednoho z Ježíšových 12 apoštolů. (Mt 10:3) Bartoloměj, což znamená „syn Tolmaje“, byl patronymický termín (tedy označení odvozené od otcova jména). Nebylo výjimečné, že Natanael byl nazýván Bartolomějem, tedy synem Tolmaje, stejně jako jiný muž byl jednoduše nazýván Bartimaios, tedy syn Timaiův. (Mr 10:46) Když Matouš, Marek a Lukáš mluví o Bartolomějovi, zmiňují ho spolu s Filipem. Podobně, když Jan zmiňuje Natanaela, také ho spojuje s Filipem, což dále potvrzuje, že Bartoloměj a Natanael byli jedna a tatáž osoba. (Mt 10:3; Mr 3:18; Lk 6:14; Jan 1:45, 46) Nebylo neobvyklé, aby osoba byla známa pod více než jedním jménem.​—Jan 1:42.

Mojžíš, v Zákoně, a Proroci: Toto znění připomíná výraz „Zákon a Proroci“, který je s drobnými obměnami několikrát použit v evangeliích. (Mt 5:17; 7:12; 11:13; 22:40; Lk 16:16) Zde „Zákon“ odkazuje na biblické knihy Genesis až Deuteronomium a „Proroci“ odkazuje na prorocké knihy hebrejských Písem. Když jsou použity společně, mohou být chápány jako zahrnující celá hebrejská Písma. Učedníci zde zmínění byli zjevně horlivými studenty hebrejských Písem a Filip mohl mít na mysli pasáže jako ty nalezené v Gn 3:15; 22:18; 49:10; Dt 18:18; Iz 9:6, 7; 11:1; Jr 33:15; Ez 34:23; Mi 5:2; Za 6:12; a Mal 3:1. Ve skutečnosti řada biblických veršů naznačuje, že celá hebrejská Písma svědčí o Ježíšovi.​—Lk 24:27, 44; Jan 5:39, 40; Sk 10:43; Zj 19:10.

Může z Nazaretu vzejít něco dobrého?: Obecně se má za to, že Natanaelova poznámka odrážela skutečnost, že Nazaret byl nevýznamnou vesnicí, na kterou pohlíželi s despektem i obyvatelé Galileje. (Jan 21:2) Nazaret není výslovně zmíněn v hebrejských Písmech ani u Josefa Flavia, ačkoli nedaleká Jafie (méně než 3 km jihozápadně od Nazaretu) je zmíněna v Joz 19:12 a u Josefa Flavia. Nicméně ne všechna města v Galileji jsou v hebrejských Písmech nebo u Josefa Flavia zmíněna. Za pozornost také stojí, že evangelia vždy nazývají Nazaret „městem“ (řecky poʹlis), což je termín, který obvykle označuje větší sídlo než vesnici. (Mt 2:23; Lk 1:26; 2:4, 39; 4:29) Nazaret ležel v horské kotlině obklopené kopci s výhledem na Jizreelskou planinu. Oblast byla hustě osídlena s řadou blízkých měst a obcí. Nacházel se poblíž důležitých obchodních cest, takže jeho obyvatelé měli přístup k informacím o společenských, náboženských a politických událostech té doby. (Srovnej Lk 4:23.) V Nazaretu byla také synagoga. (Lk 4:16) Zdá se tedy pravděpodobné, že nešlo o bezvýznamnou vesnici. Proto Natanael možná jen vyjadřoval překvapení, že by Filip mohl považovat muže z nedalekého města Nazaret v Galileji za Slíbeného, když Písma předpověděla, že Mesiáš přijde z judského Betléma.​—Mich 5:2; Jan 7:42, 52.

opravdový Izraelita, v němž není lsti: Všichni potomci Jákoba byli Izraelity, ale Ježíš bezpochyby odkazoval na něco víc než jen tělesnou příbuznost. Jméno Izrael znamená „Zápasník (Vytrvalec) s Bohem“ a bylo dáno Jákobovi poté, co zápasil s andělem, aby získal požehnání. Na rozdíl od svého bratra Ezaua Jákob si vážil posvátných věcí a byl ochoten vynaložit úsilí, aby získal Boží přízeň. (1Mo 32:22-28; Žd 12:16) Ježíšova slova k Natanaelovi naznačovala, že je Izraelita nejen narozením, ale že projevuje stejný druh víry a oddanosti Boží vůli jako jeho předek Jákob. Ježíšova slova (která mohou odrážet Ž 32:2) také ukazují, že na Natanaelovi nebylo nic pokryteckého nebo lstivého.

Uvidíš věci větší než tyto: Natanael brzy začal vidět naplnění těchto slov. Na svatební hostině ve svém rodném městě Káně v Galileji byl Natanael svědkem Ježíšova prvního zázraku, proměnění vody ve výborné víno. (Jan 2:1-11; 21:2) Spolu s dalšími jedenácti, kteří byli později ustanoveni za apoštoly, viděl Natanael Ježíše uzdravovat nemocné, vyhánět démony a dokonce křísit mrtvé. Kromě toho, že tyto věci viděl, byli Natanael a ostatní apoštolové sami zmocněni konat zázraky a podílet se na hlásání: „Království nebeské se přiblížilo.“​—Mt 10:1-8.

Nejvýš pravdivě: Dosl., „Amen, amen.“ Řecky a·menʹ a·menʹ. Řecké slovo a·menʹ je transliterací hebrejského ʼa·menʹ, což znamená „ať se tak stane“ nebo „jistě“. Ježíš často používá tento výraz a·menʹ jako úvod k výroku, slibu nebo proroctví, čímž zdůrazňuje jeho naprostou pravdivost a spolehlivost. Ježíšovo použití „amen“ tímto způsobem je v posvátné literatuře považováno za jedinečné. (Mt 5:18; Mr 3:28; Lu 4:24) Pouze Janovo evangelium opakuje tento výraz za sebou (a·menʹ a·menʹ), a to ve všech 25 výskytech. V tomto překladu je zdvojené a·menʹ přeloženo jako „nejvýš pravdivě“; alternativní překlady by mohly být „velmi pravdivě“ nebo „naprosto jistě“. Celá fráze „Amen [nebo „Nejvýš pravdivě“] vám říkám“ by také mohla být přeložena jako: „Ujišťuji vás“ nebo „Říkám vám pravdu.“

nebe: Řecký výraz použitý zde může odkazovat na fyzická nebesa, tedy oblohu, nebo na duchovní nebesa.

andělé: Nebo „poslové.“ Řecké slovo agʹge·los a odpovídající hebrejské slovo mal·ʼakhʹ se v Bibli vyskytují téměř 400krát. Obě slova mají základní význam „posel.“ Když jsou myšleni duchovní poslové, slova jsou překládána jako „andělé,“ ale pokud se jedná jednoznačně o lidi, překlad zní „poslové.“ Kontext obvykle jasně ukazuje, zda jsou myšleni lidský nebo andělští poslové, ale tam, kde jsou možné oba významy, poznámky často uvádějí alternativní překlad. (1Mo 16:7; 32:3; Job 4:18, pozn.; 33:23, pozn.; Kaz 5:6, pozn.; Iz 63:9, pozn.; Mt 1:20; Jk 2:25; Zj 22:8; viz Slovníček.) V silně symbolické knize Zjevení se některé odkazy na anděly mohou vztahovat k lidským bytostem.​—Zj 2:1, 8, 12, 18; 3:1, 7, 14.

k Synu člověka: Nebo „ve službě Synu člověka.“ Když Ježíš mluvil o andělích... vystupujících a sestupujících, možná měl na mysli Jákobovo vidění andělů vystupujících a sestupujících po žebříku (1Mo 28:12), což naznačuje, že andělé slouží důležitým způsobem mezi Jehovou a lidmi, kteří mají jeho schválení. Ježíšovo prohlášení podobně ukazuje, že ti, kdo s ním chodili, měli důkaz, že Boží andělé mu sloužili a že zvláštním způsobem byl pod péčí a vedením svého Otce.

Syn člověka: Viz studijní poznámka k Mt 8:20.