Lukáš 3

15. rok vlády Tiberia: Císař Augustus zemřel 17. srpna 14 n. l. (gregoriánský kalendář). Dne 15. září Tiberius povolil římskému senátu, aby ho prohlásil za císaře. Pokud by se roky počítaly od smrti Augusta, 15. rok Tiberiovy vlády trval od srpna 28 n. l. do srpna 29 n. l. Pokud by se počítal od okamžiku, kdy byl oficiálně prohlášen za císaře, 15. rok trval od září 28 n. l. do září 29 n. l. Jan zjevně zahájil svou službu na jaře (na severní polokouli) roku 29 n. l., což spadá do 15. roku Tiberiovy vlády. V 15. roce Tiberiovy vlády by Janovi bylo asi 30 let, což byl věk, kdy levitští kněží začínali svou službu v chrámu. (4Mo 4:2, 3) Podobně, když byl Ježíš pokřtěn Janem a „začal svou práci“, podle Lk 3:21-23 „bylo mu asi 30 let“. Ježíšova smrt nastala v jarním měsíci nisanu, takže jeho tříapůlletá služba zjevně začala na podzim, přibližně v měsíci etanimu (září/říjen). Jan byl pravděpodobně o šest měsíců starší než Ježíš a zjevně zahájil svou službu šest měsíců před ním. (Lk, kap. 1) Proto je rozumné usoudit, že Jan zahájil svou službu na jaře roku 29 n. l. — Viz studijní poznámky k Lk 3:23; J 2:13.

Herodes: To znamená Herodes Antipas, syn Heroda Velikého. — Viz Slovníček.

byl vládcem oblasti: Dosl., „byl tetrarchou“, tedy menším vládcem oblasti nebo územním knížetem, který vládl pouze se souhlasem římských úřadů. — Viz studijní poznámky k Mt 14:1; Mk 6:14.

Filip, jeho bratr: To znamená nevlastní bratr Heroda Antipy. Filip byl synem Heroda Velikého a jeho manželky Kleopatry z Jeruzaléma. Někdy je označován jako Filip tetrarcha, aby se odlišil od jeho nevlastního bratra, který se také jmenoval Filip (někdy nazývaný Herodes Filip), zmíněného v Mt 14:3 a Mk 6:17. — Viz také studijní poznámka k Mt 16:13.

Iturea: Malé území s proměnlivými a nedefinovanými hranicemi, ležící severovýchodně od Galilejského jezera, zjevně v blízkosti pohoří Libanon a Antilibanon. — Viz Příloha B10.

Trachonitis: Název pochází z řeckého kořene znamenajícího „drsný“, pravděpodobně odkazující na drsnost terénu v této oblasti. Trachonitis byla součástí území dříve známého jako Bášan (5Mo 3:3-14), ležícího východně od Itureje, a měřila jen asi 900 km² (350 čtverečních mil). Severní hranice tohoto území sahaly asi 40 km (25 mil) jihovýchodně od Damašku.

Lysanias: Podle Lukášova záznamu byl Lysanias „vládcem oblasti [dosl., „byl tetrarchou]“ římského okresu Abilény v době, kdy Jan Křtitel zahájil svou službu. Nápis nalezený v Abile, hlavním městě Abilény, nedaleko Damašku v Sýrii (viz Příloha B10), potvrzuje, že tetrarcha jménem Lysanias vládl ve stejné době jako římský císař Tiberius. Tento nález vyvrátil tvrzení některých kritiků, kteří trvali na tom, že Lukáš zaměnil tohoto Lysania za krále jménem Lysanias, který vládl v nedalekém Chalkidě a byl popraven kolem roku 34 př. n. l., tedy desítky let před dobou, kterou Lukáš zmiňuje.

Abiléna: Římský okres, neboli tetrarchie, pojmenovaný podle svého hlavního města Abily a ležící v oblasti pohoří Antilibanon severně od hory Hermon. — Viz Slovníček, „Pohoří Libanon“.

velekněz Annáš a . . . Kaifáš: Když Lukáš určuje začátek Janovy služby, odkazuje na dny, kdy židovské kněžství ovládali dva mocní muži. Annáš byl ustanoven veleknězem kolem roku 6 nebo 7 n. l. Quiriniem, římským místodržitelem Sýrie, a sloužil až do roku 15 n. l. I poté, co byl Annáš Římany sesazen a již neměl oficiální titul velekněze, zjevně nadále uplatňoval velkou moc a vliv jako emeritní velekněz a hlavní hlas židovské hierarchie. Pět jeho synů zastávalo úřad velekněze a jeho zeť Kaifáš sloužil jako velekněz přibližně od roku 18 n. l. do roku 36 n. l. Takže ačkoli Kaifáš sloužil jako velekněz v roce 29 n. l., Annáš mohl být právem označen jako „velekněz“ kvůli své dominantní pozici.​—Jan 18:13, 24; Sk 4:6.

Jan: Pouze v Lukášově zprávě je Jan představen jako syn Zachariášův. (Viz studijní poznámka k Lk 1:5.) Také pouze Lukáš zmiňuje, že Boží výrok přišel k Janovi, s formulací podobnou té, která se nachází v Septuagintě ohledně proroka Eliáše (1Kr 17:2; 21:28 [20:28, LXX]), který představoval Jana. (Mt 11:14; 17:10–13) Všechna tři synoptická evangelia (Matouš, Marek a Lukáš) umisťují Jana na poušť, ale Matouš ji konkrétně označuje jako „poušť Judskou“, tedy obecně neobydlený, pustý východní svah judských hor, který klesá – o přibližně 1 200 m (3 900 stop) – směrem k západnímu břehu řeky Jordánu a Mrtvého moře.​—Viz studijní poznámka k Mt 3:1.

křest na znamení pokání: Viz studijní poznámku k Mr 1:4.

Jehova: V Iz 40:3, který je zde citován, se v původním hebrejském textu vyskytuje Boží jméno, reprezentované čtyřmi hebrejskými souhláskami (přepisovanými jako JHVH). (Viz Příloha C.) Lukáš aplikuje toto proroctví na Jana Křtitele. Jan měl připravit cestu Jehovovi tím, že bude předchůdcem Ježíše, který by zastupoval svého Otce a přišel v jeho jménu. (Jan 5:43; 8:29) V Janově evangeliu aplikuje Jan Křtitel toto proroctví na sebe.​—Jan 1:23.

Vyrovnejte jeho stezky: Viz studijní poznámku k Mt 3:3.

pokřtěn: Nebo „ponořen; ponořený.“​—Viz studijní poznámka k Mt 3:11.

Plemeno zmijí: Viz studijní poznámka k Mt 3:7.

ovoce hodné pokání: Množné číslo řeckého slova pro „ovoce; ovoce, plody“ (kar·posʹ) je zde použito obrazně a odkazuje na důkazy a činy, které by naznačovaly změnu smýšlení nebo postoje u těch, kdo poslouchali Jana.​—Mt 3:8; Sk 26:20; viz studijní poznámky k Mt 3:2, 11 a Slovníček, „Pokání.“

celníci: Viz studijní poznámka k Mt 5:46.

vojáci: Zřejmě šlo o židovské vojáky, kteří mohli být zapojeni do určité formy policejní kontroly, výběru celních nebo jiných daní. Židovští vojáci byli v smluvním vztahu s Jehovou Bohem. Pokud si přáli být pokřtěni jako symbol pokání za hříchy, museli změnit své chování a přestat se dopouštět vydírání a dalších zločinů, pro které byli vojáci pověstní.​—Mt 3:8.

někoho falešně obviňovat: Řecký výraz přeložený jako „obviňovat ... falešně“ (sy·ko·phan·teʹo), který je zde použit, je na Lk 19:8 přeložen jako „vydíral“ nebo „vydíral falešným obviněním“. (Viz studijní poznámku k Lk 19:8.) Doslovný význam tohoto slovesa byl vysvětlen jako „brát ukazováním fíků“. Existují různé výklady původu tohoto slova. Jeden z nich říká, že ve starověkých Athénách byl vývoz fíků z provincie zakázán. Proto byl někdo, kdo udával jiné tím, že je obviňoval z pokusu o vývoz fíků, nazýván „ukazovač fíků“. Tento termín začal označovat osobu, která falešně obviňovala druhé za účelem zisku, nebo vyděrače.

žold: Nebo „mzda; plat“. Tento výraz je zde použit jako vojenský odborný termín, odkazující na vojákův plat, peníze na stravu nebo příděl. Původně mohly být potraviny a další potřeby součástí vojákova přídělu. Židovští vojáci, kteří přišli za Janem, mohli být zapojeni do určité formy policejní kontroly, zejména v souvislosti s cly nebo výběrem daní. Jan mohl dát tuto radu, protože žold, který většina vojáků dostávala, byl nízký, a zřejmě existovala tendence vojáků zneužívat svou moc, aby si zvýšili příjem. Tento termín je také použit ve výrazu „na vlastní náklady“ na 1K 9:7, kde Pavel odkazuje na plat, na který má křesťanský „voják“ nárok.

byli v očekávání: Nebo „očekávali s napětím“. Takové očekávání mohlo být výsledkem andělského oznámení o Ježíšově narození a následného zvěstování této zprávy pastýři. (Lk 2:8-11, 17, 18) Poté v chrámu prorokyně Anna svobodně mluvila o dítěti. (Lk 2:36-38) Také výrok astrologů, že přišli uctít „narozeného krále Židů“, měl dopad na Heroda, velekněze, znalce Zákona a všechny v Jeruzalémě.​—Mt 2:1-4.

pokřtít vás: Viz studijní poznámku k Mt 3:11.

obuv: Viz studijní poznámku k Mt 3:11.

vějíř k pročišťování obilí: Viz studijní poznámku k Mt 3:12.

plevy: Viz studijní poznámku k Mt 3:12.

oheň, který nelze uhasit: Viz studijní poznámku k Mt 3:12.

okresní vládce: Viz studijní poznámku k Mt 14:1.

Když se modlil: Ve svém evangeliu věnuje Lukáš modlitbě zvláštní pozornost. Pouze Lukáš zmiňuje řadu Ježíšových modliteb. Například zde Lukáš dodává detail, že se Ježíš modlil v době svého křtu. Některá významná slova, která použil ve své modlitbě při této příležitosti, byla zjevně později zaznamenána Pavlem. (Žd 10:5-9) Další případy, kdy pouze Lukáš zmiňuje Ježíšovu modlitbu, jsou Lk 5:16; 6:12; 9:18, 28; 11:1; 23:46.

nebe: Viz studijní poznámka k Mt 3:16.

nebesa se otevřela: Bůh zjevně způsobil, že Ježíš vnímal nebeské záležitosti, což mohlo zahrnovat i vzpomínky na jeho předlidský život. Ježíšovy vlastní výroky po křtu, zejména jeho důvěrná modlitba o velikonoční noci roku 33 n. l., ukazují, že si byl vědom své předlidské existence, vzpomínal na věci, které slyšel a viděl, jak jeho Otec říká a dělá, a pamatoval si slávu, které se těšil v nebi. (Jan 6:46; 7:28, 29; 8:26, 28, 38; 14:2; 17:5) Tyto vzpomínky mohly být Ježíšovi obnoveny v době jeho křtu a pomazání.

jako holubice: Holubice měly jak posvátné využití, tak symbolický význam. Byly obětovány jako oběti. (Mr 11:15; Jan 2:14-16) Symbolizovaly nevinnost a čistotu. (Mt 10:16) Holubice vypuštěná Noem přinesla zpět do archy olivový list, což naznačovalo, že potopa ustupuje (1Mo 8:11) a že nastává čas odpočinku a pokoje (1Mo 5:29). Při Ježíšově křtu tedy Jehova možná použil holubici, aby upozornil na roli Ježíše jako Mesiáše, čistého a bez hříchu, Božího Syna, který by obětoval svůj život za lidstvo a položil základ pro období odpočinku a pokoje během své vlády jako Král. Způsob, jakým na Ježíše při jeho křtu sestoupil Boží svatý duch, neboli činná síla, mohl vypadat jako třepotání holubice, když usedá.

z nebe se ozval hlas: První ze tří případů v evangeliích, kdy je zaznamenáno, že Jehova mluvil k lidem slyšitelným hlasem.​—Viz studijní poznámky k Lk 9:35; Jan 12:28.

Ty jsi můj Syn: Viz studijní poznámka k Mr 1:11.

schválil jsem tě: Viz studijní poznámka k Mr 1:11.

začal své dílo: Nebo „začal svou službu; začal učit.“ Dosl. „začal; započal.“ Lukáš používá stejný řecký výraz ve Sk 1:21, 22 a 10:37, 38, když odkazuje na začátek Ježíšovy pozemské služby. Jeho veřejná služba zahrnovala kázání, vyučování a činění učedníků.

jak se mělo za to, syn Josefův: Josef byl ve skutečnosti Ježíšovým adoptivním otcem, protože Ježíš byl zplozen svatým duchem. Lidé v Nazaretu však viděli Josefa a Marii, jak Ježíše vychovávají, a tak ho přirozeně považovali za Josefova syna. To naznačují i další písma, jako Mt 13:55 a Lk 4:22, kde obyvatelé Nazaretu označují Ježíše jako „syn tesaře“ a „syn Josefův“. Při jedné příležitosti lidé, kteří nad Ježíšem klopýtali, poznamenali: „Není toto Ježíš, syn Josefův, jehož otce i matku známe?“ (Jan 6:42) Také Filip řekl Natanaelovi: „Našli jsme... Ježíše, syna Josefova.“ (Jan 1:45) Lukášovo vyprávění zde potvrzuje, že označení Ježíše jako „syn Josefův“ bylo pouze obecným míněním.

jak se mělo za to: Nebo možná „jak bylo stanoveno zákonem“. Tento překlad navrhlo několik učenců, protože řecký termín tuto myšlenku připouští. V tomto kontextu by tento překlad vyjadřoval myšlenku právního ustanovení podle tehdy dostupných genealogických výpočtů. Překlad v hlavním textu Překladu nového světa však podporuje většina učenců.

Josef, syn Heliův: Podle Mt 1:16 „Jákob zplodil Josefa, muže Marie“. V Lukášově podání je Josef nazýván „syn Heliův“, což zjevně znamená, že je Heliho zeť. (Pro podobný případ viz studijní poznámku k Lk 3:27.) Při sledování pokrevní linie od dědečka k vnukovi přes dceru bylo u Židů zvykem zaměřovat se na muže v genealogiích, což může být důvod, proč Lukáš vynechává jméno dcery a uvádí jejího manžela jako syna. Lukáš zjevně sleduje Ježíšův původ přes Marii, takže se zdá, že Heli byl Mariiným otcem a dědečkem Ježíše z matčiny strany.​—Viz studijní poznámky k Mt 1:1, 16; Lk 3:27.

Zerubbábel, syn Šealtíela: Ačkoli je Zerubbábel často nazýván „synem Šealtíela“ (Ezd 3:2, 8; 5:2; Neh 12:1; Ag 1:1, 12, 14; 2:2, 23; Mt 1:12), jednou je označen jako jeden z „synů Pedajášových“, bratra Šealtíela. (1Pa 3:17-19) Zerubbábel byl pravděpodobně přirozeným synem Pedajáše, ale zdá se, že byl právně považován za syna Šealtíela. Pokud Pedajáš zemřel, když byl jeho syn Zerubbábel ještě chlapec, mohl ho Šealtíel, Pedajášův nejstarší bratr, vychovat jako vlastního syna. Nebo pokud Šealtíel zemřel bezdětný a Pedajáš za něj vykonal levirátní sňatek, syn Pedajáše se Šealtíelovou manželkou by byl považován za Šealtíelova právního dědice.

Šealtíel, syn Neriho: Podle 1Pa 3:17 a Mt 1:12 byl Šealtíel synem Jekoniáše, nikoli Neriho. Možná se Šealtíel oženil s Neriho dcerou, čímž se stal jeho zetěm, a proto mohl být nazýván „synem Neriho“. V hebrejských genealogických výčtech nebylo neobvyklé označovat zetě jako syna. Podobným způsobem Lukáš zřejmě nazval Josefa „synem Heliho“, Mariina otce.​—Viz studijní poznámku k Lk 3:23.

Ježíš: Nebo „Jozue (Ješua).“ Některé starověké rukopisy zde uvádějí „Jose(s).“​—Viz studijní poznámku k Mt 1:21.

Nátan: Syn Davidův a Bat-šeby, od něhož pocházela Marie. (2Sa 5:13, 14; 1Pa 3:5) V křesťanských řeckých písmech je zmíněn pouze zde. Lukášova genealogie Ježíše se liší od Matoušovy, ale rozdíl v téměř všech jménech v Lukášově záznamu lze vysvětlit, když si uvědomíme, že Lukáš sledoval linii přes Davidova syna Nátana, zatímco Matouš sledoval linii přes Davidova syna Šalomouna. (Mt 1:6, 7) Lukáš zjevně sleduje rodokmen Marie, čímž ukazuje Ježíšův přirozený původ od Davida, zatímco Matouš ukazuje Ježíšovo právní nárokování si Davidova trůnu prostřednictvím Šalomouna přes Josefa, který byl právně Ježíšovým otcem. Oba, Matouš i Lukáš, naznačují, že Josef byl Ježíšovým adoptivním otcem.​—Viz studijní poznámky k Mt 1:1, 16; Lu 3:23.

Salmon: V některých starověkých rukopisech je řecký zápis „Sala“ a v jiných „Salmon“. Salmon si vzal Rachab z Jericha, se kterou zplodil Boaze. (Rt 4:20–22; Mt 1:4, 5) V 1Pa 2:11 je použito odlišné hebrejské znění jeho jména. Uvádí se tam: „Salma zplodil Boaze.“

Arni: Toto je variantní podoba jména Rám (řecky A·ramʹ), které se vyskytuje v Mt 1:3, 4. V 1Pa 2:9 je Rám uveden jako jeden z „synů Chesrónových“ a Rt 4:19 říká: „Chesrón se stal otcem Rámovým.“ Některé rukopisy používají v Lukášově zprávě jméno „Rám“, ale existují dobré rukopisné důkazy pro použití variantní podoby „Arni“.

syn Kainánův: Několik starověkých rukopisů vynechává „syn Kainánův“. Toto vynechání je v souladu s masoretským textem v 1Mo 10:24; 11:12, 13 a 1Pa 1:18, kde je Šélach uveden jako syn Arpakšadův. Nicméně jméno Kainán se objevuje v těchto genealogických seznamech v dochovaných kopiích řecké Septuaginty, jako je například Alexandrijský kodex z pátého století n. l. Velké množství rukopisů evangelia podle Lukáše podporuje zařazení výrazu „syn Kainánův“, proto je tento výraz zachován ve většině biblických překladů.

syn Adamův: Lukáš sleduje Ježíšův rodokmen až k Adamovi, praotci všech lidí. To je v souladu s Lukášovým záměrem psát dobrou zprávu pro všechny lidi, oslovující jak Židy, tak pohany. Matouš naopak, který zřejmě psal své evangelium zvláště pro Židy, sleduje Ježíšův rodokmen až k Abrahamovi. Univerzální přitažlivost Lukášova evangelia je také patrná z jeho záznamu, že Kristovo poselství a skutky mohly přinést dobro bez ohledu na původ člověka​—samařský malomocný, bohatý výběrčí daní a dokonce i odsouzený zločinec umírající na kůlu.​—Lk 17:11-19; 19:2-10; 23:39-43.

Adam, syn Boží: Tato zmínka sahá až k počátkům lidstva a souhlasí se zprávou v Genesis, že prvního člověka stvořil Bůh a byl učiněn k Božímu obrazu. (1Mo 1:26, 27; 2:7) Toto tvrzení také osvětluje další inspirované výroky, jako jsou Ří 5:12; 8:20, 21; a 1K 15:22, 45.