Jan 20

první den v týdnu: Viz studijní poznámku k Mt 28:1.

hrobce: Nebo „pamětní hrobce“. — Viz Slovníček, „Pamětní hrobka“.

ten druhý učedník, kterého Ježíš miloval: Tedy ten, ke kterému měl Ježíš zvláštní náklonnost. Je to třetí z pěti výskytů, kde se mluví o určitém učedníkovi „kterého Ježíš [nebo „on“] miloval“ nebo „ke kterému měl Ježíš náklonnost“. (Jan 13:23; 19:26; 20:2; 21:7, 20) Obecně se má za to, že tímto učedníkem je apoštol Jan. (Viz studijní poznámky k Jan 13:23; 18:15.) Ve čtyřech dalších výskytech je použito řecké slovo a·ga·paʹo. V tomto verši je použito synonymum, řecké slovo phi·leʹo, které se v tomto překladu často překládá jako „mít náklonnost k“. (Mt 10:37; Jan 11:3, 36; 16:27; Jan 21:15-17; 1Ko 16:22; Tit 3:15; Zj 3:19; viz studijní poznámky k Jan 5:20; 16:27; 21:15).

slovům z Písma: Pravděpodobně se tím myslí Ža 16:10 nebo Iz 53:10. Některá proroctví o Mesiášovi tehdy ještě nebyla pochopena, a to ani Ježíšovými učedníky. Platilo to zvlášť o proroctvích, která se týkala toho, že Mesiáš bude odmítnut, bude trpět, zemře a bude vzkříšen. (Iz 53:3, 5, 12; Mt 16:21-23; 17:22, 23; Lk 24:21; Jan 12:34).

hebrejsky: Viz studijní poznámku k Jan 5:2.

Rabboni!: Semitské slovo, které znamená „můj učiteli“. Někteří se domnívají, že původně bylo „Rabboni“ uctivější oslovení nebo že vyjadřovalo víc vřelosti než forma „rabbi“. V tomto verši i v Jan 1:38 ale Jan oba výrazy jednoduše přeložil jako „učiteli“. Je možné, že přípona v 1. osobě („-i“, která znamená „můj“) v oslovení „Rabboni“ už v době, kdy Jan psal své evangelium, ztratila svůj zvláštní význam.

Nedrž se mě: Řecké sloveso haʹpto·mai může znamenat buď „dotknout se“, nebo „držet se; pevně se něčeho chytit“. Některé překlady Ježíšova slova podávají jako: „Nedotýkej se mě.“ Ježíš ale Marii Magdaléně nevyčítal pouhý dotek, protože když ho po jeho vzkříšení uviděly jiné ženy, nevadilo mu, že se mu „chytily nohou“. (Mt 28:9) Zdá se, že Marie Magdaléna se bála, že Ježíš má každou chvíli vystoupit do nebe. Její silná touha být se svým Pánem ji vedla k tomu, že se Ježíše pevně držela a nechtěla ho pustit. Aby ji ujistil, že ještě neodchází, Ježíš jí řekl, aby se ho přestala držet, a místo toho šla k jeho učedníkům a oznámila jim zprávu o jeho vzkříšení.

ke svému Bohu a vašemu Bohu: Tento rozhovor mezi Ježíšem a Marií Magdalénou 16. nisanu roku 33 n. l. ukazuje, že vzkříšený Ježíš považoval Otce za svého Boha, stejně jako byl Otec Bohem pro Marii Magdalénu. O dva dny dřív, když byl na mučednickém kůlu, Ježíš zvolal: „Můj Bože, můj Bože“, čímž splnil proroctví ze Ža 22:1 a uznal svého Otce jako svého Boha. (Mt 27:46; Mr 15:34; Lk 23:46) Také v knize Zjevení Ježíš mluví o svém Otci jako o „svém Bohu“. (Zj 3:2, 12) Tyto pasáže potvrzují, že vzkříšený, oslavený Ježíš Kristus uctívá nebeského Otce jako svého Boha, stejně jako to dělají Ježíšovi učedníci.

Židy: Zřejmě se tím myslí židovské autority neboli náboženští vůdci. (Viz studijní poznámku k Jan 7:1.)

Dvojče: Viz studijní poznámku k Jan 11:16.

Můj Pane a můj Bože!: Dosl. „Pán můj a Bůh [ho the·osʹ] můj!“ Někteří badatelé považují tento výrok za zvolání úžasu, které Tomáš řekl Ježíšovi, ale ve skutečnosti ho směřoval k Bohu, jeho Otci. Jiní tvrdí, že původní řečtina vyžaduje chápat tato slova jako slova adresovaná Ježíšovi. I kdyby to tak bylo, význam výroku „můj Pane a můj Bože“ je nejlepší chápat v kontextu zbytku inspirovaných Písem. Protože záznam ukazuje, že Ježíš už dříve poslal svým učedníkům vzkaz: „Vystupuji ke svému Otci a vašemu Otci a ke svému Bohu a vašemu Bohu“, není důvod se domnívat, že si Tomáš myslel, že Ježíš je všemohoucí Bůh. (Viz studijní poznámku k Jan 20:17.) Tomáš slyšel, jak se Ježíš modlí ke svému „Otci“ a nazývá ho „jediným pravým Bohem“. (Jan 17:1-3) Tomáš tedy mohl Ježíše oslovit „můj Bože“ z následujících důvodů: Považoval Ježíše za „boha“, i když ne za všemohoucího Boha. (Viz studijní poznámku k Jan 1:1.) Nebo mohl Ježíše oslovit podobně, jako Boží služebníci v Hebrejských písmech oslovovali andělské posly Jehovy. Tomáš dobře znal záznamy, ve kterých jednotlivci, nebo někdy i pisatel biblického záznamu, reagovali na andělského posla nebo o něm mluvili, jako by to byl Jehova Bůh. (Srovnej 1Mo 16:7-11, 13; 18:1-5, 22-33; 32:24-30; Sd 6:11-15; 13:20-22.) Tomáš tedy možná nazval Ježíše „můj Bože“ v tomto smyslu — uznal ho jako zástupce a mluvčího pravého Boha.

Někteří namítají, že použití řeckého určitého členu před slovy pro „pán“ a „bůh“ ukazuje, že tato slova se vztahují na všemohoucího Boha. V tomto kontextu ale použití členu může jednoduše odrážet řeckou gramatiku. Případy, kdy se v řečtině podstatné jméno v 1. pádě s určitým členem používá ve funkci vokativu, lze ukázat na doslovném překladu takových veršů, jako je Lk 12:32 (dosl. „to malé stádo“) a Kol 3:18–4:1 (dosl. „ty manželky“; „ti manželé“; „ty děti“; „ti otcové“; „ti otroci“; „ti páni“). Podobně by doslovný překlad 1Pe 3:7 zněl: „Ti manželé.“ Použití členu tedy tady nemusí být rozhodující pro určení toho, co měl Tomáš na mysli, když svůj výrok pronesl.