Jan 7

Židé: Jak se v Janově evangeliu používá tento výraz, může mít podle kontextu různý význam. Kromě toho, že označuje Židy nebo Judejce obecně, případně ty, kdo žili v Jeruzalémě nebo v jeho okolí, může také konkrétněji odkazovat na Židy, kteří horlivě dodržovali lidské tradice spojené s Mojžíšovým Zákonem, a ty často byly v rozporu s duchem tohoto Zákona. (Mt 15:3-6) Mezi těmito „Židy“ byli na prvním místě židovští představitelé neboli náboženští vůdci, kteří byli vůči Ježíšovi nepřátelští. V tomto verši i v některých dalších výskytech tohoto výrazu v 7. kapitole Jana kontext ukazuje, že jde o židovské představitele neboli náboženské vůdce. („…protože se ho Židé snažili zabít.“) (Jan 7:13, 15, 35a).—Viz Slovníček, „Žid“.

Svátek stánků: Nebo „Svátek chýší“. V Křesťanských řeckých písmech je to jediná zmínka o tomto svátku. Tato slavnost se vztahuje na tu, která se slavila na podzim roku 32 n. l. — Viz Slovníček, „Svátek chýší“, a Dodatek B15.

Židé: Tady se výraz „Židé“ může vztahovat obecně na lidi, kteří se shromažďovali na Svátek stánků v Jeruzalémě, i když může označovat také židovské náboženské vůdce. (Viz studijní poznámku k Jan 7:1.)

Židů: Zřejmě se tím myslí židovské autority neboli náboženští vůdci. (Viz studijní poznámku k Jan 7:1.)

Židé: Zdá se, že tento výraz se vztahuje na židovské autority neboli náboženské vůdce. Tomu nasvědčuje Ježíšova otázka v 19. verši: „Proč se mě snažíte zabít?“ (Viz studijní poznámku k Jan 7:1).

Písmo: Doslova „písmena“, tedy znaky abecedy. Vyjádření „znát písmena“ je idiom, který znamená „mít znalost spisů (knih, literatury)“. V tomto kontextu se zjevně vztahuje na znalost inspirovaného Písma.

když nestudoval na školách: Nebo „aniž by byl vyučován“. Doslova „když se neučil“. Ježíš nebyl nevzdělaný, ale nestudoval na rabínských školách vyššího vzdělání.

sám od sebe: Nebo „sám od sebe“. Doslova „ze sebe“. Jako Boží hlavní zástupce Ježíš vždycky naslouchá Jehovovu hlasu a říká to, co mu Jehova přikazuje.

obřízka o sabatu: Pro muže byla obřízka povinným požadavkem Mojžíšova zákona a musela se provést osmý den po narození. (3Mo 12:2, 3) Považovala se za natolik důležitou, že i kdyby osmý den připadl na vysoce ceněný sabat, obřízka se měla provést.—Viz Slovníček, „Obřízka“.

vůdci: Tady se tím myslí židovští vůdci. V době Ježíšovy pozemské služby byl Izrael pod dvojí vládou – Římské říše a židovských vůdců. Hlavním orgánem židovských vůdců byl Sanhedrin, rada 71 starších včetně velekněze, které římská vláda udělila omezenou pravomoc v židovských záležitostech. – Viz Slovníček, „Sanhedrin“.

přicházím od něj: Doslova „jsem u něj“. Použití předložky pa·raʹ (doslova „u“, „vedle“) zdůrazňuje nejen to, že Ježíš je „od“ Boha, ale také to, že je Jehovovi velmi blízko, „u něj“. V tomto smyslu je Ježíš Božím „zástupcem“.

stráže: Tedy strážci jeruzalémského chrámu. Pravděpodobně to byli zástupci Sanhedrinu a byli pod autoritou předních kněží. Fungovali jako náboženská policie.

Židé: V tomto kontextu, kde jsou zmíněni vrchní kněží a farizeové (Jan 7:32, 45), označení „Židé“ zjevně odkazuje na židovské autority neboli náboženské vůdce. (Viz studijní poznámku k Jan 7:1).

Židé rozptýlení: Dosl. „rozptýlení“. V tomto kontextu řecké slovo di·a·spo·raʹ označuje Židy žijící mimo Izrael. K tomuto rozptýlení neboli diaspoře došlo proto, že Židé byli odvlečeni do vyhnanství ze své vlasti, když je dobyly jiné národy – nejdřív Asyřané v 8. století př. n. l. a potom Babylóňané v 7. století př. n. l. (2Kr 17:22, 23; 24:12–17; Jer 52:28–30). Do Izraele se vrátil jen zbytek vyhnanců; ostatní zůstali rozptýlení. (Iz 10:21, 22) V 5. století př. n. l. se židovské komunity zřejmě nacházely ve všech 127 provinciích Perské říše. (Es 1:1; 3:8) Výraz použitý v Jan 7:35 se vztahuje konkrétně na ty, kdo byli rozptýleni „mezi Řeky“, jak se píše ve verši: „Chce snad jít k Židům rozptýleným mezi Řeky a vyučovat Řeky?“ V 1. století žily židovské populace v mnoha řecky mluvících komunitách mimo Izrael, například v Sýrii, v Malé Asii a v Egyptě, a také v evropské části Římské říše, včetně Řecka a Říma. Snaha získávat pro judaismus obrácené znamenala, že časem velké množství lidí získalo určité poznání o Jehovovi a o Zákoně, který dal Židům. (Mt 23:15) O svátku Letnic v roce 33 n. l. byli v Jeruzalémě Židé a proselyté z mnoha zemí a slyšeli dobrou zprávu o Ježíšovi. Rozptýlení Židů po celé Římské říši tedy přispělo k rychlému šíření křesťanství.

Když nastal poslední den svátku: Tedy sedmý den Svátku stánků neboli Svátku přístřešků, 21. tišri. Říkalo se mu „ten nejvýznamnější“ neboli „velký den svátku“. (⁠5Mo 16:13) Viz studijní poznámku k Jan 7:2 a Slovníček „Svátky stánků“ a Dodatek B15.

jak říká Písmo: Nezdá se, že by Ježíš citoval nějaký konkrétní verš, ale spíš naráží na takové texty, jako jsou Iz 44:3; 58:11; a Zec 14:8. O víc než dva roky dřív, když Ježíš mluvil se samařskou ženou o „živé vodě“, soustředil se na to, jaký užitek přináší, když ji člověk přijme. (Jan 4:10, 14) V tomto verši ale Ježíš ukazuje, že tato „živá voda“ bude „téct“ z jeho následovníků, kteří v něj mají víru, když ji budou předávat druhým. (Jan 7:37-39) Křesťanská řecká písma poskytují mnoho důkazů, že Ježíšovi následovníci byli po přijetí svatého ducha, počínaje Letnicemi roku 33 n. l., podněcováni k tomu, aby životodárnou vodu předávali všem, kdo byli ochotní naslouchat. (Sk 5:28; Kol 1:23).

z jeho nitra potečou proudy živé vody: Ježíš tady možná narážel na zvyk, který se dodržoval během Svátku stánků. Ten spočíval v tom, že se z nádrže Siloam nabírala voda a zlatou nádobou se spolu s vínem vylévala na oltář v době ranní oběti. (Viz studijní poznámku k Jan 7:2; Slovníček „Svátky stánků“ a Dodatek B15.) I když se tato součást svátku v Hebrejských písmech nezmiňuje a byla přidána až později, většina badatelů uvádí, že se to dělalo sedm dní svátku, ale ne osmý den. V první den svátku, který byl sabat, byla voda, kterou kněz vyléval, přinesena do chrámu z nádrže Siloam už předchozí den. V následujících dnech kněz chodil k nádrži Siloam, aby nabral vodu do zlatého džbánu. Návrat do chrámu načasoval tak, aby dorazil právě ve chvíli, kdy kněží byli připraveni položit na oltář části oběti. Když procházel Vodní bránou do Kněžského nádvoří, jeho příchod oznámily tři troubení na kněžské trumpety. Voda se pak vylila do nádrže, která vedla k patě oltáře, a ve stejnou dobu se do jiné nádrže vylévalo víno. Potom chrámová hudba doprovázela zpěv hallelských žalmů (Ža 113-118), zatímco ctitelé mávali směrem k oltáři palmovými ratolestmi. Tento obřad mohl radostným účastníkům připomínat prorocká slova Izajáše: „S radostí budete čerpat vodu z pramenů záchrany.“ (Iz 12:3).

tehdy ještě nedostali ducha: Řecké slovo pro „ducha“, pneuʹma, se v tomhle verši vyskytuje dvakrát a vztahuje se na Božího svatého ducha neboli činnou sílu. Ježíš i ti, kdo mu naslouchali, věděli, že Bůh už dlouho používal svého svatého ducha (1Mo 1:2, pzn.; 2Sa 23:2; Sk 28:25) a že toho ducha dával svým věrným služebníkům, jako byli Otniel, Jiftách a Samson (Sd 3:9, 10; 11:29; 15:14). Jan tedy zjevně mluvil o novém způsobu, jak měl duch prospívat nedokonalým lidem. Žádný z těch dřívějších Božích služebníků nebyl prostřednictvím ducha povolán k nebeskému životu. O Letnicích roku 33 n. l. Ježíš vylil na své následovníky svatého ducha, kterého jako oslavený duchovní tvor dostal od Jehovy. (Sk 2:4, 33) Bylo to poprvé, kdy nedokonalí lidé dostali naději na duchovní život v nebi. Díky tomuto pomazání byli křesťané schopní pochopit význam mnoha věcí, kterým dřív nerozuměli.

prokletí lidé: Pyšní a samospravedliví farizeové a židovští vůdci se dívali svrchu na obyčejné lidi, kteří poslouchali Ježíše, a nazývali je „prokletí lidé“. Řecké slovo použité na tomto místě, e·paʹra·tos, je pohrdavý výraz a naznačuje, že ti, o kom se tak mluví, jsou pod Božím prokletím. Židovští náboženští vůdci také používali hebrejský výraz ʽam ha·ʼaʹrets, neboli „lid země“, aby dali najevo své opovržení obyčejnými lidmi. Původně to byl výraz úcty pro obyvatele určitého území a zahrnoval nejen chudé a prosté, ale i významné lidi. (1Mo 23:7; 2Kr 23:35; Ez 22:29) V Ježíšově době se ale tímto označením myslelo, že jde o lidi, kteří byli považováni za neznalé Mojžíšova Zákona nebo kteří nedodržovali ani ty nejmenší podrobnosti rabínských tradic. Pozdější rabínské spisy tento postoj potvrzují. Mnozí náboženští vůdci takové lidi považovali za opovrženíhodné — odmítali s nimi jíst, něco od nich kupovat nebo se s nimi stýkat.

Nejsi i ty z Galileje?: Tato otázka zřejmě odráží pohrdání, které tito Judejci cítili vůči Galilejcům. Když Nikodém promluvil na Ježíšovu obhajobu (Jan 7:51), farizeové se ho v podstatě ptali: „Ty ho snad obhajuješ a podporuješ a stavíš se tak na úroveň zaostalého Galilejce?“ Protože Sanhedrin i chrám byly v Jeruzalémě, bezpochyby se tam soustřeďovalo velké množství učitelů Zákona, a to nejspíš dalo vzniknout židovskému přísloví: „Jdi na sever [do Galileje] pro bohatství, jdi na jih [do Judeje] pro moudrost.“ Důkazy ale ukazují, že Galilejci nebyli neznalí Božího Zákona. V galilejských městech i vesnicích byli učitelé Zákona a také synagogy, které sloužily jako vzdělávací centra. (Lk 5:17) Tato arogantní odpověď Nikodémovi ukazuje, že farizeové se nijak nesnažili zjistit, že Ježíšovým skutečným rodištěm byl Betlém. (Mi 5:2; Jan 7:42) Také nepochopili Izajášovo proroctví, které přirovnalo kázání Mesiáše k „velkému světlu“, jež bude svítit v Galileji. (Iz 9:1, 2; Mt 4:13-17).

že z Galileje nemá přijít žádný prorok: Toto tvrzení přehlíží prorocká slova z Iz 9:1, 2, která předpověděla, že z Galileje vzejde velké světlo. Někteří badatelé také naznačují, že farizeové dělali paušální závěr, že z „bezvýznamné“ Galileje nikdy žádný prorok nepovstal ani povstat nemůže. To ale ignoruje skutečnost, že prorok Jonáš pocházel z galilejského města Gat-chefer, jen asi 4 km severoseverovýchodně od Nazaretu, kde Ježíš vyrůstal. (2Kr 14:25).

7:53

Nejstarší autoritativní rukopisy neobsahují pasáž od Jan 7:53 do 8:11. Těchto 12 veršů bylo očividně přidáno do původního textu Janova evangelia. (Viz Dod. A3.) Nejsou obsaženy ve dvou nejstarších dostupných papyrech, které obsahují Janovo evangelium — Papyrus Bodmer 2 (P⁶⁶) a Papyrus Bodmer 14, 15 (P⁷⁵), oba z druhého století n. l. — ani v Kodexu Sinajském nebo Kodexu Vatikánském, oba ze čtvrtého století n. l. Poprvé se objevují v řeckém rukopisu z pátého století (Kodex Bezae), ale v žádných dalších řeckých rukopisech se neobjevují až do devátého století n. l. Většina raných překladů do jiných jazyků je vynechává. Jedna skupina řeckých rukopisů umisťuje přidaná slova na konec Janova evangelia; jiná skupina je vkládá za Lk 21:38. To, že se tato část v různých rukopisech objevuje na různých místech, podporuje závěr, že jde o nepravý (neautentický) text. Badatelé se ve velké většině shodují, že tyto verše nebyly součástí původního Janova textu.

Řecké rukopisy a překlady do jiných jazyků, které tyto verše obsahují, je uvádějí (s určitými obměnami) takto:

⁵³ Tak se každý odebral domů.

8 Ježíš ale odešel na Olivovou horu. ² Za úsvitu však znovu přišel do chrámu a všichni lidé k němu začali přicházet. Posadil se a začal je učit. ³ Tehdy k němu znalci Zákona a farizeové přivedli ženu přistiženou při cizoložství a postavili ji doprostřed ⁴ a řekli mu: „Učiteli, tato žena byla přistižena při cizoložství. ⁵ Mojžíš nám v Zákoně přikázal takové ženy ukamenovat. Co tedy říkáš ty?“ ⁶ To ovšem říkali, aby ho zkoušeli a měli ho z čeho obvinit. Ježíš se ale sehnul a začal prstem psát po zemi. ⁷ Když se ho nepřestávali ptát, narovnal se a řekl jim: „Kdo z vás je bez hříchu, ať po ní hodí kamenem jako první.“ ⁸ Pak se znovu sehnul a dál psal po zemi. ⁹ Když to uslyšeli, začali odcházet jeden po druhém, počínaje staršími muži, až tam zůstal jen on a žena, která stála uprostřed. ¹⁰ Ježíš se narovnal a řekl jí: „Ženo, kde jsou? Nikdo tě neodsoudil?“ ¹¹ Odpověděla: „Nikdo, pane.“ Ježíš jí řekl: „Ani já tě neodsuzuji. Jdi a odteď už nehřeš.“