Skutky 4

ti dva: Dosl. „oni“, tedy Petr a Jan.

velitel chrámové stráže: Zmiňuje se také ve Sk 5:24, 26. V prvním století n. l. tuto úřední funkci zastával kněz, který byl druhý v pořadí hned po veleknězi. Velitel chrámové stráže dohlížel na kněze, kteří sloužili v chrámu. Také udržoval pořádek v chrámu a v jeho okolí prostřednictvím toho, čemu se dá říkat chrámová policie složená z levitů. Podřízení velitelé dohlíželi na levity, kteří ráno otevírali chrámové brány a večer je zavírali. Tito strážci chránili chrámovou pokladnici, obecně udržovali davy pod kontrolou a zajišťovali, aby nikdo nevstupoval do vyhrazených prostor. Existovalo 24 oddílů levitů. Každý oddíl sloužil vždy týden, střídali se v pravidelném pořadí dvakrát do roka, a nejspíš měl svého velitele, který se zodpovídal veliteli chrámové stráže. Velitelé chrámové stráže byli vlivní muži. Jsou zmiňováni spolu s předními kněžími, kteří se spikli, aby byl Ježíš usmrcen. V noci, kdy byl Ježíš zrazen, přišli se svými muži, aby ho zatkli. (Lk 22:4 (viz studijní poznámku), 52).

starší: Viz studijní poznámku k Mt 16:21.

přední kněz Annáš: Annáš byl jmenován veleknězem asi v roce 6 nebo 7 n. l. Quiriniem, římským místodržitelem Sýrie, a sloužil přibližně do roku 15 n. l. I potom, co ho Římané sesadili a už neměl oficiální titul velekněze, zřejmě dál uplatňoval velkou moc a vliv jako „velekněz v ústraní“ a byl hlavním hlasem židovské hierarchie. Pět jeho synů zastávalo úřad velekněze a jeho zeť Kaifáš sloužil jako velekněz asi od roku 18 n. l. do asi roku 36 n. l. (Viz studijní poznámku k Lk 3:2.) V Jan 18:13, 19 je Annáš označen jako „přední kněz“. Stejné řecké slovo (ar·khi·e·reusʹ) se mohlo používat jak pro úřadujícího velekněze, tak pro významného člena kněžstva, včetně sesazeného velekněze. — Viz Slovníček, „Přední kněz“.

Kaifáš: Tento velekněz, kterého jmenovali Římané, byl schopný diplomat a v úřadu zůstal déle než kdokoli z jeho bezprostředních předchůdců. Byl jmenován asi v roce 18 n. l. a ve funkci zůstal přibližně do roku 36 n. l. Byl to ten, kdo vyslýchal Ježíše a předal ho Pilátovi. (Mt 26:3, 57; Jan 11:49; 18:13, 14, 24, 28) Ve Skutcích je to jediný případ, kdy je uveden jménem. Jinde je ve Skutcích označen jako „velekněz“. (Sk 5:17, 21, 27; 7:1; 9:1).

Nazaretský: Viz studijní poznámku k Mr 10:47.

přibili na kůl: Nebo „připevnili na kůl (sloup)“. — Viz studijní poznámku k Mt 20:19 a Slovníček, „Kůl“; „Mučednický kůl“.

hlavním úhelným kamenem: Viz studijní poznámku k Mt 21:42.

odvahu: Nebo „smělost; nebojácnost“. Řecké slovo par·re·siʹa se překládá také jako „svoboda řeči; jistota“. (Sk 28:31; 1Ja 5:14) Toto podstatné jméno a související sloveso par·re·si·aʹzo·mai, které se často překládá „mluvit směle (se smělostí)“, se v knize Skutky objevují několikrát a vyjadřují typický rys kázání prvních křesťanů. (Sk 4:29, 31; 9:27, 28; 13:46; 14:3; 18:26; 19:8; 26:26).

nevzdělaní: Nebo „negramotní“. I když řecký výraz použitý na tomto místě (a·gramʹma·tos) může znamenat negramotný, v tomto kontextu se nejspíš vztahuje na ty, kdo neprošli vzděláním v rabínských školách. Zdá se, že většina Židů v 1. století uměla číst a psát, mimo jiné proto, že mnoho škol fungovalo při synagogách. Petr a Jan ale podobně jako Ježíš na rabínských školách nestudovali. (Srovnej Jan 7:15.) Náboženská elita v Ježíšově době považovala tyto školy za jediné přijatelné místo, kde se dá získat náboženské vzdělání. Saduceové a farizeové nepochybně měli za to, že Petr a Jan nejsou způsobilí učit nebo lidem vykládat Zákon. Navíc oba tito učedníci pocházeli z Galileje – oblasti, kde většina lidí byli zemědělci, pastýři a rybáři. Náboženští vůdci a další lidé z Jeruzaléma a Judeje se na obyvatele tohoto kraje zřejmě dívali svrchu, a proto Petra a Jana považovali za „nevzdělané“ a „obyčejné“. (Jan 7:45-52; Sk 2:7) Bůh se na ně tak ale nedíval. (1Ko 1:26-29; 2Ko 3:5, 6; Jk 2:5) Ještě před svou smrtí je Ježíš i ostatní učedníky důkladně vyučoval a školil. (Mt 10:1-42; Mr 6:7-13; Lk 8:1; 9:1-5; 10:1-42; 11:52) Po svém vzkříšení své učedníky dál vyučoval prostřednictvím svatého ducha. (Jan 14:26; 16:13; 1Ja 2:27).

sál Sanhedrinu: Nebo „Sanhedrin“. (Viz studijní poznámku ke Lk 22:66).

zázrak: Nebo „znamení“. Řecké slovo se·meiʹon, které se často překládá jako „znamení“, se tady vztahuje na zázračnou událost, která je důkazem Boží podpory. (»Vždyť tomu člověku, který byl zázračně uzdraven, bylo přes 40 let.«)

Svrchovaný pane: Řecké slovo de·spoʹtes má základní význam „pán; mistr; vlastník“. (1Ti 6:1; Tit 2:9; 1Pe 2:18) Když se používá jako přímé oslovení Boha, jako tady ve slovech „Svrchovaný pane“ a také v Lk 2:29 a Zj 6:10, překládá se jako „Svrchovaný pane“, aby vyniklo, jak výjimečné a nadřazené je jeho panství. Jiné překlady používají výrazy jako „Pán“, „Mistr“, „Svrchovaný“ nebo „Vládce (Mistr; Pán) všeho“. Některé překlady Křesťanských řeckých písem do hebrejštiny tady používají hebrejský výraz ʼAdho·naiʹ (Svrchovaný Pán), ale nejméně jeden takový překlad na tomto místě používá tetragram.

Jehova: V tomto citátu z Ža 2:2 se v původním hebrejském textu vyskytuje Boží jméno, které je vyjádřeno čtyřmi hebrejskými souhláskami (přepisovanými jako JHVH). (Viz Dodatek C).

jeho pomazanému: Nebo „jeho Kristu; jeho Mesiášovi“. Použitý řecký výraz je Khri·stosʹ, od kterého je odvozen titul „Kristus“. V Ža 2:2, který je tady citován, je použit odpovídající hebrejský výraz ma·shiʹach (pomazaný). Od tohoto výrazu je odvozen titul „Mesiáš“. (Viz studijní poznámky k Lk 2:26; Jan 1:41; Sk 4:27).

kterého jsi pomazal: Nebo „kterého jsi udělal Kristem (Mesiášem)“. Titul Khri·stosʹ (Kristus) pochází z řeckého slovesa khriʹo, které je použité i tady. Doslova znamená vylít na někoho olej. V Křesťanských řeckých písmech se používá jen v posvátném a obrazném významu a odkazuje na to, že Bůh někoho vyčlenil pro zvláštní úkol pod svým vedením. Toto řecké sloveso se objevuje také v Lk 4:18; Sk 10:38; 2Ko 1:21 a Heb 1:9. Jiné řecké slovo, a·leiʹpho, se vztahuje na nanášení doslovného oleje nebo masti na tělo, například když se používal po umytí, jako lék nebo když se olej nalil na tělo, aby se připravilo k pohřbu.⁠ (Mt 6:17; Mr 6:13; Mr 16:1; Lk 7:38, 46; Jk 5:14).

Jehovo: Tato slova jsou součástí modlitby adresované „Svrchovanému Pánu“ (Sk 4:24b). Tento titul je překladem řeckého slova de·spoʹtes a je použit i v modlitbě zaznamenané v Lk 2:29. V této modlitbě ve Skutcích je Ježíš nazván „tvůj svatý služebník“. (Sk 4:27, 30) Modlitba učedníků obsahuje citát z Ža 2:1, 2, kde je použito Boží jméno. (Viz studijní poznámku ke Sk 4:26.) Kromě toho tato prosba, aby Jehova „věnoval pozornost jejich hrozbám“, tedy hrozbám Sanhedrinu, používá výrazy podobné těm, které se objevují v modlitbách zaznamenaných v Hebrejských písmech, například v 2Kr 19:16, 19 a Iz 37:17, 20, kde je také použito Boží jméno. (Viz Dodatek C3 – úvod; Sk 4:29).

zázraky: Nebo „předzvěsti“. (Viz studijní poznámku ke Sk 2:19).

úpěnlivě poprosili: Nebo „horlivě (naléhavě) se modlili“. Řecké sloveso deʹo·mai se vztahuje na pronášení upřímné modlitby spojené se silnými pocity. Příbuzné podstatné jméno deʹe·sis, přeložené jako „úpěnlivá prosba“, bylo definováno jako „pokorná a upřímná naléhavá prosba“. V Křesťanských řeckých písmech se toto podstatné jméno používá výhradně tehdy, když se někdo obrací k Bohu. Dokonce i Ježíš „přinášel úpěnlivé prosby i žádosti se silným voláním a slzami tomu, který ho mohl zachránit ze smrti“. (Heb 5:7) Použití množného čísla („úpěnlivé prosby“) naznačuje, že Ježíš Jehovu naléhavě prosil víc než jednou. Například v getsemanské zahradě se Ježíš modlil opakovaně a vroucně. (Mt 26:36-44; Lk 22:32).

Boží slovo: Tento výraz se v knize Skutků objevuje mnohokrát. (Sk 6:2, 7; 8:14; 11:1; 13:5, 7, 46; 17:13; 18:11) Tady výraz „Boží slovo“ označuje křesťanské poselství, které pochází od Jehovy Boha a zdůrazňuje důležitou úlohu Ježíše Krista při uskutečňování Božího záměru.

byli jedné mysli a jednoho srdce: Tento výraz popisuje jednotu a soulad mezi velkým počtem věřících. Ve Fil 1:27 by se výraz „jednou duší“ dal přeložit také jako „se stejným cílem“ nebo „jako jeden muž“. V Hebrejských písmech se výraz „jedno srdce“ používá v 1Pa 12:38, pozn., a v 2Pa 30:12, pozn., aby popsal jednotnou touhu a jednotné jednání. Výrazy „srdce“ a „duše“ se navíc často uvádějí společně a představují celého vnitřního člověka. (5Mo 4:29; 6:5; 10:12; 11:13; 26:16; 30:2, 6, 10) Řecké spojení je tady použité podobně a dalo by se vyjádřit i tak, že „byli naprosto jednotní v myšlení a v cíli“. To bylo v souladu s Ježíšovou modlitbou, aby jeho následovníci byli jednotní navzdory svému různorodému původu. (Jan 17:21).

syn: V hebrejštině, aramejštině i řečtině se obrat „syn(ové)“ může používat k vyjádření výrazné vlastnosti nebo charakteristického rysu, který člověka odlišuje, nebo k popisu určité skupiny lidí. Například v 5Mo 3:18 jsou „stateční muži“, tedy odvážní bojovníci, doslova nazváni „synové schopnosti“. V Job 1:3 je výraz přeložený jako „lidé z Východu“ doslova „synové Východu“. Výraz „ničemný člověk“ v 1Sa 25:17 překládá doslovné spojení „syn beliala“, tedy „syn bezcennosti“. V Křesťanských řeckých písmech jsou lidé, kteří se ubírají určitým směrem nebo projevují určitou vlastnost, označováni výrazy jako „synové Nejvyššího“, „synové světla a synové dne“ a „synové neposlušnosti“. (Lk 6:35; 1Te 5:5; Ef 2:2).

syn útěchy: Nebo „syn povzbuzení“. Tak se překládá příjmení Barnabáš, které dostal jeden z učedníků jménem Josef. Protože Josef bylo mezi Židy běžné jméno, apoštolové mu možná dali jméno Barnabáš z praktických důvodů. (Srovnej Sk 1:23.) Jak je vysvětleno ve studijní poznámce k výrazu syn u tohoto verše, tento obrat se někdy používal k vyjádření výrazné vlastnosti nebo charakteristického rysu, který člověka odlišuje. Příjmení „syn útěchy“ zřejmě poukazuje na Josefovu mimořádnou schopnost povzbuzovat a utěšovat druhé. Lukáš uvádí, že Josef (Barnabáš) byl vyslán ke sboru v syrské Antiochii a začal své spoluvěřící „povzbuzovat“. (Sk 11:22, 23) Řecké sloveso přeložené jako „povzbuzovat“ (pa·ra·ka·leʹo) souvisí s řeckým slovem pro „útěchu“ (pa·raʹkle·sis), které je použito ve Sk 4:36.—Viz studijní poznámku k výrazu syn u tohoto verše.