Marek 10

pomezí Judeje z druhé strany Jordánu: To se zřejmě vztahuje na Pereu, oblast na východní straně řeky Jordán, zejména na ty části Pereje, které sousedily s Judeou.—Viz studijní poznámku k Mt 19:1 a Dodatek A7, mapa 5.

potvrzení o rozvodu: Viz studijní poznámku k Mt 19:7.

začátek stvoření: Zřejmě se tím myslí stvoření lidstva. Ježíš tady popisuje, jak Stvořitel ustanovil manželství mezi mužem a ženou, a tak vytvořil základní jádro lidské společnosti.

on: Některé starověké rukopisy upřesňují podmět a uvádějí „Bůh“.

jedno tělo: Viz studijní poznámku k Mt 19:5.

rozvádí se s manželkou: Nebo „posílá manželku pryč“. Ježíšova slova, jak je zaznamenal Marek, je potřeba chápat ve světle úplnějšího vyjádření v Mt 19:9, kde je i věta „kromě případu sexuální nemravnosti“. (Viz studijní poznámku k Mt 5:32.) To, co Marek napsal, když citoval Ježíšova slova o rozvodu, platí tehdy, když důvodem k rozvodu není nic jiného než „sexuální nemravnost“ (řecky por·neiʹa), které se dopustil nevěrný manželský partner.

dopouští se vůči ní cizoložství: Ježíš tady odmítá tehdy rozšířené rabínské učení, které mužům dovolovalo rozvést se s manželkami „z jakéhokoli důvodu“. (Mt 19:3, 9) Myšlenka, že by se muž mohl dopustit cizoložství vůči své manželce, byla pro většinu Židů cizí. Jejich rabíni učili, že manžel se nikdy nemůže dopustit cizoložství vůči své manželce — nevěrná prý mohla být jen žena. Tím, že Ježíš klade na manžela stejnou morální povinnost jako na manželku, prokazuje ženám úctu a pozvedá jejich postavení.

pokud se žena rozvede se svým manželem: Tímto vyjádřením Ježíš uznává právo ženy rozvést se s nevěrným manželem – něco, co zřejmě Židé v jeho době nepovažovali za přijatelné. Podle Ježíše by se ale v křesťanském uspořádání uplatňovalo stejné měřítko jak na muže, tak na ženy.

malými dětmi: Děti mohly být různého věku, protože řecké slovo přeložené jako „malými dětmi“ se používá nejen o novorozeňatech a kojencích (Mt 2:8; Lk 1:59), ale také o 12leté dceři Jaira (Mr 5:39-42). V paralelní zprávě v Lk 18:15, která popisuje Ježíšovo jednání s touto skupinou malých dětí, ale Lukáš používá jiné řecké slovo, které se vztahuje jen na úplně malé děti neboli kojence. (Lk 1:41; 2:12).

jako malé dítě: Odkazuje to na to, že člověk má mít žádoucí vlastnosti malých dětí. Patří k nim pokora, ochota nechat se učit, důvěřivost a vnímavost. (Mt 18:5).

bral děti do náruče: Jen Markova zpráva uvádí tento detail. Řecké slovo přeložené jako „vzít do náruče“ se vyskytuje jen tady a v Mr 9:36 a dá se přeložit i jako „obejmout“. Ježíš udělal víc, než dospělí, kteří k němu děti přivedli, očekávali. Přivedli je totiž k Ježíšovi, aby se jich jen „dotkl“. (Mr 10:13) Jako nejstarší z rodiny s nejméně sedmi dětmi chápal potřeby malých dětí. (Mt 13:55, 56) Ježíš je dokonce začal žehnat. Použité řecké slovo je zesílená forma slova „žehnat“ a může vyjadřovat, že jim žehnal něžně a vřele.

Dobrý učiteli: Ten muž zřejmě použil slova „Dobrý učiteli“ jako lichotivý a formální titul, protože takovou poctu náboženští vůdci obvykle vyžadovali. I když Ježíš neměl nic proti tomu, aby byl správně označen jako „Učitel“ a „Pán“ (Jan 13:13), veškerou čest směřoval ke svému Otci.

Nikdo není dobrý, jenom jeden – Bůh: Ježíš tady uznává Jehovu jako nejvyšší měřítko toho, co je dobré, jako toho, kdo má svrchované právo určovat, co je dobré a co je špatné. Když Adam a Eva vzdorovitě jedli ze stromu poznání dobrého a špatného, snažili se toto právo přisvojit. (1Mo 2:17; 3:4-6) Na rozdíl od nich Ježíš pokorně nechává stanovování měřítek na svém Otci. Bůh vyjádřil a vymezil, co je dobré, prostřednictvím toho, co přikázal ve svém Slově. (Mr 10:19).

pocítil k němu lásku: Jen Marek zaznamenává, jak Ježíš k bohatému mladému muži cítil. (Mt 19:16-26; Lk 18:18-30) Zdroj tohoto popisu Ježíšových pocitů mohl být Petr, který sám byl člověkem hlubokých emocí. — Viz „Úvod k Markovi“.

snadnější, aby velbloud prošel uchem jehly: Ježíš tady používá nadsázku, aby něco zdůraznil. Stejně jako doslova velbloud nemůže projít uchem skutečné šicí jehly, je nemožné, aby bohatý člověk vešel do Božího království, pokud dál dává své bohatství před svůj vztah k Jehovovi. Ježíš tím nemyslel, že žádný bohatý člověk nezdědí Království, protože pak dodal: „U Boha je možné všechno.“ (Mr 10:27).

jemu: Některé rukopisy uvádějí: „jeden druhému“.

budoucí systém: Nebo „budoucí věk“. Řecké slovo ai·ónʹ, které má základní význam „věk“, se může vztahovat na určitý stav věcí nebo na rysy, které odlišují určité časové období, epochu neboli věk. Ježíš tady mluví o budoucí éře pod vládou Božího Království, ve které je slíbený věčný život.—Lk 18:29, 30; viz Slovníček, „Systém(y) věcí“.

na cestě do Jeruzaléma: Město leželo asi 750 m nad mořem, a proto Písmo často mluví o tom, že ctitelé jdou „nahoru do Jeruzaléma“. (Lk 2:22; Jan 2:13; Sk 11:2) Ježíš a jeho učedníci se chystali vystoupat z Jordánského údolí (viz studijní poznámku k Mr 10:1), které je v nejnižším místě asi 400 m pod mořem. Aby se dostali do Jeruzaléma, museli vystoupat přibližně o 1 000 m.

plivat na něj: Plivnutí na člověka nebo do obličeje bylo projevem krajního opovržení, nepřátelství nebo rozhořčení a pro oběť znamenalo hluboké ponížení. (4Mo 12:14; 5Mo 25:9) Ježíš tady říká, že s ním budou takhle zacházet, a tím se splnilo proroctví o Mesiášovi: „Neschoval jsem tvář před ponižujícími věcmi a před plivanci.“ (Iz 50:6) Plivali na něj, když byl před Sanhedrinem (Mr 14:65), a také římští vojáci po jeho soudu u Piláta (Mr 15:19).

synové: Několik rukopisů uvádí „dva synové“, ale kratší znění má silnou rukopisnou oporu.

Přistoupili k němu Zebedeovi synové Jakub a Jan: Podle Matoušovy zprávy přichází s touto prosbou k Ježíšovi matka Jakuba a Jana, ale je zřejmé, že zdrojem té prosby byli její dva synové. Tento závěr podporuje Matoušova zmínka, že když se o té prosbě dozvědělo dalších deset učedníků, „rozhořčili se“ ne na matku, ale „na ty dva bratry“. (Mt 20:20-24; viz studijní poznámky k Mt 4:21; 20:20).

jeden po tvé pravici a druhý po tvé levici: Obě tato místa tady vyjadřují čest a autoritu, ale místo největší cti je vždycky po pravici. (Ža 110:1;Sk 7:55, 56;Ří 8:34; viz studijní poznámku k Mt 25:33).

pít pohár: Viz studijní poznámku k Mt 20:22.

být pokřtěni křtem, kterým jsem křtěn já: Nebo „být ponořeni ponořením, kterým procházím“. Ježíš tady používá výraz „křest“ jako paralelu k „poháru“. (Viz studijní poznámku k Mt 20:22.) Tímto křtem už prochází během své služby. V jeho případě bude úplně pokřtěn neboli ponořen do smrti, když bude popraven na mučednickém kůlu 14. nisanu roku 33 n. l. Jeho vzkříšení, které zahrnuje i pozvednutí, tento křest dovrší. (Ří 6:3, 4) Ježíšův křest do smrti se jasně liší od jeho křtu ve vodě a je od něj oddělený. Křest ve vodě totiž úplně podstoupil na začátku své služby, zatímco jeho křest do smrti tehdy teprve začínal.

panují nad nimi: Nebo „ovládají je; jsou jejich pány“. Tento řecký výraz je v Křesťanských řeckých písmech použit jen čtyřikrát. (Mt 20:25; Mr 10:42; 1Pe 5:3; a v Sk 19:16, kde je přeložen jako „přemohl“.) Ježíšova rada mohla učedníkům připomenout nenáviděné římské jho a také utlačovatelskou nadvládu Herodů. (Mt 2:16; Jan 11:48) Petr to zjevně pochopil, protože později vybízel křesťanské starší, aby vedli příkladem, ne tím, že budou druhé ovládat. (1Pe 5:3) Příbuzné sloveso je použito v Lk 22:25, kde Ježíš vyjadřuje podobnou myšlenku, a také v 2Ko 1:24, kde Pavel říká, že křesťané nemají být „pány“ nad vírou svých spoluvěřících.

život: Viz studijní poznámku k Mt 20:28, kde se mluví o tom, že Ježíš „dal svůj život jako výkupné za mnohé“.

Jericho: Viz studijní poznámku k Mt 20:29.

slepý žebrák: Matoušova zpráva (20:30) o této události uvádí, že tam byli dva slepí muži. Marek a Lukáš (18:35) zmiňují jen jednoho, zjevně se zaměřují na Bartimaia, jehož jméno se objevuje pouze v Markově zprávě.

Nazaretský: Výstižné označení, které se používalo pro Ježíše a později i pro jeho následovníky. (Sk 24:5) Protože mnoho Židů se jmenovalo Ježíš, bylo běžné přidat další upřesnění. V biblických dobách bylo obvyklé spojovat lidi s místem, odkud pocházeli. (2Sa 3:2, 3; 17:27; 23:25-39; Na 1:1; Sk 13:1; 21:29) Ježíš prožil většinu svého raného života ve městě Nazaret v Galileji, takže bylo přirozené používat o něm toto označení. Ježíš byl často nazýván „Nazaretský“ v různých situacích a různými lidmi. (Mr 1:23, 24; 10:46, 47; 14:66-69; 16:5, 6; Lk 24:13-19; Jan 18:1-7) Sám Ježíš toto označení přijal a používal ho. (Jan 18:5-8; Sk 22:6-8) Na nápis, který Pilát umístil na mučednický kůl, napsal hebrejsky, latinsky a řecky: „Ježíš Nazaretský, král Židů.“ (Jan 19:19, 20) Od Letnic roku 33 n. l. apoštolové i další lidé o Ježíšovi často mluvili jako o Nazaretském nebo jako o tom, kdo je z Nazareta. (Sk 2:22; 3:6; 4:10; 6:14; 10:38; 26:9; viz také studijní poznámku k Mt 2:23).

Syn Davida: Tím, že slepý Bartimaios oslovil Ježíše jako „Synu Davida“, otevřeně uznal, že je Mesiáš. (Viz studijní poznámky k Mt 1:1, 6; 15:25).

Rabboni: Semitské slovo, které znamená „můj Učitel“. Je možné, že „Rabboni“ bylo původně uctivější nebo vyjadřovalo víc vřelosti než oslovení „rabbi“, což je titul, který znamená „učitel“. (Jan 1:38) Když ale Jan psal své evangelium, možná už přípona v 1. osobě („-i“, která znamená „můj“) v tomto slově ztratila v titulu svůj zvláštní význam, protože Jan to překládá jako „Učitel“. (Jan 20:16).