Jan 4

Samaří: V Ježíšově době bylo Samaří názvem římského okrsku, kterým Ježíš občas procházel. Později tam jeho učedníci přinesli poselství křesťanství. I když dnes neznáme jeho přesné hranice, leželo mezi Galileou na severu a Judskem na jihu a táhlo se na západ od řeky Jordán až k pobřežním nížinám Středozemního moře. Okrsek z větší části zahrnoval území, které kdysi patřilo kmeni Efraima a polovině kmene Manasseho (na západ od Jordánu). Ačkoli Ježíš při cestách do Jeruzaléma a zpět Samařím občas procházel (Jan 4:3-6; Lk 9:51, 52; 17:11), řekl svým apoštolům, aby se vyhýbali kázání v samařských městech, protože jejich hlavním úkolem bylo jít „ke ztraceným ovcím z domu Izraele“, tedy k Židům (Mt 10:5, 6). Toto omezení ale platilo jen po omezenou dobu. Těsně předtím, než vystoupil do nebe, Ježíš svým učedníkům řekl, že mají nést dobrou zprávu i do „Samaří“ a také „do nejvzdálenější části země“. (Sk 1:8, 9) Když v Jeruzalémě vypuklo pronásledování, někteří učedníci, zvlášť Filip, oznamovali dobrou zprávu po celém Samaří. Později tam byli posláni Petr a Jan, aby Samařané mohli dostat svatého ducha. (Sk 8:1-17, 25; 9:31; 15:3).

Sychar: Město v Samaří, které bylo ztotožněno s vesnicí ʽAskar poblíž dnešního Nábulusu, asi 1 km (0,6 mi) severovýchodně od Šechemu a 0,7 km (0,4 mi) severoseverovýchodně od Jákobovy studny. (Viz Dod. B6 a B10.) Někteří ztotožňují Sychar se Šechemem na základě některých raných nebiblických pisatelů a také na základě čtení „Sychem“ v Codexu Syriac Sinaiticus. Nejlepší řecké rukopisy ale podporují čtení „Sychar“ a archeologové ukázali, že místo Šechemu (Tell Balata) nebylo v době, kdy se odehrává tato událost, obydlené.

Jákobova studna: Tradiční místo této studny je Bir Jaʽqub (Beʼer Jaʽaqov). Leží asi 2,5 km jihovýchodně od dnešního Nábulusu, nedaleko Tell Balata, kde se nacházelo Šechem. Studna je hluboká; hladina vody v ní nikdy nestoupá až nahoru. Měření z 19. století ukazují, že tehdy byla hluboká asi 23 m. Na dně je nános, takže ve starověku mohla být ještě hlubší. (Jan 4:11) Protože bývá obvykle suchá zhruba od konce května až do podzimních dešťů, někteří usuzují, že voda v ní pochází z deště a prosakování. Jiní se domnívají, že je napájená i pramenem. (Viz studijní poznámku k výrazu studna v tomto verši.) Bible přímo neříká, že studnu vykopal Jákob, ale ukazuje, že v tomto okolí měl majetek. (1Mo 33:18-20; Joz 24:32) Jákob ji pravděpodobně vykopal, nebo ji nechal vykopat, možná aby zajistil vodu pro svou velkou domácnost a stáda. Tím mohl předejít sporům se sousedy, kteří nejspíš už vlastnili ostatní zdroje vody v kraji. Nebo mohl potřebovat další zdroj vody v době, kdy jiné studny v okolí vyschly.

unavený z cesty: Je to jediné místo v Písmu, kde se o Ježíšovi říká, že byl „unavený“. Bylo kolem 12:00 a toho rána Ježíš nejspíš urazil cestu z údolí Jordánu v Judeji do Sycharu v Samařsku. Šlo o strmé stoupání téměř 900 m. (Jan 4:3-5; viz Dodatek A7).

studna: Nebo „pramen; zřídlo“. V této souvislosti jsou pro Jákobovu studnu u Sycharu použita dvě různá řecká slova. Řecké slovo pe·geʹ, které je v tomto verši dvakrát přeloženo jako „studna“, často označuje pramen neboli zřídlo, které mohlo být zdrojem Jákobovy studny. V Jk 3:11 se tento výraz používá pro doslovný „pramen“ a v přeneseném smyslu v Jan 4:14, kde je také přeložen jako „pramen“. V Jan 4:12 je Jákobova studna označena řeckým slovem phreʹar, které může znamenat studnu, cisternu nebo svislou šachtu. (1Sa 19:22, Septuaginta; Lk 14:5; Zj 9:1) Prameny byly často zdrojem pro studny; někdy se vyčistily a prohloubily, což může vysvětlovat, proč se tady pro stejný zdroj vody střídavě používá „pramen“ i „studna“. — Viz studijní poznámku k výrazu Jákobova studna v tomto verši.

kolem poledne: Doslova „kolem šesté hodiny“, tedy asi 12:00. (Viz studijní poznámku k Mt 20:3).

Židé se totiž se Samaritány nestýkají: Samaritáni, o kterých se Bible poprvé zmiňuje, byli Židé žijící v desetikmenném království dřív, než ho dobyli Asyřané. (2Kr 17:29) Oddělování Samaritánů od ostatních Židů začalo už dřív, když Jeroboam v desetipokolením izraelském království zavedl modlářství. (1Kr 12:26-30) Po asyrském dobytí se výraz „Samaritán“ začal používat pro potomky těch, kdo v oblasti Samaří zůstali, a také pro cizince, které tam Asyřané přivedli, aby zemi znovu osídlili. I když Samaritáni tvrdili, že pocházejí jen z kmenů Manasse a Efraima, někteří se nepochybně smísili s cizinci a Písmo ukazuje, že tahle smíšená populace ještě víc zkazila uctívání v Samaří. (2Kr 17:24-41)

Když se Židé vrátili z babylonského vyhnanství, Samaritáni sice tvrdili, že jsou oddaní Jehovovi, ale bránili obnově chrámu a městských hradeb v Jeruzalémě. Potom si snad ve 4. století př. n. l. postavili na hoře Gerizim vlastní chrám, který Židé zničili v roce 128 př. n. l. Samaritáni ale na té hoře uctívali dál a v 1. století obývali římský okrsek Samaří, který ležel mezi Judeou a Galileou. Přijímali jen prvních pět biblických knih a možná i knihu Jozue, ale některé verše upravili, aby podpořili umístění svého chrámu. V Ježíšově době mělo označení Samaritán etnický i náboženský význam a Židé se na Samaritány dívali s opovržením. (Jan 8:48).

… se Samaritány: I když tahle vsuvka v závorkách není v některých rukopisech, je dobře doložená v řadě raných a autoritativních rukopisů.

živou vodu: Tento řecký výraz se v doslovném smyslu používá pro tekoucí vodu, pramenitou vodu nebo čerstvou vodu ze studny zásobované prameny. Je to opak stojaté vody z cisterny. V 3Mo 14:5 je hebrejský výraz pro „tekoucí vodu“ doslova „živá voda“. V Jer 2:13 a 17:13 je Jehova popsán jako „zdroj [nebo „pramen“] živé vody“, tedy životodárné symbolické vody. Když Ježíš mluvil se samařskou ženou, použil výraz „živou vodu“ v přeneseném smyslu, ale zdá se, že ona jeho slova zpočátku pochopila doslovně. (Jan 4:11; viz studijní poznámku k Jan 4:14).

studna je hluboká: Viz studijní poznámku k Jan 4:6.

náš praotec Jákob: Samařané tvrdili, že pocházejí od Jákoba prostřednictvím Josefa. Mnozí tehdejší Židé by to ale nejspíš popřeli. Aby zdůraznili, že Samařané mají původ v cizích národech, někteří Židé je nazývali hebrejským výrazem „Kutim“ neboli „Kutejci“, tedy lidé z Kutu (nebo Kuty). Názvy Kut a Kuta označují stejné původní místo, odkud asyrský král přesídlil lidi do měst Samaří poté, co Izrael odešel do vyhnanství v roce 740 př. n. l. Pravděpodobně se nacházelo asi 50 km severovýchodně od Babylónu. (2Kr 17:23, 24, 30).

vodu, kterou mu dám: Výrazy „voda“ a „pramen“ jsou tady použity v přeneseném významu. Dříve v rozhovoru mezi Ježíšem a samařskou ženou Ježíš mluvil o „živé vodě“. (Viz studijní poznámku k Jan 4:10.) Dál vysvětluje, že voda, kterou dává, se v těch, kdo ji přijmou, stane pramenem prýštící vody, která může dávat věčný život. Boží Slovo používá vodu jako symbol Božích opatření k tomu, aby se lidstvo mohlo vrátit k dokonalému životu. Důležitou součástí této symbolické vody je Ježíšova výkupní oběť. V tomto kontextu se Ježíš zaměřuje na duchovní užitek, který mají ti, kdo mu naslouchají a stanou se jeho učedníky. Když „poznávají“ Jehovu Boha a Ježíše Krista a na základě tohoto poznání jednají s vírou, mají vyhlídku získat věčný život. (Jan 17:3) Ježíš řekl, že pro člověka, který tuto symbolickou vodu přijme, se v něm stane pramenem, který prýští životodárné požehnání. Takový člověk také cítí podnět sdílet tuto „vodu života“ s druhými. (Zj 21:6; 22:1, 17; viz studijní poznámku k Jan 7:38).

tato hora: Tedy hora Gerizim. (Viz Dodatek B10.) Tato hora je v Hebrejských písmech zmíněna čtyřikrát. (5Mo 11:29; 5Mo 27:12; Joz 8:33; Sd 9:7) Na této hoře byl postaven samaritánský chrám, který měl konkurovat chrámu v Jeruzalémě. Možná vznikl ve 4. století př. n. l. a Židé ho zničili v roce 128 př. n. l. Samaritáni uznávali jen prvních pět biblických knih a možná i knihu Jozue, ale pouze v jejich upravené verzi, známé jako samaritánský Pentateuch. Byl napsán jejich vlastním písmem, které vycházelo ze starověké hebrejštiny. Tento text se od masoretského textu hebrejské Bible liší asi v 6 000 případech. Většina odchylek jsou drobnosti, ale některé jsou zásadní. Například v 5Mo 27:4 je „hora Gerizim“ uvedena místo „hory Ebal“ jako místo, kde měl být Mojžíšův Zákon napsán na kameny potažené omítkou. (5Mo 27:8) Zjevný důvod této změny byl dodat váhu samaritánskému přesvědčení, že Gerizim je Boží svatá hora.

záchrana pochází ze Židů: Nebo „záchrana má původ u Židů“. Ježíšovo prohlášení naznačuje, že židovskému národu bylo svěřeno Boží slovo, čisté uctívání a pravda, která mohla vést k záchraně. (Ří 3:1, 2) Byli také vybráni jako národ, z něhož měl přijít Mesiáš, čímž se splnilo Boží zaslíbení týkající se Abrahamova „potomka“. (1Mo 22:18; Ga 3:16) Když Ježíš mluvil se samaritánskou ženou, pravdu o Bohu a o tom, co vyžaduje, stejně jako podrobnosti o Mesiášovi, se člověk mohl dozvědět jedině prostřednictvím Židů. Izrael byl stále Božím prostředníkem a kdokoli chtěl sloužit Jehovovi, musel to dělat ve spojení s jeho vyvoleným národem.

Bůh je duch: Řecké slovo pneuʹma je tady použité ve významu duchovní osoby neboli bytosti. (Viz Slovníček, „Duch“.) Písmo ukazuje, že Bůh, oslavený Ježíš a andělé jsou duchové. (1Ko 15:45; 2Ko 3:17; Heb 1:14) Duch má způsob života, který se od lidského velmi liší, a lidským očím je neviditelný. Duchovní bytosti mají tělo, „duchovní“, které je nesrovnatelně nadřazené „fyzickému tělu“. (1Ko 15:44; Jan 1:18) I když pisatelé Bible mluví o Bohu, jako by měl tvář, oči, uši, ruce a podobně, jde o obrazná vyjádření, která lidem pomáhají pochopit, jaký Bůh je. Písmo jasně ukazuje, že Bůh má osobnost. Zároveň existuje na místě mimo fyzickou oblast; proto mohl Kristus mluvit o tom, že „jde k Otci“. (Jan 16:28) V Heb 9:24 se říká, že Kristus vstoupil „do samotného nebe, aby se . . . ukázal před Bohem za nás“.

uctívat v souladu s duchem: Jak je uvedeno v článku ve Slovníčku „Duch“, řecké slovo pneuʹma může mít několik významů. Patří k nim Boží činná síla neboli svatý duch, ale také síla, která lidi podněcuje – tedy jejich vnitřní nastavení mysli. Společné pro různé významy slova „duch“ je to, že se vztahují k věcem, které jsou lidskému zraku neviditelné. Ježíš vysvětlil v Jan 4:21, že uctívání Otce nebude soustředěné na nějaké fyzické místo, například na horu Gerizim v Samařsku nebo na chrám v Jeruzalémě. Protože Bůh není hmotný a nedá se vidět ani nahmatat, uctívání už se nemělo točit kolem nějakého hmotného chrámu nebo hory. V jiných verších Ježíš ukázal, že aby člověk uctíval Boha přijatelně, potřebuje se řídit Božím neviditelným svatým duchem, který je také nazýván „pomocník“. (Jan 14:16, 17; 16:13) „Uctívat v souladu s duchem“ tedy zřejmě znamená uctívat tak, že člověka vede Boží duch. Ten mu pomáhá naladit se na Boží způsob uvažování prostřednictvím studia a uplatňování jeho Slova. Ježíšovo vyjádření o tom, že je třeba uctívat Boha „v souladu s duchem“, tedy zahrnuje mnohem víc než jen upřímnost a nadšené, „zapálené“ nastavení mysli při službě Bohu.

uctívat v souladu s . . . pravdou: Uctívání, které je pro Boha přijatelné, se nemůže zakládat na představách, mýtech nebo lžích. Musí být v souladu se skutečnostmi a odpovídat „pravdě“, kterou Bůh ve svém Slově odhalil o sobě a o svých záměrech. (Jan 17:17) Takové uctívání se musí řídit „skutečnostmi, které nejsou vidět“, ale které jsou zjevené v Božím Slově.—Heb 9:24; 11:1; viz také studijní poznámku k uctívat v souladu s duchem u tohoto verše.

Vím, že má přijít Mesiáš: Samaritáni přijímali jen pět Mojžíšových knih, dnes známých jako Pentateuch. Zbytek Hebrejských písem odmítali, i když je možné, že dělali výjimku pro knihu Jozue. Přestože ale přijímali Mojžíšovy spisy, těšili se na příchod Mesiáše, proroka většího než Mojžíš. (⁠5Mo 18:18, 19⁠)

Mesiáš: Řecké slovo Mes·siʹas (⁠přepis hebrejského slova ma·shiʹach⁠) se v Křesťanských řeckých písmech vyskytuje jen dvakrát (tady a v Jan 1:41). Hebrejské sloveso, od kterého je titul ma·shiʹach odvozený, je ma·shachʹ a znamená „potřít nebo rozetřít (tekutinou)“ a „pomazat“. (⁠2Mo 29:2, 7⁠) V biblických dobách byli kněží, vládci a proroci obřadně pomazáváni olejem. (⁠3Mo 4:3; 1Sa 16:3, 12, 13; 1Kr 19:16⁠) Odpovídající titul Kristus (řecky Khri·stosʹ) se v Křesťanských řeckých písmech objevuje víc než 500krát a je rovnocenný titulu „Mesiáš“. Oba znamenají „Pomazaný“. (Viz studijní poznámku k Mt 1:1).

To jsem já: Dosl. „Já jsem“. Řecky e·goʹ ei·mi. Někteří se domnívají, že tento výraz naráží na znění Septuaginty v 2Mo 3:14, a používají ho k tomu, aby ztotožnili Ježíše s Bohem. Jenže v 2Mo 3:14 je použito jiné vyjádření (e·goʹ ei·mi ho on, „Já jsem Ten, který je; Já jsem Ten, který existuje“) než to, které je v Jan 4:26. Navíc výraz e·goʹ ei·mi se v Septuagintě používá i jako překlad slov, která řekli Abraham, Eliezer, Jákob, David a další. (1Mo 23:4; 24:34; 30:2; 1Pa 21:17) V Křesťanských řeckých písmech se spojení e·goʹ ei·mi neomezuje jen na Ježíšova slova. Stejná řecká slova jsou použita v Jan 9:9, kde zaznamenávají odpověď muže, kterého Ježíš uzdravil. Jednoduše vyjadřují myšlenku: „To jsem já.“ Tato slova používá také anděl Gabriel a také Petr, Pavel a další. (Lk 1:19; Sk 10:21; 22:3) Je zřejmé, že tato prohlášení neodkazují na 2Mo 3:14. Srovnání paralelních zpráv v synoptických evangeliích ukazuje, že výraz e·goʹ ei·mi v Mr 13:6 a Lk 21:8 („To jsem já“) je zkráceným vyjádřením úplnější myšlenky z Mt 24:5, která je přeložena „Já jsem Kristus“.

To jsem já, ten, kdo s tebou mluví: Zřejmě je to poprvé, kdy se Ježíš otevřeně ztotožňuje jako Mesiáš neboli Kristus. A dělá to ženě, která navíc není Židovka, ale Samaritánka. (Jan 4:9, 25) Většina Židů Samaritány pohrdala a odmítala je i pozdravit a mnozí židovští muži se dívali svrchu na ženy. Ježíš později podobným způsobem projevil úctu i dalším ženám, když jim dal výsadu být prvními svědky jeho vzkříšení. (Mt 28:9, 10).

mluví s ženou: Na rozdíl od ducha Mojžíšova Zákona židovská tradice odrazovala muže od toho, aby na veřejnosti mluvili se ženami. Zdá se, že v Ježíšově době byl tento názor hodně rozšířený. To vysvětluje, proč se i jeho učedníci „divili se, že mluví s ženou“, když uviděli Ježíše, jak mluví se samaritánkou. Podle Talmudu starověcí rabíni radili, že učenec „by neměl na ulici rozmlouvat se ženou“. A podle Mišny jeden rabín řekl: „Nemluv mnoho se ženami. . . . Kdo mnoho mluví se ženami, přivádí na sebe zlo a zanedbává studium Zákona a nakonec zdědí gehennu.“—Aboth 1:5.

do žně zbývají ještě čtyři měsíce: Sklizeň ječmene začíná v židovském měsíci nisanu (březen/duben), zhruba v době Pesachu. (Viz Dodatek B15.) Když se od toho odečtou čtyři měsíce, vychází, že Ježíš tato slova řekl v měsíci kislevu (listopad/prosinec). To bylo období, kdy začínaly být deště vydatnější a před nimi bylo chladnější počasí. Ježíšova slova o žních, které už probíhají, se tedy zřejmě nevztahují na doslovnou sklizeň, ale na obrazné „žně“, tedy shromažďování lidí. (Jan 4:36).

bělají: To znamená, že jsou zralá. Řecké slovo leu·kosʹ označuje bílou a různé odstíny světlé barvy, například světle žlutou, což naznačuje, že úroda dozrála a je připravená ke sklizni. Protože Ježíš říká, že „do žně zbývají ještě čtyři měsíce“, okolní pole byla nejspíš zelená — barvy právě vzešlého ječmene. Když tedy mluvil o tom, že pole jsou zralá ke žni, měl nepochybně na mysli duchovní žně, ne doslovné. Někteří badatelé se domnívají, že když Ježíš vybídl posluchače, aby se rozhlédli a podívali se na pole, mohl tím narážet na zástup Samařanů, který se k nim blížil, a jeho poznámka, že pole „se bělají“, mohla být narážkou na bílé oděvy, které mohli mít na sobě. Nebo to mohl být obrazný obrat vyjadřující, že byli připravení přijmout poselství. (Jan 4:28-30).

Mnozí Samaritáni . . . v něj uvěřili: Dopad Ježíšova setkání se samaritánskou ženou byl zřejmý. Díky jejímu svědectví začalo mnoho Samaritánů věřit v Ježíše. Zatímco počáteční duchovní sklizeň probíhala hlavně mezi Židy, brzy se podle inspirovaného záznamu stala skutečností ještě větší sklizeň, do které byli zahrnuti i Samaritáni. Ježíšovo kázání samaritánské ženě nepochybně položilo základ k tomu, aby mnozí z těchto Samaritánů později reagovali na Filipovo kázání. (Jan 4:34-36; Sk 1:8; 8:1, 14-17).

zachráncem světa: Tento výraz, který se objevuje jen tady a v 1Ja 4:14, ukazuje, že Ježíš by zachránil před hříchem ty z „lidského světa“, kteří projevují víru. (Viz studijní poznámky k Jan 1:29; 3:17).

v jeho domovském území: Doslova „v místě jeho otce“. Řecké slovo přeložené jako „domovské území“ je na místech Mt 13:54, Mr 6:1 a Lk 4:24 přeloženo jako „domovské území“, kde se vztahuje na Ježíšovo rodné město Nazaret. V tomto kontextu se ale zřejmě vztahuje na celou Galileu. (Jan 4:43).

galilejské Kány . . . Kafarnaa: Vzdálenost po cestě mezi Kánou (Chirbet Kana) a Kafarnaem je asi 40 km (25 mil). (Viz studijní poznámku k Jan 2:1).

královský úředník: Nebo „jeden králův služebník“. Řecký výraz ba·si·li·kosʹ označuje někoho, kdo je spojený s králem (ba·si·leusʹ), ať už příbuzensky, nebo svou funkcí. Tady se zřejmě vztahuje na královského služebníka neboli člena královského dvora Heroda Antipy, tetrarchy Galileje. Lidé mu běžně říkali „král“. (Viz studijní poznámky k Mt 14:9; Mr 6:14).

šel: Tedy do Kafarnaa. Ve starověku vedla cesta kolem Chirbet Kany (pravděpodobně biblické Kany; viz studijní poznámka k Jan 2:1) dolů k břehům Galilejského moře a pak podél pobřeží do Kafarnaa, které leželo o víc než 200 m pod hladinou moře. Proto se v souvislosti s cestou do Kafarnaa používá výraz „aby šel“.

v jednu hodinu odpoledne: To znamená asi ve 13:00. (Viz studijní poznámku k Mt 20:3).

druhý zázrak: Tento výraz se vztahuje na druhý ze dvou zázraků, které Ježíš vykonal v Galileji po návratu z Judeje. První zázrak neboli zázračný čin je zmíněn u Jan 2:11. Ježíš udělal i další mocné skutky v Jeruzalémě, než v Galileji vykonal tento „druhý zázrak“. (Jan 2:23).