Skutky 4

ti dva: Doslova „oni“, tedy Petr a Jan.

velitel chrámu: Zmiňován také ve Sk 5:24, 26. V prvním století n. l. tuto funkci zastával kněz, který byl druhý v pořadí po veleknězi. Velitel chrámu měl na starosti kněze sloužící v chrámu. Také udržoval pořádek v chrámu a jeho okolí prostřednictvím jakési chrámové policie složené z levitů. Podřízení velitelé dohlíželi na levity, kteří ráno otevírali chrámové brány a večer je zavírali. Tito strážci chránili chrámovou pokladnici, obecně udržovali pořádek mezi zástupy a dbali na to, aby nikdo nevstupoval do zakázaných oblastí. Existovalo 24 oddílů levitů. Každý oddíl sloužil týden v rotaci, dvakrát ročně, a pravděpodobně měl svého velitele, který byl podřízen veliteli chrámu. Velitelé chrámu byli vlivní muži. Jsou zmiňováni spolu s veleknězi, kteří se spikli, aby byl Ježíš usmrcen. V noci, kdy byl Ježíš zrazen, přišli se svými silami, aby ho zatkli.​—Lk 22:4 (viz studijní poznámka), 52.

starší: Viz studijní poznámku k Mt 16:21.

Velekněz Annáš: Annáš byl ustanoven veleknězem kolem roku 6 nebo 7 n. l. Quiriniem, římským místodržitelem Sýrie, a sloužil až do roku 15 n. l. I poté, co byl Annáš sesazen Římany a již neměl oficiální titul velekněze, zjevně nadále vykonával velkou moc a vliv jako emeritní velekněz a byl hlavním mluvčím židovské hierarchie. Pět jeho synů zastávalo úřad velekněze a jeho zeť Kaifáš sloužil jako velekněz přibližně od roku 18 n. l. do roku 36 n. l. (Viz studijní poznámka k Lk 3:2.) V Jan 18:13, 19 je Annáš označen jako „velekněz“. Stejné řecké slovo (ar·khi·e·reusʹ) mohlo být použito jak pro současného velekněze, tak pro významného člena kněžstva, včetně sesazeného velekněze.​—Viz Slovníček, „Velekněz“.

Kaifáš: Tento velekněz, jmenovaný Římany, byl obratný diplomat, který zastával úřad déle než kterýkoli z jeho bezprostředních předchůdců. Byl ustanoven kolem roku 18 n. l. a zůstal ve funkci až do roku 36 n. l. Byl to on, kdo vyslýchal Ježíše a vydal ho Pilátovi. (Mt 26:3, 57; Jan 11:49; 18:13, 14, 24, 28) Toto je jediný případ, kdy je v knize Skutků zmíněn jménem. Jinde ve Skutcích je označován jako „velekněz“.​—Sk 5:17, 21, 27; 7:1; 9:1.

Nazaretský: Viz studijní poznámku k Mr 10:47.

popraven na kůlu: Nebo „přibit na kůl (sloup).“​—Viz studijní poznámku k Mt 20:19 a Slovníček, „Kůl“; „Mučednický kůl“.

hlavní kámen nárožní: Viz studijní poznámka k Mt 21:42.

otevřenost: Nebo „smělost; nebojácnost.“ Řecké slovo par·re·siʹa bylo také přeloženo jako „volnost v řeči; důvěra.“ (Sk 28:31; 1J 5:14) Toto podstatné jméno a související sloveso par·re·si·aʹzo·mai, často překládané jako „mluvit směle (se smělostí),“ se v knize Skutků vyskytuje několikrát a představuje charakteristický rys kázání raných křesťanů.​—Sk 4:29, 31; 9:27, 28; 13:46; 14:3; 18:26; 19:8; 26:26.

neučení: Nebo „negramotní.“ Ačkoli zde použité řecké slovo (a·gramʹma·tos) může znamenat negramotný, v tomto kontextu pravděpodobně odkazuje na ty, kteří nebyli vzděláváni v rabínských školách. Zdá se, že většina Židů v prvním století uměla číst a psát, částečně proto, že mnoho škol bylo provozováno v synagogách. Stejně jako Ježíš však ani Petr a Jan nestudovali na rabínských školách. (Srovnej J 7:15.) Náboženská elita v Ježíšových dnech považovala tyto školy za jediné přijatelné místo pro získání náboženského vzdělání. Saduceové a farizeové nepochybně považovali Petra a Jana za nezpůsobilé učit nebo vykládat Zákon lidem. Navíc oba tito učedníci pocházeli z Galileje​—oblasti, kde většina lidí byli farmáři, pastýři a rybáři. Náboženští vůdci a další z Jeruzaléma a Judeje zjevně pohlíželi na lidi z tohoto regionu svrchu a Petra a Jana považovali za „neučené“ a „obyčejné.“ (J 7:45-52; Sk 2:7) Bůh na ně tak nepohlížel. (1K 1:26-29; 2K 3:5, 6; Jk 2:5) Před svou smrtí je Ježíš důkladně vzdělal a vycvičil, stejně jako své ostatní učedníky. (Mt 10:1-42; Mk 6:7-13; Lk 8:1; 9:1-5; 10:1-42; 11:52) Po svém vzkříšení je dále vyučoval prostřednictvím svatého ducha.​—J 14:26; 16:13; 1J 2:27.

sanhedrinová síň: Nebo „sanhedrin“.​—Viz studijní poznámku k Lk 22:66.

zázrak: Nebo „znamení.“ Zde řecké slovo se·meiʹon, často překládané jako „znamení,“ odkazuje na zázračnou událost, která poskytuje důkaz o Boží podpoře.

Svrchovaný Pane: Řecké slovo de·spoʹtes má základní význam „pán; vládce; vlastník“. (1Ti 6:1; Tit 2:9; 1Pe 2:18) Když je použito v přímém oslovení Boha, jako zde a na místech Lk 2:29 a Zj 6:10, překládá se jako „Svrchovaný Pane“, aby se vyjádřila výjimečnost jeho panování. Jiné překlady používají výrazy jako „Pane“, „Vládce“, „Svrchovaný“ nebo „Vládce (Pán; Hospodin) všeho“. Některé překlady křesťanských řeckých písem do hebrejštiny používají hebrejský termín ʼAdho·naiʹ (Svrchovaný Pán), ale alespoň jeden takový překlad zde používá Tetragrammaton.

Jehova: V tomto citátu z Ža 2:2 se v původním hebrejském textu vyskytuje Boží jméno, reprezentované čtyřmi hebrejskými souhláskami (přepisovanými jako YHWH).​—Viz Příloha C.

jeho pomazaný: Nebo „jeho Kristus; jeho Mesiáš.“ Použitý řecký výraz je Khri·stosʹ, z něhož je odvozen titul „Kristus“. V citovaném Ža 2:2 je použito odpovídající hebrejské slovo ma·shiʹach (pomazaný), z něhož je odvozen titul „Mesiáš“.​—Viz studijní poznámky k Lk 2:26; Jan 1:41; Sk 4:27.

kterého jsi pomazal: Nebo „kterého jsi ustanovil Kristem (Mesiášem).“ Titul Khri·stosʹ (Kristus) pochází z řeckého slovesa khriʹo, které je zde použito. Doslova odkazuje na vylití oleje na někoho. V křesťanských řeckých písmech je používáno pouze v posvátném a obrazném smyslu, odkazujíc na Boží vyčlenění osoby pro zvláštní úkol pod Jeho vedením. Toto řecké sloveso se také vyskytuje na místech Lk 4:18; Sk 10:38; 2K 1:21 a Žd 1:9. Jiné řecké slovo, a·leiʹpho, odkazuje na nanášení doslovného oleje nebo masti na tělo, například při pomazání po umytí, aplikaci jako léku nebo při přípravě těla k pohřbu.​—Mt 6:17; Mk 6:13; 16:1; Lk 7:38, 46; Jk 5:14.

Jehova: Tato slova jsou součástí modlitby adresované „Svrchovanému Pánu“ (Sk 4:24b), což je výraz přeložený z řeckého slova de·spoʹtes a který je také použit k oslovení Boha v modlitbě zaznamenané v Lk 2:29. V této modlitbě ve Skutcích je Ježíš nazván „tvým svatým služebníkem“. (Sk 4:27, 30) Učedníci ve své modlitbě citují Ž 2:1, 2, kde je použito Boží jméno. (Viz studijní poznámku ke Sk 4:26.) Kromě toho tato prosba, aby Jehova věnoval pozornost jejich výhrůžkám, tedy výhrůžkám sanhedrinu, používá výrazy podobné těm, které jsou použity v modlitbách zaznamenaných v hebrejských Písmech, například na 2Kr 19:16, 19 a Iz 37:17, 20, kde je použito Boží jméno.​—Viz Příloha C3 úvod; Sk 4:29.

znamení: Nebo „divy.“​—Viz studijní poznámku ke Sk 2:19.

prosil: Nebo „naléhavě (úpěnlivě) se modlil.“ Řecké sloveso deʹo·mai odkazuje na vroucí modlitbu spojenou s intenzivním citem. Související podstatné jméno deʹe·sis, přeložené jako „prosba“, bylo definováno jako „pokorná a vroucí žádost“. V křesťanských řeckých písmech se toto podstatné jméno používá výhradně při oslovování Boha. Dokonce i Ježíš „vzdával s vroucími prosbami a slzami modlitby a úpěnlivé žádosti tomu, který ho mohl vysvobodit ze smrti“ (Heb 5:7). Použití množného čísla „prosby“ naznačuje, že Ježíš naléhal na Jehovu vícekrát. Například v zahradě Getsemane se Ježíš opakovaně a vroucně modlil.​—Mt 26:36-44; Lk 22:32.

Boží slovo: Tento výraz se v knize Skutky objevuje mnohokrát. (Sk 6:2, 7; 8:14; 11:1; 13:5, 7, 46; 17:13; 18:11) Zde termín „Boží slovo“ odkazuje na křesťanské poselství pocházející od Jehovy Boha, které zdůrazňuje důležitou roli Ježíše Krista v naplňování Božího záměru.

byli jedné mysli a jednoho srdce: Tento výraz popisuje jednotu a soulad mezi množstvím věřících. V Fp 1:27 by se výraz „jednou duší“ dal také přeložit jako „jedním cílem“ nebo „jako jeden muž“. V hebrejských Písmech se výraz „jedno srdce“ používá v 1Pa 12:38, pozn., a v 2Pa 30:12, pozn., k popsání jednotné touhy a jednání. Také výrazy „srdce“ a „duše“ jsou často zmiňovány společně, aby reprezentovaly celou vnitřní bytost člověka. (5Mo 4:29; 6:5; 10:12; 11:13; 26:16; 30:2, 6, 10) Řecká fráze je zde použita podobným způsobem a mohla by být přeložena jako „byli zcela jednotní v myšlení a cíli“. To bylo v souladu s Ježíšovou modlitbou, aby jeho následovníci zůstali jednotní navzdory svým různorodým pozadím.​—Jan 17:21.

Syn: V hebrejštině, aramejštině a řečtině může výraz „syn(y)“ označovat význačnou vlastnost nebo charakteristický rys, který člověka odlišuje, nebo popisovat skupinu lidí. Například v 5Mo 3:18 jsou „stateční muži“, neboli odvážní bojovníci, doslova nazýváni „synové schopnosti“. V Jb 1:3 je výraz přeložený jako „lidé z východu“ doslova „synové východu“. Výraz „ničemný člověk“ v 1Sa 25:17 překládá doslovný výraz „syn belial“, tedy „syn ničemnosti“. V křesťanských řeckých písmech jsou ti, kdo sledují určitý způsob jednání nebo projevují určitou vlastnost, označováni výrazy jako „synové Nejvyššího“, „synové světla a synové dne“ a „synové neposlušnosti“.​—Lk 6:35; 1Te 5:5; Ef 2:2.

Syn útěchy: Nebo „Syn povzbuzení“. Překlad příjmení Barnabáš, které bylo dáno jednomu z učedníků jménem Josef. Protože bylo jméno Josef mezi Židy běžné, mohli mu apoštolé z praktických důvodů dát jméno Barnabáš. (Srovnej Sk 1:23.) Jak je vysvětleno ve studijní poznámce k výrazu Syn v tomto verši, tento výraz byl někdy používán k označení význačné vlastnosti nebo charakteristického rysu, který člověka odlišuje. Příjmení Syn útěchy zjevně zdůrazňuje Josefovu výjimečnou schopnost povzbuzovat a utěšovat druhé. Lukáš uvádí, že Josef (Barnabáš) byl poslán do sboru v syrské Antiochii a začal „povzbuzovat“ své spoluvěřící. (Sk 11:22, 23) Řecké sloveso zde přeložené jako „povzbuzovat“ (parakaleó) souvisí s řeckým slovem pro „útěchu“ (paraklésis), které je použito ve Sk 4:36.​—Viz studijní poznámku k výrazu Syn v tomto verši.