Jan 5

svátek Židů: Ačkoli Jan nespecifikuje, o který svátek se jedná, existují dobré důvody k závěru, že jde o Pasach roku 31 n. l. Janovo vyprávění bylo obecně chronologické. Kontext umisťuje tento svátek krátce poté, co Ježíš řekl, že „jsou ještě čtyři měsíce do žně“. (Jan 4:35) Žňové období, zejména sklizeň ječmene, začínalo kolem času Pasachu (14. nisanu). Zdá se tedy, že Ježíšova slova byla pronesena asi čtyři měsíce před tímto obdobím, kolem měsíce kislevu (listopad/prosinec). Dva další svátky, svátky Zasvěcení a Purim, připadaly na období od kislevu do nisanu. Tyto svátky však nevyžadovaly, aby Izraelita vystoupil do Jeruzaléma. V tomto kontextu se tedy Pasach jeví jako nejpravděpodobnější „svátek Židů“, který podle Božího Zákona pro Izrael vyžadoval Ježíšovu účast v Jeruzalémě. (5Mo 16:16; Lk 22:1) Je pravda, že Jan zaznamenává jen několik událostí před dalším zmíněním Pasachu (Jan 6:4), ale zvážení tabulky v Příloze A7 ukazuje, že Janovo vyprávění o Ježíšově raném působení bylo zkrácené a mnoho událostí již popsaných ostatními třemi evangelisty nebylo zmíněno. Ve skutečnosti velké množství Ježíšovy činnosti zaznamenané v ostatních třech evangeliích podporuje závěr, že mezi událostmi zaznamenanými v Jan 2:13 a těmi v Jan 6:4 skutečně proběhl každoroční Pasach.​—Viz Příloha A7 a studijní poznámku k Jan 2:13.

Hebrejština: V křesťanských řeckých písmech inspirovaní pisatelé Bible používali termín „hebrejština“ k označení jazyka, kterým mluvili Židé (Jan 19:13, 17, 20; Sk 21:40; 22:2; Zj 9:11; 16:16), stejně jako jazyka, ve kterém oslavený a vzkříšený Ježíš oslovil Saula z Tarsu (Sk 26:14, 15). V Sk 6:1 jsou „hebrejsky mluvící Židé“ odlišeni od „řecky mluvících Židů“. Zatímco někteří učenci tvrdí, že termín „hebrejština“ v těchto odkazech by měl být překládán jako „aramejština“, existují dobré důvody se domnívat, že tento termín se skutečně vztahuje k hebrejskému jazyku. Když lékař Lukáš říká, že Pavel mluvil k lidem v Jeruzalémě „v hebrejském jazyce“, Pavel oslovoval ty, jejichž život se točil kolem studia Mojžíšova zákona v hebrejštině. Také z velkého množství fragmentů a rukopisů tvořících Svitky od Mrtvého moře je většina biblických i nebiblických textů napsána v hebrejštině, což ukazuje, že tento jazyk byl v každodenním užívání. Menší počet nalezených aramejských fragmentů ukazuje, že se používaly oba jazyky. Zdá se tedy velmi nepravděpodobné, že když pisatelé Bible použili slovo „hebrejština“, měli ve skutečnosti na mysli aramejský nebo syrský jazyk. (Sk 21:40; 22:2; srovnej Sk 26:14.) Hebrejská písma dříve rozlišovala mezi „aramejštinou“ a „jazykem Židů“ (2Kr 18:26), a židovský historik z prvního století Josephus, uvažující o tomto biblickém úryvku, mluví o „aramejštině“ a „hebrejštině“ jako o odlišných jazycích. (Židovské starožitnosti, X, 8 [i, 2]) Je pravda, že existují některé termíny, které jsou v aramejštině a hebrejštině velmi podobné, a možná i další termíny, které byly do hebrejštiny přejaty z aramejštiny. Nicméně se zdá, že neexistuje žádný důvod, proč by pisatelé křesťanských řeckých písem měli říkat hebrejština, pokud by měli na mysli aramejštinu.

Bethesda: Hebrejské jméno znamená „Dům oliv [nebo olivovníku]“. Podle některých rukopisů se rybník nazývá „Bethesda“, což možná znamená „Dům milosrdenství“. Jiné rukopisy uvádějí „Betsaida“, což znamená „Dům lovce [nebo rybáře]“. Mnoho dnešních učenců dává přednost názvu Bethesda.

nemocní . . . leželi: Bylo obecně rozšířené přesvědčení, že lidé mohou být uzdraveni vstupem do rybníka, když se voda rozvířila. (Jan 5:7) V důsledku toho se u tohoto místa shromažďovali ti, kteří hledali uzdravení. Bible však neříká, že by anděl Boží konal zázraky u rybníka Bethesda. (Viz studijní poznámka k Jan 5:4.) Uvádí však, že Ježíš u rybníka vykonal zázrak. Stojí za povšimnutí, že muž nevstoupil do vody; přesto byl okamžitě uzdraven.

Některé rukopisy přidávají, celé nebo částečně, následující text, který začíná na konci verše 3 a pokračuje jako verš 4: „čekali na pohyb vody. 4 Neboť anděl Páně [nebo „anděl Jehovův“] přicházel čas od času do rybníka a rozvířil vodu; ten, kdo pak jako první vstoupil po rozvíření vody, uzdravil se z jakékoli nemoci, která ho sužovala.“ Tato slova se však nevyskytují v nejstarších autoritativních rukopisech a s největší pravděpodobností nejsou součástí původního textu Janova evangelia. (Viz Příloha A3.) Některé překlady křesťanských řeckých písem do hebrejštiny, označované jako J^{9, 22, 23} v Příloze C4, uvádějí „anděl Jehovův“ místo „anděl Páně“.

lůžko: Nebo „podložka“. V biblických zemích bylo lůžko často jednoduchá podložka ze slámy nebo sítí, někdy doplněná o prošívanou přikrývku nebo nějaký druh matrace pro větší pohodlí. Když se nepoužívaly, tato lůžka se srolovala a uložila. V tomto kontextu řecké slovo kraʹbat·tos zjevně odkazuje na lůžko chudého člověka. Ve zprávě v Mr 2:4-12 totéž řecké slovo označuje nějaký druh „nosítek“, na kterých byl nesen ochrnutý muž.

Židé: Jak je tento termín používán v Janově evangeliu, může mít v závislosti na kontextu poněkud odlišné významy. Může odkazovat na židovský lid obecně, na ty, kdo žili v Judeji, nebo na ty, kdo žili v Jeruzalémě či jeho blízkosti. Tento výraz může také odkazovat na Židy, kteří horlivě lpěli na lidských tradicích spojených s Mojžíšovým zákonem a kteří byli vůči Ježíšovi nepřátelští. V tomto kontextu mohou „Židé“ odkazovat na židovské autority nebo náboženské vůdce, ale tento termín mohl být také použit širším způsobem, aby zahrnoval další Židy, kteří byli horliví pro tradice.

Už nehřeš: Ježíšova slova zde neznamenají, že nemoc tohoto muže byla způsobena nějakým jeho hříchem. Spíše tento muž, kterého Ježíš uzdravil, byl nemocný 38 let kvůli zděděné nedokonalosti. (Jan 5:5-9; srovnej Jan 9:1-3.) Nyní, když mu bylo prokázáno milosrdenství a byl uzdraven, Ježíš ho vybídl, aby následoval cestu spásy a vyhýbal se úmyslnému hříchu, který by mohl vést k něčemu horšímu než nemoc, totiž k věčné záhubě.​—Heb 10:26, 27.

pronásledovali: Nedokonavý tvar řeckého slovesa použitý zde naznačuje, že Židé​—pravděpodobně odkazuje na židovské vůdce nebo na Židy horlivě lpějící na lidských tradicích spojených s Mojžíšovým Zákonem​—začali Ježíše pronásledovat a v tom pokračovali.

dělal se rovným Bohu: Ačkoli Ježíš správně označoval Boha jako svého Otce, nikdy netvrdil, že je Bohu roven. (Jan 5:17) Spíše to byli Židé, kteří Ježíše obviňovali, že se snaží učinit se rovným Bohu tím, že nazývá Boha svým Otcem. Stejně jako se Židé mýlili, když tvrdili, že Ježíš porušuje sabat, mýlili se i v tomto obvinění. Ježíš to dokládá svými slovy zaznamenanými v verších 19 až 24​—nemohl dělat nic z vlastní iniciativy. Je zřejmé, že netvrdil, že je roven Bohu.​—Jan 14:28.

z vlastní iniciativy: Nebo „sám od sebe“, tj. nezávisle. Doslova „ze sebe“. Jako Boží Hlavní Zástupce Ježíš vždy naslouchá Jehovovu hlasu a říká to, co Jehova řídí.

Otec má k Synovi náklonnost: Ježíš zde popisuje srdečný vztah jednoty a přátelství, který mezi ním a Otcem existuje od úsvitu stvoření. (Př 8:30) Když Jan zaznamenal Ježíšovo vyjádření popisující tento vztah, použil tvar řeckého slovesa phi·leʹo („mít náklonnost“). Toto sloveso často popisuje velmi blízký vztah, jaký existuje mezi opravdovými přáteli. Například se používá k popsání přátelského pouta mezi Ježíšem a Lazarem. (Jan 11:3, 36) Používá se také k popsání rodinného vztahu mezi rodiči a dětmi. (Mt 10:37) Stejné sloveso, phi·leʹo, se používá k vyjádření silné, srdečné a osobní náklonnosti, kterou Jehova chová k následovníkům svého Syna, a vřelých citů, které učedníci měli k Božímu Synovi.​—Jan 16:27.

soud: Řecký výraz kriʹsis, zde přeložený jako „soud“, může nést několik odstínů významu. Kontext určuje, co je myšleno. Například tento termín může označovat akt nebo proces soudu či hodnocení (Jan 5:22, 27, 29 a studijní poznámka), kvalitu spravedlnosti (Mt 23:23; Lk 11:42), nebo soudní dvůr (Mt 5:21). Může také odkazovat na soud, který je buď příznivý, nebo nepříznivý, ale většina výskytů v křesťanských řeckých písmech nese myšlenku odsuzujícího soudu. V tomto verši je „soud“ použit paralelně s smrtí a postaven do protikladu k životu a věčnému životu; proto odkazuje na soud, který vede ke ztrátě života.​—2Pt 2:9; 3:7.

přešel ze smrti do života: Ježíš zde zjevně mluví o těch, kteří byli kdysi duchovně mrtví, ale kteří po vyslechnutí jeho slov v něj uvěřili a přestali žít ve svém hříšném způsobu života. (Ef 2:1, 2, 4-6) „Přecházejí ze smrti do života“ v tom smyslu, že odsouzení smrti je z nich sňato a je jim dána naděje na věčný život díky jejich víře v Boha. Podobným způsobem Ježíš zjevně odkazoval na duchovně mrtvé, když řekl židovskému synovi, který chtěl jít domů pohřbít svého otce: „Nech mrtvé, ať pochovávají své mrtvé.“​—Lk 9:60; viz studijní poznámky k Lk 9:60; Jan 5:25.

mrtví: Ježíš řekl, že hodina, neboli čas, kdy mrtví „uslyší [jeho] hlas“, je nyní, takže mohl mít na mysli pouze živé lidi, kteří zdědili hřích od Adama a byli proto odsouzeni k smrti. (Ří 5:12) Z Božího pohledu lidstvo obecně nemá nárok na život, protože „mzdou“, kterou hřích vyplácí, je smrt. (Ří 6:23) Nasloucháním a uposlechnutím Ježíšova „slova“ mohli jednotlivci obrazně ‚přejít ze smrti do života‘. (Viz studijní poznámka k Jan 5:24.) Výrazy „slyšet“ a „naslouchat“ se v Bibli často používají ve smyslu „dát pozor“ nebo „poslechnout“.

má život sám v sobě: Nebo „má v sobě dar života.“ Ježíš má „život sám v sobě“, protože jeho Otec mu udělil moc, kterou původně měl pouze Jehova. Tato moc nepochybně zahrnuje pravomoc dát lidem příležitost mít před Bohem dobré postavení a tak získat život. Zahrnuje také schopnost udělovat život vzkříšením mrtvých. Asi rok poté, co Ježíš pronesl slova zaznamenaná zde, naznačil, že jeho následovníci mohou mít život v sobě.​—Vysvětlení výrazu „život v sobě“, jak se vztahuje na Ježíšovy následovníky, viz studijní poznámka k Jan 6:53.

Syn člověka: Viz studijní poznámku k Mt 8:20.

pamětní hroby: Tento výraz překládá řecké slovo mne·meiʹon, které pochází ze slovesa mi·mneʹsko·mai, „pamatovat; připomínat (si)“, a odkazuje na hrob nebo hrobku. Tento termín tedy nese implikaci zachování památky na zemřelého. V tomto kontextu naznačuje, že zemřelého si Bůh pamatuje. Tato konotace dodává hlubší význam slovu, které použil Lukáš při zaznamenání prosby zločince popraveného spolu s Ježíšem: „Pamatuj [tvar slovesa mi·mneʹsko·mai] na mě, až přijdeš do svého Království.“​—Luk 23:42.

vzkříšení: Viz studijní poznámku k Mt 22:23.

vzkříšení k životu: Ti, kteří obdrží „vzkříšení k životu“, jsou ti, kdo „konali dobré věci“ před svou smrtí. Ještě před svým vzkříšením je Boží záměr s věrnými tak jistý, že se o nich mluví jako o těch, kdo „pro něj žijí“, a jejich jména jsou již zapsána v „knize života“ od „založení světa“. (Lk 20:38 a studijní poznámka; Zj 17:8; viz také Fp 4:3 a studijní poznámka.) Zřejmě se jedná o tytéž jako „spravedliví“, kteří budou vzkříšeni, jak je zmíněno v Sk 24:15. Podle Ř 6:7 je ten, „kdo zemřel, zproštěn svého hříchu“. Hříchy těchto spravedlivých byly smazány smrtí, ale jejich záznam věrnosti zůstává. (Žd 6:10) Samozřejmě, tito vzkříšení spravedliví budou muset zůstat věrní, aby jejich jména zůstala v „knize života“ a nakonec dosáhli „věčného života“.​—Zj 20:12; J 3:36.

vzkříšení k soudu: „Ti, kdo páchali ohavné věci“ před svou smrtí, obdrží „vzkříšení k soudu“. Řecký výraz zde přeložený jako „soud“ (kriʹsis) může mít několik odstínů významu v závislosti na kontextu. (Viz studijní poznámku k J 5:24.) V tomto verzi se zdá, že termín „soud“ je použit ve smyslu procesu hodnocení a zkoušky, nebo, jak říká jeden řecký lexikon, „zkoumání chování“. Ti, kdo obdrží „vzkříšení k soudu“, jsou zřejmě ti samí jako „nespravedliví“ zmínění v Sk 24:15. Tito nespravedliví budou souzeni na základě svého chování pod vládou Krista a jeho spolusoudců. (Lk 22:30; Ř 6:7) Během této doby zkoumání budou nespravedliví „souzeni každý podle svých skutků“. (Zj 20:12, 13) Pouze ti, kdo odmítnou svůj bývalý nespravedlivý způsob života, budou mít svá jména zapsána do „knihy života“ a dosáhnou „věčného života“.​—Zj 20:15; J 3:36.

z vlastní iniciativy: Nebo „sám od sebe“, tedy nezávisle. Dosl. „ze sebe“. Jako Boží Hlavní Zástupce Ježíš vždy naslouchá Jehovovu hlasu a říká to, co Jehova řídí.

Právě tak, jak slyším: To znamená od Otce jako od Nejvyššího Soudce.

jiný: Bezpochyby odkazuje na Otce.​—Jan 5:34, 37.

Písma: Tento výraz se často používá k označení inspirovaných hebrejských spisů jako celku. Židé, kteří Písma pečlivě zkoumali, mohli snadno rozpoznat, že Ježíš je Mesiáš, kdyby srovnali jeho život a učení s tím, co Písma předpovídala. Ale tito Židé odmítli upřímně prozkoumat hojné důkazy z Písem, že Ježíš je slíbený Mesiáš. Ačkoli si mysleli, že by mohli získat věčný život prostřednictvím Písem, odmítli přijmout Ježíše jako toho, na koho Písma ukazovala jako na pravý prostředek k získání života.​—5Mo 18:15; Lk 11:52; Jan 7:47, 48.

tyto: To znamená Písma zmíněná v první části verše. Tato Písma obsahovala mesiášská proroctví, která ukazovala na Ježíše jako na toho, skrze něhož jeho posluchači mohli získat „věčný život“.

jediný Bůh: Některé staré rukopisy neobsahují slovo „Bůh“ a text by mohl být přeložen jako „jediný“. Hlavní znění textu však má silnou podporu v dalších starých autoritativních rukopisech.