Římanům 8

zákon ducha . . . zákon hříchu a smrti: V tomto kontextu „zákon“ neodkazuje na konkrétní zákon nebo pravidlo, jako jsou ta obsažená v Mojžíšově zákoně. Místo toho je zde tento termín použit v širším smyslu jako princip, který řídí jednání člověka – mocný vliv, který jako zákon lidi nutí jednat určitým způsobem. (Viz studijní poznámku k Ří 2:12.) Pavel zde staví do protikladu zákon, tedy silný vliv Božího ducha, který vede k životu, se zákonem, tedy silným vlivem padlého těla, který vede k hříchu a smrti. Samozřejmě všichni Adamovi potomci v sobě cítí silný vliv „zákona hříchu“, který je nutí sklánět se ke špatnému. (Ří 7:23) Mohou se však rozhodnout následovat zákon Božího ducha, nikoli tělesné touhy, aby jejich jednání ovlivňovali pozitivním směrem.​—Ří 7:21-25.

slabé kvůli tělu: To znamená, že nedokonalé tělo těch, kdo se snažili dodržovat Mojžíšův zákon, způsobilo jeho slabost. Dokonce i velekněží byli nedokonalí, a proto nemohli přinést dostatečnou oběť za hřích. Zákon tedy nemohl zachránit hříšníky. Spíše zdůrazňoval slabosti nedokonalých lidí, kteří se ho snažili dodržovat. (Ří 7:21-25; Heb 7:11, 28; 10:1-4) V tomto ohledu byl Zákon „slabý kvůli tělu“.

tělo: Bible používá výraz „tělo“ různými způsoby. Může odkazovat na lidi z masa a krve bez vztahu k hříchu nebo nedokonalosti. (Jan 1:14; 3:6; 17:2) Často však odkazuje na lidi v jejich nedokonalém hříšném stavu, jako v tomto kontextu. V předchozích kapitolách Pavel spojuje „život podle těla“ s „hříšnými vášněmi“, které „působily v [jejich] tělech“. (Ří 6:19; 7:5, 18, 25) V následujících verších (Ří 8:5-13) Pavel staví hříšné tělo do protikladu k duchu, tedy Božímu svatému duchu.​—Pro další významy výrazu „tělo“ viz studijní poznámka k Ří 1:3; Ří 2:28.

zaměřují svou mysl na: Řecké sloveso phro·neʹo v zásadě znamená „myslet; mít určitý způsob smýšlení; mít určitý mentální postoj“. (Mt 16:23; Ř 12:3; 15:5) V tomto kontextu vyjadřuje myšlenku zaměřit svou mysl na něco, soustředit se na to a případně o to usilovat. Pavlovo použití tohoto termínu zde ukazuje, že způsob, jakým člověk smýšlí, výrazně ovlivňuje jeho jednání a život. Termín popisuje, jak člověk vědomě volí svůj životní směr, ať už tělesný nebo duchovní. (Viz studijní poznámka k Ř 8:4 pro význam slov tělo a duch v tomto kontextu.) Jeden učenec komentuje použití tohoto slovesa k popisu postoje těch, kdo žijí podle těla: „Zaměřují svou mysl na​—jsou nejvíce zaujati, neustále o tom mluví, zabývají se tím a chlubí se​—věcmi týkajícími se těla.“ Tento termín má stejný význam, když popisuje, jak ti, kdo žijí podle ducha, zaměřují svou mysl na duchovní věci. V následujícím verši Pavel ukazuje různé důsledky pro ty, kdo zaměřují svou mysl na tělo („smrt“) nebo na ducha („život a pokoj“).​—Ř 8:6.

smýšlení o: Tento výraz překládá řecké podstatné jméno phroʹne·ma, které se v tomto kontextu vyskytuje třikrát​—dvakrát v tomto verši a jednou v Ří 8:7. Jeden lexikon jej definuje jako „způsob myšlení, smýšlení, . . . cíl, touha, úsilí“. Tento termín popisuje jak porozumění člověka, tak jeho vůli nebo touhu. Toto podstatné jméno souvisí se slovesem phro·neʹo (použitým v předchozím verši), které znamená „myslet; smýšlet určitým způsobem; mít určitý mentální postoj“. (Mt 16:23; Ří 12:3; 15:5) Proto smýšlet o těle znamená soustředit se na tělesné nebo světské touhy a dovolit, aby ovládaly naše myšlení. (1J 2:16; viz studijní poznámka k Ří 8:4.) Smýšlet o duchu znamená nechat Božího ducha, neboli činnou sílu, ovlivňovat a řídit naše myšlenky, touhy a činy.

přijetí za syny: Dosl., „ustanovení za syna“ (řecky hui·o·the·siʹa). Pojem „adopce“ byl znám v řeckém a římském světě. Nejčastěji nešlo o malé děti, ale o mladíky nebo dospělé. Někteří pánové propouštěli otroky, aby je mohli legálně adoptovat. Římský císař Augustus byl jmenován adoptivním synem Julia Caesara. Pavel používá pojem adopce k popsání nového postavení těch, které Bůh povolal a vyvolil. Všichni potomci nedokonalého Adama byli otroky hříchu, takže nemohli být považováni za Boží syny. Ale díky Ježíšově výkupní oběti je může Jehova osvobodit z otroctví hříchu a přijmout je za své syny, čímž se stanou spoludědici s Kristem. (Ří 8:14-17; Ga 4:1-7) Pavel zdůrazňuje změnu vztahu tím, že říká, že tito přijatí synové volají: „Abba, Otče!“ Bylo nemyslitelné, aby otrok použil toto důvěrné oslovení ke svému pánovi. (Viz studijní poznámku k Abba v tomto verši.) Jehova rozhoduje, koho chce přijmout za syny. (Ef 1:5) Od chvíle, kdy je pomazává svým duchem, uznává je za své děti. (Jan 1:12, 13; 1Ja 3:1) Musejí však zůstat věrní během svého pozemského života, než budou moci plně dosáhnout výsady být vzkříšeni k nebeskému životu jako spoludědici s Kristem. (Zj 20:6; 21:7) Proto o nich Pavel mluví jako o těch, kdo „horlivě očekávají přijetí za syny, osvobození svého těla výkupným“.​—Ří 8:23.

Abba: Hebrejské nebo aramejské slovo (přepsané do řečtiny), které se v křesťanských řeckých písmech vyskytuje třikrát. Doslova znamená „otec“ nebo „ó Otče“ a bylo důvěrným oslovením, které syn používal ke svému milovanému otci. (Viz studijní poznámku k Mr 14:36.) Pavel ho použil zde a v Ga 4:6, pokaždé v souvislosti s křesťany povolanými k tomu, aby se stali zplozenými syny Božími. Protože byli nyní přijati jako Boží synové, mohli Jehovu oslovovat výrazem, který otrok nikdy nemohl použít ke svému pánovi, pokud nebyl adoptován. Takže ačkoli pomazaní křesťané jsou „otroky Božími“ a byli „koupeni za cenu“, jsou také syny v domě milujícího Otce. Svatý duch jim dává jasně najevo toto postavení.​—Ří 6:22; 1Ko 7:23.

Sám duch dosvědčuje spolu s naším duchem: Zde se řecké slovo pro „duch“ (pneuʹma) objevuje dvakrát, ale s různými významy. (Viz Slovníček, „Duch.“) Výraz „sám duch“ odkazuje na Božího svatého ducha neboli činnou sílu. Výraz „náš duch“ se vztahuje k převažujícímu smýšlení pomazaných křesťanů. Boží svatý duch tedy dosvědčuje, nebo vydává svědectví, spolu s převažujícím smýšlením pomazaných křesťanů a podněcuje je, aby pozitivně reagovali na to, co Boží inspirované Slovo říká o nebeské naději.

stvoření: Celé pozemské stvoření trpí následky vzpoury lidstva v Edenu. V tomto kontextu však „stvoření“ zjevně odkazuje na lidskou rodinu, protože pouze lidé mohou dychtivě očekávat, když vyjadřují naději na osvobození od následků hříchu a smrti. (Ří 5:12; 8:19) Podle některých učenců řecké slovo přeložené jako „dychtivé očekávání“ naznačuje představu člověka, který natahuje krk, aby něco zahlédl, nebo s nadšením pozoruje se zvednutou hlavou.

zjevení Božích synů: Zde Pavel označuje „spoludědice s Kristem“ jako „Boží syny“. (Ří 8:17) Budou ‚zjeveni‘, až se stane zřejmým, že byli oslaveni a panují s Kristem Ježíšem v nebi. Protože jsou druhou částí slíbeného „potomstva“ (1Mo 3:15), budou mít podíl na Kristově díle zničení Satanova ničemného systému věcí (Ří 16:20; Zj 2:26, 27). Dále budou ‚zjeveni‘, když během Kristova Tisíciletého panování budou sloužit jako kněží, kteří lidstvu – zde označenému jako stvoření – předávají výhody Ježíšovy výkupní oběti. Toto „zjevení Božích synů“ povede k tomu, že lidstvo bude „osvobozeno z otroctví porušení“ a bude moci zakoušet „slavnou svobodu Božích dětí“.​—Ří 8:21; Zj 7:9, 10, 14; 20:5; 22:1, 2.

marnost: Nebo „prázdnota; nicotnost; zklamání“. Stejné řecké slovo je použito v Septuagintě k překladu hebrejského slova heʹvel (doslova odkazujícího na pomíjivý „dech“ nebo „pára“). Toto hebrejské slovo se v knize Kazatel objevuje více než 35krát ve výrazech jako „největší marnost“ a „všechno je marné“. (Kaz 1:2; 2:17; 3:19; 12:8) Šalomoun, autor Kazatele, někdy použil tento termín jako paralelu k výrazu „honba za větrem“. (Kaz 1:14; 2:11) V kontextu Římanům 8:20 Pavel popisuje úsilí bez dosažení cíle nebo smyslu. Nicméně naděje, na kterou se zde odkazuje, je ta, že Bůh vysvobodí lidstvo z „marnosti“, které bylo stvoření až dosud podrobeno.​—Římanům 8:21.

ten, kdo ji podrobil: Tento výraz neodkazuje ani na Satana, ani na Adama, jak někteří navrhují, ale na Jehovu Boha. Ačkoli Adam a Eva mohli předat pouze nedokonalost, hřích a smrt, Jehova jim milostivě dovolil mít děti. Tím, že to dovolil, Bůh vědomě „podrobil [stvoření] marnosti“. Udělal to však na základě naděje skrze „potomka“, Ježíše Krista. (1. Mojžíšova 3:15; 22:18; Ga 3:16) Jistá naděje, kterou Bůh nabízí, je, že věrní nakonec budou „osvobozeni z otroctví porušení“.​—Římanům 8:21.

zotročení porušeností: Řecký výraz přeložený jako „porušenost“ označuje „rozklad; zhoršování; zničení.“ Toto „zotročení porušeností“ je důsledkem hříchu, který způsobuje tělesnou nedokonalost, stárnutí, nemoci a smrt. Dokonce i dokonalí lidé mají porušitelné tělo, což naznačuje to, co Pavel řekl o Ježíšovi: Bůh „ho vzkřísil z mrtvých, aby se již nevrátil k porušenosti,“ tedy aby se nevrátil k životu v porušitelném lidském těle. (Sk 13:34) Podobně dokonalý Adam měl porušitelné tělo, které mohlo zemřít. Poslušnost Bohu by však Adamovi umožnila žít navždy. Teprve když Adam zhřešil, stal se zotročeným porušeností a jejími ničivými účinky. Toto zotročení předal všem svým potomkům, lidskému pokolení. (Ř 5:12) Slavná svoboda Božích dětí odkazuje na osvobození od takového zotročení a na budoucí výsadu vstoupit do vztahu skutečného synovství s Bohem, jaký měl Adam. (Lk 3:38) Jehova slíbil takovou svobodu a věčný život „tomu, kdo rozsívá s ohledem na ducha.“ Na druhé straně „kdo rozsívá s ohledem na své tělo, sklidí z těla porušenost“ a nezíská takovou svobodu a věčný život.​—Ga 6:8.

přijetí za syny: Viz studijní poznámku k Ří 8:15.

sám duch se za nás přimlouvá: Někdy Boží služebníci „nevědí, za co [se] mají modlit“, nebo nemusí vědět, co skutečně potřebují. Mohou mít pocity, nevyslovené povzdechy nebo myšlenky, které nedokážou jasně vyjádřit slovy. V takových chvílích Bůh používá svého svatého ducha, aby se za ně přimlouval nebo přímluvu činil ohledně jejich nevyslovených sténání. Tato přímluva je zřejmě spojena s Božím Slovem inspirovaným duchem. Pavel naznačuje, že pocity a okolnosti křesťanů již byly vyjádřeny v inspirovaných modlitbách a událostech zaznamenaných v Božím Slově. Kdykoli tedy křesťané mají taková „nevyslovená sténání“, Jehova považuje tyto inspirované myšlenky z jeho Slova za vyslovené jeho služebníky a reaguje podle své vůle.​—Ža 65:2; viz studijní poznámka k Ří 8:27.

význam ducha: Nebo „mysl (myšlenka) ducha“, tedy Božího ducha neboli činné síly. Protože Bůh způsobil, že jeho duch vedl biblické pisatele k zaznamenání myšlenek obsažených v Písmu, zná význam těchto myšlenek inspirovaných duchem. Pavel zde však ukazuje, že jako ten, který zkoumá srdce, Bůh dokonce ví, které biblické myšlenky účinně mluví za jeho pozemské služebníky, když jsou tak sklíčeni, že nevědí, za co se modlit. Je to, jako by tyto pasáže inspirované duchem prosily nebo se přimlouvaly za Boží svaté. (Ří 8:26) Použití řeckého výrazu pro „mysl“ a slovesa přeloženého jako „prosit“ je dalším příkladem toho, jak je Boží duch v Písmu zosobňován.​—Viz studijní poznámku k Jan 14:16.

povolaní podle jeho předsevzetí: Řecké slovo proʹthe·sis, přeložené jako „předsevzetí“, doslova znamená „položení před“. Tento výraz se také objevuje v Ř 9:11; Ef 1:11; 3:11. Protože Boží předsevzetí jsou jistě splněna, může předem vědět a předpovídat, co se stane. (Iz 46:10) Například Jehova předem věděl, že bude existovat skupina „povolaných“, ale nepředurčuje konkrétní jednotlivce, kteří ji tvoří. Také podniká kroky, aby zajistil, že jeho předsevzetí budou uskutečněna.​—Iz 14:24-27.

byl vzkříšen: Některé rukopisy dodávají „z mrtvých“, ale současné hlavní znění textu má silnou podporu v rukopisech.

po pravici Boží: Být po pravici vládce znamenalo mít nejvýznamnější postavení hned vedle něj samotného (Ž 110:1; 1Pe 3:22) nebo být v pozici jeho přízně.​—Viz studijní poznámky k Mt 26:64; Sk 7:55.