2. Korinťanům 5

naše pozemské obydlí, tento stan: Pavel zde používá lidskou výrobu stanu jako metaforu pro lidské tělo pomazaného křesťána. Jako skládací stan, který je dočasný a poměrně křehký, jsou pozemská těla pomazaných křesťanů smrtelná, porušitelná a dočasná. Avšak vyhlížejí „budovu od Boha“, tedy duchovní tělo, které je věčné a neporušitelné.​—1K 15:50-53; srovnej 2Pt 1:13, 14; viz studijní poznámka k 2K 5:4.

zbořen: Nebo „rozpuštěn“. V souvislosti s Pavlovým přirovnáním lidského těla ke stanu lze řecký výraz ka·ta·lyʹo také přeložit jako „rozebrán; snesen“.

příbytek: Nebo „obydlí“. Řecké slovo oi·ke·teʹri·on se vyskytuje pouze zde a v Judovi 6, kde je přeloženo jako „příbytek“.

ten, který je pro nás z nebe: Nebo „náš příbytek, který je z nebe; náš nebeský příbytek“.​—Viz studijní poznámku k 2K 5:1.

nebudeme nalezeni nazí: Pavel věděl, že on a další pomazaní křesťané, kteří zemřeli před Kristovou přítomností, budou po určitou dobu „nazí“, tedy neoblečení, ve smrti. Nebudou žít ani život v těle, ani život v duchu, ale budou spát v Hrobě. Pokud však byli věrní, když žili na zemi, nezůstanou ve smrti „nazí“. Naopak, měli zaručeno vzkříšení; měli „obléci“ duchovní tělo, aby mohli mít „domov u Pána“.​—2Ko 5:1-8; viz studijní poznámku k 2Ko 5:4.

chceme obléci to druhé: Pavel a další pomazaní křesťané „horlivě toužili“ po vzkříšení do nebe jako nesmrtelné duchovní bytosti. (2K 5:2) Měli silnou, Bohem danou naději na nebeský život, ale to neznamenalo, že by chtěli zemřít. Když mluvil o svém pozemském těle jako o stanu, Pavel řekl, že nechtějí svléci toto. (Viz studijní poznámku k 2K 5:1.) To znamená, že nebyli dychtiví zemřít jen proto, aby unikli pozemským slabostem a také odpovědnostem a těžkostem spojeným s jejich službou. (Viz studijní poznámku k 2K 5:3.) Pavlova slova „chceme obléci to druhé“ vyjadřují touhu, kterou mají pomazaní křesťané po životě v nebi. Jsou horliví, stejně jako Kristus Ježíš, sloužit Jehovovi navěky.​—1K 15:42–44, 53, 54; Fp 1:20–24; 2Pt 1:4; 1J 3:2, 3; Zj 20:6.

záruka toho, co má přijít: Nebo „záloha; záruka (rukojmí) toho, co má přijít.“​—Viz studijní poznámku k 2K 1:22.

chodíme vírou, ne zrakem: V Bibli se výraz „chodit“ často používá obrazně ve smyslu „žít; jednat; následovat určitý životní směr“. Takže „chození vírou“ odkazuje na životní cestu řízenou vírou a důvěrou v Boha a v to, co zjevil. Zde je to postaveno do protikladu s „chozením . . . zrakem“, tedy životním směrem vedeným tím, co je vidět, nebo vnějšími zdáními. V tomto kontextu měl Pavel na mysli pomazané křesťany. Svou nebeskou odměnu nemohli spatřit fyzickýma očima, ale jejich víra byla pevně založena. Všichni křesťané by měli nechat svůj životní směr vést vírou.

soudní stolici Kristovu: V Římanům 14:10 Pavel mluví o „soudní stolici Boží“. Protože však Jehova soudí prostřednictvím svého Syna (Jan 5:22, 27), nazývá se zde „soudní stolicí Kristovou“. V raně křesťanských dobách byla soudní stolice (řecky béma) obvykle vyvýšená venkovní platforma s přístupovými schody. Úředníci z ní mohli oslovovat zástupy a vyhlašovat svá rozhodnutí. (Mt 27:19; Jan 19:13; Sk 12:21; 18:12; 25:6, 10) Pavlovo použití tohoto termínu mohlo Korinťanům připomenout impozantní soudní stolici v Korintu.​—Viz Slovníček, „Soudní stolice“, a Mediální galerie, „Soudní stolice v Korintu“.

špatné: Nebo „hanebné“. Řecké slovo zde přeložené jako „špatné“ nebo „hanebné“ je phaulos. V některých kontextech může vyjadřovat myšlenku „být zlým ve smyslu morální nízkosti“. Pavel ukazuje, že lidé mají na výběr mezi konáním dobrého nebo špatného, tedy mezi životem podle Božích měřítek nebo jejich ignorováním.

bázeň před Pánem: V tomto kontextu se „Pán“ zřejmě vztahuje na Ježíše Krista. V předchozím verši Pavel zmiňuje, že „se všichni musíme objevit před soudnou stolicí Kristovou“. (Viz studijní poznámku k 2Ko 5:10.) Izajáš prorokoval o Ježíšově roli Soudce. (Iz 11:3, 4) „Bázeň před Pánem“ pramení z hluboké lásky a úcty k Jehovovi, který ustanovil Ježíše Soudcem.​—Jan 5:22, 27.

jsou dobře známí: Nebo „byli zjeveni.“ Pavel byl přesvědčen, že Bůh ví, jací lidé on a jeho spolupracovníci jsou. Zde Pavel vyjadřuje naději, že Korinťané také rozpoznali, že motivy a jednání těchto bratrů jsou přijatelné, tedy dobré.

ti, kdo se chlubí vnějším vzhledem: Řecké sloveso pro „chlubit se“ (kau·khaʹo·mai) je často používáno ve smyslu sobecké pýchy. V Pavlových dopisech Korinťanům se objevuje několikrát. Bible ukazuje, že žádný člověk nemá důvod chlubit se sebou samým nebo svými úspěchy. (Jer 9:23, 24) Apoštol Pavel dává sboru silné poučení, když ukazuje, že není místo pro chlubení se ničím jiným než Jehovou Bohem a tím, co pro ně udělal.​—1Ko 1:28, 29, 31; 4:6, 7; 2Ko 10:17.

Neboť jestliže jsme vyšli z mysli, bylo to pro Boha: Pavel zde používá řecké sloveso, které doslova znamená „vystoupit ze sebe; být vedle sebe“. Pavel možná jednoduše odkazoval na chvástání, které později v tomto dopise použil, aby obhájil své kvalifikace jako apoštola, které jeho kritici zpochybňovali. (2K 11:16–18, 23) Ačkoli byl Pavel plně kvalifikován, cítil se při chlubení nepříjemně. Nechlubil se z pýchy. Spíše „to bylo pro Boha“, aby obhájil pravdu a ochránil sbor před nebezpečnými vlivy. Ve skutečnosti byl Pavel střízlivý myslí, s vyváženým pohledem na sebe sama. (Srovnej Sk 26:24, 25; Ř 12:3.) Jeho střízlivost mysli velmi prospívala těm, které učil, a tak mohl právem říci: je to pro vás.

láska, kterou má Kristus: Nebo „láska Kristova“. Řecký výraz může být chápán jak ve smyslu „láska, kterou nám Kristus projevuje“, tak „láska, kterou my projevujeme Kristu“. Někteří navrhují, že jsou možné oba významy. Kontext však ukazuje, že důraz je kladen na lásku, kterou projevil Kristus.​—2K 5:15.

nás nutí: Toto řecké sloveso doslova znamená „držet pohromadě“ a může vyjadřovat význam „vykonávat nepřetržitou kontrolu nad někým nebo něčím“; „naléhat“; „silně pohánět“. Láska, kterou Kristus projevil tím, že za nás položil svůj život, je tak výjimečná, že jak křesťanovo ocenění roste, jeho srdce je hluboce pohnuto. Tímto způsobem Kristova láska ovládala Pavla. Poháněla ho, aby odmítal sobecké cíle a omezil své záměry na službu Bohu a bližním uvnitř i vně sboru.​—Srovnej studijní poznámku k 1K 9:16.

z lidského hlediska: Nebo „z lidského pohledu“. Dosl. „podle těla“. V tomto kontextu výraz „tělo“ (řecky sarx) obecně odkazuje na věci spojené s lidskými omezeními, včetně způsobu jejich uvažování a věcí, kterých dosahují. (Viz studijní poznámky k Římanům 3:20; 8:4.) Pavlův záměr byl, aby křesťané nehodnotili jeden druhého na základě postavení, bohatství, rasy, národního původu nebo jiných podobných faktorů. Protože Kristus zemřel za všechny, tyto tělesné rozdíly byly nepodstatné. Důležitý byl duchovní vztah mezi spoluvěřícími.​—Mt 12:47-50.

již ho tak určitě neznáme: Každý křesťan, který zpočátku nahlížel na Ježíše z tělesného, tedy lidského pohledu​—s nadějí, že přišel obnovit pozemské království Židů​—takový pohled opustil. (Jan 6:15, 26) Místo toho křesťané pochopili, že Ježíš dal své tělesné tělo jako výkupné a že je nyní oživujícím duchem.​—1K 15:45; 2K 5:15.

v jednotě s Kristem: Dosl., „v Kristu“. Každý pomazaný duchem křesťan má jednotu s Ježíšem Kristem. (Jan 17:21; 1Ko 12:27) Tento zvláštní vztah vzniká, když Jehova přitáhne jednotlivce ke svému Synovi a zplodí ho svatým duchem.​—Jan 3:3-8; 6:44.

je nové stvoření: Každý pomazaný křesťan je novým stvořením​—duchem zplozeným Božím synem s vyhlídkou podílet se s Kristem na nebeském Království. (Ga 4:6, 7) Ačkoli od konce šestého tvůrčího dne nebyla stvořena žádná nová hmotná stvoření (1Mo 2:2, 3), nové duchovní věci byly stvořeny.

nové věci začaly existovat: Ježíš se stal Božím prvním „novým stvořením“ při svém křtu, kdy byl pomazán jako zplozený Boží syn s nebeskými vyhlídkami. Dále Ježíš a jeho pomazaní spoluvládci společně tvoří křesťanské shromáždění, které je rovněž novým duchovním stvořením.​—1Pe 2:9.

Bůh, který nás sám se sebou smířil: Všichni lidé potřebují být smířeni s Bohem, protože první člověk Adam byl neposlušný a předal hřích a nedokonalost všem svým potomkům. (Ř 5:12) V důsledku toho jsou ve stavu odcizení od Boha; jsou v nepřátelství s Bohem, jehož normy nedovolují schvalovat špatné jednání. (Ř 8:7, 8) Řecká slova pro „smířit“ a „smíření“ v zásadě vyjadřují význam „změna; výměna“ a v tomto kontextu odkazují na změnu z nepřátelského vztahu na přátelský, harmonický vztah s Bohem. Pavel zde ukazuje, že Bůh nejprve smířil „nás“ (Pavla, jeho spolupracovníky a všechny pomazané křesťany) sám se sebou skrze Krista, to znamená prostřednictvím Kristovy výkupní oběti. Poté Pavel říká, že Bůh „nám dal službu smíření“.​—Viz studijní poznámka k Ř 5:10.

služba smíření: To znamená služba pomáhající lidem, aby se „smířili s Bohem skrze smrt jeho Syna“. (Ř 5:10) Tato služba zahrnuje naléhavé poselství, které pomáhá těm, kdo jsou od Boha odcizeni, aby vstoupili do pokojného vztahu s ním, aby se stali jeho přáteli.​—2K 5:18-20; pro diskusi o termínu „služba“ (řecky di·a·ko·niʹa) viz studijní poznámky ke Sk 11:29; Ř 11:13.

Bůh prostřednictvím Krista usmiřoval: Některé biblické překlady uvádějí tuto frázi jako „Bůh byl v Kristu, usmiřoval.“ Avšak řecká předložka en, doslova znamenající „v,“ je velmi široká a musí být chápána v kontextu. Předchozí verš (2K 5:18) jasně uvádí, že „Bůh . . . nás smířil sám se sebou skrze [řecky, di·aʹ] Krista.“ V souladu s tím je en zde správně přeloženo jako „prostřednictvím.“

usmiřoval svět se sebou: Svět lidstva potřebuje být smířen s Bohem, protože první člověk, Adam, byl neposlušný a předal hřích a nedokonalost všem svým potomkům. (Viz studijní poznámka k 2K 5:18.) Bůh toto smíření uskutečňuje prostřednictvím Krista, tedy skrze smírnou oběť Ježíše. (Ř 5:10; 2K 5:21; Ko 1:21, 22) Jehova ustanovil ty, kteří jsou v jednotě s Kristem, jako „velvyslance“ vůči nepřátelskému světu a svěřil jim „službu smíření.“​—2K 5:18, 20.

poselství smíření: Nebo „slovo smíření.“ Boží slovo, neboli poselství, lidstvu je popsáno různými způsoby, které ukazují šíři, význam a různé aspekty jeho obsahu. Zde je popsáno jako „poselství smíření.“ Je také označováno jako „slovo [nebo „poselství“] Království“ (Mt 13:19), „slovo této záchrany“ (Sk 13:26), „slovo pravdy“ (Ef 1:13) a „slovo spravedlnosti“ (Žd 5:13). Zde Pavel vyjadřuje vděčnost za výsadu předávat toto poselství smíření, když říká, že Bůh „nám [poselství] svěřil,“ tedy Pavlovi a všem pomazaným křesťanům.

jsme vyslanci: Pavel zde mluví o sobě a svých spolupracovnících jako o „vyslancích zastupujících Krista“. V biblických dobách byli vyslanci a další poslové vysíláni z různých důvodů. Například během období nepřátelství byli vysíláni vyslanci, aby zjistili, zda lze zabránit válce, nebo aby dojednali podmínky míru tam, kde panoval válečný stav. (Iz 30:1–4; 33:7) V Pavlově době posílali národy, města nebo provincie Římské říše vyslance do Říma, aby upevnili přátelství, získali pomoc nebo prosili o nějakou věc. Řecké sloveso pro „být (jednat jako) vyslanec“ (pre·sbeuʹo) se v křesťanských řeckých písmech objevuje dvakrát, zde a v Ef 6:19, 20, kde Pavel mluví o sobě jako o vyslanci dobré zprávy. V Lk 14:32 a 19:14 je příbuzné podstatné jméno pre·sbeiʹa přeloženo jako „skupina vyslanců“. Obě tato slova souvisejí se slovem pre·sbyʹte·ros, což znamená „starší muž; starší“.​—Mt 16:21; Sk 11:30.

zastupující Krista: Nebo „místo Krista; ve jménu Krista“. Poté, co byl Kristus vzkříšen do nebe, byli jeho věrní následovníci ustanoveni, aby jednali na jeho místě jako „vyslanci zastupující Krista“. Nejprve byli posláni k Židům a poté k lidem z národů, kteří všichni byli odcizeni nejvyššímu vládci, Jehovovi. Tito pomazaní křesťané slouží jako vyslanci světu, který není v míru s Bohem. (Jan 14:30; 15:18, 19; Jak 4:4) V Pavlově dopise Efezanům, napsaném během jeho prvního věznění v Římě (kolem roku 59–61 n. l.), se popsal jako „vyslanec v řetězech“.​—Ef 6:20.

Ten, který nepoznal hřích: To znamená Ježíš, který nikdy nezhřešil. Avšak Jehova ho učinil hříchem za nás, tedy pro naše dobro. Jehova zařídil, aby Ježíš zemřel jako oběť za hřích a zaplatil tak trest za hřích lidstva. (Srovnej 3. Mojžíšova 16:21; Izajáš 53:12; Galaťanům 3:13; Židům 9:28.) Výraz „učiněn hříchem za nás“ by mohl být také přeložen jako „učiněn obětí za hřích za nás“. O Ježíši apoštol Jan říká: „On je smírčí obětí [nebo „obětí smíření; prostředkem usmíření“] za naše hříchy, a to nejen za naše, ale i za hříchy celého světa.“ (1. Jana 2:2) Zatímco Izraelité měli omezenou možnost přiblížit se k Bohu prostřednictvím obětí zvířat, křesťané mají lepší základ pro přiblížení se k Bohu – oběť Ježíše Krista.​—Jan 14:6; 1. Petra 3:18.

abychom se v něm stali Boží spravedlností: To znamená, že prostřednictvím Ježíše můžeme dosáhnout spravedlivého, neboli schváleného postavení před Bohem. Pavel možná měl na mysli Izajášovo proroctví o Jehovově mesiášském služebníkovi, o kterém se říká, že „mnozí získá spravedlivé postavení“.​—Izajáš 53:11.