Římanům 10

přesného poznání: V Křesťanských řeckých písmech se běžně používají dvě slova, která se překládají jako „poznání“: gnoʹsis a e·piʹgno·sis. Obě souvisejí se slovesem gi·noʹsko, které znamená „znát; rozumět; vnímat“. E·piʹgno·sis, slovo použité v tomto verši („ne podle přesného poznání“), je zesílená forma slova gnoʹsis (e·piʹ, doslova „na“, ale tady vyjadřuje myšlenku „navíc“). Z kontextu je často vidět, že znamená „přesné, skutečné nebo plné poznání“. Pavel tady tímto slovem ukazuje, že horlivost jeho krajanů, Židů, byla špatně zaměřená. Nevyplývala ze správného porozumění Boží vůli, jak ji Bůh odhalil prostřednictvím Ježíše, slíbeného Mesiáše.

konec: Řecké slovo teʹlos, které se obvykle překládá jako „konec“, může mít různé významové odstíny. Může označovat ukončení něčeho na rozdíl od začátku. (Mt 24:14; Mr 3:26; Zj 21:6) Tento význam sem dobře zapadá, protože Mojžíšův Zákon dospěl po Ježíšově smrti, vzkříšení a nanebevstoupení k úplnému závěru. (Jan 1:17; Ří 6:14; Ga 5:18; Kol 2:14, 16, 17) Teʹlos ale může znamenat také „konec“ ve smyslu cíle nebo záměru. (Srovnej 1Ti 1:5, kde je toto řecké slovo přeloženo jako „cíl“.) Protože Pavel popsal Mojžíšův Zákon jako „vychovatele, který vede ke Kristu“, dá se říct, že Kristus je cílem, ke kterému Zákon směřoval. (Ga 3:24) V tomto kontextu tedy teʹlos zjevně vyjadřuje obě myšlenky.

propasti: Nebo „hlubiny“. Řecké slovo aʹbys·sos má základní význam „nesmírně hluboký“ nebo „nevyzpytatelný; bezmezný“. Tento výraz se v Křesťanských řeckých písmech vyskytuje devětkrát a obecně označuje místo nebo stav uvěznění. (Viz studijní poznámku k Lk 8:31.) Tady v Ří 10:7 se vztahuje na symbolické místo, kde Kristus Ježíš strávil části tří dnů a odkud ho jeho Otec vzkřísil. (Srovnej Ža 71:19, 20; Mt 12:40.) Ježíš byl „v propasti“ v tom smyslu, že byl v době své smrti omezený, zadržený – byl v bezvědomí a naprosto nečinný. Jedině jeho Otec ho mohl z tohoto místa uvěznění vysvobodit. (Srovnej 2Sa 22:5, 6; Job 38:16, 17; Ža 9:13; 107:18; 116:3; Sk 2:24.) Výraz „propast“ ale nelze správně omezit jen na význam společného hrobu lidstva. (Viz Slovníček, „Hrob“.) Je pozoruhodné, že řecká Septuaginta nepoužívá slovo aʹbys·sos jako překlad hebrejského slova šeʼól („Hrob“). Symbolické místo uvěznění, ve kterém budou drženi Satan a jeho démoni, se navíc nazývá „propast“ a je také popsáno jako „vězení“. Takové použití tohoto výrazu dál podporuje myšlenku, že „propast“ se významově neomezuje jen na společný hrob lidstva. (Lk 8:31; Zj 20:1, 3, 7).

kážeme: To znamená veřejně oznamovat. (Viz studijní poznámku k Mt 3:1).

veřejně prohlašuješ: Řecké slovo ho·mo·lo·geʹo je v některých Biblích přeloženo jako „vyznat“. Mnoho slovníků ho definuje jako „veřejně prohlásit (uznat)“. V 10. verši je stejné sloveso přeloženo jako „veřejně prohlašuje“. Pavel vysvětluje, že nestačí, aby křesťané měli víru jen „ve svém srdci“; aby dosáhli záchrany, musí tuto víru také veřejně prohlašovat. (Ža 40:9, 10; 96:2, 3, 10; 150:6; Ří 15:9) Takové veřejné prohlášení neudělají jen jednou, například při křtu, ale pokračují v něm, když se scházejí se spoluvěřícími a když nevěřícím oznamují dobrou zprávu o záchraně. (Heb 10:23-25; 13:15).

Pán: Řecké slovo použité na tomto místě, Kyʹri·os (Pán), se v Písmu obvykle používá jako podstatné jméno. Přísně vzato je to ale přídavné jméno, které vyjadřuje vlastnictví moci (kyʹros) nebo autority. Vyskytuje se ve všech knihách Křesťanských řeckých písem kromě Pavlova dopisu Titovi a Janových dopisů. Ježíš Kristus jako Boží stvořený Syn a Služebník správně oslovuje svého Otce a Boha (Jan 20:17) jako „Pána“ (Kyʹri·os), tedy Toho, kdo má vyšší moc a autoritu, jeho Hlavu. (Mt 11:25; 1Ko 11:3) Titul „Pán“, jak je v Bibli používán, se ale neomezuje jen na Jehovu Boha. Používá se také ve vztahu k Ježíši Kristu (Mt 7:21; Ří 1:4, 7), k jednomu z nebeských starších, které Jan viděl ve vidění (Zj 7:13, 14), k andělům (Da 12:8), k lidem (Sk 16:16, 19, 30; zde přeloženo jako „páni“ nebo „pánové“), a k falešným božstvům (1Ko 8:5). Někteří tvrdí, že výraz „Ježíš je Pán“ znamená, že on a jeho Otec, Jehova, jsou tatáž osoba. Kontext ale jasně ukazuje, že to tak být nemůže, protože „Bůh [Ježíše] vzkřísil z mrtvých“. Ježíšovu autoritu jako Pána mu dal Otec. (Mt 28:18; Jan 3:35; 5:19, 30).—Viz studijní poznámku k výrazu že Ježíš je Pán v tomto verši.

že Ježíš je Pán: Když byl Ježíš na zemi, někteří, kdo nebyli jeho následovníky, mu říkali „Pane“ jako projev úcty nebo zdvořilosti. Když mu samařská žena řekla „Pane“, bylo to také z úcty. Řecké slovo, které používají pisatelé Bible (Kyʹri·os), má široký významový rozsah a podle kontextu se dá přeložit jako „pane“, „mistr“ nebo „Pán“. (Mt 8:2; Jan 4:11) Ježíš ale ukázal, že když mu jeho učedníci (neboli žáci) říkají Pán, dávají tím najevo, že ho uznávají jako svého Mistra neboli Pána. (Jan 13:13, 16) Zvlášť po Ježíšově smrti a vzkříšení do vyvýšeného postavení v nebi získal jeho titul Pán ještě větší význam. Svou obětní smrtí Ježíš své následovníky koupil, a tak se stal jak jejich Vlastníkem (1Ko 7:23; 2Pe 2:1; Juda 4; Zj 5:9, 10), tak jejich Králem (Kol 1:13; 1Ti 6:14-16; Zj 19:16). Uznávat Ježíše jako Pána znamená víc než mu jen tak říkat. Praví křesťané musí uznávat jeho postavení a poslouchat ho. (Mt 7:21; Fil 2:9-11).

Nikdo, kdo v něj věří, se nezklame: Pavel tu cituje Iz 28:16 podle Septuaginty. Řecký výraz přeložený jako „se nezklame“ v podstatě znamená „nebude se stydět (nebude zahanben)“. Pavel tím ukazuje, že člověk, který projevuje víru v Ježíše Krista, nezažije hanbu a zklamání, jaké prožívají ti, u kterých se ukáže, že jejich víra byla marná. Stejný výraz je použit v Ří 9:33 a 1Pe 2:6.

Pán: Z kontextu se nedá s jistotou určit, kdo je v tomto verši označen jako „Pán“ (Kyʹri·os), a ani biblisté se neshodují, jestli měl Pavel na mysli Pána Ježíše Krista, nebo Pána Jehovu. Ří 10:9 jasně mluví o Ježíši Kristu jako o Pánu a citát z Iz 28:16, který je uveden v Ří 10:11, se na něj také vztahuje. Jestliže tedy „Pán“ v Ří 10:12 přímo navazuje na „něj“ v Ří 10:11, pak je tímto „Pánem“ Ježíš Kristus. Na druhou stranu Pavel v Ří 10:9 říká, že člověk má ve svém srdci projevovat víru, že „Bůh ho vzkřísil z mrtvých“. A navíc Ří 10:13, což je citát z Joe 2:32, uvádí: „Každý, kdo bude vzývat Jehovovo jméno, bude zachráněn.“ Jestliže je tedy „Pán“, o kterém se mluví v Ří 10:12, stejný jako „Pán“ v Ří 10:13, pak je tímto „Pánem“ Jehova Bůh. Myšlenka by pak byla stejná jako v Ří 3:29 — že je jeden Bůh jak nad Židy, tak nad lidmi z jiných národů. To je příklad toho, jak Výbor pro překlad Bible – Překlad nového světa zkoumal kontext každého výskytu slova Kyʹri·os (Pán), aby určil, kde je vhodné obnovit Boží jméno. Pokud hebrejský podklad a kontext neposkytují jasnou oporu pro obnovení Božího jména, výbor ponechal překlad „Pán“, aby nepřekročil hranice práce překladatele a nepouštěl se do oblasti výkladu. (Viz Dodatek C1).

každý: Pavel tu cituje Joe 2:32. V předchozím verši Pavel říká, že „není žádný rozdíl mezi Židem a Řekem“ a že „nad všemi je tentýž Pán, který je štědrý ke všem, kdo ho vzývají“. Slovo „každý“ tedy v tomto kontextu ještě víc zdůrazňuje Boží nestrannost vůči Židům i nežidům.

kdo vzývá Jehovovo jméno: Vzývat Jehovovo jméno má široký význam a zahrnuje víc než jen znát a používat Boží osobní jméno. Vyjádření „vzývat [něčí] jméno“ má svůj původ v Hebrejských písmech. Pavel tu cituje Joe 2:32, kde souvislosti zdůrazňují opravdové pokání a důvěru v Jehovovo odpuštění. (Joe 2:12, 13) O Letnicích roku 33 n. l. Petr citoval stejné Joelovo proroctví a vybízel své posluchače, aby činili pokání a podnikli kroky k tomu, aby získali Jehovovo schválení. (Sk 2:21, 38) Z jiných souvislostí je vidět, že vzývat Boží jméno zahrnuje poznávat Boha, důvěřovat mu a obracet se k němu o pomoc a vedení. (Ža 20:7; 99:6; 116:4; 145:18) V některých souvislostech může vzývání Jehovova jména znamenat také oznamovat jeho jméno a jeho vlastnosti. (1Mo 12:8; srovnej 2Mo 34:5, kde je stejný hebrejský výraz přeložen jako „vyhlásil Jehovovo jméno“.) Ve verši, který následuje po Ří 10:13, Pavel spojuje vzývání Boha s vírou v něj. (Ří 10:14).

Jehovovo jméno: Pavel tu cituje Joe 2:32, kde se vyskytuje výraz „Jehovovo jméno“. Toto spojení hebrejského slova pro „jméno“ a tetragramu se v Hebrejských písmech objevuje víc než 90krát. Některé příklady jsou 1Mo 12:8; 2Mo 33:19; 34:5; 5Mo 28:10; 32:3; Job 1:21; Ža 118:26; Př 18:10; Mi 4:5. O tomto hebrejském výrazu jeden odborný zdroj uvádí, že „neznamená jen jméno, ale [Jehovovu] plnou bytost a moc“. Použití 2. pádu ve spojení „jméno Jehovy“ (a ne „jméno Jehova“) ukazuje, že Boží jméno se nepoužívá jako nějaký talisman. Boží jméno je naopak spojeno s jeho osobností, způsoby jednání a záměry. Proto ten, kdo „vzývá Jehovovo jméno“, musí dělat víc než jen jméno znát a používat. Musí poznat Osobu, která za tím jménem stojí, uctívat ji a žít v souladu s jejími způsoby. Vzývat Jehovovo jméno také zahrnuje projevovat v něj víru, jak ukazuje Ří 10:14.

Jehova: V tomto citátu z Joe 2:32 se v původním hebrejském textu vyskytuje Boží jméno, které je tvořeno čtyřmi hebrejskými souhláskami (přepisovanými jako JHVH). Tento citát se objevuje také ve Sk 2:21 v Petrově projevu o Letnicích. (Viz Dod. C).

Jak krásné jsou nohy: Pavel tu cituje Iz 52:7. Písmo často mluví o částech lidského těla jako o zástupném vyjádření celé osoby. Izajáš obrazně mluví, jako by se posel blížil k Jeruzalému z nedalekých judských hor. Z takové dálky by nebylo možné vidět poselovy nohy, takže důraz je tady na jeho příchod. „Nohy“ zastupují posla a úsilí, které vynakládá, aby oznamoval dobrou zprávu. Bůh považoval „nohy“ Ježíše a jeho učedníků za krásné neboli vzácné, protože splnili toto proroctví a přinesli „dobrou zprávu o dobrých věcech“. — Viz studijní poznámku k výrazu kdo oznamují dobrou zprávu o dobrých věcech v tomto verši.

kdo oznamují dobrou zprávu o dobrých věcech: Pavel cituje Iz 52:7, kde se mluví o „tom, kdo přináší dobrou zprávu“ v jednotném čísle. Během babylonského zajetí musel být posel, který se blížil k Jeruzalému a nesl zprávu o vysvobození, vítaným pohledem. Izajášovo proroctví se ale ve větším měřítku splnilo na Ježíši Kristu, největším hlasateli dobré zprávy. Pavel pak použití Izajášových slov ještě rozšiřuje, když mluví o „těch [v množném čísle], kdo oznamují dobrou zprávu“. V napodobování Ježíše jsou všichni křesťané posly dobré zprávy o pokoji.

Jehovo, kdo uvěřil tomu, co od nás slyšel?: Pavel tady cituje první část Iz 53:1 o Jehovově služebníkovi a ukazuje, že Izajášovo proroctví se splnilo na Ježíšovi. I když Ježíšův příchod a oslavení — Mesiáše — byly dobrou zprávou, Pavel o nevěřících Židech říká: „Ale ne všichni dobrou zprávu přijali.“ V Pavlově době uvěřilo dobré zprávě o Božím služebníkovi jen poměrně málo lidí. — K použití Božího jména tady viz Dod. C3 úvod; Ří 10:16.

slova o Kristu: Řecký výraz by se dal chápat jako „slovo Kristovo“, tedy slovo, které pronesl Kristus. Kontext ale podporuje překlad použitý v hlavním textu, který vyjadřuje myšlenku „slova, které se mluví o Kristu“. Některé rukopisy tady mají „slovo Boží“, ale čtení „slovo o [od] Kristu“ má silnou oporu v rukopisných dokladech.

jejich svědectví se rozneslo po celé zemi: Pavel tu cituje Ža 19:4, kde se popisuje, jak tiché svědectví, které vydává Boží hmotné stvoření, dosahuje k celé zemi. Pavel to ale vztahuje na kazatelskou činnost. Naznačuje, že stejně jako svědectví stvoření dosahuje „po celé zemi“, takže odmítání Boha je neomluvitelné (Ří 1:20), i rozsáhlé kázání „dobré zprávy“ (Ří 10:15) o Kristu dalo Židům spoustu příležitostí ji přijmout. To, že na ni nereagovali, nebylo proto, že by „neslyšeli“, ale kvůli nedostatku víry. Pavel možná také měl na mysli, že tiché svědectví stvoření vydává neslyšitelné svědectví všem lidem, a proto je popírání toho, že Bůh je Stvořitel, neomluvitelné. (Viz studijní poznámku k Ří 1:20).

nejvzdálenějších končin země: Řecké slovo přeložené jako „země“ v tomto smyslu (oi·kou·meʹne, „obydlená země“) je tu použité v širokém významu a označuje zemi jako domov lidstva. (Lk 4:5; Sk 17:31; Zj 12:9; 16:14) V 1. století se tímto výrazem označovala také rozlehlá Římská říše, do které byli Židé rozptýleni. (Lk 2:1; Sk 24:5) Pavel tu cituje Ža 19:4, kde Septuaginta (Ža 18:5, LXX) používá stejné řecké slovo jako překlad hebrejského výrazu, který může označovat obydlené oblasti země.

jsem otevíral svou náruč: Pavel tady cituje Iz 65:2. Otevřít k někomu náruč vyjadřuje pozvání nebo naléhavou prosbu. Podobně jako otec, který vztahuje ruce k vzpurnému synovi, Jehova obrazně „otevíral svou náruč“ a snažil se přimět svůj zatvrzelý národ, aby se k němu vrátil.